Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Chajim Farkaš (* 1929)

• narozen 8. května 1929 v Chustu v Podkarpatské Rusi

• 18. května 1940 vyplul s matkou Gizelou na parníku Pentcho do Palestiny

• po potopení Pentcha převezen italskými loděmi na Rhodos spolu s ostatními cestujícími

• v roce 1942 přesunut s ostatními Židy z Pentcha do koncentračního tábora Ferramonti

• roku 1944 doputoval i s matkou do Palestiny a setkal se s otcem Šlomem

• byl členem Irgunu a vykonával záškodnické akce proti britskému mandátu v Palestině

• po vyhlášení státu Izrael, roku 1948, nastoupil povinnou vojenskou službu

• účastnil se jako pozemní voják války za nezávislost, suezské krize, šestidenní války

• jako koordinátor se zapojil do jomkipurské války

• živil se dovozem mramoru z Itálie

• v době natáčení v roce 2022 žil v Tel Avivu se svou ženou Ruth a pěti dětmi

Jak trnitá byla cesta do země zaslíbené během druhé světové války i boj o území státu Izrael ve 20. století? To ilustruje příběh Chajima Farkaše, muže narozeného v bývalé Podkarpatské Rusi, který na cestě do tehdejší Palestiny zažil potopení nelegálního parníku Pentcho, italský koncentrační tábor Ferramonti a po svém příjezdu na Blízký východ se účastnil záškodnických bojů proti britskému mandátu i následujících arabsko-izraelských válek.

Vše začalo 8. května roku 1929, kdy se Chajim Farkaš narodil ve městě Chust Gizele Farkašové a obchodníkovi Šlomo Farkašovi. Chust se v meziválečném období nacházel v Podkarpatské Rusi – jedné ze samosprávných oblastí Československého státu v letech 1919 až 1939. Dnes město spadá do Zakarpatské oblasti státu Ukrajina.

Do Palestiny na parníku přes ostrov a koncentrační tábor

Krátce po Chajimově narození se jeho otec v roce 1932 vydal na makabejské hry, mezinárodní židovskou sportovní událost, do tehdejší Palestiny (dnešního Izraele). V rámci této akce byl představiteli britské mandátní Palestiny přijíždějícím Židům povolen vstup na dané území. Někteří – a mezi nimi právě i Šlomo Farkaš – situace využili a v zemi již zůstali.

O několik let později se Šloma rozhodla následovat jeho manželka Gizela i se svým synem, a to nejen proto, aby sjednotila rodinu, ale také aby uprchla před hrůzami druhé světové války a protižidovskými opatřeními zavedenými roku 1939, kdy musely československé jednotky opustit Podkarpatskou Rus, kterou obsadilo Maďarsko. 18. května roku 1940 tak Gizela i Chajim vypluli díky pomoci sionistické organizace Bejtar spolu s více než 500 dalšími (převážně) slovenskými Židy z Bratislavy na parníku Pentcho směrem do Palestiny. Během plavby však na přeplněném parníku (který vezl jednou tolik lidí, než byla jeho kapacita) explodoval bojler. To vedlo k potopení lodi. Naštěstí pro pasažéry došlo k incidentu nedaleko ostrova, na němž lidé přečkali, než pro ně 18. a 19. září 1940 přijely italské lodě, které je přepravily na ostrov Rhodos. Odtud byli roku 1942 Židé z Pentcha převezeni do koncentračního tábora Ferramonti v jižní Itálii, v němž měli daleko větší pravděpodobnost na přežití než v nacistických koncentračních táborech. Nejednalo se totiž ani o vyhlazovací, ani o pracovní tábor, dokonce zde fungovaly vězni organizované synagogy, školy nebo divadla. Po Mussoliniho pádu v září roku 1943 bylo Ferramonti osvobozeno spojeneckými vojsky a vězni byli propuštěni.

Roku 1944 se pak Chajimovi i jeho matce konečně podařilo dostat do Palestiny, a tedy se i znovu shledat se Šlomem, který v té době pracoval v Tel Avivu v prodejně masa.

Války a boje v zemi zaslíbené

Na konci druhé světové války, roku 1945, se Chajim Farkaš přidal k Irgunu, tedy Národní vojenské organizaci v zemi izraelské. Jednalo se o ozbrojenou partyzánskou skupinu bojující proti britskému mandátu v tehdejší Palestině, který ovládal část Blízkého východu v letech 1919 až 1948. Irgun zde působil od roku 1931 do vzniku státu Izrael. „Občas jsem vyhodil do vzduchu nějaký most,“ vzpomíná pamětník na své záškodnické činy.

Po uznání a vyhlášení samostatného státu Izrael a následném stažení britských vojsk z Palestiny roku 1948 vypukla na tomto území první arabsko-izraelská válka, známá spíše jako válka za nezávislost, v arabském světě označovaná jako katastrofa. V té době už byl Chajim Farkaš v oficiálních složkách izraelské armády, jak to ostatně požadoval i zákon o povinné vojenské službě. Ta tehdy trvala tři roky. Ani po ukončení konfliktu mezi Izraelem a Jordánskem, Egyptem, Irákem, Libanonem, Sýrií, Jemenem a Saúdskou Arábií roku 1949, potažmo 1950 však nepanoval klid.

Přestože Chajim ukončil svou vojenskou službu roku 1951, musel se každý rok na jeden měsíc do armády vracet na cvičení a v případě vypuknutí ozbrojeného konfliktu jít znovu do zbraně. Stalo se tak, že se na bitevním poli znovu ocitl během suezské krize, známé také jako druhá arabsko-izraelská válka, roku 1956, v níž šlo o spor ohledně kontroly nad strategicky významným Suezským průplavem. Proti Velké Británii, Francii a Izraeli tehdy bojoval Egypt. Konflikt vedl k výraznému otřesu nejen na Blízkém východě, ale i v Evropě a USA, do sporu se tak nakonec zapojily i pohotovostní jednotky OSN. Vojenské vítězství bývá v této válce připisováno zmíněné koalici, politické vítězství se nicméně přičítá Egyptu a s ním spřaženému Sovětskému svazu.

Třetí arabsko-izraelská válka vypukla o dekádu později, v červnu 1967, a nejvíce proslula jako šestidenní válka, během níž proti sobě stanuly Izrael a takzvaná arabská koalice tvořená především vojsky Egypta, Sýrie a Jordánska. Právě nedaleko egyptských hranic, do pásma Gazy, byl umístěn i Chajim Farkaš jako člen pozemních jednotek. „Bojovali jsme jako vojáci. Neudělal jsem nic výjimečného, byl jsem voják v armádě. Jdete, kam vám řeknou. Když na vás vystřelí, střílíte zpátky,“ vypráví pamětník a dodává: „V šestidenní válce byl každý vojákem.“ Odkazuje tak na strach židovského státu z kompletního pohlcení jeho území ze stran okolních zemí. Po šesti dnech od útoku izraelského letectva na Egypt se však opak stal pravdou a Izrael nejen uchránil své hranice, ale polapil i část arabského území.

Posledním ozbrojeným konfliktem, v rámci něhož Chajima Farkaše povolali do armády, byla jomkipurská válka, která vypukla během židovského vysokého svátku Dne smíření (Jom Kipur). Bývá také označována jako pátá arabsko-izraelská válka, v arabském světě pak nese název ramadánová válka – podle islámského svátku Ramadánu, během něhož se odehrála. Egypt a Sýrie 6. října roku 1973 napadly Izrael. Tento nečekaný útok židovský stát v počátku ochromil, následně se mu však podařilo vojska nepřátel odvrátit a ukončit válku ve svůj prospěch. „To už jsem nebyl tak mladý, bylo mi kolem 45. Byl jsem v armádě, ale seděl jsem v kanceláři,“ říká pamětník o svém zapojení do bojů a dodává: „Po konci války mi řekli: ‚Už sem nemusíš každý měsíc chodit.‘“

Obchodování s mramorem a čas s rodinou

Následně se Chajim Farkaš mohl již naplno věnovat svému podnikání, se kterým začal už po roce 1951. Jednalo se o dovoz mramoru z Itálie, k čemuž se rozhodl mimo jiné i proto, že kvůli svému uvěznění v koncentračním táboru Ferramonti alespoň částečně znal jak Itálii, tak italštinu. Volný čas pak Chajim Farkaš trávil se svou manželkou Ruth, s níž se potkal mezi lety 1960 a 1961 v době, kdy pracovala jako školní sekretářka v Ramat Aviv.

Chajim Farkaš žil od svého příchodu do tehdejší Palestiny, dnešního Izraele, v Tel Avivu a přebýval zde i roku 2022 spolu se svou ženou a pěti dětmi. Věnoval se svým zálibám a také praktikování judaismu po vzoru svých rodičů.