„To vím, že jsme tahali dělo ve Strečně nahoru. Potřebovali jsme... Ale museli jsme sami do koles a tlačit... (A vy jste někomu říkali, ať vám pomůže, z těch místních?) To bylo vyhlášeno. (A nikdo nepřišel?) No, možná, že tam někdo byl, ale ne zásadně...“
„(Pak jste uváděl jako kontrast, jaký přístup k vám měli lidé ve Vsetíně.) To bylo strašně milé překvapení. Ve Vsetíně ne, že by nám nic nedali, ale doslova nám to cpali. Bylo vidět, že to dělají nenásilně. Že mají radost, jako my máme radost. (Konec války vás zastihl v Holešově, jak na to vzpomínáte?) To jsme předtím byli v Kroměříži. Když si na to vzpomenu, to jsme jeli přes tu nádhernou zámeckou zahradu s těmi studebakery. Bylo to na jaře, všechno rozmočené... Ten park jsme strašně zrychtovali.“
„(Jak vypadaly oslavy konce války?) No... nemůžu říct pravdu. (No řekněte pravdu.) V Holešově jsme ukradli jalovici. A zpracovali jsme ji. Konečně že se najíme. To jsme jako vařili na náměstí. Nějaký soukromník nám pomáhal, něco jsme mu také dali. Takže to připravil a teď ti kuchaři nevěděli co s tím. Takový pěkný maso. Tak to bylo první pořádný jídlo, co jsme si dali. (A kde jste to ukradli?) Tam... nějaký statek to byl, větší statek. (A jak jste to kradli, tu jalovici?) No vyvedli ven. (No a ten majitel neprotestoval?) Ten tam nebyl, ty stáje nebyly zamčené. (Pak jste to tedy pekli v Holešově na náměstí?) Vařili. (Vařili, v kotlích nějakejch velkejch?) No, tak různě.“
„Pak jsme narazili asi na čtyři vojáky a mezi nimi byl jeden židovskej ruskej voják. Uměl jsem trochu rusky a ukrajinsky a on nás trochu poučil, jak se máme chovat, a kladl nám na srdce, abysme neříkali, že jsme Židi. My jsme mysleli, že když je ta ‚internacionála‘, ale on nás poučil rychle. (Každopádně, vy jste ty jeho dobře míněné rady nevyslyšel, a když jste byl u odvodu...) To bylo s tou národností. Předtím otec, když bylo sčítání v třicátém roce, se udal jako Maďar, protože se narodil v maďarský vesnici. Tak jsem taky zkoušel tu ‚internacionálu‘ (u odvodu do 1. čs. arm. sboru, pozn. aut.). (Co vám říkal ten voják u odvodu?) To byl Žid z Mukačeva, už ani nevím, kde je, jak se jmenoval. Byl v té odvodní komisi. Dělal ten zápis. (Co vám říkal, když jste uváděl ty národnosti?) ‚Seš blbej nebo co?!‘ (Když jste řekl tu židovskou?) Ano, a když jsem řekl tu maďarskou: ‚To seš ještě větší blbec.‘ (Takže jste se potom stal Slovákem?) Tak jsem se stal Slovákem.“
„(Mluvil jste o zajímavém případu, kdy jste ubytovával ruského důstojníka, který tam potom...) No, to bylo ještě ve válce... (Jestli byste mi řekl znovu tu událost...) No, jmenoval se Albiščenko a našel jsem mu ubytování ve Vrútkách u železničářů. To byli takoví starší, tehdy se mi zdáli starší... k padesátce. Dnes už neříkám starší na padesátku. A oni se o něho postarali, ale on, když odcházel, tak je okradl, vzal jim věci. (Co jim takhle ukradl?) No, ložní prádlo, ubrusy a co se mu tak líbilo. On to chtěl poslat domů. (A co jste udělal vy potom?) No a já jsem pak ukradl něco jiného jinde a přinesl jim to. Ani nevím, co tam všechno bylo. Ale stejně, už zůstal velký šrám. To se dalo jen tak ‚zarovnat‘, ale ne ‚vyrovnat‘. (A ti lidé byli naštvaní kvůli tomu?) Byli, strašně. Protože to byli takoví ‚sovětofilové‘, ‚socdemové‘, jako na dráze byli všichni ‚socdemové‘. I ten ministr Bechyně byl taky ‚socdem‘. To musí být každý naštvaný. Pomůžeš někomu a on ti za to vrazí kudlu do zad.“
Tibor Farkaš se narodil 25. září 1921 v židovské rodině ve Velkých Kapušanech na východním Slovensku. Jeho rodným jazykem byla maďarština. Vyrůstal v rodině Ludvíka Farkaše, obchodníka s koňmi určenými pro armádu, který v roce 1939 podlehl po dlouhém boji rakovině plic.
V roce 1939 okupovali rodné město Tibora Farkaše Maďaři a on se proto rozhodl předčasně ukončit svá studia na obchodní akademii a odešel do Budapešti, aby se vyučil nějakému praktickému řemeslu. Ve městě, kde tehdy žilo 350 až 400 tisíc Židů, to zpočátku neměl lehké. Byl ale mladý a nebál se práce. S pomocí příbuzných a židovských organizací se o sebe dokázal dobře postarat. Jeho situace se zhoršila v říjnu 1942, kdy musel vzhledem k odvodnímu věku, maďarské národnosti a židovskému původu nastoupit do náhradního pracovního oddílu maďarské armády, obdoby našich PTP. Tvrdou práci a přísný režim vydržel až do jara 1944, kdy během přesunu oddílu na západ spolu s dalšími sedmi kamarády přemohli cikánského strážného a utekli. Následně se schovávali v lese až do příchodu sovětských vojáků.
Od podzimu 1944 působil Tibor Farkaš u 1. čs. armádního sboru jako řidič-mechanik a zásoboval přední linie střelivem. Často také opravoval sobě i jiným řidičům brzdy u studebakerů s předním náhonem, na což si časem sehnal speciální nářadí. Osvobozováním rodného Slovenska a těžkými boji jaselské operace prošel bez vážnějšího zranění.
Válečné útrapy spojené s pronásledováním Židů ale nepřežily jeho matka Irena a obě sestry, Alžběta a Agnesz. Z nejbližší rodiny zůstal naživu jen bratr Andrej, který přečkal válku s falešnou nežidovskou identitou jako zaměstnanec dráhy ve Vratislavi (Breslau). Po válce se Tibor Farkaš rozhodl usadit v Čechách a většinu svého aktivního života pracoval u Státních lesů. V letech 1963 až 1970 dálkově vystudoval Vysokou školu zemědělskou v Brně. Se svou manželkou, Jelenou Jakovlevnou Opanovič, se seznámil již v roce 1944, když sloužila jako zdravotnice u stejného útvaru.
Major Tibor Farkaš zemřel 17. září roku 2009 v Teplicích
