Albertina Farská

„To bylo v Terezíně. Tam nás oddal rabín. Poněvadž můj muž byl moc hezký člověk, já jsem taky nebyla ošklivá, tak nás chtěl oddat. Ale jeho táta mě nechtěl, nechtěl.“

„Ale jinak jsme to museli brát tak, jak to je. Když jsem byla v Osvětimi a oni mě potřebovali na práci, tak nás postavili nahoru, to bylo někde výš. Dívali jsme se dolů a viděli ten oheň, jak spálili lidi. Co myslíte, jak člověku bylo, když to viděl? A když víte, že tam je maminka a sestra... Ony mě držely, já bych nejradši skočila, holky mě držely. Každá z jedné strany mě držely, protože jsem křičela. A pak když jsme šly dál a pořád dál [pochody smrti], tak jsem si říkala, že by maminka nevydržela. Myslím si, že by to vydržela, ale musela jsem si to alespoň namluvit.“

„Ten moment, kdy jsem se dostala do Osvětimi, do Birkenau, se nedá zapomenout. Na jedné straně byli ti už vyzáblí, hladoví… a já najednou v transportu neviděla maminku a strašně jsem křičela. Když jsem ji našla, byly jsme tam všechny, i se sestrou. Mengele… to jsme se museli??? svlékat a utíkat okolo a on se tak na nás díval a jen ukazoval život – smrt – život – smrt. A moje maminka, že jí bylo sedmačtyřicet, by bývala mohla jít na další transport – oni nás vlastně potřebovali na práci –, ale že mé sestře bylo devět, tak samozřejmě nechtěla. Já jsem zas nechtěla odejít. Ale ona to nedovolila, šla se mnou až k východu a dala mi ještě s sebou zprávu pro mého otce – cítila, že to přežiji. Ale ona šla do plynu. I se sestrou. A nás dali na takový kopeček a my jsme viděli, jak to tam hoří…“

„A my jsme tenkrát spaly na prknech v divadle – to byli s námi ještě ti staří esenci, ti nám tolik neubližovali –, a když jsme se ráno probudily, byly jsme tam samy, my dvě – ale byly jsme už tak apatický, že jsme našly ten průvod. Dneska to nechápu, ale bylo to tak. Tak jsme s nimi šly. A jednou v tom pochodu smrti, když už s námi byli ti mladí (příslušníci SS – pozn. ed.), moje kamarádka skočila přes takový příkop, co tam byl, už byla na druhé straně, já se otočila, ona řekla Tak! a v ten moment se otočil ten esesák a už jsem nemohla. Tak se vrátila zpátky. Tak jsme šly dál. A jednou jsem v tom příkopu viděla něco, myslela jsem, že snad jablko. Že je to snad jablko, tak jsem tam skočila, jablko to nebylo, ale když jsem se dostala nahoru, stál tam esesák a hned jsem ji měla. My jsme napřed chodily vepředu a pak úplně vzadu. Jednou jsme přenocovaly na nějakém statku… a ta paní, když viděla, jak jsme na tom špatně, poněvadž všechny jsme tam nemohly spát, tak nám přinesla každému šest teplých brambor. Tak jsme každá snědly tři teplé a zbytek jsme si nechaly na druhý den. My jsme na tom už byly tak špatně, že jsme jedly i šlupky od brambor. Pak jsme samozřejmě všechny měly žloutenku a tyfus.“

„Na jedné cestě jedna holka u nějakého statkáře ukradla něco na boty, poněvadž my měly takové boty, co nebyly už boty. A ten chlap to nahlásil a nás postavili do řady a každou sedmou chtěli zabít. Já teď už nevím, jestli moje kamarádka nebo já jsme byly ta sedmá – ono to bylo jedno, protože ona by šla se mnou a já bych šla s ní. Ale potom přišel Červený kříž a zastavil to – tak nás nezabili.“