Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Fassman (* 1926)

• narozen 6. února 1926 v Otvovicích

• pochází ze sklářské rodiny

• 1946-1951 vystudoval strojní fakultu ČVUT

• 1951 nastoupil jako konstruktér v ČKD, kde pracoval až do odchodu do důchodu

• 1958 se oženil, s manželkou Jaromírou se přestěhovali do Strančic

• 1964 na služebním pobytu v Iráku

• 1967 vstoupil do KSČ

• ze strany vystoupil po invazi vojsk Varšavské smlouvy

• zůstal pracovně aktivní do vysokého věku

Jiří Fassmann spojil téměř celý svůj profesní život s firmou ČKD, kde se věnoval vývoji a výrobě nejrůznějších motorových zařízení, od traktorů až po lokomotivy. 

Narodil se 6. února 1926 ve středočeských Otvovicích. V jeho rodině se po generace předávalo sklářské řemeslo: dědeček pracoval v otvovické sklárně jako skelmistr, sklářem byl Jiřího otec i strýc z matčiny strany. Ve třicátých letech, kdy světová hospodářská krize přinesla útlum sklářského průmyslu, byla postižena i otvovická sklárna: její zaměstnanci chodili do práce jen čtrnáct dní v měsíci a pobírali poloviční plat. Na obživě rodiny Fassmannových se podílela i matka, původně vyučená švadlena, která chodila vypomáhat k sedlákovi. 

Oba rodiče měli blízko k umění a kultuře. Jiřího otec, který se v mládí chtěl stát malířem, tvořil kulisy a dekorace pro místní ochotnické divadlo, maminka působila v divadle jako nápověda. 

Rodina žila v malém domku bez zahrádky. „V celé vesnici byla všehovšudy dvě auta,“ vzpomíná Jiří Fassmann na dětství v Otvovicích. „Sklárna měla nákladní vůz a hokynář Hanzl vlastnil malou dodávku. Později si pořídil automobil ještě obchodník Žák, který si příležitostně přivydělával jako taxikář.“ 

V roce 1932 nastoupil Jiří Fassmann do otvovické obecné školy, po absolvování páté třídy pokračoval na měšťance v Kralupech nad Vltavou. Chodil cvičit do Sokola, byl také členem fotbalového klubu a později i hokejového mužstva. 

Nucené nasazení v Technische Nothilfe

Druhá světová válka přinesla Fassmannovým znovu období nedostatku a strádání. Z klásků nasbíraných na poli doma šrotovali mouku, z níž matka připravovala litý perník slazený sirupem. 

Jiří se po ukončení měšťanky začal nejprve učit v Praze na Smíchově jemným mechanikem. V budově sídlila také průmyslovka, kam se přihlásil a začal studovat v roce 1942. „Bylo to po uzavření vysokých škol, takže na průmyslovce působilo několik původně vysokoškolských profesorů,“ říká Jiří Fassmann. 

Jako středoškoláka ho zastihlo předvolání k nucenému pracovnímu nasazení. Zatímco starší spolužáci (zejména ročník 1924) byli povoláváni na práci do Německa, Jiří Fassmann se svými vrstevníky byl poslán do jednotek Technische Nothilfe. Zaškolení proběhlo ve Slezské ulici na Vinohradech, posléze pracovali na výkopu budoucího tunelu v Německém (později Havlíčkově) Brodu, kam dojížděli z Humpolce. Hovořilo se o tom, že v tunelu má snad vzniknout podzemní továrna na výrobu raket V-1 a V-2. 

Zde Jiří Fassmann zůstal až do začátku května 1945. Hovoří o tom, že v posledních týdnech pracovní morálka upadala, občas některý ze studentů utekl a nikdo po něm příliš nepátral. Domů se vrátil 2. května 1945 a záhy nato vypuklo v Praze protiněmecké povstání: „My jako kluci jsme měli velké cukání jít bojovat do Prahy. Ale rodiče nám říkali: ,Vždyť máte holé ruce, akorát tam budete Němcům dělat terč.‘ Takže nám to rozmluvili.“ 

Řada kluků to odnesla za rodiče

Na průmyslovce Jiří Fassmann odmaturoval roku 1946 a nastoupil ke studiu strojního inženýrství na ČVUT. Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 zde zažil personální čistky mezi pedagogy i studenty. On jako syn z dělnické rodiny problémy neměl, ale, jak uvádí: „Řada kluků to odnesla za své rodiče, když měli nějaké politicky choulostivější zaměstnání.“ 

Celá rodina Fassmannových v té době již dojížděla za prací a studiem do Prahy. Otec pracoval v tiskárně, matka v kožedělném podniku v Karlíně, mladší bratr studoval na konzervatoři. Proto v roce 1949 uvítali nabídku strýce, který jim dohodil možnost zrekonstruovat si k bydlení nepoužívané prostory v Celetné ulici. 

Jiřímu to přineslo více volného času, který trávil především na kulturních akcích. Měl rád divadlo i klasickou hudbu: „Měli jsme to blízko do Národního divadla, do Smetanova divadla, do Rudolfina i do Obecního domu. Často jsem chodil na nejlevnější studentská místa k stání na bidýlko.“ 

Studium na ČVUT ukončil v roce 1951 a nakrátko nastoupil do konstruktérské kanceláře v ČKD. Brzy nato byl povolán k základní vojenské službě, kterou absolvoval v letech 1952-1954 v Jincích, v Berouně a v Martině. 

ČKD pod taktovkou Sovětského svazu

V době, kdy začínal své působení v ČKD, zde ve funkci hlavního technologa pracoval již tehdy významný komunistický funkcionář Antonín Kapek. (Ten později nechvalně proslul jako spolusignatář jednoho z tzv. zvacích dopisů Leonidu Brežněvovi z roku 1968, který upozorňoval na údajnou kontrarevoluci v Československu.) Jiří Fassmann byl u toho, když si Antonín Kapek poprvé přišel obhlédnout nové pracoviště a noví kolegové ho zcela ignorovali. „Hlavní konstruktér to slíznul hned první den. My jsme šli druhý den na kobereček k šéfovi, který nám vynadal, že jsme ho měli aspoň pozdravit.“

Jiří Fassmann pracoval v ČKD nejprve v konstrukci zápustek, později přešel do konstrukce pásových vozidel a podílel se na vývoji nového traktoru. Když byl projekt dokončen, ze Sovětského svazu přišlo nařízení, že výroba traktorů se přesune do Rumunska, což konstruktéři nesli jako křivdu. S hořkostí Jiří Fassmann komentuje i skutečnost, že lokomotivy vyrobené v ČKD se do SSSR vyvážely s kompletní výkresovou dokumentací: „Takže oni si je tam potom mohli dělat sami.“ 

ČKD v komunistickém Československu podle jeho slov upadalo: „Za první republiky se tam vyrábělo prakticky všechno od vrtáků pro zubní vrtačky až po lokomotivy a tanky. To skončilo,když jsme se dostali do bolševického svazku. Zůstaly jen dva velké sektory, lokomotivka a závod na výrobu kompresorů.“ 

Vystoupil z KSČ, o práci se bát nemusel 

V roce 1958 se Jiří Fassmann oženil a s manželkou Jaromírou se přestěhovali do Strančic. V obci podle něj byla poněkud jiná skladba obyvatelstva i atmosféra než v jeho rodných Otvovicích: „V Otvovicích bylo jenom pět nebo šest větších sedláků, jinak většinou dělníci ve sklárně, na šachtě nebo v Poldovce. Ve Strančicích bylo více úředníků, mělo to nádech takového snobství.“ 

V roce 1964 Jiří Fassmann vycestoval na třičtvrtě roku služebně do Iráku, kam ČKD dodávalo lokomotivy. „My jako technici jsme je předávali, zajišťovali jsme náhradní díly a školili jsme personál.“ Pracovní skupina sestávala z techniků z několika podniků, od lokomotivářů přes elektrikáře a specialisty na motory. Bydleli v samostatné vile a několikrát využili příležitostí k výletům například k ruinám starověkého města Ktésifón či k jezeru Habbáníja. Vzpomíná také na řeku Tigrid, ve které se nikdo nekoupal v obavě z nákazy paratizárním onemocněním bilharziózou. 

V období počínajícího politického uvolňování v roce 1967 Jiří Fassmann vstoupil do KSČ: „Vnímal jsem, že situace se obrací, a připadalo mi, že je potřeba, aby v partaji byli dobří lidé.“ Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 ze strany zase vystoupil. Jak uvádí, díky své odbornosti se nemusel bát, že by kvůli tomu přišel o zaměstnání: „Částečně jsem to navlíkl na rodinné poměry. Pár dní se na mě mračili, ale ve fabrice jsme měli výhodu, že odborníků nebyl dostatek. Nechtěli se nás zbavovat.“

V ČKD zůstal až do odchodu do důchodu a uvědomoval si, jak důležitou roli sehráli dělníci z ČKD v listopadu 1989. Když dorazili na demonstraci na Václavském náměstím, dali najevo, že společenská nespokojenost není jen záležitostí studentů, intelektuálů či protispolečenských „živlů“. 

Aktivní až do nejvyššího věku 

Jiří Fassmann zůstal aktivní i jako důchodce po roce 1989. Společně s dalšími konstruktéry dělal výkresy převodovek pro různé menší závody. Po definitivním odchodu na odpočinek začal na soustruhu vyrábět dřevěné panáčky a později se věnoval malování obrazů. 

„Vždycky jsem měl rád solidně udělanou práci,“ konstatuje Jiří Fassmann a vyzdvihuje dobu, kdy se řemeslo předávalo z otce na syna: „Mnozí řemeslníci měli na to, aby vystudovali vysokou školu, ale věnovali se řemeslu po tátovi a jejich vztah k profesi byl úplně jiný. Na jimi odvedenou práci bylo spolehnutí.“ 

Svůj závěrečný vzkaz věnoval Jiří Fassmann své ženě Jaromíře, po jejímž boku prožil pětašedesát let: „Vzkázal bych jí, aby byla pořád tak statečná, jak je. Neměla lehký život, ale je statečná. A mám ji za to, holku, rád.“ 

Jaromíra Fassmannová bohužel zemřela krátce po natočení rozhovoru pro Paměť národa, 6. ledna 2023.