Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jan Fatka (* 1955)

• narozen 14. května 1955 v Prachaticích

• v letech 1970–1974 studium střední zemědělské školy v Dubu u Vodňan, obor pěstitel-chovatel

• v letech 1974–1976 základní vojenská služba

• od roku 1977 členem ilegálně působícího Řádu karmelitánů

• v letech 1977–1982 studium bohoslovecké fakulty v Litoměřicích

• v letech 1982–1997 duchovní služba v českobudějovické diecézi

• v letech 1991–2013 zakladatelem a ředitelem Karmelitánského nakladatelství v Kostelním Vydří

• v letech 1997–2003 generálním delegátem Řádu karmelitánů v ČR

• v letech 2003–2013 duchovním farnosti Praha-Liboc

• od roku 2013 nemocničním kaplanem v Praze

Životní příběh Jana Fatky je příběhem muže ochotného nasadit se tam, kde je to třeba. V době tuhé normalizace vyměnil rodinný statek za kněžskou sutanu a stal se horlivým pastýřem, jenž dokázal získávat lidi pro opravy chátrajících kostelů. Duchovní zázemí našel v tajně působícím Řádu bratří karmelitánů. Na nedostatek kvalitní duchovní literatury po sametové revoluci odpověděl založením knižního nakladatelství, v jehož čele stál více jak 20 let.

Kdoví, co z toho všeho ještě bude

Jan Fatka se narodil 14. května 1955 v Prachaticích jako jediný syn Jana a Ludmily Fatkových, hospodařících na rodinném statku v nedalekých Žernovicích.

Dědeček z matčiny strany František Starý, vážený žernovický sedlák, byl komunistickou justicí dvakrát souzen a odsouzen. Prvně to bylo v roce 1951 za dopis, v němž svému bratru Josefovi, doživotně odsouzenému „muklovi“ v ostravské věznici, popisoval poměry při zakládání místního jednotného zemědělského družstva (JZD): „Jenomže mají stále jenom členy – většinou bezzemky, kteří mají pouze kytky za okny a nemůžou přinutit ani ty malé chalupníky, a tak jsou stále na mrtvém bodě, jenom se tak mezi sebou hádají a leckterý by rád z toho utekl, kdyby mohl. Ostatně, oni se nehádají jenom zde. Oni se, jak je slyšet, nemohou pohodnout ani nahoře, kteří jsou u vesla, a tak kdoví, co z toho ještě ze všeho bude.“

Dopis soud označil jako „šíření poplašné zprávy“, a dědeček byl odsouzen ke dvěma měsícům vězení a finanční pokutě 20 tisíc korun. Podruhé soud absolvoval o rok později za „nedodržení osevního plánu“, přestože v čase setí byl již dědeček uvězněn. Oblíbeného hospodáře se komunisté snažili v očích lidí pošpinit, a odsoudili ho k devíti měsícům vězení, desetitisícové pokutě a propadnutí majetku.

Ráno se vyšlo, večer přišlo

Na svého tátu pamětník vzpomíná jako na ryzího, poctivého a velkorysého člověka. Ačkoli se mu nedostalo vyššího vzdělání, jeho knihovna obsahovala klasiky německé a francouzské literatury. „Otec dělal věci po svém, svým furiantským způsobem, ale dařilo se mu.“ Mamince byla vlastní velká vstřícnost vůči lidem, pečlivost a hluboký vztah k Pánu Bohu.

Do prací na hospodářství se pamětník zapojoval od útlého dětství. Ve čtyřech letech hlídal krávy na pastvě a v osmi už samostatně zapřahal a sil. „Ráno se vyšlo, večer přišlo. To nebyla práce jako galeje, to byla práce jako obřad, jako životní styl,“ vysvětluje pamětník. V zimě, kdy bylo práce méně, trávil večery četbou knih, vleže v pohodlí na peci. „Já jsem vyrůstal na pohádkách, mám to v sobě celý život.“

Vyprovodil je, aniž je zesměšnil

Pravidelným rituálem 60. a 70. let byla předvánoční návštěva předsedů národního výboru, KSČ a JZD, kteří přišli tatínka přesvědčovat, aby vstoupil do družstva. „Táta s nimi vždy mluvil trpělivě, a vyprovodil je, aniž je zesměšnil.“ V malé vesnici se, navzdory odlišným politickým názorům, sousedské vztahy nikdy příliš nevyhrotily.

Přestože Žernovice byly v závětří společenského dění, po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 si tam vybudovala tábor Sovětská armáda. Pamětník vypráví, jak za ním uprostřed prací na poli přišel velitel: „Vzal si mě do náručí a já si vzpomínám jako dneska, že jsem do něj bušil a křičel: ,Běž domů,‘ a on se smál.“ Podle pamětníkových vzpomínek několik sovětských vojáků, kteří večer navštěvovali místní rodiny, zmizelo neznámo kam.

Otevřel jsem Pánu Bohu tykadla

Před ukončením základní školy měl tatínek o synově kariéře jasno: „Buď půjdeš na zemědělskou školu, nebo budeš doma pást krávy.“ Volba padla na střední zemědělskou školu, obor pěstitel-chovatel, v nedalekém Dubu. Se studiem pamětník neměl problém a volný čas, který mu život na internátu poskytoval, věnoval sportu, šachům, včelaření, četbě a také začal více uvažovat o Bohu. Když po maturitě nebyl přijat ke studiu na Vysoké škole zemědělské, nastoupil práci v zemědělském družstvu a za krátký čas ho zastihla obálka s povolávacím rozkazem. 

Počátkem října 1974, po nástupu na posádku v Kroměříži, měl pocit, že se mu všechny sny zhroutily. Odepřeno mu bylo studium, nemohl sportovat a milovaný domov byl také daleko. Svou poustevnu našel ve skladu, kam se rád zavíral, kde se modlil a přemýšlel, jak se svým životem naloží dál. Klíčovým okamžikem pro jeho další směřování bylo setkání se slovenským vojákem, bohoslovcem Štefanem. Setkání to bylo krátké, ale silně v něm rezonovalo, a pamětník začal uvažovat o kněžství. „Díky vojně jsem otevřel Pánu Bohu tykadla. Jsem za ni vděčný,“ sehodnotí dnes svá vojenská léta.

Úmysl stát se knězem konzultoval s duchovními, až se dostal k charismatickému blatenskému faráři Karlu Vrbovi, který jej v únoru roku 1977, společně s bohoslovcem litoměřického semináře Vojtěchem Kodetem, přijal do ilegálně působícího společenství Řádu karmelitánů.

Když už jsi tam šel, tak nedělej ostudu

Rozhodnutí pro kněžství bylo pro rodiče velkou zkouškou. Odchod jediného syna, dědice hospodářství, byl těžký hlavně pro tatínka. Synovy přijímačky na bohosloví bral ještě jako sport, ale když nastupoval do semináře, plakal. „Chlapče, já jsem tě tam neposílal, ale když už jsi tam šel, tak nedělej ostudu, hleď, ať vytrváš,“ řekl mu na rozloučenou.

Studium na bohoslovecké fakultě v Litoměřicích pamětníkovi nečinilo problémy. „Poprvé a naposledy jsem byl vyhozen ze zápočtu ze zpěvu,“ vypravuje s úsměvem. V semináři se stal jeho zpovědníkem otec Hermann Schmid, doktor práv, člověk mladého ducha, oblíbený kněz z Čečelic, jemuž pamětník jezdil vypomáhat s pracemi na farní zahradě. „Obdivoval jsem, jak zná botaniku a zoologii. Jezdili jsme poslouchat slavíky.“ Rád vzpomíná také na společenství seminaristů a lumpárny, které společně prováděli. Nejbližším mu byl jeho řeholní spolubratr Vojtěch Kodet, s nímž ho pojila nejen myšlenka Karmelu, ale také zkušenost obnovy v Duchu, která se pro oba stala zásadní životní zkušeností.

Zlý duch z Prachatic

Kněžské svěcení přijal vkládáním rukou kardinála Tomáška v červnu 1982 v katedrále v Českých Budějovicích. Když na svá primiční oznámení ručně připojil výzvu k modlitbě, aby „odešel zlý duch z Prachatic“, dostal se do ostrého střetu s krajským církevním tajemníkem Drozdkem. Ten si novokněze pozval na kobereček a po vzrušené debatě mu oznámil, že ho do svého kraje nepustí. Z již domluveného kaplanského místa v Českém Krumlově tak sešlo a novokněz Jan byl ustanoven v Klatovech.

Na své první štaci zastával kaplanské místo pod arciděkanem Antonínem Šestákem. Přestože byl arciděkan tvůrčím člověkem, muzikantem a vynálezcem, jenž se angažoval v mnoha spolcích, na aktivity mladého kaplana hleděl s podezřením. O to významnější bylo pro otce Jana vědomí příslušnosti ke karmelitánskému řádu, které mu poskytovalo duchovní zázemí a „pocit jistoty, že se nemusí ničeho bát“.

V Klatovech se stal objektem zájmu Státní bezpečnosti (StB). Záminkou předvolání k pohovoru byl dopravní přestupek, k jehož řešení byl předvolán na Dopravní oddělení. „Ovšem dopravní policajti nevěděli, co se mnou mají dělat. Pak se zjistilo, že mám jít nahoru do pátého patra, kde už čekal také církevní tajemník. Tam se mnou začali obchodovat, že bych měl být v Pacem [Pacem in terris – s režimem kolaborující sdružení katolických duchovních], že nemusím řidičák dostat a takové řeči,“ vzpomíná s odstupem času na nepříjemné setkání. Po hodině vzdorování byl propuštěn a řidičský průkaz mu byl navrácen v následujících dnech. 

Dodejme, že v letech 1983 až 1985 Státní bezpečnost vedla pamětníka v evidenci jako takzvaného kandidáta tajné spolupráce (KTS) pod krycím jménem Prokop. Nutno zdůraznit, že KTS nepatří mezi kategorie vědomé spolupráce a okolnosti zájmu ze strany StB zůstávají z větší části nejasné – svazek Prokop se k dnešním dnům nedochoval.

Praktik, který se nebojí práce

V roce 1985, po svém ustanovení arciděkanem v Horšovském Týně, se otec Jan s vervou sobě vlastní pustil do oprav zanedbaných církevních objektů. Prostředky se mu dařilo získat od štědrých dárců, často německých rodáků, kteří měli k místu stále živý vztah. Problém byl jen s nedostatkovým stavebním materiálem, s prací to bylo snadné. Ochotných lidí měl kolem sebe stále dost, stačilo jen zajistit jídlo a nocleh. Když se dnes podívá na své záznamy, co vše se v omezených podmínkách udělalo, říká: „Nechápu, jak jsem tohle mohl stihnout, jak jsem to mohl dokázat. (...) Nejsem schopný kazatel ani teolog, ale jsem praktik, který se nebojí práce,“ doplňuje své vzpomínání pamětník.

Jedním z místních rodáků, s nímž navázal přátelský vztah, byl německý ministerský úředník Bruno Neumann, díky němuž se mu podařilo navázat kontakty s karmelitány v bavorském Bamberku. Pamětník s vděčností a veselím vzpomíná, jak převor tamní komunity, rodák od Šumperka, české karmelitány přátelsky přijal a při loučení ho obdaroval vytouženou sbíječkou a lešením, které mu dobře sloužily při opravách zničených církevních objektů.

Zapřažen v postroji svých úkolů

Po čtyřletém působení v Horšovském Týně byl přeložen na nové působiště, do Záhoří u Písku. Bědný stav tamní fary se za pomoci přátel podařilo dát do pořádku, a ve farnosti pamětník prožil také listopadové události roku 1989. Jako zástupce katolické církve se zúčastnil několika shromáždění v Písku, ale jak praví: „Nejsem revolucionář a byl jsem spíše zapřažen v postroji svých úkolů.“ V září roku 1990 byl ustanoven duchovním správcem ve Strmilově, v dojezdové vzdálenosti od řádového domu v Kostelním Vydří.

Pamětníkova služba ve farnostech českobudějovické diecéze se vždy vyznačovala obětavou péčí o farníky a neúnavnou prací na záchraně církevních objektů, především kostelů, které komunistický režim považoval za nadbytečné. V díle mu pomáhala otevřená přátelská povaha, díky které neměl nouzi o obětavé spolupracovníky, na něž ve svém vyprávění s velkou vděčností vzpomíná, a pracovitost, kterou si osvojil v dětství na rodinném hospodářství.

Po sametové revoluci se otec Jan zapojil do obnovy života Řádu karmelitánů ve svobodných poměrech. Komunity bratří postupně vznikly v Kostelním Vydří, Olomouci-Hejčíně a v Praze-Liboci, přičemž stavební práce na řeholních domech zpravidla probíhaly pod jeho taktovkou. V letech 1997–2003 zastával úřad generálního delegáta řádu v České republice.

Tam už vám teď nikdo vydávat knížky v češtině nebude

Další velká výzva přišla při návštěvě amerického řádového spolubratra s valašskými kořeny, otce Redempta Valábka. Když s bratry hovořil o potřebě vydání knihy o životě moravské kandidátky na blahořečení, promluvil k nim těmito slovy: „Heleďte, máte svobodu, jste karmelitáni, tady máte karmelitku, která může být blahořečena, tak se o ni postarejte. Tam už vám nikdo teď vydávat knížky v češtině nebude. Kdo se toho ujme?“ Po chvíli ticha se přihlásil otec Jan, a tak se začala odvíjet nová etapa jeho života.

Knihu „Moravské exultet“, kterou za finančního přispění svého otce pamětník vydal ve spolupráci s tiskárnou ve Vimperku, následovaly knihy o spiritualitě Karmelu. Když spolupráce s tiskárnou začala drhnout, vydával řád knihy pod svým živnostenským oprávněním, až se nakladatelství transformovalo v samostatný právní subjekt, od roku 1998 známý jako Karmelitánské nakladatelství s.r.o. (KNA). V jeho čele stál otec Jan celých 22 let.

Grafická stránka nakladatelství byla svěřena akademické malířce Anně Kubů, s níž se pamětník náhodně setkal při první obhlídce svého kostela ve Strmilově. „Ona se stala matkou nakladatelství, jak já bych se mohl nazvat otcem, protože vše, co bylo za 20 let vydáno, neslo její rukopis.“

Nepočítal jsem rány

Založení nakladatelství bral pamětník od počátku jako úkol. „Podobně jako dříve opravy kostelů, nepočítal jsem rány,“ vysvětluje svůj přístup. Čas běžel, a po období růstu a rozšiřování počtu svých knihkupectví začalo mít nakladatelství stejné potíže, jaké mají všechny projekty bez jasné koncepce a personálního zabezpečení. Pamětník je řešil především vyššími nároky na sebe a na zaměstnance, což jim nebylo vždy po vůli. „Jak jsem byl sám unavený, tak jsem přitvrzoval. Nemohl jsem se divit, pro ně to bylo zaměstnání, pro mě povolání, a od toho se mnohdy odvíjel můj přístup,“ vzpomíná dnes s odstupem na složité období.

Přestože byl pro neuspokojivé hospodářské výsledky v roce 2013 z pozice ředitele odvolán, zůstává faktem, že za vedení Jana Fatky se KNA stalo jedním z největších křesťanských nakladatelství, které dokázalo nasytit hlad po kvalitní duchovní literatuře v období po pádu totalitního režimu. 

Dar, který jsem nečekal

V roce 2013 byl otec Jan, člen komunity bratří karmelitánů v Liboci, pověřen službou nemocným v pražských nemocnicích. Jako nemocniční kaplan se vždy silně zasazoval, aby duchovní služba byla vnímána jako neoddělitelná součást nemocniční péče o pacienty.

„V posledních letech jsem dostal dar, který jsem nečekal,“ svěřuje se pamětník v závěru svého vyprávění. Tím darem je nově nabytá zkušenost pěších poutí, na nichž radostně prožívá svou odkázanost na milost od Boha i od lidí a jež mu poskytují nový náhled na mnohé události jeho života.