Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ruth Federmann (* 1926)

• narozena v roce 1926 v Prostějově

• cca v roce 1929 stěhování do Prahy

• otec Artur Steckelmacher, stavební inženýr a architekt, projekt interiéru Paláce Roxy

• v květnu 1933 otec zemřel

• 1. září 1939 měla Ruth odjet tzv. Wintonovým vlakem do Anglie, ale kvůli válce nebyl vypraven

• 26. listopadu 1939 odjela s hromadným transportem do Palestiny

• v Tel Avivu se vyučila švadlenou a oděvní návrhářkou

• v říjnu 1944 matka a bratr zahynuli v Osvětimi

• v roce 1944 se seznámila s budoucím manželem Samuelem Federmannem

• v květnu 1948 narození prvního syna

• manžel spolumajitel sítě luxusních hotelů Dan Hotels

• v roce 2006 manžel zemřel

• žije v centru Tel Avivu

Ruth Federmannová se narodila v Prostějově v roce 1926 jako druhé dítě manželům Steckelmacherovým. Oba rodiče byli židovského původu, asimilovaní na pomezí česko-německého prostředí. Paní Ruth Federmannová je jedním z pouhých asi pěti dětí, které přežily, ze seznamu zhruba 250 dětí připravených k odjezdu největším transportem tzv. Wintonových dětí. Transport byl připraven k odjezdu na první zářijový den roku 1939. Začala však válka a transport již nikdy neodjel.

Od svých tří let žila s rodiči a starším bratrem v Praze. Její otec Artur Steckelmacher byl inženýr-architekt a jeho nejznámější stavba, kterou vyprojektoval, je Palác Roxy v Praze v Dlouhé ulici. Její matka vedla otci kancelář, otec bohužel v květnu 1933 zemřel. Matka se již znovu neprovdala. Pro rodinu nastaly těžké časy, naštěstí po otci zbyly nějaké úspory, takže matka nemusela pracovat na plný úvazek a mohla se starat o svoji dceru a zejména o staršího bratra Honzu (Hanse), který se narodil s mentálním postižením.

Myslím, že moje mateřština je němčina

Podobně jako její o rok mladší sestřenice z Prostějova Maud Steckelmacherová, později provdaná Beerová[1], byla zpočátku vychovávána v německojazyčném prostředí, po smrti otce se doma však stále více mluvilo česky. Na rozdíl od Maud, která přežila Terezín a dodnes mluví perfektně česky, Ruth Steckelmacherová od roku 1940 češtinu moc nepoužívala a dnes jí občas dělá potíže nalézt ten správný výraz.

„Bydleli jsme v Bubenči, ale do školy jsem pak šla na Vinohradech. Matka chtěla být s námi doma. […] Chodila jsem do české školy, ale myslím, že moje mateřská řeč je němčina. Na Moravě Židé mluvili německy, oni byli Rakušané. Můj otec se učil ve Vídni. Já myslím, že jsme doma mluvili německy. Když můj otec zemřel, tak jsme mluvili česky. Maminka se mnou někdy mluvila německy a učila mne psát. Pak jsem se učila ve škole, ale ve škole jsem jen začala tercii, když Hitler přišel, tak jsme nemohli chodit do školy. Poslala mne do školy, kde se učí kreslit móda.“ 

Ještě v Praze Ruth Federmannová začala kreslit skici návrhů kostýmů. Za normálních okolností by se začala učit švadlenou či oděvní návrhářkou. Příchod nacistů do Prahy však změnil i její budoucnost. Maminka se dozvěděla o akci, kterou v Praze rozjel Nicholas Winton, a poslala proto do Anglie některé kresby, jejichž kopie Ruth Federmannová po letech objevila v památníku Jad Vašem.

„Když mi bylo 13 let, začala válka. Němci přišli do Prahy a moje matka chtěla, abych opustila Prahu. Ona zažila první světovou válku a myslela, že nebude jídlo. A já jsem byla trošku slabá a nemocná. Tak chtěla, abych opustila Prahu. Mohla jsem jít do Anglie nebo do Palestiny. Moje maminka ale řekla, že v Anglii dostanu lepší ‚education‘ [vzdělání]. Můj ‚kindertransport‘ do Anglie měl jít 1. září 1939. Začala válka. Přišli jsme na nádraží a Němci nenechali vlak odjet. Tak jsme šli domů.“

Maminka se však nevzdala. Když nevyšla Anglie, přišla na řadu Palestina. Rychle vyběhala patřičné dokumenty, aby dcera mohla odjet.

„27. listopadu jsem odjela do Palestiny k sestře mé matky. Bylo mi 13 let.“ 

Maminka zůstala v Praze sama se starším bratrem Honzou. Do posledních chvil se o něj starala, ať v Praze, či později v ghettu v Terezíně. Podle svědectví Maud Beerové z Tel Avivu Růžena Steckelmacherová dokonce dokázala v ghettu nevídanou věc, zajistila si v Terezíně pro sebe a pro svého syna maličkou komůrku a mohla se tak o něj do poslední chvíle starat. Byla však poslána do transportu do Osvětimi o něco dříve (19. října 1944) než její syn (23. října 1944). „Viděla jsem na Hamburském dvoře tetu Růžu plakat, že tam musí Honzu nechat sama. Máma mne pak poslala, abych se šla podívat za Honzou. Ležel, nemohl vstát a tekly mu slzy,“ vzpomíná Maud Beerová. „Nemohli je aspoň nechat jet jedním transportem spolu? Co by se bylo stalo? Byla to hrůza,“ dodává.

Vztah k náboženství, k víře

I pod vlivem těchto rodinných osudů je Ruth Federmannová toho názoru, že Bůh nemůže existovat, protože jinak by nemohl dopustit něco takového, jako byl holocaust.

„Můj otec byl ateista. Nepamatuji si, že bychom měli nějaký svátek. Pak [po otcově smrti?] jsme šli do synagogy na Jom kipur a na židovský Nový rok, to bylo náboženství. Já jsem také ateista. Pokud je Bůh, tak není hodný. To, co dělá lidem… V Tanachu, naší Bibli, je Bůh dohromady s ďáblem, oni pracujou dohromady.“

Měla jsem velmi zajímavý život

Její život se však obrátil k lepšímu po příjezdu do Palestiny. Chvíli žila v kibucu a později v Tel Avivu mohla pokračovat v přípravě na to, aby se stala švadlenou a oděvní návrhářkou. Ač zpočátku nebyla sionistka, brzy se stala Palestina (Izrael) jejím domovem.

„Dostala jsem ten transport do Anglie, protože moje matka poslala moje kresby do Anglie. Jsem ráda, že jsem nejela do Anglie. Mně se tu dařilo dobře. Ze začátku to bylo těžké, ale pak jsem měla moc zajímavý život.“

Hoteliérkou v Izraeli

V roce 1944 potkala svého budoucího manžela Samuela Federmanna, německého Žida, který byl za války ve španělských internačních táborech. Manžel spolu se svým bratrem Jekutielem, usazeným v Palestině již od roku 1938, koupil v roce 1947 malý rodinný hotel Kaethe Dan v ulici Yarkon, nedaleko telavivské pláže.

V květnu 1948, ve stejný den, kdy vznikl Stát Izrael, se jí narodil syn Ami. Do Izraele začalo jezdit mnoho Židů z diaspory, aby viděli nový židovský stát. Začátek padesátých let byl i dobou slibného rozjezdu podnikání ambiciózních bratří Federmannových.

„Viděli jsme, že musíme začít kupovat. Byly tam malé domky na Yarkon ulici [v Tel Avivu nedaleko pobřeží Středozemního moře], nebyly velké, byly asi jako vila. Přišli Židé z Ameriky, to už byl Stát Izrael, chtěli vidět, jak vypadá Stát Izrael. My jsme se seznámili s několika lidmi, ti založili společnost a přinesli peníze. Začali jsme se [rozvíjet]. Malý hotel zůstal a vedle něj jsme postavili hotel, asi 140 nebo 150 pokojů [Dan Tel Aviv]. Dneska máme 14 hotelů v celém Izraeli, známé hotely Dan Hotels.“

Z malého Kaethe Dan hotelu s pomocí amerických investorů v průběhu padesátých a šedesátých let vznikl nejstarší a největší řetězec luxusních hotelů v Izraeli. V roce 1958 společnost patřící bratrům Federmannovým dále expandovala a koupila i legendární King David Hotel v Jeruzalémě.

Ruth Federmannová se kromě výchovy dvou dětí, syna a dcery, i nadále věnovala oděvnímu návrhářství a v minulosti provozovala síť módních butiků v Dan hotelích.

Na své rodiště ale úplně nezapomněla. „Můj muž byl známý v celém světě. V roce 1990 byl prezidentem International Hotel Association. První kongres v Praze po roce 1990 byl hotelový kongres, kterému můj muž předsedal.“ Při této příležitosti se mohla sejít i s českým prezidentem Havlem. Prahu Ruth Federmannová navštívila i dříve, v šedesátých a osmdesátých letech, ale teprve po roce 1990 se mohla podívat do Prostějova, odkud pocházel otec, a do Spáleného Poříčí, kde se narodila její matka. Ruth Federmannová žije v centru Tel Avivu a ve volných chvílích se věnuje malování. 

[1] http://www.pametnaroda.cz/witness/index/id/2977