Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Feinberg (* 1923  †︎ 2017)

• narozen 28. 8. 1923 v Brně

• internace ve Špilberku

• transport na východ

• minské ghetto

• KT Majdanek

• pracovní tábor Budín

• KT Plašov

• KT Flossenbürg

• KT Pocking (Aussenkomando)

• krátce po válce onemocněl skvrnitým tyfem, ale vyléčen

• tříměsíční vojenská služba (pěší pluk v Brně), přijal československé občanství, 1946

• člen KSČ (1947-1951)

• souzen za zločin nacistické podpory v r. 1948 (funkce kápa v Plašově)

• souzen za trestný čin podvracení republiky, změněno na hanobení republiky v procesu Skopal Zdeněk a spol. v roce 1962, resp. 1963

• zemřel 10. února 2017

Jindřich Feinberg

 „Kdyby to nestálo život mé matky, sestry a otce, řekl bych, že to pro mě byla zkušenost, jakou bych jinak v životě nezískal.“

Namísto úvodu

Jindřich Feinberg se jen těžko vejde do škatulky hrdiny či zločince, nicméně je to člověk, kterého si velmi rychle oblíbíte. Nejspíš i díky svému přirozenému šarmu, smyslu pro humor a inteligenci přežil holocaust s podivuhodnou lehkostí, která bůhví čím byla vykoupena. Jeho životní osud je pln protikladů: v minském ghettu zahynula celá jeho rodina, v koncentračním táboře Plašov známém z filmu Schindlerův seznam pracoval jako kápo. Miloval americké šlágry, které tam poslouchal spolu s mladými esesmankami ve svém táborovém domku. Práce kápa ho později dostihla, když ho na Slovensku poznala bývalá spoluvězeňkyně (údajně psychicky ve špatném stavu). Všechny ostatní ženy svědčily v jeho prospěch, byl osvobozen i s ohledem na své tehdejší mládí (bylo mu dvacet let). Feinberg po válce trpěl depresemi a musel být hospitalizován. V roce 1947 vstoupil do komunistické strany a jejím členem byl do roku 1951. V šedesátých letech byl odsouzen za hanobení republiky při vykonstruovaném procesu. V roce 1967 narukoval do Šestidenní války, ale ta skončila dřív, než se vůbec stačil vydat na cestu. Na konci rozhovoru podotkne, že se nadchne spíše pro hokej než obecné blaho a uzavře zcela v duchu předložených paradoxů: „Kdyby v lágru nezahynula celá moje rodina, řekl bych, že to pro mě byla zkušenost, jakou bych jinak v životě nezískal.“ (Feinberg v lágrech pracoval mj. jako planýrovač, závozní, demontér tanků, technický kreslíř, překladatel…)

Dětství a rodina

Jindřich Feinberg se narodil dne 28. srpna 1923 v Brně. Pocházel z židovské rodiny, jeho otec Josef Feinberg, původem z Polska (jako jediný z bratrů si ponechal polskou státní příslušnost), pracoval jako obchodní cestující. Matka Elsa, roz. Karpelisová, byla učitelka. Jindřich měl ještě starší sestru Gertrude, která později zahynula v minském ghettu. Studoval na německé reálce, odkud sám v patnácti odešel kvůli antisemitským narážkám ze strany učitelů, a začal pracovat.

Před transportem na východ

Jeho otec byl v roce 1939 internován na Špilberku, krátce nato namísto něj i Jindřich. Otec byl propuštěn kvůli stáří a nemoci, Jindřich na přímluvu známého poté, co byl po kapitulaci Polska odvezen spolu s ostatními polskými Židy ze Špilberku do Ostravy. Začal pracovat v kamenolomu v německé firmě Wölflig a synové. Rodinu postupně sestěhovávali do cizích bytů s ostatními Židy v Brně a v září 1941 dostala celá rodina povolání do vůbec prvního transportu na východ. Dne 16. září byla vypravena zhruba tisícovka Židů včetně Feinbergových směr Minsk, celkem pak odjelo východními transporty zhruba 7000 Židů, přežilo jich 22 (zdroj: Zapomenuté transporty).

Koncentrační tábory

Minské ghetto bylo nacisty založeno dne 20. července 1941 a čítalo později až 80 tisíc lidí. Pogromy ruských Židů měly zajistit místo pro přijíždějící transporty ze západu. Po příjezdu do Minsku byl Jindřich konfrontován s děsivým pohledem na visící promrzlá těla oběšených běloruských partyzánů. Na podzim se tam uskutečnily další dva pogromy ruských Židů (7. a 20. listopadu 1941). Při jedné z těchto nemilosrdných vyhlazovacích akcí zahynuli i Jindřichův otec a sestra. On sám v záznamu popisuje, jak fungovaly tamější pojízdné plynové komory, tzv. dušehubky. Svou matku viděl naposledy na „sammelplacu“ těsně před svým odjezdem z ghetta. Na podzim 1943 bylo ghetto zlikvidováno. Zemřelo tam i 750 brněnských Židů. Minsk byl osvobozen dne 3. července 1944.

Minské ghetto tedy přežil z rodiny pouze Jindřich, když se dostal v listopadu 1943 transportem přes koncentrační tábor Majdanek do pracovního tábora v polském Budíně. Dojmy z Majdanku popisuje Feinberg takto: „… tam byly blechy a blechy a blechy, neboť tam zastřelili osmnáct tisíc lidí, za hlasité reprodukované pochodové hudby, kterou bylo slyšet až do města, a když se náhodou někomu podařilo utéct, tak ho ubili Poláci.“ Kuriózní je způsob, jakým se mu z Majdanku (ihned po vystoupení z transportu) podařilo uniknout. „Já jsem byl zařazený do řady, která šla na smrt… Ten den bylo nádherné, modré nebe a nade mnou letěla vlaštovka vysoko na nebi, a tak jsem si řekl: ,Tady přece nemůžeš skočit.‘ A v tom okamžiku šla z tábora skupinka šesti až osmi lidí, zkrátka nějaká výměna, a  tak jsem se frkl k nim, šel jsem s nimi, a tam už byl připravený transport na život do Budína.“

V Budíně pracoval nejdříve manuálně, poté jako technický kreslíř u Heinckel-Werke (pomohla mu znalost němčiny). Z Budína vedla jeho cesta do Plašova, kde mimo jiné po dobu dvou měsíců v roce 1944 pracoval jako kápo nad vězni a měl tam milostný vztah se služkou velitele tábora Amona Götha. Tato dívka mu později zachránila život ve Flosenbürgu, když mu posílala „z venku“ peníze na stravu. Na podzim 1944 byl převezen do Flossenbürgu (vzpomíná si na své vězeňské číslo – bylo to 29013). Byl tam, což byla změna oproti předešlým lágrům, i s kriminálními zločinci. „Tam se na nás dívali jako na přízrak. Němečtí SS nemohli pochopit, že existují Židé, kteří se vrací z Ruska a z Polska, protože měli být všichni zlikvidováni.“ (přepis rozhovoru z r. 1994 – viz doprovodné dokumenty)

V květnu 1945 byl osvobozen Američany v nedalekém Pockingu. 21 dní po osvobození dostal skvrnitý tyfus. Byl léčen v německém lazaretu, poté v americkém sanatoriu. (Po válce před kolegy – tajnými informátory – fabuloval, že v tuto dobu, než se dostal zpět do Československa, spolupracoval s americkou tajnou službou, což mu přitížilo v pozdějším procesu kvůli hanobení republiky, viz archivní materiál č. 2 – s. 37).

Život po válce

Po válce byl členem KSČ (1947–1951), ze strany však vystoupil nejen kvůli antisemitským narážkám (což vyplývá z archivních dokumentů), ale také z osobních důvodů, s režimem nesympatizoval. V roce 1948 byl odsouzen za údajnou spolupráci s nacistickým režimem (šlo o zmiňovanou funkci kápa v Plašově) poté, co ho při služební cestě na Slovensku poznala bývalá spoluvězeňkyně: „Odpoledne 3. 6. 1948 se na Poštovské ulici v Dunajské Stredě seběhlo asi třicet lidí, většinou ženy židovského vyznání, které vykřikovaly, vyhrožovaly proti Jindřichu Feinbergovi, neboť poznaly, že jde o dozorce německého gestapa.“ (Z přepisu záznamu policejní stanice v DS, viz archivní materiál č. 1). Feinberg byl zatčen a souzen v Brně. Byl uznán vinným, ale od výkonu trestu bylo upuštěno, s přihlédnutím k jeho tehdejšímu nízkému věku a svědectví v jeho prospěch.

V roce 1962 byl odsouzen za „podvracení“ a poté „hanobení republiky“ v procesu Zdeněk Skopal a spol., za což si odseděl 10 měsíců nepodmíněně. Šlo však o přátelské, nikoliv konspirační setkávání známých; sledování vídeňské televize, popíjení a přenocování v soukromém bytě. „Mezitím se vrátil Antl a pokračovalo se v pití za napodobování různých divokých šlágrů, Feinberg bušil do stolu (podle rytmu) a Antl do svého břicha. Toto se jim velice líbilo, jelikož to vydrželi asi hodinu.“ Nicméně účastníci těchto večírků, a Feinberg byl přitom jedním z nejvýřečnějších, vypustili z úst i kritické věty vůči režimu (obdiv ke Kennedymu, kritika prodeje uranu, obecně nespokojenost s úmornou a jednotvárnou prací ve fabrikách – „budík vyrušuje člověka ze spánku“, což nastrčení informátoři později ochotně dosvědčili).

V roce 1967 chtěl Jindřich Feinberg narukovat do války na Blízkém východě, ale konflikt skončil dříve, než stačil vyrazit na cestu. Poté pracoval v různých zaměstnáních až do svého důchodu (jako číšník, vedoucí hudebního podniku Reduta), politického života se stranil (v lágru se podle svých slov naučil žít „v šedé zóně“). Jindřich Feinberg žije v Brně se svou ženou Zinou.

 „Máte tam ten Plašov? Vy tam máte všechno! Vy tam toho máte tolik, že mě přijdou znovu zavřít.“

Je hrdinství totéž co ochota riskovat a nebát se? Potom by Jindřich Feinberg bezesporu hrdinou byl (v Brně chodil s židovskou hvězdou pro cigarety, později v koncentračním táboře – bez židovské hvězdy, kterou si pro ten účel sundal – chodil handlovat se sedláky, utekl z fronty na smrt a zařadil se do pracovního oddílu, po válce se nebál říct nahlas, co si o režimu myslí atd.). Co si ale počít s faktickou kolaborací s nacisty? Co všechno lze odpustit v podmínkách, kdy jde člověku o život? („Můj celý princip byl riskovat, abych neumřel hlady a nestal se múzlmanem.“). Sám Feinberg v rozhovoru tvrdí, že při své inteligenci mohl práci kápa odmítnout. Neudělal to, protože věděl, že mu to přinese výhody. („Nic zlého jsem neudělal. … Ale úplně čistej taky nejsem.“) Na druhou stranu využíval své postavení, aby spoluvězňům pomohl, a riskoval (staral se mimo jiné o těhotnou ženu, která později porodila zdravé dítě). V pozdějších svědeckých protokolech se všichni za Feinberga přimlouvali, včetně členů židovské obce. „Hrdinou“ se mohl stát ve válce v Palestině, ale osud mu to nedopřál. Jindřich Feinberg zemřel 10. února 2017.

Příběh pamětníka zpracovala Barbora Latečková, duben 2011