Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Fejfar (* 1959)

• +narodil se 7. února 1959 v Hradci Králové +v roce 1977 maturoval +v letech 1978-1980 studoval policejní školu při Pohotovostním pluku Veřejné bezpečnosti +v roce 1980 odešel od Veřejné bezpečnosti částečně kvůli zdravotním problémům +na začátku 80. let se přestěhoval do České Skalice +stal se členem opozičních skupin Hnutí za občanskou svobodu a Nezávislé mírové sdružení +v roce 1989 se účastnil sametové revoluce v České Skalici +od roku 1990 působil po deset let jako starosta České Skalice +v roce 2000 byl zvolen senátorem za Čtyřkoalici +roku 2020 žil v České Skalici

Mohl být klidně mezi příslušníky SNB, kteří se ukrývali v budově Městského národního výboru v České Skalici a měli v rukou připravené zatykače na vůdce demonstrace proti totalitě ve dnech po 17. listopadu 1989. Petr Fejfar (*1959) se ale ze služby ve složkách Ministerstva vnitra vysmekl už v roce 1980. Skončil tam hned poté, co dostudoval Policejní školu u Pohotovostního pluku VB  v Praze. Takže se po 17. listopadu 1989 ocitl ve východočeské České Skalici v úplně jiné pozici než v zelené esenbácké uniformě s rudými nárameníky s hvězdičkami. V malém městě vedl během sametové revoluce jako muzikant a „borec“ z undergroundu protestní mítink proti brutálnímu zásahu Pohotovostního pluku VB na Národní třídě. 

Ještě v roce 1978 měl nicméně našlápnuto ke zcela jiné kariéře. Na radu svého tatínka nastoupil studium na policejní škole. Automechanik s maturitou se tam přihlásil jako devatenáctiletý, aby se vyhnul základní vojenské službě, která v 70. a 80. letech 20. století znamenala pro většinu mladých mužů ztrátu dvou let života. Petr předpokládal, že po dokončení školy půjde na dopravní inspektorát nebo se stane technikem. Velký fanoušek Karla Kryla, písničkáře a autora slavných protestsongů, ovšem z představ o práci u policie rychle vystřízlivěl.

Je válka a jdu do fronty na chleba, zaslechl při okupaci

Petr Fejfar, rodák z Hradce Králové, prožil polovinu svého života v totalitě a polovinu ve svobodě. Ve svých devíti letech, roku 1968, prožil nejhorší událost v dějinách Československa po druhé světové válce – invazi vojsk států Varšavské smlouvy.

S rodiči právě prodléval na návštěvě u známých v Praze. „Paní se vzbudila a řekla nám, že je válka a že si jde stoupnout do fronty na chleba,“ vzpomíná Petr. „Tatínek se rozhodl vrátit se hned domů do Hradce Králové. Jeli jsme wartburgem přes křižovatky obsazené tanky,“ vzpomíná. Z doby po okupaci nezapomene na nekrásnější vánoční dárky, které dostávali s bratrem. Každému Ježíšek donesl půl trsu tehdy vzácných a nedostatkových banánů.

Z druhé půlky 70. let si pamatuje posměšnou básničku k letu prvního československého kosmonauta do vesmíru na palubě sovětské kosmické lodi. Zněla: „Není maso, nejsou auta, zato máme kosmonauta. Jmenuje se Remek, česky ani nemek.“

Ve škole se učil, jak rozehnat demonstraci

Výuka na škole u Pohotovostního pluku VB zahrnovala také nácvik rozhánění protitotalitních demonstrací. „I když se v letech 1978 až 1980, kdy jsem na škole byl, žádné demonstrace neděly, stejně jsem tušil a cítil, že policie není prostředí pro mě,“ prohlašuje. Až do odchodu od SNB žil konformním způsobem života.

„Studium na policejní škole je pro mě stigma, ale kdybych tam nešel, tak by se v mém životě neodehrálo nic z toho, co jsem pak prožil,“ podotýká. V 80. letech se absolvent školy SNB zařadil v České Skalici mezi takzvané „máničky“ – dlouhovlasé hipíky. Hrál v undergroundové kapele Prasečí farma a dostal se do hledáčku Státní bezpečnosti.

V druhé polovině 80. let vstoupil do Nezávislého mírového sdružení a do Hnutí za občanskou svobodu, což představovalo přihlášení se k disidentským kruhům a otevřený nesouhlas s totalitním režimem.

Bývalého policistu vyslýchala StB. Maturoval z ní

Státní bezpečnost si Petra předvolávala na výslechy, prověřovala ho a dokonce ho vedla jako kandidáta tajné spolupráce. Petr Fejfar se ale agentem StB nestal a na své kamarády a známé nedonášel. Díky studiu na policejní škole dobře věděl, s kým má tu čest. Vždyť na svém vysvědčení má z předmětu Základní úkoly Státní bezpečnosti známku „chvalitebně“. Z kriminalistiky a Státní bezpečnosti složil v březnu 1980 maturitní zkoušku.

Zanedlouho ho však Ministerstvo vnitra ze služby propustilo kvůli trvalým bolestem zad, jimž pomohl zdařilým „filmováním“. Po svatbě se s manželkou a dcerou odstěhoval z Hradce Králové do České Skalice, kde obdržel služební byt. „Česká Skalice byla malá, hnusná, šedivá a nic tam nebylo,“ upozorňuje Petr, který později podobu města do určité míry ovlivnil. V České Skalici patřil v listopadu 1989 k představitelům Občanského fóra. V letech 1990 až 200 působil jako starosta. V letech 2000 až 2006 zastupoval své voliče v Senátu Parlamentu České republiky.

V České Skalici se přidal k undergroundu

„Jednou jsem šel v České Skalici do hospody a byla tam taková parta. Hráli na kytaru, vzal jsem si ji pak taky a zahrál Kryla. Dostal jsem se do úplně jiné skupiny lidí. Najednou jsem měl dvacet třicet kamarádů,“ vzpomíná. „Dělaly se různé věci, opékalo se prase, jezdilo se na fesťáky, na výlety. Žili jsme úplně jiným způsobem života. Komunitním. Byli jsme jak hipíci v šedesátých letech. Zapadl jsem mezi ně a poznal, co je underground,“ vysvětluje.

V první polovině 80. let hrál Petr v kapele Prasečí farma. „Docela jsem se bál, protože jsem většinu písniček zpíval,“ sděluje Petr a pro ilustraci dodává, „měli jsme dost tvrdé perverzně nihilisticko-politické  texty. Třeba – Stojí chlapi na balkónech, onanujou zuřivě. Nikde nejsou jejich ženský, ženský jsou na schůzi členský. A někde dole po ulici běží Kabrhelová. A chlapi shání svoje ženský, ženský jsou na schůzi členský.“

Marie Kabrhelová byla předsedkyně Československého svazu žen. Petr se dodnes diví, že kvůli podobným písním neskončili muzikanti z Prasečí farmy ve vězení. Vysloužili si „pouze“ výslechy na Státní bezpečnosti.

Dva kluci ve vazbě nevydrželi tlak StB a kývli na spolupráci

Tři kluci ze skalické party ale doplatili na jinou recesi. V roce 1983 nebo 1984 si upekli husu, za ni dali portrét komunistického prezidenta Gustava Husáka a dělali, že na něj čůrají. Nechali se u toho vyfotit.

„Policajti našli fotku u jednoho z nich při domovní prohlídce a všechny tři kluky strčili do tepláků, do vyšetřovací vazby,“ uvádí Petr. „Nevydržel to jeden hodně mladý a ani ne ženatý kluk – měl dvě děti. Za tři dny je pustili a hned přišli za námi do hospody. Byli jsme rádi, že je vidíme. Řekli nám –Hele, musíme vám říct, že jsme to StB podepsali. Buď s námi přesťaňte kamarádit, nebo to tak berte. My jim nic neřekneme. Třetí, Standa Pitaš, vydržel. Byl už disident a dostal asi rok basy,“ dodává.

Roku 2000 se Petr rozhodl nahlédnout do archivu a projít si dokumenty, které na něj StB shromažďovala. Narazil na výslech, kde vypovídal jeden ze dvou jeho kamarádů, kteří kývli na spolupráci se Státní bezpečností. „Ptali se ho –Co Fejfar? Odpověděl –Byli jsme v hospodě, pili jsme a bavili se o ženských,“ popisuje Petr záznamy ve svém svazku. „Estébáci pokračovali –A co, má Fejfar nějakou milenku? Odpověděl –Možná jo, ale nevím. Nemělo to žádnou průkaznou hodnotu, co jim řekl. Estébáci si za jeho výslech jen udělali další čárku,“ doplňuje.

Z obavy před estébáky dělal raději dělnickou práci

Na základě vlastní zkušenosti proto pamětník neodsuzuje všechny spolupracovníky StB šmahem. „Na všechny se kouká skrz prsty. Kdo šel proti režimu sám nebo byl na režim hodně naštvaný, mohl být velký hrdina,“ vysvětluje Fejfar. „Ale někdo měl rozestavěný barák, dvě děti. Těžko říci, jestli je odsuzovat, že měli být větší hrdinové. Já jsem šel raději z funkce technika dopravy do dělnické profese, aby na mě estébáci něco nehodili. Mohli totiž poslat do skladu s autodíly za milion korun hospodářskou kriminálku a přišít mi manko třeba dvacet tisíc korun. Pak by se zeptali –Co kdybys nám to podepsal a my na to zapomněli? Takhle to s mnoha lidmi udělali,“dodává.

V druhé polovině 80. let se Petr seznámil s disidenty z východních Čech, například s Janou Petrovou z Dobrušky. Začlenil se do Nezávislého mírového sdružení a do Hnutí pro občanskou svobodu. V prosinci 1988 odjel na povolenou demonstraci na Škroupovo náměstí do Prahy, kde vystupoval jako pořadatel z Nezávislého mírového sdružení. „Rozšiřovali jsme petice a v České Skalici jsme zlobili národní výbor,“ podotýká.

V průvodu provokovali prázdným transparentem

Na Prvního máje 1989 připravil s kamarády komunistům v průvodu nečekané překvapení. „Udělali jsme si z prostěradla a dvou násad na košťata transparent. Nenapsali jsme na něj ale žádné heslo. Transparent jsem si strčil pod dlouhý kabát a vmísili jsme se do průvodu,“ prozrazuje Petr, „pak jsme ho rozvinuli a už jen sledovali policajty, jak si o nás říkají vysílačkami.“

Petra a jeho přátele v průvodu nezatkli. „Doma jsme si pak říkali, [že] si připravíme dvě krabičky cigaret a kartáček na zuby, až nás zavřou,“ říká Petr. „Nezavřeli, ale StB za mnou přijela do práce. Na starost nás měl kapitán Adámek a ptal se mě, co mělo prázdné prostěradlo znamenat. Odpověděl jsem mu, že když musím držet hubu, tak ať to všichni vidí. Adámek mi řekl, že si myslel, že jsem větší hrdina a ať si příště na transparent něco napíšu.“

Disidenti udělali brigádu jako protipól brigády k VŘSR

Ještě před 17. listopadem 1989 vyzvali Petr Fejfar a jeho přátelé Národní výbor v České Skalici k vytvoření diskusního klubu. Odezvy se však nedočkali. Předseda Národního výboru jim ale umožnil udělat úklidovou brigádu kolem silnice souběžně s oficiální brigádou na počest Velké říjnové socialistické revoluce. Na „disidentskou“ protestní brigádu dorazili také běžní lidé a jeden inženýr z masokombinátu z toho měl v zaměstnání polízanici.

„Bylo jasné, že se u nás musí něco stát. V Polsku už proběhly svobodné volby, viděli jsme exodus východních Němců do západního Německa,“ připomíná Petr, „mysleli jsme, že se u nás režim taky uvolní přirozenou cestou. Lidem vadilo, že potlačuje svobodu a individualitu a s..e se jim do života. Taky věděli, že se v západní Evropě mají líp a mysleli se, že když tady komunisti nebudou, budou se mít taky líp.“

Komunistický režim nezvládal situaci ani ekonomicky.  „Nic u nás nebylo, nebo se to shánělo strašně těžko,“ dodává Petr. „Když jsem třeba potřeboval náhradní díly, řekli mi –Chceš tažné lano? Tak jo, ale vezmi si k němu deset vřeten. Odpověděl jsem –K čemu vřetena? Budou mi jen někde ležet. A oni na to –No vidíš, nám tady leží už pět let.“

Některých kluků z pohotovostního pluku trochu litoval

Totalitní staré struktury ale nechtěly pustit demokratické síly k podílu na řízení země dobrovolně. Situace se obrátila až po masových demonstracích vyvolaných brutálním policejním zásahem na Národní třídě. Na studenty tam vysocí funkcionáři ministerstva vnitra poslali 17. listopadu 1989 Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti, složený z žáků policejní školy, kam před deseti lety chodil i Petr.

„Když jsem později viděl, co se na Národní třídě dělo, říkal jsem si –Dobře, že jsem od policie v roce 1980 odešel a nemusel jsem něco takového v pohotovostním pluku prožít,“ svěřuje se.  „Na druhou stranu jsem ty kluky z pohotovostního pluku trochu litoval. Když jste už někde v ozbrojeném sboru pod velením, tak musíte rozkazy poslouchat. Na některých klucích bylo vidět, že jen stojí a nechtějí do nikoho mlátit. Jen zdvihli štíty. Ale pak přijde davové šílenství, někdo dostane dlažební kostkou do hlavy a už se to mele,“ říká.

Pamětník nicméně připouští, že příslušníci Pohotovostního pluku mohli ze služby odejít jako kdysi on. Zvláště když viděli, co se dělo na Václavském náměstí při potlačování demonstrací při Palachově týdnu v lednu 1989.

Výzvy: Občané, rozejděte se! se nelekli

Po 17. listopadu 1989, kdy se začal totalitní režim hroutit, se k odporu přidala i Česká Skalice. „Na základě toho, že nám před sedmnáctým listopadem neodpověděli z Národního výboru na návrh na založení diskusního klubu, jsme šli ke kašně na náměstí. Byla, myslím, neděle 19. listopadu a začali jsme povykovat –Lidi přijďte, ať se dozvíte, co je v Praze a co je nového,“ vybavuje si Petr. „Zítra ve čtyři hodiny jsme tady. A lidi přišli, rozkřiklo se to. U kašny se druhý den sešlo tři sta čtyři sta lidí. Vystoupili jsme a za pět minut se otevřely dveře Národního výboru. Přišel předseda a nějaký vedoucí funkcionář z Okresního výboru,“ líčí situaci Petr.

Předseda se vydal za Petrem a řekl mu: „Musíme vám něco říct. Občané, rozejděte se! Shromáždění je nezákonné!“ Ale lidé se už nerozešli. „Údajně byli na Národním výboru schovaní policajti a estébáci a měli na nás napsané zatykače,“ říká Petr. Žádné represe už ale nenastaly a komunisté se po 41 letech vzdali moci.

V únoru 1989 odstoupilo v České Skalici vedení města a Petr Fejfar se stal předsedou Národního výboru. Odstupující předseda mu při předávání funkce řekl pouze: „Tady máš klíče od radnice, volební program Národní fronty. Máme rozestavěný vodojem, ale nejsou na něj peníze.“

Petr také dostal vytržený list ze sešitu s razítkem a něčím napsaným. „Předseda mi řekl
–Tohle neztrať. To je potvrzení, že můžeme vozit odpadky na městskou skládku do Smiřic.“

Ve volbách na něj vytáhli studium na škole SNB

Jako starosta vydržel pamětník deset let.  „Měl jsem mezi starosty hodně kamarádů. Ti, kdo přišli na radnice hned po listopadu 1989, by si zasloužili dostat ocenění. Přebírali města v dezolátním stavu,“ vysvětluje, „byla to pro ně těžká doba.“ V roce 2000 z vedení města odešel a stal se na šest let senátorem za tehdejší Čtyřkoalici. V druhém kole senátních voleb připomenul Fejfarův soupeř z ODS jeho studium na komunistické policejní škole u Pohotovostního pluku VB.

„Svým kamarádům v disentu jsem vždycky říkal, že jsem na policejní škole byl. Jinak jsem to moc neventiloval, aby to na mě někdo nevytáhnul. Volby jsem ale ustál. V televizi jsem ke svému studiu na policejní škole řekl prohlášení, s nímž mi poradil jeden tiskový mluvčí,“ dodává. „Toho odéesáka jsem pak porazil dost silně. Kdyby na mě vytáhli texty Prasečí farmy, bylo by to  horší,“ připojuje.

Na konto třiceti let po listopadu 1989 glosuje: „Základní věci máme. Demokracii, parlament, svobodné volby. To, jací jsou teď naši političtí představitelé, se snad změní.“ Na současné době mu nejvíce vadí, že společnost prodala svobodu za ekonomickou nesvobodu.

Konzumní společnost dělá z lidí otroky vládců byznysu

„Společnost se stala strašně konzumní. Všichni všechno musíme mít, což si uvědomili ti, kteří vládnou v podnikání, velcí zaměstnavatelé, korporace,“ upozorňuje pamětník. „Zdá se mi, že vytváří tlak na lidi, aby si půjčovali, utráceli a zadlužovali se. Stávají se z nich novodobí otroci uvázaní za nohu k fabrice. A fabrikant to velmi dobře ví.“

Petr Fejfar vzpomíná, jak dělal v jedné velké továrně kontrolora. Koncem pracovní doby přišel do kanceláře a tam měl vedoucí položenou hlavu na stole. Zvednul ho za rameno a ptal se: „Co vám je? Zvednul hlavu a z očí se mu řinuly slzy. Říkal –Já už nemůžu, zase na mě hodili prů….r. Říkám mu –Tak se seberte, odejděte odsud pryč, nebo vás to tady zabije. Podíval se na mě a odpověděl –To se vám řekne. Mám hypotéku na barák, dceru na studiích, slušný plat od fabriky služební auto a telefon. Kdybych odsud v pětapadesáti odešel, z čeho bych všechno platil.“

Každý by si měl nějak nastavit svůj život, myslí si pamětník. „Říct si jasně – Tohle chci, ale hlavně taky tohle můžu. A chci prožít život slušně“ V šedesáti letech už se nikam nežene. Ani do důchodu. Věnuje se kultuře, undergroundu a s kamarády obnovili kapelu Prasečí farma. V osmdesátkách hráli hlavně na soukromých akcích a poslouchalo je tam sto až dvě stě lidí. Zhruba stejně jich chodilo na koncerty Prasečí farmy i v roce 2019.

„Možná něco napíšu. Udělal jsem pásmo a Karlu Krylovi a rád bych s ním objížděl školy,“ svěřuje se. „Chtěl bych se bavit a nechtěl bych už do fabriky. Domeček nad hlavou mám a nemá cenu se trápit,“ dodává.