Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Aleš Fetters (* 1933)

• narozen 4. dubna 1933 v Úpici

• vystudoval pedagogické gymnázium v Hradci Králové

• absolvoval Vysokou školu pedagogickou v Praze, kde prožil pražské jaro

• učil na gymnáziu v Náchodě

• v době pražského jara se angažoval v odborech

• v době normalizace byl pronásledován

• pracoval více než deset let v náchodské teplárně

• po roce 1989 se stal ředitelem gymnázia v Náchodě

Rodina a dětství

Aleš Fetters se narodil v malém podkrkonošském městě Úpici v roce 1933. Otec byl tovární dělník-údržbář v továrně JUTA, maminka doma šila. Měl o šest let staršího bratra. Tatínek byl členem národně socialistické strany. Rodina sympatizovala s myšlenkami T. G. Masaryka. Nejstarší datovatelná vzpomínka pamětníka je na smrt T. G. Masaryka, kdy maminka s bratrem odjeli na jeho pohřeb do Prahy a Aleš musel spát u příbuzných. Další z prvních vzpomínek je na návštěvu bunkrů budovaných před válkou nad Malými Svatoňovicemi, kde patrně za květnové mobilizace sloužil jako voják jeden z příbuzných. Pamětník vzpomíná i na zavedení přídělového systému začátkem války. Myslel si naivně, že jídlo bude na lístky zadarmo. Do školy nastoupil v den začátku války – 1. září 1939 v rodné Úpici. Zajímavé je, že „každá ta totalita nastupuje víceméně pomalu“. Vysvědčení v první třídě měla ještě razítko Masarykova obecná škola, později už byla vysvědčení dvojjazyčná a Masaryk už neexistoval.

Vyklízení pohraničí po zabrání Sudet, stěhování trutnovského gymnázia

Po mnichovské dohodě v roce 1938 bylo v Trutnově, připojeném k Říši, české gymnázium zlikvidováno. Aleš Fetters obdivuje jeho tehdejší profesory, kteří se kromě přestěhování svých rodin postarali i o přestěhování všech cenných sbírek do nedaleké české Úpice, kde škola ještě nějaký čas pokračovala. Pomáhali jim tehdy všichni, kdo mohli pomoci. Dokonce převezli i bustu Aloise Jiráska, která se před trutnovské gymnázium v roce 1945 zase vrátila.

Válka

Jako kluci válku vnímali s dětskou naivitou, ale moc se pro ně nezměnilo. Otec chodil dál do fabriky a matka doma v kuchyni šila. Za protektorátu bylo jídlo omezeno příděly a každá rodina se snažila sehnat další jídlo. Maminka jezdila do úrodnější části republiky mezi Jaroměř a Hradec Králové a zkoušela u sedláků měnit jídlo za textil. Moc úspěšná nebyla, ale v jednom statku měli dvě dcery, a když zjistili, že je švadlena, nabídli jí, že by pro ně mohla šít. Maminka tam pak jezdila vždy asi na týden, a to ještě i řádku let po válce. Za svou práci si přivážela potraviny. „My jsme měli za protektorátu někdy i husičku.“ Táta pašoval z továrny jutové pytle, ty vozil do slatinského mlýna a dostával za ně mouku, někdy i tříkilový bochník chleba. Hladem netrpěli.

Po válce. Volby 1946

Tatínek během války říkal: „Kluci, až bude po válce, koupím věnec buřtů, ať se nacpete.“ Přídělový systém ovšem pokračoval až do roku 1953. Po válce se nicméně začal život zpočátku rozvolňovat. Kdyby býval šel vývoj normálně, bylo by všechno jinak. Rok 1947 byl rokem nadějí i obav. Ale už v roce 1947, tedy před Vítězným únorem, začali komunisté dělat z rolníků zloděje, když si porazili načerno své prase. Komunistická propaganda začala agresivně a populisticky hned po válce. Jedno z komunistických hesel před volbami 1946 hlásalo: „Feierabend vyvážel obilí, Gottwald vyváží Němce.“ (Ladislav Karel Feierabend byl český a československý meziválečný národohospodář.) Komunisté byli agresivní, ostatní na to nebyli připraveni.

Aleš Fetters pamatuje na situaci z Úpice. Byl tam jeden sekerník – komunista a učitel, který se za války skrýval a v roce 1945 začal v Úpici dělat revoluci. V Úpici komunisté volby v roce 1946 nevyhráli přesvědčivě a předsedou místního národního výboru se stal národní socialista, pamětníkův otec. V národním výboru mu nastal boj s komunisty, kteří už tehdy chtěli jít za meze zákonů. V únoru 1948 otec na funkci rezignoval. Vykonával ji „neuvolněně“, i tehdy pracoval v továrně, a tak žádný velký postih neměl, místo mistra údržby se stal jen předákem elektrikářů.

Gymnázium a skauting

Po válce bylo v Trutnově gymnázium obnoveno, pamětník na něm začal studovat. Ještě je potřebí zmínit skauting. Pamětník totiž horlivě skautoval. Ve 20. letech skautovali už jeho rodiče, bratr krátce skautoval před válkou. Na táboře spal ve stanu s Vaškem Lohniským, později známým hercem. Nejvíc pamětníkovi vadilo zrušení skautingu. Družinu vlčat vedl až do června 1950, to už bylo pololegální. Vánoce slavili v lese u ozdobeného živého smrčku. V červnu složili slib a skončili.

Pan Fetters tak měl „škraloup“ nejen kvůli otci, který byl národní socialista a měl konflikty s komunisty, ale také kvůli skautování. Šťastnou náhodou se v roce 1950 zakládala tzv. pedagogická gymnázia, protože byl zejména na prvním stupni nedostatek učitelů. Komunisté před tím zrušili učitelské ústavy. Aleš nastoupil na pedagogické gymnázium do Hradce Králové. Šel ze sexty do třetího ročníku, ve čtvrtém maturoval. „Já jsem se stal soudruhem panem učitelem.“

Učitelování

Umístěnku dostal na trutnovský okres a začal učit ve Rtyni v Podkrkonoší, kde byl na záskok za mateřskou dovolenou. To mu neřekli a bez předchozího varování ho po dvou měsících přeložili do Havlovic. Tam byla dvojtřídka. Jednu třídu učil pan řídící, který měl před důchodem, a pamětník byl začínající mladý učitel, takže se jim nic moc nemohlo stát – na této pozici byl relativně v politickém bezpečí. Nechtěl však zůstat v národní škole a přihlásil se po roce na pražskou filozofickou fakultu. Na okresním národním výboru mu dali ústní souhlas, že ho ke studiu uvolňují, ale při přijímacích zkouškách se dověděl, že ke studiu uvolněn není. Na filozofickou fakultu tedy přijat nebyl. Začal učit ve Svobodě nad Úpou.

Vysoká škola pedagogická

V tom roce v Praze otevřeli Vysokou školu pedagogickou (VŠP), přihlásil se tam tedy na dálkové studium. Rok studoval dálkově. Maminka mu navrhla, že ho při studiích můžou podporovat, aby nemusel celý den učit a pak večer ještě studovat. Byl přijat k prezenčnímu studiu, nastoupil do druhého ročníku, první ročník dálkového studia mu uznali. Když předseda revolučního národního výboru už pozdě zjistil, že syn Fetterse studuje na vysoké škole, řekl, že by nikdy býval nedopustil, aby mladý Fetters šel na vysokou.

Studium bylo podle slov pamětníka úžasné. Učili tam přední odborníci – bohemistiku vedl profesor Alois Jedlička, literaturu učil profesor Felix Vodička. Tihle profesoři vedli i jejich semináře. Vzpomíná na rozhovor s profesorem Jedličkou o Stalinových Statích o jazykovědě, které tehdy „frčely“. Řekl mu, že to, co je ve Statích, už psal ve svých spisech Josef Dobrovský. Profesor Jedlička se jen usmál a nic víc nemusel říkat.

„Já sem prolez divadla, no, zejména jsem byl zatíženej na Národní divadlo,“ říká o tehdejších časech pamětník. Viděl téměř celý tehdejší repertoár. Čapkova Loupežníka navštívil kvůli alternaci Karla Högra a Vladimíra Ráže dvakrát. Höger, ač starší, se mu líbil víc.

Politická situace

Jak se politická situace odrážela v životě pamětníka? Když byl v Havlovicích, to v březnu 1953 zemřel Josif Vissarionovič Stalin a po něm Klement Gottwald, připomněla se mu, ale byli tam bokem. Později z čítanky pro čtvrtou třídu vytrhávali článek „Věrný syn lidu o Rudolfu Slánském“. „Slánský nikdy komunismus nezradil, ano, zločinec to byl, ale přesně s opačným znaménkem.“ Nepamatuje si, jaká byla reakce studentů na první procesy. On už tehdy věděl své, o komunismu a komunistech neměl žádné iluze. Myslí si, že žádné protestní dopisy nepodepisovali. V roce 1956 se situace začala uvolňovat. Profesor Felix Vodička se účastnil sjezdu spisovatelů a na semináři o něm studenty informoval.  Vysokoškoláci tím žili. Asistenti marxismu-leninismu byli v té době po Chruščovově projevu na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, ve kterém kritizoval Stalinův kult osobnosti, hodně bezradní.

Majáles a dění kolem něho

V roce 1956 úřady povolily studentům majáles. Sešli se u Staroměstského náměstí. Trasa pochodu na Juldu Fuldu (Park kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze) byla několikrát měněna. Skupiny z VŠP kritizovaly jednotnou školu, akce typu Mládež vede Brno apod. Pamětník má odtud první zkušenost s fízly. Nalepil si vousy a představoval penzistu, na šňůrce ho vedly dívky a on komentoval situaci penzistů, jak se mají. Na mostě pod Letnou ho vytáhli dva páni z průvodu, odtáhli ho na druhou stranu mostu, strhli mu vousy, řekli mu nějakou výhružku a zase ho vrátili do průvodu. Přešla ho nálada.

Vysokoškoláci vydali rezoluci, která se nesměla veřejně publikovat. Kritizovali například, že se denně o půlnoci hraje v rozhlase i sovětská hymna, vyvěšují při každé příležitosti i sovětské vlajky atd. Je zajímavé, že některé požadavky komunisté časem potichu postupně realizovali. Ale například požadavek obnovení osmiletého gymnázia realizován nebyl.

Pak proběhlo povstání v Maďarsku a na podzim, se začátkem školního roku, byl vynucen klid. V roce 1957 Aleš promoval, stal se promovaným pedagogem, oni tomu říkali „premovaný pedagog“. Na vysokou školu šel i kvůli tomu, aby se vyhnul základní vojenské službě. Během studia byla vojna jeden den v týdnu a také se musela absolvovat dvě měsíční prázdninová soustředění. Po dokončení šel na půl roku na vojnu na pardubické letiště jako desátník absolvent, s humorem říká „desátník abstinent“. Potom je povýšili na podporučíky.

Promoce a praxe

Po dokončení vysoké školy v roce 1957 dostal umístěnku do Královéhradeckého kraje, měl aprobaci na střední školu, ale učil na základních školách na Broumovsku. Učil v Teplicích nad Metují, než odtud odešel na zmíněnou půlroční vojenskou službu, během které se oženil. Po vojně učil v Meziměstí. Šťastnou náhodou se dostal v roce 1959 do Náchoda na tehdejší jedenáctiletku. Část úvazku měl na druhém stupni a část na třetím. Chtěl tam „dožít penze“.

Angažování se v 60. letech

V Náchodě se rychle zabydlel, účastnil se kulturního dění, začal i publikovat. Díky jednomu neotištěnému článku se seznámil s dramatikem Václavem Havlem a profesorem Václavem Černým.

V Náchodě tehdy fungovala odborová organizace pro všechny střední školy. Po rezignaci jejího předsedy mu tuto funkci nabídli a on ji přijal. Veřejně se ptal, jak to, že se za celou poválečnou dobu nepostavila žádná školní budova. Budovy byly přetížené. Organizace žádala byty pro kantory, kritizovala komunistické vedení, podporovala „obrodný proces“. „Jestli nepřijedou ruský tanky, tak to ty komunisti v ruce neudržej,“ mínili kolegové i pamětník již o jarních prázdninách 1968.

Aktiv, který se konal na jaře v náchodském hotelu Beránku, náš pamětník řídil. Na aktiv pozvali kantory vyhozené v 50. letech, ale i inspektory. Aleš Fetters tam zmínil kauzu profesora Propilka, který byl na počátku 50. let propuštěn kvůli svému nemarxistickému přesvědčení, i když to byl tehdy na gymnáziu jediný kvalifikovaný ruštinář. Studenti říkali: „U Propilka jsme se styděli neumět.“ Všichni vyhození učitelé se v září 1968 vrátili do škol. Ale pamětníkovi to později „spočítali“.

Příchod spojeneckých vojsk v roce 1968

Dne 20. srpna 1968 odjela podstatná část studentů školy i s profesory na chmel. Probudili se do jiné situace. Nikdo netušil, co se bude dále dít. Rodiče v Náchodě zorganizovali autobusy, aby své děti-studenty dostali domů. Ti přes protesty chmelařů odjeli. Část se jich pak i s panem Fettersem na chmel vrátila. Roky 1968–1969 prožívali studenti i profesoři intenzivně, ale normálně se učilo.

Postihy

Až po roce 1989 zjistil pamětník ve složce vrácených dokumentů, proč byl propuštěn. Bylo v nich udání inspektora Heřmanského na Aleše Fetterse a Zdeňka Vojtěchovského, středoškolské profesory, z něhož byly pak čerpány „důvody“ k výpovědi. Více než „ideové důvody“ přitěžovalo „šlápnutí někomu na kuří oko“. V školním roce 1969–1970 se stále nic nedělo, žádné postihy nebyly. Až po nástupu do školy na konci srpna 1970 se profesor Fetters dozvěděl, že už na gymnáziu neučí, přeložili ho na strojní průmyslovku v Náchodě. Překládání bylo možné, protože učitelé měli pracovní smlouvy s krajským národním výborem, ne s konkrétní školou.

V listopadu se rodině Fettersových narodilo třetí dítě. Existenční situace byla nejistá. Po Vánocích se pamětník dozvěděl, že ho přesunuli na půl úvazku do Police nad Metují na zemědělské učiliště a na půl úvazku učil dál na strojárně. Učil i na „rodince“, která byla při učilišti. Úroveň na učilišti byla nevalná. Někteří kluci neuměli ani pořádně číst. V Polici pamětníka navštívil soudruh z StB, od vidění ho znal. „Policajti, který neměli maturitu, dělali, my jsme tomu říkali švindl kurz, a von tam chodil.“ Nabídl mu spolupráci. „Tykal mně, tak jsem mu tykal taky,“ říká pamětník. „Když nám to podepíšeš, já ti zaručím, že budeš od září zase učit na gymnáziu.“ Aleš Fetters to odmítl.

Později ho přeložili na učiliště pro číšníky a kuchaře v Teplicích nad Metují. Tam se mu relativně líbilo. Pak začalo přituhovat. V roce 1974 začali vyhazovat. Kdo nebyl propuštěn v roce 1970, přišel na řadu v roce 1974. To mělo souvislost s podpisem Helsinského protokolu. Většina lidí, kteří měli politické problémy, podepsala rozvázání pracovního poměru dohodou. To chtěli i na pamětníkovi. Nepodepsal. K výpovědi musel dát souhlas i závodní výbor revolučního odborového hnutí. Proběhlo jednání. Členové výboru namítli, že Aleš Fetters byl už potrestán přeložením na učňovskou školu. Na to inspektor argumentoval, že na učňovských školách musí být ti nejlepší pedagogové. Jiný člen výboru se zeptal, proč tedy soudruha profesora propouštějí, když je vynikající pedagog. Výbor nakonec s propuštěním nesouhlasil. To byla situace tehdy vskutku výjimečná. Souhlas s výpovědí pak mohla dát okresní odborová rada, která dala souhlas vždy, neboť v ní působili placení funkcionáři. K Vánocům 1974 dostal tříměsíční výpověď kvůli neschopnosti řádně vychovávat mládež v socialistickém duchu. Zvažoval, zda se má soudit. Nakonec viděl, že to nemá smysl. V závěru výpovědi je psáno: „Protože výchova socialistické mládeže vyžaduje učitelů (…) naprosto oddaných věci socialismu, nemáme možnost Vás nadále zaměstnávat…“

Shánění místa

Hledali mu místo. Stranický úkol byl najít Fettersovi místo, protože jsme žili v „humánní“ společnosti. Nabídka – pohřební služba. Tam odpověděli, že potřebují kádrově spolehlivého člověka. Další místo – knihovník na okresním výboru komunistické strany (OV KSČ). Na osobním oddělení OV KSČ to viděli jako dobrý vtip. Ještě mu nabízeli místo revizora restaurací, ale toho se pamětník bál. Myslel si totiž, že by ho v této funkci mohli na něco nachytat a třeba i zavřít. Zbyla náchodská teplárna. Pamětník tam měl žáky. „Když táta mohl chodit celý život v modrákách, proč bych já nemohl taky chodit.“ Přežil přes deset let v teplárně, v nepřetržitém provozu (ranní, odpolední, noční směny). Na dotazy tehdy odpovídal: „Vždyť dávám lidem světlo a teplo, to je přece krásný úděl.“ Chovali se tam k němu až na malé výjimky slušně, s mnohými si dobře rozuměl.

Charta 77

V teplárně ho hlídali nenápadně, asi na něj někdo donášel. „Ti kluci v teplárně, to nebyli žádní blbci.“ Když na nich po Chartě chtěli podepsat takzvanou antichartu, trvali na tom, že si Chartu chtějí přečíst, ale to jim pochopitelně neumožnili. Takže odmítli antichartu podepsat a dál se nic nedělo. Za všechny to zřejmě podepsalo vedení.

StB

V červenci 1975 přijelo před dům, kde pamětník bydlel, auto se dvěma pány. Odvezli ho k výslechu a ukázali mu Škvoreckého román Mirákl. Ptali se, jestli tu knihu a Škvoreckého zná. Byl učitelem češtiny, autora samozřejmě znal, i když tehdy ještě ne osobně. Řekl, že knihu nezná, ale před třemi týdny ji měl od profesora Vojtěchovského půjčenou. V Náchodě kolovala. Pan Fetters po návratu do teplárny rychle poslal kolegu Čejpa, aby profesora Vojtěchovského varoval. Na tu akci doplatil Libor Volný.

Pamětník pochybuje o objektivnosti seznamů spolupracovníků StB. Zná několik lidí, kteří tam jsou vedeni, a je si jistý, že nikoho „nepotopili“. A byli lidé, kteří v žádném seznamu nejsou, ale kteří donášeli z vlastního soudružského přesvědčení.

Pamětníka kontaktovali ještě jednou. Objevili se před volbami, pozval si ho jeden člověk, který bydlí v části Náchoda zvané Plhov. Zajímal se, jestli půjde volit. Pan Fetters řekl ironicky, že půjde volit a odevzdá hlas kandidátům národní fronty. Byla to podle něho formalita. Kdyby byl bez dětí, nešel by. Ale děti to i tak za tatínka odnesly. Kvůli nim si hlavu příliš nestavěl. K tomu ještě dodává, že iniciativa asi šla z OV KSČ, ne od těch „policajtů“. Ovšem až v letech 90. zjistil, že byl veden někdy od poloviny 70. let ve svazku Nepřátelská osoba. 

Obrana proti bezpráví

Ačkoliv věděl, že je to marnost, každý rok žádal, aby byl přijat zpět do školství. Chtěl je trochu provokovat, trochu dát najevo, že právo by mělo být na jeho straně. Vždycky mu žádost zamítli. Když v televizi generální prokurátor ČSSR tvrdil, že nezná nikoho, kdo by byl z politických důvodů propuštěn ze zaměstnání, napsal mu dopis s opisem propouštěcího dekretu, postaveného na „ztrátě důvěry“. Po čase dostal nicneříkající odpověď. Byly to jen bláboly.

V polovině 80. let se situace změnila. Lidé na řadě míst se vyměnili. Pamětníka vzali v roce 1985 učit na základní školu, ale nesmělo to být v Náchodě. Už potřetí učil v Teplicích nad Metují. Učil tam všechno, i mineralogii a geologii. V roce 1987 ho přeložili na základku do Červeného Kostelce, kde učil češtinu. Doufal, že tam snad do penze vydrží. Ale přišel rok 1989.

Rok 1989 a co bylo po něm

Na Vánoce 1989 byl požádán, aby vzal místo ředitele na gymnáziu v Náchodě. Od 1. února 1990 se stal ředitelem. Nebylo to lehké. Pokládá si za svou zásluhu zavedení osmiletého studia a obnovení názvu Jiráskovo gymnázium. Obrovské množství práce se projevilo na srdci. Dostal infarkt. Rezignoval na ředitelské místo a už chtěl jen učit. Nabídli mu však místo školního inspektora pro střední školy, které přijal, a dosloužil tam do důchodu. Ve funkci zjišťoval, že na ministerstvu školství nejsou lidé, kteří by měli zájem o názory a zkušenosti letitého pedagoga. Snažil se rozumně upozornit na některé problémy, ale ministerstvo na jeho praktické podněty v žádném případě nereagovalo. „Nějaký kantůrek někde z venkova jim nebude nic říkat.“ Na jaře 1995 ještě pomohl zorganizovat v Náchodě konferenci s mezinárodní účastí o životě a díle profesora Václava Černého. Zahájení se tehdy zúčastnil mj. i Pavel Tigrid.

Současná doba

V důchodu si na nic nestěžuje. Ví, že důchody jeho rodičů měly sotva třetinovou kupní sílu, než mají důchody dnešní. Stáří ovšem ideální není. Špatně slyší, horší se zrak, nemůže už téměř číst. Ale psát může, používá počítač a písmenka najde. Několik knižních titulů a řada publikovaných textů jsou toho důkazem.