Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing., Mgr., PhDr. Miloš Fiala (* 1941)

Po příletu domů jsem vždy několik dní musel spát

  • narozen 21. září 1941 v Praze

  • 1959 – první letecké závody v Kolíně

  • 1962 – začátek studia na průmyslové škole

  • 1969 – poprvé mistrem světa v létání v Itálii

  • 1970–2002 pilotem u ČSA

  • 1985 – začal vyučovat na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK

  • 1991 – vedoucím Katedry technických sportů

  • v roce 2022 žil v Lidicích

Kulka se nám zasekla ve dveřích

Miloš Fiala se narodil 21. září 1941 v Praze na Ořechovce. Vyrůstal s rodiči Miroslavem a Janou a po dvou letech se mu narodila sestra Jana. Tatínek působil jako technolog u Dopravního podniku hlavního města Prahy.

Miloš Fiala se narodil za druhé světové války a vzpomíná si především na události z jejího konce. „Proti nám byla jezdecká kasárna s koňmi a byli tam Němci. Vystřelili na náš byt a prostřelili pletivo na balkóně, ta kulka se zasekla ve dveřích. Já jsem potom jako pubertální chlapec tu kulku vydloubal ven a byl jsem za to bit,“ vzpomíná. Otec Miloše Fialy se zapojil i do bojů během Pražského povstání. „Vím, že jsme měli na skříni pušku, když táta bojoval na barikádách,“ říká.

Po válce nastoupil Miloš Fiala do školy na Pohořelec. Volný čas trávil s kamarády venku, hodně chodili k rybníčku u Kajetánky, kde chytali s kluky mloky a čolky. Od dětství se také intenzivně věnoval sportu. S tatínkem lepil doma modely letadel. „Tím mě trochu nasměroval k tomu letectví,“ podotýká.

Už jsem nevěděl, co bych měl v New Yorku objevovat

Po základní škole se Miloš vyučil leteckým mechanikem v Avii v Letňanech a pracoval tam v Ústavu výzkumu letectví až do odchodu na vojnu. Už od 15 let pilotoval sportovní letadla. V roce 1959 se účastnil svých prvních závodů v Kolíně, kde skončil druhý, a následovalo mnoho dalších úspěšných akcí. Desetkrát vyhrál mistrovství republiky v létání a šestkrát dokonce mistrovství světa. Poprvé a naposledy během socialismu opustil Československo v roce 1969 na závody v Itálii, kde se stal také poprvé mistrem světa. „Tam ten rozdíl byl samozřejmě obrovský, a když jsme vyhráli, tak všichni skandovali: ,Dubček, Dubček!‘“

Vojnu strávil Miloš na leteckém učilišti v Košicích a následně v Brně, kde se přeškolil na létání na Mig 21. V roce 1962 z vojny odešel a nastoupil na průmyslovou školu a následně na České vysoké učení technické. V roce 1970 začal pracovat jako pilot u ČSA a zůstal tam až do roku 2002. Během zastávek v zemích, kam létal, si dálkově dostudoval ještě Fakultu tělesné výchovy a sportu UK, Vysokou školu dopravní v Žilině, Leteckou akademii v Leningradu a Vysokou školu RVHP v Uljanovsku. „Když jsem 30 let létal do New Yorku, tak už jsem nevěděl, co bych tam měl objevovat. Na těch pobytech jsem nakonec dálkově vystudoval ty vysoké školy,“ popisuje, jak využil svůj volný čas.

To byl šílený jet lag

Už na průmyslové střední škole se Miloš Fiala seznámil se svou budoucí ženou Boženou. V prosinci 1965 se vzali, v roce 1971 se jim narodila dcera Andrea a v roce 1977 syn Miloš. Pamětník přiznává, že výchova dětí ležela především na manželce, protože on byl většinu času v práci. Když se vrátil z cesty, tak většinou několik dní prospal, protože měl rozhozený spánkový režim neustálými přelety přes časové zóny. „Třeba jsem přiletěl z východu, kde byl rozdíl šest hodin, pak jsem byl den doma a letěl jsem na západ, kde to bylo osm hodin na druhou stranu. To byl šílený jet lag.“

Miloš Fiala si přesně pamatuje, co dělal v srpnu 1968, kdy zemi obsadily armády Varšavské smlouvy. „21. srpna jsem měl letět na mistrovství do Nitry. Ráno jsem měl jet tramvají na nádraží a vlakem do Kladna a odsud na letiště. Ráno jsem šel ven a tam nic nejezdilo, nechápal jsem, o co se jedná,“ vzpomíná na srpnovou okupaci. Miloš Fiala dorazil na letiště v Kladně, ale místo odletu na další cestu zůstal na místě a hlídal letiště před obsazením cizí armádou.

Viděl jsem, jak narazilo druhé letadlo

V roce 1985 začal Miloš působit na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy a vyučoval lyžování a postupně další sporty. V roce 1991 se stal vedoucím Katedry technických sportů. Na fakultě pracoval ještě v roce 2022. Po povodních v roce 2002 vyšlo najevo, že občané netuší, jak se mají chovat v krizových situacích. Miloš Fiala s kolegy připravili předmět Integrovaný záchranný systém. „Stal jsem se garantem výuky ochrany obyvatelstva. Zjistilo se, že když se zrušila branná výchova, tak se přestali připravovat učitelé právě pro tuhle problematiku, aby to uměli vyučovat.“

Dne 11. září 2001 byl Miloš Fiala zrovna v New Yorku a viděl z okna náraz letadla do jednoho z mrakodrapů. „Probudil jsem se, měl jsem puštěnou televizi. Z okna jsem na to viděl, jak hoří ten první mrakodrap, vykoukl jsem a viděl jsem i to druhé letadlo, jak narazilo,“ popisuje dramatické okamžiky. Miloš Fiala měl řídit letadlo zpět do Prahy, ale nic nesmělo odletět, zůstal proto na místě o týden déle.

Musím pracovat

Až do roku 2020 Miloš Fiala v letadle i závodil, v roce 2022 už působil pouze jako instruktor a manažer. Poté, co přestal létat dlouhé trasy, si musel zvykat na život v jednom časovém pásmu. „Když jsem přestal lítat, tak to trvalo půl roku, než jsem se fyzicky a psychicky dostal mezi normální lidi.“

V roce 2022 byl Miloš Fiala už sice v důchodu, ale stále pracoval na fakultě a působil jako letecký instruktor. „Nejsem zvyklý nic nedělat, kdybych měl být doma, tak se zblázním, musím pracovat,“ uzavírá své vyprávění. V roce 2022 žil v Lidicích.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Vendula Müllerová)