Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Pavel Fiala (* 1956)

• narodil se 30. září 1956 v Praze, dětství prožil v Příbrami

• v roce 1968 otec vystoupil z komunistické strany na protest proti okupaci

• strýc emigroval s rodinou do Kanady

• když mu bylo 17 let, zemřela mu maminka

• 1976 maturoval na gymnáziu a začal pracovat v Československé televizi jako osvětlovač

• dálkově se vyučil elektromontérem

• od roku 1980 jezdil do Řepčic a Chotiněvsi na tzv. undergroundové baráky

• 1984 se odstěhoval do Úštěku a pracoval jako elektrikář

• 1987 se vrátil do Prahy k práci v ČST

• byl účastníkem demonstrací během Palachova týdne v lednu 1989

• účastnil se manifestací v době sametové revoluce

• v roce 2023 žil v Praze

Když jeho strýc v roce 1968 emigroval do Kanady, Pavel Fiala jako dvanáctiletý kluk to těžce nesl a bylo to asi jeho největší osobní zklamání spojené s okupací Československa. Následné období normalizace, kdy opět docházelo k utužování poměrů a zesilování represí vůči lidem, kteří s režimem nesouhlasili, prožíval po svém a bez ústupků. Po maturitě nastoupil do Československé televize, což bylo jeho vysněné zaměstnání. Ani hrozba, že o tuto práci přijde, ho neodradila od setkávání s přáteli, kteří byli režimu na obtíž a žili v tzv. barácích v severních Čechách. Pavel Fiala jim pomáhal a užíval si kontaktu se společenstvím, které si chtělo žít po svém, což komunistům nebylo po chuti. Někteří přátelé Pavla Fialy museli republiku pod nátlakem opustit a on sám se dostal do hledáčku Státní bezpečnosti (StB), ale své chování nezměnil. „Já jsem žil přátelstvím s úžasnými lidmi,“ říká k tomu dnes.

Osmašedesátej pro mě znamenal skok v přemýšlení

Pavel Fiala se narodil v Praze 30. září 1956 otci Jaromírovi, který byl plicním lékařem, a matce Věře, rozené Špidlenové. Měl ještě bratra Tomáše, o tři roky staršího. Otcova rodina pocházela z Mělníka a téměř všichni jeho příbuzní byli také lékaři. Matka byla z Podkrkonoší a pracovala jako sekretářka na národním výboru v Příbrami, kam se rodina odstěhovala. Otec tam dostal v roce 1957 umístěnku a rodina získala byt na náměstí. Z okna mohli bratři Fialovi pozorovat stavbu protilehlých domů. „Na co kluk kouká, na ty náklaďáky a jeřáby. Byla tam zajímavá věc, barák stavěli vězňové. A když vypnuli proud, tak strážní stříleli světlicemi a bratr si myslel, že to je proto, aby dělníci na stavbu viděli,“ směje se při vzpomínce na dětské chápání světa Pavel Fiala.

Otec byl poválečným komunistou, ale jeho názor razantně změnila okupace. Zpráva o vpádu armád Varšavské smlouvy do Československa zastihla Fialovy ráno 21. srpna  v kempu v Českém Brodě, kam doprovázeli staršího syna Tomáše na šachový turnaj. „Samozřejmě šok, zklamání, smutek,“ popisuje Pavel Fiala pocity rodičů z přepadení země a dodává: „Já jsem vnímal především tu nejistotu, že nikdo nevěděl, co bude.“ V Příbrami, jako snad po celé zemi, obyvatelé protestovali rozšiřováním letáků a malováním nápisů na zdech.

Otec v reakci na obsazení země vrátil ještě před kádrovými prověrkami legitimaci komunistické strany, v důsledku čehož se pak již nikdy nemohl stát primářem, ačkoli de facto místo vedoucího lékaře na poliklinice zastával. „To je jedna věcí, který si na tátovi vážím, že tohle udělal. Řekl, že prověrky podstupovat nebude, a vrátil knížku,“ komentuje jeho čin pamětník. Otcův bratr odešel v září 1968 s manželkou a dvěma dětmi nejprve do Rakouska a následně do Kanady. Emigrace strýce Pavla Fialu silně zasáhla, ale protože jim dal klíče, stihli si po jeho odchodu odvézt z opuštěného bytu věci, které se jim hodily. „Pamatuju si na tyhle výlety a vím, že mi bylo hodně smutno, přijít do bytu, kam jsme za ním jezdívali,“ vzpomíná na chvíle, kdy získal například nástroje ze strýcovy dílny, které má dodnes.

Televize mě fascinovala

Pavel Fiala po ukončení základní školy vystudoval gymnázium a odmaturoval i přesto, že rodinu zasáhla tragická událost. Když mu bylo 17 let, maminka náhle zemřela, což pochopitelně velmi těžce nesl a v posledním ročníku střední školy strávil půl roku na psychoterapeutické skupině v léčebně v Sadské. Přesto se mu podařilo roku 1976 složit maturitu bez jakéhokoliv odkladu nebo přerušení studia. „Když si řeknu, že něco dokážu, nakonec v sobě objevím sílu a prostě to dotáhnu do konce,“ říká k těžkému období Pavel Fiala. Po škole pracoval nejprve ve filmových ateliérech na Barrandově, ale zakrátko odešel, podle jeho slov kvůli problémům s užíváním léků, kterými si navozoval příjemné stavy. Poté našel zaměstnání v Československé televizi (ČST), kam ho to vzhledem k jeho zájmu o elektroniku a vysílání vždy táhlo. Stal se nejprve osvětlovačem ve studiu na Kavčích horách v Praze, později se dálkově vyučil ještě elektromontérem. Komunistickou propagandu v době normalizace, kterou ČST pomáhala utvářet a šířit, příliš nevnímal. „Samozřejmě televize byla tehdy propagandistická, ale mě televize fascinuje i z technického hlediska. Ten úžasný princip přenášení obrazu, mám rád svět filmu a televize,“ vysvětluje Pavel Fiala, proč jeho profesní směřování bylo jednoznačné. Protože se v dětství nakazil tuberkulózou a měl psychické problémy, povedlo se mu získat tzv. modrou knížku, což znamenalo, že nebyl odveden na povinnou základní vojenskou službu, které se kvůli šikaně obával.

V roce 1977 se přes kamaráda Miroslava „Michala“ Mistríka dostal k textu prohlášení Charty 77, neformální občanské iniciativy, ale rozhodl se ji nepodepsat, aby nepřišel o zaměstnání v televizi. To reálně hrozilo vzhledem k tomu, jak silně státní moc zareagovala represivně vůči signatářům. V listopadu 1980 měl Pavel Fiala jet s Mistríkem do Řepčic u Litoměřic, kde v té době žila v bývalém hostinci rodina Viktora Parkána a Jiřího Kubíčka. Po procesu s hudební skupinou Plastic People of the Universe v roce 1976 se do domů na venkově, později označovaných jako “baráky“ nebo „ostrůvky svobody“, začali stěhovat mnozí členové undergroundu. Parkánovi a Kubíčkovi se usídlili v rozlehlé budově čp. 1 v Řepčicích. V roce 1977 se k nim připojila rodina Karla „Charlieho“ Soukupa a jeho ženy Marie.[1]

Na baráky jsem jezdil, dokud existovaly

Pavla Fialu underground zajímal, ale kamarád nakonec jet nemohl, vypravil se tedy do Řepčic sám. Po počátečním rozpačitém přivítání, kdy se Parkánovi obávali, zda nejde o agenta StB, do komunity zapadl a začal jezdit pravidelně i do blízké Chotiněvsi. Tady se setkával se Zdeňkem Bartákem, evangelickým farářem, v té době bez státního souhlasu. Dalším barákem v okolí Litoměřic a České Lípy byla fara v Robči, tam žili Princovi, nebo v Mastířovicích, kde bydleli Hochmanovi. StB neustále obyvatele baráků sledovala a snažila se je všemožně pronásledovat. Pavel Fiala vzpomíná, jak se v pátek 1. května 1981 měl vrátit Charlie Soukup z vězení a on tehdy vezl Marii Soukupovou před příjezdem manžela na nákup. Zpět do Řepčic je už blokáda StB nepustila, dva dny museli strávit u známých v okolí za neustálého sledování. „Tvrdili lidem v Řepčicích, že je tam nevybuchlá munice, ale všichni věděli, o co šlo, jedna paní jim řekla: ‚Co mi to povídáte, pan Soukup se vrací, že jo?‘“ vybavuje si pamětník. Charlie Soukup se poté stal jednou z obětí akce Asanace, která měla za cíl psychickým i fyzickým násilím vypudit lidi režimu nepohodlné z republiky, a odešel i s rodinou do Francie.

Pavel Fiala si vytvořil v okruhu lidí kolem Parkánových mnohá přátelství. Dodává k tomu: „Na baráky jsem jezdil, dokud byly, buď jsem ve volnu jel na Příbram, nebo na barák. Měl jsem pocit, že žiju způsob života, který mi dává smysl, který mě obohacuje.“ Podle jeho slov přitom hlavní náplní víkendů byla práce, opravy, dovážení materiálu. Večer se popíjelo, hrálo na kytaru a povídalo. „Takový normální to bylo, ne že bychom tam kuli nějaký pikle, ne že bychom řešili politiku, bylo to společenství lidí a bylo nám spolu dobře. O to šlo,“ vysvětluje, proč na baráky jezdil. StB postupně tyto domy likvidovala, v roce 1983 byl zbourán dům Parkánových v Řepčicích. Byl vyvlastněn pod záminkou nezbytného budování autobusové točny na jeho místě.

Státní bezpečnost věděla o stycích Pavla Fialy s undergroundem již od roku 1981, kdy ho legitimovala v Řepčicích. Kupodivu si ho předvolali k výslechu pouze jednou, a to v roce 1983, přitom se zajímali zejména o Marii Soukupovou. Podle svých slov neměl problémy ani v zaměstnání, i když se prý v televizi estébáci vyptávali. Po revoluci zjistil, že na něj byl veden spis založený roku 1982 jako na prověřovanou osobu, krycí jméno Páv, č. 24102, svazek však byl v roce 1989 skartován. Pamětník chtěl po revoluci do archivu nahlédnout, ale dostal jen informaci, že svazek už neexistuje.

Netušil jsem, jakou pružnost má sklo

Roku 1984 se Pavel Fiala rozhodl změnit působiště a odstěhoval se do Úštěku, kde mu Zdeněk Bárta pomohl sehnat byt ve sborovém evangelickém domě. Živil se jako elektrikář na sile v Polepech a zhruba v té době také přijal víru. V březnu roku 1987 se vrátil do Prahy ke své práci v ČST. Koncem 80. let začalo v Československu být znát velmi mírné uvolnění poměrů v souvislosti s nástupem Michaila Gorbačova k moci v Sovětském svazu a jeho tzv. perestrojkou. V roce 1988 se konala v Praze na Škroupově náměstí první povolená demonstrace a pamětník vzpomíná i na návštěvu tehdejšího francouzského prezidenta Françoise Mitteranda, který pozval na snídani představitele disentu. Z disidentů se Pavel Fiala znal zejména s Němcovými, Uhlovými a Lisovými. Jednou také vezl Václava Havla ze křtin dětí Viktora Parkána na jeho chalupu na Hrádečku.

Pavel Fiala podepsal v roce 1988 petici Několik vět a pomáhal shánět další podpisy. V den, kdy vezl několik podpisových archů k Němcovým do Ječné ulice, nebyli doma. Chtěl jet k Petru Uhlovi, ale protože bylo velké teplo, vhodil listy Němcovým do schránky. Až večer se z poslechu Svobodné Evropy dozvěděl, že u Petra Uhla ten den StB kontrolovala všechny návštěvníky. „Když jsem to slyšel, polil mě studený pot, to bylo o fous,“ komentuje pamětník. V lednu 1989 se zúčastnil demonstrace v průběhu Palachova týdne. „Netušil jsem, jak obrovskou pružnost má sklo ve výloze, přestože dav mě natlačil na výlohu obchodu a ta se prohnula o 15 cm, sklo vydrželo,“ vzpomíná Petr Fiala na okamžik, kdy se dostal při zásahu policie proti demonstrantům do riskantní situace.

Dne 17. listopadu 1989 se Pavel Fiala zúčastnil studentské demonstrace na Albertově, ale nešel již s průvodem na Národní třídu, čímž unikl brutálnímu zásahu policie proti bezbranným účastníkům. V následujících revolučních dnech se účastnil hromadných manifestací v Praze. Jel také za signatářem Charty Jiřím Koulou do Chomutova, kde se dostal až na pódium na náměstí a hovořil o situaci v ČST. Neměl ovšem ambice stát se součástí Občanského fóra (OF) nebo se jinak politicky angažovat. Pokračoval ve svém dosavadním zaměstnání  v televizi a zásadně nezměnil způsob života, pouze ho mohl obohatit o kulturní zážitky a zejména cestování. Část jeho známých z undergroundu a disentu se mu vzdálila, protože byli zaneprázdněni. „Můj život se po roce 1989 nezměnil. Přátelé byli zaujati možnostmi, které najednou měli, zmizeli mi ze života. Dana Němcová mi řekla: ‚Ty jsi typickej mimoň. Lidi se rozdělili na mimoně a chaoty, ti druzí jsou v parlamentu a podnikají.‘“ Pavel Fiala hodnotí za sebe polistopadový vývoj jako uspokojivý a říká, že si na nic nemůže stěžovat. V roce 2023 žil v Praze.

 

[1] ECHO24. Malý ostrov svobody komunisté vyrabovali a srovnali se zemí. Online. NEZBEDA, Ondřej. ECHO24. Echo24.cz. 2016, 2016-01-23. Dostupné z: https://echo24.cz/a/wW6Ln/maly-ostrov-svobody-komuniste-vyrabovali-a-srovnali-se-zemi. [cit. 2024-04-25].