Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emilie Fialová (* 1947)

• narozena 29. srpna 1947 v Pardubicích

• roku 1964 uspěla v konkurzu do vojenského orchestru

• během normalizace kvůli nevinnému žertu propuštěna ze zaměstnání

• pracovala jako dělnice a později jako účetní ve vodárně

• roku 1990 získala rodina v restituci cihelnu v Praze - Štěrboholech

• roku 1995 výrobu cihel obnovili

Vyhrála jsem Talenty

Emilie Fialová se narodila pod jménem Heroldová 29. srpna 1947 v Pardubicích. Její rodiče v tu dobu už měli devítiletého syna a pětiletou dceru. Emiliin otec pracoval jako dělník a maminka uklízela, takže rodina neměla příliš peněz. Emilie vzpomíná, že dětství trávila hodně v parku poblíž jejich bytu, kde válčila s kluky ze sousedství. V mládí se věnovala atletice a její vášní byl zpěv, kterému se chtěla věnovat.

Ve škole to Emilii moc nebavilo a o další studium nestála. Po ukončení devítiletky se tedy vyučila prodavačkou. Když jí bylo 16 let, tak se s rodinou stěhovali do Nymburka. „Když jsem se učila na prodavačku, tak jsem zpívala a v Pardubicích jsem vyhrála Talenty. V Pardubicích sháněli zpěvačku do vojenského orchestru.“ Emilie se v roce 1964 přihlásila na konkurz a do orchestru ji přijali.

 

Člověk musel plavat v té vodě, která byla

V době, kdy jela zpívat vojákům do Pardubic, byl na vojně i Jan Fiala, její budoucí manžel. Svatbu měli 17. dubna 1965 a společně se přestěhovali do Nymburka. Ještě v tom samém roce se jim narodila dcera. Invazi armád varšavské smlouvy v roce 1968 prožívali Fialovi již v Nymburku s malou dcerkou. „Já jsem byla celý život bezpartijní, komunistické vládě jsem nevěřila a nefandila, ale člověk musel plavat v té vodě, která byla.“

„Někdo volal, že chce soudružku Fialovou a já jsem na to z legrace řekla: ,Nemusíš mi hned nadávat.‘ A on to slyšel do telefonu a byl to místostarosta v Nymburce.“ Takto popisuje Emilie Fialová, jak v letech počínající normalizace kvůli nevinnému žertu přišla o práci. „Já jsem byla vždycky hubatá, takže se mi podařilo říct, co jsem neměla a bylo mi doporučeno, abych změnila zaměstnání.“ Téměř rok jí trvalo, než našla práci novou. „Nastoupila jsem jako dělnice, protože když jste se znelíbil soudruhům, tak jste mohl nastoupit jenom na takové místo, kde jste nemohl nic ohrozit.“ Manžel jí pak pomohl najít práci u vodáren, kde nejprve jezdila Emilie kontrolovat potrubí.

 

Nikdo netušil, že tu zůstanou tak dlouho

Emilii práce ve vodárnách nevadila. Měla dojem, že v této pozici jí už nikdo ze soudruhů nebude komplikovat život. Nerada ale vzpomíná na pracovní cesty do sovětské posádky. „My jsme třeba ve vodárně měli na starosti Milovice, kam se nastěhovali sovětští vojáci, takže tam se muselo dojíždět na kontrolu potrubí. Tehdy nikdo netušil, že tu zůstanou tak dlouho,“ dodává.

V roce 1971 se Fialovým narodil syn. Období po narození dětí bylo pro Emilii nejkrásnější v životě. Život v komunistickém režimu se však rodiny dotkl v momentě, když děti chtěly nastoupit na vysokou školu. Kvůli tomu, že Jan Fiala pocházel z rodiny podnikatele, nebyly děti vždy přijaty první rok, ale až ten následující. „Prožívali jsme to asi úplně běžně, nadávali jsme na ně doma a dětem jsme dávali na srdce, že to nesmí nikde říkat.“ Ve vodárnách pracovala Emilie časem už na pozici účetní. „Pořád to byla spíš dělnická kategorie, tam jsem vždycky chtěla být, tam jsem patřila.“

 

Havel měl moc velké ideály

Události roku 1989 neprožívala Emilie příliš dramaticky, i když jí změna režimu přinesla do života velké změny. V Nymburku se demonstrace nekonaly, takže události sledovali s rodinou v televizi. Václavu Havlovi důvěřovala, ale zpětně se jí zdá, že revoluci nezvládl dokonale. „Měl moc velké ideály, které ale nemůžou dojít naplnění tak rychle. Lidi si to tenkrát asi představovali trochu líp.“ Podle jejího názoru se nezměnilo v demokratickém státě vše jen k lepšímu. „Dnešní doba je hrozná, lidi si závidí a jsou na sebe zlí, a to bych vám nepřála. Nezávidím vám tu dobu, kterou budete prožívat. Dřív jste měla svoje dané, nemohla jste být dlouho nezaměstnaná. Dneska hlavně musíte mít peníze, a kde je vzít?“

 

Museli jsme se rozhodnout

Ač samotná sametová revoluce se Fialových příliš nedotkla, změny, které následovaly poté, jim obrátily život vzhůru nohama. „Věděla jsem, že manželova rodina měla nějaké majetky v Praze, ale jinak jsme se o tom nebavili.“ Během restitucí získal Jan Fiala a jeho sestra zpět cihelnu, kterou komunisté zabavili jeho dědečkovi. „Museli jsme se najednou rozhodnout, jestli budeme tu cihelnu provozovat, nebo ne, protože do té doby byla zavřená.“

Manželé Fialovi se rozhodli navázat na rodinné podnikání a cihelnu v pražských Štěrboholech znovu zprovoznit. V roce 1990 cihelnu převzali a rychle zjistili, že bude potřeba ji v podstatě celou vybudovat znovu. Oba předtím pracovali ve vodárně v Nymburce, takže to pro ně byla naprostá změna povolání. „Když pak začnete podnikat, tak to je spousta nepříjemných starostí, ale někdy i příjemných. Buď to chcete dělat, a pak se musíte snažit, anebo to nechcete dělat, a pak to musíte zabalit.“

 

Nejde z toho vyskočit

Nějakou dobu dojížděli Fialovi do Prahy z Nymburka, ale postupně si u cihelny vybudovali i byt a v roce 1994 se přestěhovali do Prahy. „Manžel nebyl z oboru, a tak musel mít někoho, kdo umí pracovat s cihlami, takže jsme tu měli jednoho pána.“ Zpočátku měla cihelna asi 15 zaměstnanců. Emilie nastoupila do kanceláře, kde se starala o účetnictví. „Je to práce od rána až do večera. Není to jednoduché a nejde z toho jen tak vyskočit.“

V původní cihelně se pálily cihly mourem, ale to velmi znečišťovalo ovzduší. „Takže se ta cihelna celá zbourala a musela se postavit nová. Muselo se přejít na vytápění plynem.“ Přestavba celé cihelny trvala asi tři roky a manželé si museli na riskantní výstavbu půjčit peníze. Výrobu spustili v roce 1995.

Cihly se pálí vždy od jara do podzimu. „Cihelna se nedá vypnout. Pak se to zastaví na podzim a dělá se údržba, pak to zase začíná na jaře.“ Když se zastaví výroba, tak se prodávají zásoby vyrobených cihel. „Přes týden se vyrábí, suší a podobně, a přes víkend se peče. To nastoupí pecaři.“

 

Nesmíte si připouštět starosti

Cihelně se ze začátku dařilo, ale dnes se Fialovi bojí, aby lidé měli o cihly zájem. „Po převratu byl větší zájem o tyhle věci a i větší elán od lidí, kteří měli zájem si něco postavit. To teď ustupuje, protože v současné době na to nemají moc peníze.“ V cihelně pracují i obě děti Fialových. Starají se o provoz a dcera po Emilii přebírá účetnictví. Jan Fiala se stará především o zásobování, ale provoz cihelny postupně předává synovi.

Původní cihelna stála na samém konci Prahy. Od té doby se Praha rozšířila a za cihelnou je nyní sídliště. Fialovi musí tedy občas řešit stížnosti místních obyvatel, že jde z cihelny špína. Snaží se ale vyrábět cihly co nejšetrněji a konflikty řešit. „Na to horší člověk vždycky zapomene líp, než na to hezké. Nesmíte si připouštět starosti.“