Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Libuše Fialová (* 1930)

• narozena 12. září 1930 v obci Kynice na Českomoravské vrchovině

• vyrůstala v katolické rodině

• hospodařili téměř na 20 hektarech půdy

• svědkyně takzvaného číhošťského zázraku

• bratr Jan v únoru 1950 zatčen StB v kněžském semináři v Hradci Králové

• bezmála jeden rok vězněn ve Valdicích a Ruzyni; svědek trýznění faráře Josefa Toufara

• rodina v 50. letech v souvislosti s kolektivizací zemědělství perzekvována

• v roce 2020 oslavila 90. narozeniny

• v roce 2022 žila v Humpolci

Viděla, jak se v kostele v Číhošti při kázání faráře Josefa Toufara dvakrát nebo třikrát pohnul kříž na hlavním oltáři. Devatenáctiletá Libuše Zmrhalová si v prosinci 1949 myslela, že má mžitky před očima. Ale rozkývaného kříže si povšimli i další lidé. Na začátku roku 1950 se do číhošťského svatostánku hrnuly davy lidí, aby uviděly zázračný kříž a promluvily si s farářem Josefem Toufarem.

„Aby pan farář nemusel každému zvlášť všechno vypravovat, můj bratr Jenda, student bohosloví, zhotovil plánek s pohybem křížku, ke kterému přiložil povídání, jak se všechno přihodilo,“ vzpomíná Libuše Zmrhalová, provdaná jako Fialová.

Událost ve vesnici Číhošť na Českomoravské vrchovině povzbudila věřící lidi v komunisty ovládaném Československu. Zároveň však vyvolala nenávistnou reakci totalitní moci. Při mši svaté o třetí adventní neděli 11. prosince 1949 se totiž několikrát během kázání místního faráře Josefa Toufara pohnul asi půl metru vysoký kříž v kostelu Nanebevzetí Panny Marie, což později potvrdilo 19 svědků. 

Na konci ledna 1950 zatkla Státní bezpečnost faráře Josefa Toufara a utýrala ho k smrti. Později skončili v celách také želivský opat Vít Tajovský, číhošťský kostelník František Pártl, bohoslovec Jan Zmrhal, svědek pohybu kříže Václav Pospíšil a další lidé.

„Jendu zavřeli do Valdic, kde byl uvězněn spolu s páterem Toufarem. Slyšel ho naříkat, když ho v cele vyšetřovatelé dobíjeli. O Jendovi jsme neměli téměř celý rok žádné zprávy. Spolu s bratrem Mílou jsme ho hledali po Praze, ale všude nám ho zapřeli. Ani jsme nevěděli, jestli žije, nebo ne,“ vypráví svědkyně číhošťského zázraku a sestra uvězněného studenta bohosloví Libuše Fialová.

Bratr šel po průmyslovce na kněžský seminář

Libuše Fialová, rozená Zmrhalová, se narodila 12. září 1930 v malé vesnici Kynice na Českomoravské vrchovině. Vyrůstala v katolické rodině, v hospodářské usedlosti s půdní výměrou přibližně 20 hektarů. Čtyři roky po jejím narození tatínek podlehl zápalu plic a maminka se o rok později podruhé provdala.

V sousední Číhošti Libuše vychodila obecnou školu a od čtrnáctého roku nastoupila do služby na rodinný grunt. Její nejstarší bratr Jan Zmrhal vystudoval strojní průmyslovou školu v Kutné Hoře a následně, ještě před komunistickým pučem, odešel studovat do kněžského semináře v Hradci Králové.

Jeníku, už se těším, až mi budeš pomáhat

V létě i v zimě Zmrhalovi pravidelně docházeli na nedělní mši svatou do sousední Číhoště, sotva půlhodinu pěšky z Kynic, kam byl na jaře 1948 ze Zahrádky přeložen na rozkaz stranického aparátu katolický kněz Josef Toufar. „Bratr Míla spolu s bratrancem odešli do Číhoště přivítat nového pana faráře. Pověděli mu také o Jendovi, že studuje v kněžském semináři a páter Toufar mu obratem zaslal dopis s tím, že už se těší, až Jendu pozná a bude mu o prázdninách vypomáhat,“ vypráví Libuše Fialová.

V nové farnosti začal Josef Toufar s organizací nejrůznějšího vyžití pro místní mládež. Například v sále zdejšího hostince zjednal hodiny tanečních, které sem o nedělích přijížděl vyučovat taneční mistr Karel Miláček ze Zahrádky.

Podívala jsem se na křížek a několikrát se pohnul

Bylo 11. prosince 1949, třetí neděle adventní, když se během kázání v číhošťském kostelíku podivuhodně rozkýval křížek na oltáři. Přítomna byla tehdy i devatenáctiletá Libuše Fialová, která se stala očitou svědkyní nadpřirozeného jevu.

„Když pan farář kázal, rukou ukázal na oltář a pronesl: ‚Uprostřed vás stojí, kterého mnozí neznají,‘ podívala jsem se na křížek, který se asi dvakrát nebo třikrát pohnul ze strany na stranu. Když jsem se chtěla lépe podívat, křížek už stál, a tak jsem si myslela, že jsem měla mžitky před očima. Doma jsem pak o tom nikomu neřekla a nevěnovala tomu pozornost. Jenže v týdnu se po vsi začalo vypravovat: ‚V Číhošti se pohnul křížek!‘ A tak jsem se přiznala, že jsem to také viděla,“ vzpomíná Libuše Fialová. „Do Číhoště přijížděly zájezdy lidí a pana faráře se na pohyb křížku dokola vyptávaly. Aby nemusel každému zvlášť všechno vypravovat, Jenda zhotovil plánek s pohybem křížku, ke kterému přiložil povídání, jak se všechno přihodilo,“ vzpomíná Libuše Fialová.

Jenda slyšel pátera naříkat, když ho v cele dobíjeli

Pohybu křížku v Číhošti chtěl ve svém tažení proti katolickému kléru zneužít státní aparát. Ústřední výbor Komunistické strany Československa začal spolu se Státní bezpečností (StB) připravovat první skupinový proces s představiteli katolické církve. Jeho hlavní postavou měl být právě farář Josef Toufar, který – aniž by pohyb křížku uviděl – měl být hlavním iniciátorem celé události.

StB dostala rozkaz k jeho zadržení, což se po několika nezdařilých pokusech povedlo až 28. ledna 1950. Příslušníci StB Josefa Toufara vylákali na dvůr číhošťské fary a unesli ho. Zatčení venkovského faráře místními otřáslo a v souvislosti s těmito událostmi zadrželi estébáci několik dalších lidí, mezi nimiž byl i Libušin bratr Jan Zmrhal. Státní bezpečnost ho zatkla 3. února 1950 v bohosloveckém semináři v Hradci Králové.

„Jenda věděl, že už si pro něho jdou, přesto nikam neutekl, protože věděl, že nic špatného neudělal. S tatínkem jsme pak odjeli do Hradce Králové pro jeho věci. Čekali jsme, že Jendu vyslechnou a za týden se k nám vrátí domů. Chtěli jeho přiznání, že se na celé záležitosti v Číhošti podílel,“ dodává Libuše Fialová.

Nevěděli jsme o něm, jestli ještě vůbec žije

Po měsíci mučení převezli faráře Josefa Toufara do státního sanatoria v Legerově ulici v Praze, kde 25. února 1950 následkům zranění podlehl, a tak komunistický státní aparát přišel o hlavní postavu plánovaného monstrprocesu. Studenta bohosloví Jana Zmrhala ale bez ustanoveného soudu věznili bezmála další jeden rok ve Valdicích a v Ruzyni.

O tom, co rodina vězněného Jana Zmrhala prožívala, hovoří jeho sestra Libuše: „Nevěděli jsme o něm ani, kde je. S bratrem Mílou jsme ho hledali po Praze, ale všude nám ho zapřeli. Nevěděli jsme ani, jestli žije, nebo ne. Vytrpěli jsme si své. Když před Štědrým dnem najednou Jenda zabouchal na okno našeho domu, všichni jsme radostí vykřikli: ‚Jenda! Jenda!‘ Ještě dnes vidím tatínka, jak říká: ‚Já si na tebe musím sáhnout, jsi to opravdu ty?‘“

Ke studiu v kněžském semináři se Jan Zmrhal už později nikdy nevrátil. Bezpečnostní orgány po něm totiž vyžadovaly, aby jim ze semináře vynášel zprávy, proto raději nastoupil do strojírenského podniku Kovofiniš v Ledči nad Sázavou. Vzápětí obdržel povolávací rozkaz k útvaru Pomocných technických praporů a téměř tři roky fáral v uhelných dolech na Ostravsku.

Hospodářství Zmrhalových v Kynicích se v té samé době stalo jedním z terčů komunistické represe, jelikož odmítali vstoupit do jednotného zemědělského družstva. Libuše Fialová se roku 1952 provdala, o dva roky později se s manželem přestěhovali nejprve do Křivsoudova, posléze do Jiřic a naposledy do Humpolce, kde pracovala v textilním podniku Sukno.

Životu umučeného římskokatolického faráře Josefa Toufara se podrobně ve své badatelské práci věnuje dokumentarista Miloš Doležal, který v souvislosti s takzvaným číhošťským zázrakem vyslechl řadu svědků a pamětníků a jeho publikace zároveň napomohly k dotazování a vytvoření příběhu pamětnice.