Jiří Fiedor

„Měl jsem v tom poměrně jasno a neváhal jsem ani vteřinu. Chtěl jsem to individuálně podepsat ještě o nějakou dobu dříve a říkal jsem to klukům, těm kamarádům, co jsme chodili k Šavrdům, že už jsem rozhodnutej, že to podepíšu. Říkali, počkej ještě chvíli, podepíšeme to všichni, my to také chceme podepsat, kluci z Opavy, někdo z Ostravy a Lubomír Salzmann z Havířova. Takže mám dojem, že jsme to pak společně podepisovali v prosinci 1988 nebo tak nějak. Mělo to souvislost s tím, že Tomáš Hradílek bude mluvčí a že mu to potom dáme, až to podepíšeme. Takže takto se to vlastně stalo, že jsme to na konci roku 1988 podepsali a předali tomu Tomášovi. Vím, že už jsem to chtěl podepsat v září, někdy dříve. Tenkrát vlastně člověk neuvažoval o tom, jestli to podepíše dříve, nebo později. Ta vidina toho, že ten režim padne, abych to stihl ještě rychle podepsat, to samozřejmě takto nefungovalo. A navíc mně v té době bylo dvacet tři let. Takže člověk je mladý, silný, radikální a nepřemýšlí nad tím, co by, kdyby.“

„Takže my jsme se pak rozhodli – a teď nevím, jestli to bylo už zkraje roku 1989, my jsme začali vydávat samizdat, měsíčník, jmenovalo se to Severomoravská pasivita. Na tom už se vlastně podíleli ti lidé, kteří jezdili k těm Šavrdům na ty politické diskuse. A to byli lidé z Bohumína, Ostravy, z Opavy, Krnova, Karviné, Českého Těšína, Havířova, to se již takto nabalovalo. A řekli jsme si, že vlastně chceme dělat ještě něco svého, komentovat to politické dění po našem. Takže jsme zkraje toho roku 1989 začali dělat tu Severomoravskou pasivitu. Nevím, jestli vyšlo dvanáct, čtrnáct čísel, takhle nějak. Dělali jsme to poměrně ve velikém nákladu. Nejprve se to přepisovalo na blány, jedno nebo první dvě čísla se tiskly u Jirky Hanuse přímo v bytě, v paneláku v Ostravě na Dubině. Ale pak jsme to tiskli na takové zahradní chatě u rodičů jeho ženy. On si půjčil vždy na víkend ten baráček a tam nás přijelo asi pět nebo šest maximálně. Dělali jsme to tam v nějakém nákladu, nevím, to ale už byly určitě stovky. Protože každý měl nějaké množství svých adres, na které to pak posílal. Takže jsme si to rozdělili a šlo to v podstatě do celé republiky.“