Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Filgasová (* 1926  †︎ 2018)

• narozena v roce 1926 v Bukovicích (německy Buchelsdorf) - Jeseník

• je německé národnosti

• tři bratři ve wehrmachtu

• rodina nebyla zařazena do odsunu

• v roce 1948 rodina vystěhována na Třebíčsko

• bratr Herman v roce 1948 utekl do Německa

• v době natáčení (2012) bydlela v Jeseníku

• zemřela v lednu 2018

Marie Filgasová

„Mám pro sedm chlebíček, tak i pro osmého bude.“

 

Marie Filgasová, dívčím příjmením Pusch, se narodila v roce 1926 v Bukovicích (německy Buchelsdorf), které jsou dnes přímou součástí okresního městečka Jeseník. Stejně jako drtivá většina obyvatel tohoto kraje byla její rodina německé národnosti. Tři její bratři museli za války narukovat do wehrmachtu. Dva z nich přitom ještě nebyli plnoletí. Po válce byla rodina rozdělena. Tři sourozenci skončili v NSR, jeden v NDR a zbytek rodiny zůstal v Československu. Kvůli zaměstnání totiž nebyli Marie Filgasová a její otec zařazeni do odsunu. V roce 1948 byli vystěhováni na Třebíčsko, kde museli dva roky pracovat v hospodářství a potom ještě rok na státním statku v Kosově. Návrat jim byl povolen až po několika útěcích otce do rodného kraje.

 

Chudí, ale s dobrým srdcem

Krátce po narození pamětnice se rodina přestěhovala do obecního bytu ve Frývaldově (dnes Jeseník, německy Freiwaldau). Otec Johann tam pracoval v komunálních službách a maminka Marie byla v domácnosti. Puschovi měli sedm dětí a velmi hluboko do kapsy. „My jsme kolikrát neměli ani na chleba,“ vzpomíná Marie Filgasová, která kvůli finanční situaci rodiny nemohla po škole nastoupit do učení. „Máma mně říkala, že mě nemůže dát vyučit, protože nemá peníze. Tak jsem šla uklízet.“

Přestože měla rodina potíže s penězi, adoptovali malé dítě jménem Kurt Pfertner. Jeho matka se o něj totiž odmítla starat.„Přišel předseda z národního výboru. Ptal se v baráku, jestli by si někdo nevzal malé děcko, že ta jeho matka Marta ho nechce. Že ho chce hodit do vody. Tam bylo tolik lidí. Měli jedno, dvě děti a nikdo ho nechtěl a máma říkala: ,Mám pro sedm chlebíček, tak i pro osmého bude.‘Vzala si ho. On byl potom tak nemocný, ale byl jako náš. Nenechala ho přepsat na naše jméno, protože za něho dostala pár korun a my jsme neměli peníze. Kurt, ten sem přišel, když už žil v Německu, a říkal: ,Teď jsem zase jednou doma.‘“

 

Jeden za druhým odcházeli na frontu

Po mnichovské dohodě byl Frývaldov stejně jako celé pohraničí zabrán nacistickým Německem. Následující rok vypukla druhá světová válka. Bratr Marie Filgasové Johann už v roce 1938 musel narukovat do německé armády. Bylo mu osmnáct let a nejprve byl poslán do německé polovojenské organizace RAD (Reichsarbeitsdienst) a později jako voják wehrmachtu na východní frontu k tehdejšímu Leningradu. Ke konci války byl raněn a poslán na léčení do Německa. Po válce se do Československa již nevrátil a žil v NDR. Marie Filgasová vzpomíná, že ho tam několikrát navštívila, ale o pobytu na frontě nechtěl nikdy moc vyprávět. „My jsme se ho ptali a on říkal: ,Prosím vás, neptejte se mě. Bylo to strašný. Já nebudu nic vykládat.‘Máma měla takový sny a ona vždycky říkala: ,Teď se něco muselo stát.‘Pořád myslela na Johanna. On potom fakt vykládal, že byl na hlídce ještě s jedním vojákem a ten druhej mu říkal: ,Já mám takovej špatnej pocit. Nechceš se se mnou vyměnit?‘Bratr říkal: ,Mně je to jedno, kde stojím.‘Tak šli a bratr ještě nebyl na místě a slyšel ho zařvat. Byl mrtvej.“

Ke konci války museli do wehrmachtu i další dva bratři Marie Filgasové. Oba byli přitom velmi mladí. Josefovi bylo patnáct let, když u Plzně padl do amerického zajetí a byl odvezen do americké zóny Německa. Nakonec zůstal v NSR a do Československa se také již nevrátil. Bratr Hubert stejně jako Johann musel nejprve do RAD. Tam ho v Polsku zastihl konec války, byl zajat a několik měsíců pracoval v polských dolech. „Měl tam úraz, doktoři ho léčili, ale nevěděli, že má zlomenou ruku. Měl ji špatně srostlou. Byl svobodný a cítil se méněcenný. Nemohl si najít holku. Pak si nechal tu ruku ještě jednou zlomit, aby mohl alespoň jezdit na motorce.“ Po propuštění z dolů odešel do NSR a nakonec, kvůli nešťastné lásce, skončil v cizinecké legii. „Byl na práci na jednom statku. Oni měli dceru a měli se rádi, ale statkář jí nedovolil, aby se provdala. Bratr se cítil méněcenný, a tak narukoval do cizinecké legie. Později ho kvůli špatné ruce propustili.“

 

Temné roky

Marie Filgasová byla za války zaměstnána jako svářečka ve frývaldovských řetězárnách. Vzpomíná, že v podniku pracovali také sovětští zajatci, kteří vypadali velmi bídně. „ Vůbec jsme s nimi nesměli mluvit. Odváželi řetězy, co jsme svařovali. Věděli jsme, že mají hlad, tak jsme jim pod ty řetězy dali vždycky kousek chleba.“Zaměstnankyní řetězáren byla pamětnice také 8. května 1945, kdy do Frývaldova přijeli první vojáci severního křídla 60. armády 4. ukrajinského frontu. Marie Filgasová v té době nevycházela moc z domu. „Jednou jsem byla ve městě. Člověk si musel pro chleba a mléko. Jinak jsem vůbec nechodila ven. Šla jsme akorát do obchodu tady na ulici a teď vidím naproti mně jeden z těch zajatých Rusů z řetězárny. Měla jsem strach, co bude dělat, protože mě znal z továrny, a najednou vidím, jak mně zasalutoval a šel dál. Nikomu jsem nic neudělala a nechali mě, ale jinak tady ženský přepadli.“

Rok 1945 byl pro rodinu velmi těžký. Od června začaly přípravy na odsun Němců a na celém Jesenicku vznikaly vysídlovací tábory. V srpnu téhož roku zemřela maminka pamětnice Marie Pusch. „Neřekli, na co zemřela, ale musela mít otravu krve. Ona byla v jiném stavu, porodila, ale to dítě bylo mrtvý. Měla porodní asistentku. Nikdy neměla při porodu doktora. Myslím, že měla otravu krve, protože bez doktora. A to dítě v ní bylo už pár dní mrtvý,“vzpomíná na smrt maminky Marie Filgasová.

Tíha domácnosti tak zůstala na pamětnici, která se musela starat i o dva mladší sourozence. Do odsunu Němců nakonec nebyla rodina zařazena. Otec totiž jako zaměstnanec komunálních služeb znal kanalizační systém ve Frývaldově a Marie Filgasová měla zaučit nové zaměstnance v řetězárnách. „Byla jsem poslední ženou v řetězárnách. Jako svářečku mě nepustili.“

Krátce po válce se paní Marie seznámila s Ladislavem Filgasem, který do Jeseníku přišel v roce 1946 ze Vsetína. Byla to pro ni tehdy těžká doba. Česky uměla velmi špatně a jako Němka se neměla účastnit veřejného života. „Byli jsme v Bukovicích na zábavě a přišla tam kontrola. Byli tam i vojáci. Tancovali jsme a ten jeden voják se mě na něco ptal a poznal, že neumím pořádně česky. Musel něco říct, že tam ta Němka nemá co dělat. Já jsem hned utíkala ven. Manžel tam byl s kamarády a ti říkali: ,Proč utíkáte, Marie? Nemusíte utíkat. Pracovat můžete, ale na zábavu nemáte právo?‘Stejně mě ze zábavy vyhodili. Pak už jsem na žádnou nešla.“Marie a Ladislav Filgas se do sebe zamilovali a o několik měsíců později se jim narodila dcera Olga. Bylo to nemanželské dítě, protože kvůli německé národnosti pamětnice jim úřady zakázaly svatbu. „Oni nás vyslýchali, že jsme se nemohli vzít. Tak máme ty děti dřív.“

Když Marie Filgasová zaučila nové zaměstnance v řetězárně, byla v roce 1948 propuštěna. Nedlouho poté byla rodina v rámci rozptýlení zbylých Němců poslána na práci na Třebíčsko. Na přesun dostali k dispozici polovinu vagonu pro dobytek a jejich cílovou stanicí se stalo hospodářství v obci Smrk.

Ve Smrku byl otec pamětnice, dcera Olga, teta, sestra Terezie a bratr Herman. Ladislav Filgas byl v té době na vojně a za paní Marií dojížděl, jak to jen bylo možné. Rodina bydlela ve výměnku. Zatímco se Marie starala o domácnost, všichni ostatní členové rodiny museli pracovat na hospodářství. Pamětnice vzpomíná, že majitel statku se k nim choval velmi hrubě. „Ten starý, když byl táta jednou nemocný, tak přišel až k nám. Měl cosi v ruce. Já jsem jenom stála a čekala. Škaredě nadával. Říkala jsem mu, že otec je nemocný a nemůže na pole. Ten starej neměl rád Němce. Nakonec odešel. Já jsem jenom čekala, kdyby na tátu šel, tak bych mu něco...“

Bratr Herman se i kvůli chování majitele rozhodl přejít hranice do Rakouska a potom do Německa. „Dělali na poli, kameny museli vybírat. Ten starý Němce nenáviděl a chtěl ho bičovat. Herman byl takový průbojný. Tak říkal: ,Nenechám se přece od něho bičovat.‘My jsme bydleli v té vesnici a kousek dál naproti byla hospoda a tam zábava. Vzal si do aktovky jenom ponožky a spodní prádlo: ,Nevrátím se.‘Loučil se s náma. ,Neříkejte nikomu nic.‘Šel na tu zábavu a pak se nevrátil. Ten sedlák to pak oznámil, že nepřišel do práce. Pak už jsme tam měli policajty. Jestli neřekneme, kde je, že nás dají do pracovního tábora. Říkali jsme, že nevíme, že šel na zábavu a nevrátil se. Nic jsme neřekli.“Herman později poslal vzkaz, že se v pořádku dostal do Německa, kde se spojil s bratry. Starý hospodář vzkaz sice schoval, ale přečetla si ho jedna sousedka, která ho rodině vyřídila.

Ve Smrku byla rodina dva roky a Marii Filgasové se tam narodil syn Ladislav. Potom byli všichni posláni na státní statek v Kosově u Jihlavy. V obci pracovali jeden rok ubytovaní ve třídě bývalé školy.

 

Zase doma

Otcovi se velmi stýskalo po rodném kraji a opakovaně z Kosova utíkal. „On odtamtud utekl. Chytli ho a přivezli zpátky. Táta říkal, že tam nezůstane. On se v Jeseníku narodil a chce tady umřít. Já jsem to těm policajtům říkala, ale napřed si nedali říct a potom ještě jednou utekl a pak ho vezli zpátky. Jak byli na tom nádraží, tak oni vystoupili na jedné straně a táta sám na druhé a zas utekl. Potom byl v Jeseníku. Tak nás pustili. Ale říkali, že já můžu jít a sestry a ostatní tam musí zůstat. Já povídám. ,Ne, buď všichni, nebo nikdo.‘Tak nás pustili.“

V roce 1951 se rodina vrátila do města Jeseník, jak se Frývaldov od roku 1947 jmenuje. Do Německa ještě v padesátých letech odešel nevlastní bratr pamětnice Kurt Pfertner. Po válce nemusel do vnitrozemí a pracoval na hospodářství v Bernarticích, tam se seznámil s Němkou, a společně zažádali o odchod do Německa. Za Ladislava Filgase se pamětnice provdala v roce 1962 a nakonec spolu měli šest dětí. Tentýž rok zemřel otec Johann, kterému se tak splnilo přání zemřít v rodném kraji. Marie Filgasová zemřela v lednu 2018.

 

 

Pro Post Bellum v roce 2012 natočil a v roce 2013 zpracoval Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz