Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Filípek (* 1922  †︎ 2015)

• narozen 22. 10. 1922 v Českých Novinách na Volyni

• v roce 1941 vězněn za sabotáž práce

• 13. 7. 1943 vypálení Českého Malína

• v roce 1944 vstup do 1. československého armádního sboru

• služba jako tankový desant

• Karpatsko-dukelská operace

• při náletu zraněn, léčen ve Lvově

• v roce 1947 reemigrace do Československa

• zemřel 19.2. 2015

Toto není historická studie, která by údaje z vyprávění pamětníka detailně ověřovala. Jedná se o životopisné převyprávění pamětníkových osudů podle jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru, pokud není v poznámce uveden jiný zdroj.

Zatčení za „útěk“ z práce:

Bohumil Filípek, narozený 22.10. 1922 v Českých Novinách, vychodil na Volyni obecnou pětiletou školu a následně přešel do Dubna do učení na pekaře a cukráře. V té době mu bylo 14 let. U volyňských Čechů se pěstovalo vlastenectví a pan Filípek vzpomíná i na obsazení Československa nacistickým Německem a na vytvoření Protektorátu: „To jsme probrečeli. My jsme žili pro naši vlast.“

Krátce před vyučením přišla v souvislosti s napadením Polska sovětská armáda a život na Volyni, konkrétně v Dubně, jak popisuje pan Filípek, vzal za své: „Na náměstí jsme mohli chodit volně, zemědělci vozili nějaké produkty, mléko, máslo, špek. Jenomže když přišli Rusáci, v tu ránu se všechno ztratilo. Hlavně tam samozřejmě byli Židé a Češi, jestli to bylo řeznictví, pekařina, všechno možný, to měli Češi všechno v rukou, a Židé měli veškeré krámy i krámky, malé i velké. Do rána se všechno ztratilo, protože na náměstí byla radnice, obrovská, jak půl Žatce, a tam to poschovávali do sklepů.“ 

Kvůli sovětské správě se zdražovalo jídlo. Bohumil Filípek sice pracoval v Dubně, ale rodiče měl stále v Českých Novinách. Sám usoudil, že se navrátí do své rodné obce. Těšil se na maminčinu bramboračku. To se mu však stalo osudným. ‚Asi za tři dny přišel předseda obce, nějaký Burda, kýve hlavou: „Bohouši, oblékni se pořádně. Máš jít na okres a hlásit se na to NKVD, na tu jejich bezpečnost. Ale dobře se oblékni.‘ Tak jsem musel poslechnout, jiné možnosti nebyly. Tak jsem tam přišel a to byli jak dravci na mě. Všechno mně vytahali, vybrali, přes cestu odvedli do kamrlíku a tam už bylo asi pět podobných.“

Bohumil Filípek byl zatčen, odvezen do dubenského kriminálu a krátce na to poslán k lidovému soudu. Ještě mu nebylo ani dvacet let a už byl odsouzen k pobytu ve vězení. Otázkou však zůstává, čím se provinil? Sovětský režim na Volyni vyžadoval zaměstnanost a Bohumil Filípek ze své práce „bez dovolení utekl“ k rodičům. Jindy banální situace ho nyní stála tři měsíce vězení.

Jakmile se vrátil do Českých Novin, zjistil, že má být odvezen na Sibiř. Do tohoto nehostinného území se odváželi bohatší lidé nebo jiní „provinilci“. „Aby tam nikdo z rodiny nezůstal, takže dojdu akorát domů a že mě vyvezou taky. Jenomže oni[1] už v noci začali bombardovat Rusko. Válka začala, tak jsem zůstal doma. Tak jsem byl rád, že jsem doma.“

Přežití díky temnému sklepení malínské nemocnice:

Dne 13.7. 1943 se Bohumil Filípek stal svědkem události, která se rozhodující měrou zapsala do podvědomí volyňských Čechů a která rozdmýchala velkou nenávisti vůči nacistům. Český Malín na Volyni, obdoba protektorátních Lidic, byl od základů vypálen a vyvražděn. Přežila pouze hrstka lidí. Mezi nimi byl také Bohumil Filípek, který se v té době léčil v malínské nemocnici: „Byl jsem nemocný a najednou přišel personál z nemocnice, sestřičky a sanitár, že prý jsou tady Němci. A lidé se toho báli, protože okres tam nebyl, už v tom okolí vládli banderovci a v Malíně pro sebe přijímali mléko a obilí. No tak to se dalo [čekat], že něco podobného může být. A Němci, to jsme slyšeli, kde kolik vesnic už i spálili a postříleli lidi. No takže přišli Němci, najednou se dva objevili venku a ve zdi bylo zrovna okénko do kuchyně, tak se muselo jít přes dvůr k tomu stolu a mně říkají sestry: ‚Vy jste takový čilý, běžte k nim a stěžujte si panu doktorovi, že máte nějaké zdravotní problémy.‘ Tak jsem si zabalil ten krk šálou nebo hadrem a dělal jsem hrozně nemocného. Chtěl jsem vidět tu situaci, jak se chovají. Oni se usmívali, samozřejmě se zbraní, pes vedle nich ležel, a pan doktor říká: ‚Běžte, já za chvilku přijdu.‘ A to bylo jeho poslední slovo. Sebrali pana doktora, sebrali jeho ženu a dvě děti a spálili je ve stodole za vesnicí. Tam to bylo na samotě. Mluvilo se o tom, že doktor byl Žid.“

Následovalo další a další zabíjení. Němci nahnali malínské obyvatele do stodoly, kam naházeli granáty. Za chvíli hořela celá stodola. Byli v ní muži, ženy, dospívající i maličké děti. Bohumil Filípek vše viděl z oken nemocnice: „To jste neviděl, neslyšel. A od té doby jsem přestal věřit na všechny bohy. Ty dětičky nikomu nic neudělaly. A jedné ženě, nevím, jak se povedlo, chtěla přes ten plot do nemocnice na dvůr skočit, tak ji tam zastřelili. Taky uhořela na těch plánkách. To byla hrozná podívaná. Tak jsme koukali z okna do okna, teďko vidíme na druhé straně, oni tam létali, byly došky, tak kousek té slámy urvali, létali Němci s tou slámou a zapalovali. To jsme viděli.“

Najednou Němci přicházeli k nemocnici. Snad jedinou možností provizorního úkrytu byl sklep nemocnice:  „Tak jsem tam zakřičel: ‚Všechno ven! Do sklepa! ‘ A sklep byl venku, asi tři, čtyři metry. Nebylo to podsklepený. Ty schody dolů byly zastřešený, aby tam nepršelo. Zavíralo se. Tak jsme utekli do toho sklepa a nalevo byl původní sklep, kde byly srovnané brambory a uprostřed byla pěšinka. Ty brambory překládal nějaký personál v nemocnici sem a tam. Tam, když se vlezlo dolů, tak tam byl výklenek ve zdi a v tom výklenku byly asi tři, čtyři prkna jako poličky. Naproti bylo to schodiště. A tehdy se léčilo za produkt, za hroudy másla, za kusy špeky, nějaký ty vajíčka, lednice, mrazáky nebyly, tak tam bylo, jak co pacientovi tomu doktorovi dali, protože doktor měl někoho, kdo do Lucka jezdil a s Němci kšeftoval. Tak jsme utekli do sklepa a já jsem se vtěsnal, jeden sanitár si lehl do poličky, do výklenku, já jsem se na něj opřel, a na mě se opřela, byli jsme tam jako rybičky, nějaká ženská, asi třicet, třicet dva roků. No tak jsme tam byli a elektrika tam nebyla, viditelnost taková nebyla, aby viděli zrovna pod schody. Oni koukali spíš do výklenku po tom jídle. Tak přišel jeden dolů a do baťohu nebo co tam měl, nějaký ruksak, začal si strkat [jídlo], a druhý čekal nahoře. Ale to bylo všecko zlomek vteřiny. Ten nahoře to viděl, jak se tam láduje, tak šel pomalu po schodech dolů, teď rozškrtl sirku, a tam asi dalších patnáct lidí leželo na bramborech. Ti, co utekli z nemocnice. Jak rozškrtl sirku, uviděl ty lidi, tak zařvali na sebe, a mohli se přerazit po těch schodech nahoru. Najednou jsem slyšel, jak odjistil granát, zacvakalo to, schovali se za roh a hodil ho dolů. Ten granát se po těch schodech asi dvakrát nebo třikrát odrazil a mně padl k noze. Když jsem byl tak shrnutý, tak vedle špičky pravé nohy ten granát spadl. Já jsem granát špičkou odstrčil a ten se odkutálel asi dvacet, třicet centimetrů. A já vám říkám, to byl zlomek vteřiny. Já si říkám v duchu: ‚Panebože, snad to nebouchne.‘ A najednou jsem viděl, ten granát udělal pšik, pšik, pšik, asi dvakrát, třikrát a žahlo to. Mně se nic nestalo, akorát jsem byl jako opařený, spálená kůže na prsou, protože jsem měl rozhalenou košili. Té ženě, co byla nade mnou, to utrhlo nohy, a ten sanitár, jak se to stalo, nevím, dvakrát nějaká střepina škrtla do ruky, ale nic moc. Ta ženská, když jí to ty nohy utrhlo, prosila: ‚Zabte mě, já stejně žít nebudu. Já vás všechny prozradím. Zabte mě.‘ Ale kdo by měl svědomí jí ublížit, když už je takhle?“

Němci už zřejmě neměli odvahu se do sklepení podívat. Granát celkem pochopitelně způsobil zmatek, dítě jedné z žen začalo křičet a muselo být utišováno. Navíc se po granátu rozhostil nepříjemný zápach. Přesto se Bohumil Filípek rozhodl odejít ze sklepa až další večer, když už byli němečtí vojáci z Českého Malína pryč. Bohumil Filípek je tak jedním z hrstky lidí, kteří přežili vypálení a vyvraždění této významné české vesnice na Volyni.

Řádící banderovci v domě Filípků:

Bohumil Filípek se vrátil za rodiči do Českých Novin. Klid od Němců však neměl, hrozilo mu nucené nasazení do Německa. Naštěstí byl od nasazení zachráněn on i jeho sourozenci a do roku 1944 pracoval ve mlýně.  Bohumil Filípek vzpomíná i na řádění zdejších ukrajinských tlup Stepána Bandery. Vzpomíná, jak banderovci házeli zabité obyvatele do studní, aby nemuseli mrtvoly zakopávat. Jednou banderovci přišli i do domu rodiny Filípků. Prohledávali dům a sháněli dokumenty, chtěli se dozvědět, zda se jedná o polskou rodinu: „Co šlo utrhnout, utrhli a rozbili. Hledali doklady, hlavně hledali třeba oddací listy, školní vysvědčení a tak dále, kde by našli, že jsme polské národnosti. No a co se mu hodilo, [strčil] pod zadek, co se mu nehodilo, hodil na zem. Maminka moje byla taková nižší, taková kulička chudák, banderovcovi po kolenou lezla, prosila: „Vždyť jsme nic neprovedli, nic jsme neudělali, nikomu neublížili.“ On do ní kopl, udělala kotrmelec. Když si na to vzpomínám, to byly chvilky…“

Výcvik v Besarábii:

Díky činnosti odbojové organizace Blaník se volyňští Češi dozvěděli o příchodu Svobodovy armádě na území Volyně, a tak v roce 1944 vstoupil Bohumil Filípek do nově se tvořícího 1. československého armádního sboru. Jako spousta volyňských Čechů, ani Bohumil Filípek neměl zkušenosti s vojenskou uniformou a nastoupil na vojenský výcvik v Besarábii, v dnešním Rumunsku. Po výcviku se na frontu museli přesouvat hlavně v noci: „Žádný vlak, autobusy, každou noc jsme museli jít, až sto kilometrů třeba. Na večer se šlo a v noci se pochodovalo, aby nepřítel nezjistil, kde se jednotka pohybuje. Když jsme dorazili ráno do nějaké vesnice, tak to už vedení mělo naplánováno podle mapy. Tam jsme museli dorazit. A zase na noc pryč.“

 „Chcete Československo, tak běžte“:

Po nočních přesunech se 1. československý armádní sbor dostal před hranice Československa. V cestě jim sice stálo několik málo kilometrů, ale také velké boje se značnými ztrátami na životech. Významná vojenská operace, o které se dodnes vedou diskuze, byla pojmenována podle polského městečka Dukla: „To jsme nemohli ani my, ani Rusáci vynechat. A Rusáci si říkali: ‚Chcete Československo, tak běžte‘. Protože věděli, že tam to bude krvavý. A taky jo. První den nás 600 padlo. Nebyli jsme otrkaní.“

Bohumil Filípek měl v armádě velice nebezpečnou funkci, sloužil jako tankový desant. To prakticky znamená ochránce tanků, kteří jezdili přímo na tancích a kteří jako jedni z prvních byli v životě ohrožujícím nebezpečí v případě jeho napadení.

Bohumil Filípek sloužil s generálem Miroslavem Masopustem. Jednoho dne se dostali sedm kilometrů za frontovou linii. „Nás nechali jet po silnici, tři kilometry bylo rozpětí [tanků], to znamená kilometr, dva na jednu na druhou stranu od sebe a nás nechali jet na těch tankách. Před námi byla zatáčka, asi třicet, pětatřicet tanků jelo, to bylo nekonečno, rovná silnice, a před námi byla zatáčka doprava. Ale byl tam na pravé straně břeh, že nebylo za tu zatáčku vidět. V zatáčce měli [Němci]protitankové dělo a najednou se před námi asi třicet, čtyřicet metrů zvedne bílý hadr nahoru. To znamená, že se vzdávají, že tam jsou a vzdávají se. A my v tom momentě, když jsme viděli hadr, seskákali do příkopu podle tanku a on žahnul do tanku. Najednou vyšla rána, otevřel se ten dekl na tanku a tankista tu čepici svojí, jak tankisté mají, měl prostřelenou. Obě stehna [prostřelený], ale bylo vidět, že kosti má, protože na těch nohou stál – to byly zlomky vteřiny. A vypadnul bez tý čepice, škraloup z vlasů na hlavě.“

Za podbitým tankem stály další tanky. Jakmile se posádka odhodlala k útoku, zaútočila na ně jakási koule. Jednalo se o německou zbraň, kterou českoslovenští vojáci ani neznali. Ještě horší byl ovšem zničující efekt „koule“. „Jako když roztáhne plachtu na ten tank a už ten tank hořel. Každý tank měl několik sudů pohonných hmot, mazlavé vazelíny a střeliva, všeho možného. To jste neviděl, co to dělá. Ten tank se za chvíli roztavil na silnici.“

Vojáci ustoupili a zaujali obranné postavení. Ke smůle Bohumila Filípka a jeho spolubojovníků v příkopu odjela většina tanků zpět. Na bojišti a v nepřátelském území zůstaly pouze dva bojeschopné tanky. Vojáci zpanikařili, byli dezorientovaní, nevěděli na jakou stranu se vydat ke svým vojákům. Velitel pronesl z tanku jednoduché řešení: „Zvednul poklop a říká: ‚Kluci, musíme se postřílet.‘ To se nedá povídat. Povídal: ‚My nevíme, kam máme se vrátit, kde jsou naši.‘ A zase to zavřel. A zase: ‚Tak se postřílíme.‘ Já jsem říkal: ‚Kam máme jet? Ten směr odkud jsme přijeli.‘ Nic nevíme, kde kdo je, to nebylo jako dneska mobil. Asi se s tím Rusákem [v tanku] domluvil, zase zvednul [poklop]: ‚Okamžitě nasednout! ‚, řval na nás. Tak jsme naskákali na ten tank. A to jste neviděl, [jeli jsme přes] příkopy, silnice, napříč, všelijaký říčky malinký. No my tam lítali na tom [tanku]. My jsme nakonec ten směr docílili. To bylo těch sedm, osm kilometrů.“

Po několika kilometrech zastavili ve vesnici u stodoly a zaujali obranné postavení. Ovšem prakticky ihned dostala stodola zásah a Bohumil Filípek, který ležel na zemi v palebném postavení vedle tanku, byl zasypán hlínou a kamením. Vstal, oklepal se a běžel do vesnice, kde stálo československé auto. Dostal najíst, odpočinul si a za hodinu putoval opět do první linie.

Dobývání kót:

Během Karpatsko-dukelské operace se Bohumil Filípek účastnil mimo jiné dobývání kót: „Pořád z toho kulometného hnízda po nás prali. Oni měli takové kuličky, že vzlítne nad zemí, takových patnáct, dvacet centimetrů, střílejí třeba dolů, ale kulička vlítne do kopce a pořád nad tou zemí. To znamená, že když budete někde zalehlý na poli, tak ta kulička vás trefí do hlavy. A to bylo jako mraveniště. A oni Němci měli, říkali tomu padáky, rakety. Ty vystřelili a ta vydrží patnáct dvacet minut [svítit], to můžete jehly sbírat, jak to všechno vidí. Každý pohyb snad vidí. I myš. Takže ta možnost se k nim nějakým způsobem přiblížit [nebyla] ani v noci.“

Zranění:

Během Karpatsko-dukelské operace byl Bohumil Filípek, jako mnoho dalších, zraněn. „Tam padla nějaká, nevím, jestli to bylo z tanku nebo z letadla, puma, že to byl kráter asi dva metry do hloubky. A já jsem byl zasypaný. Zase jako jsem byl tenkrát.“  Pan Bohumil Filípek byl po vyhrabání zraněný a ohlušený a musel být převezen do nemocnice ve Lvově. Po propuštění z nemocnice skončila válečná anabáze Bohumila Filípka, bylo po válce a do bojů se již nezapojil.

Reemigrace:

Od Lvova to měl Bohumil Filípek do své rodné vesnice kousek. Vrátil se na Volyň a reemigrace volyňských Čechů-vojáků v roce 1945 se pana Filípka netýkala. Ještě v roce 1946 se na Volyni oženil a v roce 1947 reemigroval i se svou manželkou.

Po válce:

Po reemigraci odešel na Litoměřicko a pracoval v zemědělství. Po komunistickém převzetí moci jim byl zemědělství sebráno, a tak odešli na Žatecko, kde Bohumil Filípek pracoval jako řidič u pekáren a cukráren.

Bohumil Filípek společně se svou dcerou zmiňuje problémy volyňských Čechů s nově nastolenou komunistickou diktaturou po Únoru 1948. Volyňští Češi byli „nepřátelští“ vůči KSČ a pan Filípek to dokládá aférou ve Staňkovicích, kde byl za údajné zapálení stodoly ve vykonstruovaném procesu odsouzen jeho dlouholetý přítel z Českých Novin Bohumil Novák. Tento a podobné procesy měly zlomit odpor volyňských Čechů proti nové vládě i proti kolektivizaci a zároveň je rozdělit z míst hustšího osídlení.

Poznámka: Pan Bohumil Filípek je stejně jako Josef Holec velice znepokojen s dokumentem „Zabíjení po Česku“. Pan Filípek zmiňuje, že nacisté se na všech evropských národech násilím a zabíjením provinili mnohem více než Češi na německém obyvatelstvu a dokument tak není dostatečně objektivní. Hlavním záminkou k nespokojenosti je v dokumentu „Zabíjení po Česku“ zejména tzv. Postoloprtský masakr.

O co šlo? Krátce po válce, během tzv. divokého odsunu, bylo v květnu a červnu 1945 bez soudu připraveno o život 2000-3000 Němců, šlo tedy o událost předcházející příchodu volyňských Čechů do těchto oblastí v červenci a srpnu 1945. Události spojené s genocidou německého obyvatelstva má tak na svědomí Revoluční garda, přesto pan Vondráček v dokumentu shazuje vinu na Svobodovu armádu i na volyňské Čechy. Není samozřejmě vyloučeno, že se někteří vojáci 1. československého armádního sboru na masakru podíleli, ale jednalo se pouze o konkrétní jednotlivce.

Celá řada volyňských Čechů v Žatci neschvaluje dokument „Zabíjení po Česku“, neboť nacisté byli iniciátory mnohem větších represálií vůči českému, ale i jiným národům, než je onen postoloprtský masakr, a dokument ani nebere v úvahu poválečnou nenávist vůči německému etniku kvůli příkořím a utrpením z jejich strany.

V roce 2010 nahrál a v roce 2011 zpracoval Luděk Jirka

[1] Němci.