pplk. Tomáš Finger

* 1954

  • „Zažil jsem to jako vyšetřovatel někdy v roce 1982, 1983, v době, kdy jsem sloužil jako starší instruktor klubu na Západním vojenském okruhu v Táboře, měl jsem na starosti kino, knihovnu. Byl jsem součástí, s prominutím, divokých sviní, kdy jste jel někam něco kontrolovat a řešit problémy. Pamatuji si velmi dobře, jak nás svého času odeslali, myslím do Loun k pluku, bylo to v únoru, 1983 nebo 1982, nevím. Bylo nějaké cvičení a většina pluku odjela na cvičení. A my jeli na kontrolu zpětného odřadu, toho, co tam zůstalo. Jestli vojáci hlídají muničáky, jestli se děje, co se má dít. Přijeli jsme s generálem Tuzarem, byl to šéf civilní ochrany Západního vojenského okruhu, takový hodný pán, Jarda Tuzar. Přijeli jsme do Loun, a co jsem viděl, předčilo moje očekávání i zkušenosti z Benešova. Popíšu situaci. Dostal jsem jako kulturník úkol, ať se jdu podívat na čistotu na ošetřovnu. Lékař s námi nejel žádný, přišel jsem na ošetřovnu, a podotýkám, že byl únor a minus deset dvanáct stupňů. Na ošetřovně byla vysazená okna z rámů, protože se musela natírat. Nad postelí některých pacientů stál chlapík na štaflích a maloval strop bílou štětkou, kapalo to dolů. Vidím to jak dneska, nechtěl jsem tomu věřit, že to snad není pravda. Zastavil jsem všechno, musela se ihned nasadit okna. Hlavní lékař, absolvent, co tam zůstal, říkal, že dostal rozkaz, že než se pluk vrátí ze cvičení, musí vymalovat a natřít okna. Řekl jsem mu, že může dojít k tomu, že by pacienti mohli dostat zápaly plic. A on na to, že oni to vydrží. To byla jenom ošetřovna. Jiní šli kontrolovat, jak se hlídá munice, muniční sklady. Vojáci tam seděli u ohýnků. Kontrolovali jsme taky ubytovací prostory, kde praskla trubka ve stěně. Od stropu visely krápníky, neskutečný stav, a nikomu to nevadilo, nikdo za to nenesl odpovědnost. Všichni byli na cvičení. Generál Tuzar podával hlášení do Tábora a Veselý mu řekl, že se nesmíme vzdálit, dokud se všechno nevyřeší a nedá se to do pořádku. Tak jsem šel za Tuzarem a v uvozovkách jsem mu říkal, byl to hodný chlapík: ‚Tohle nevidím tak rychle, tak jako první žádám, ať mi tady v Lounech přidělí byt.‘ Ale to nebyly jen Louny, to byl Slaný, takových vojenských útvarů byly desítky, kde byly takové problémy, které nebyly zabezpečené a docházelo tam k takovým zvěrstvům.“

  • „Zaprvé, to jste viděl, že většina lidí, co na svobodárně bydlela, byla nespokojená. Dokonce někteří měli rodiny, ale nedostali byt, takže nadávali. Řešily se tam vztahové věci mezi oficíry, dost se pilo. Někdy se tam mezi nimi objevil i člověk, co šel na vojnu a mezi vojáky z úplně jiných důvodů, protože se mu líbili kluci, a ne holky. Armáda je na to živná půda. I mně se stalo, že mě někdo obtěžoval. Kluci se snažili z toho dostat, ale buď byli na cvičení, nebo museli do kasáren, nebo přišli pozdě z kasáren. A když se dostali mimo své město a posádku, byli šťastní. Troufnu si říci, že mezi nimi byli hlavně ti, kteří chtěli odejít. Nebyli mezi nimi oficíři, kteří by horovali pro armádu, jak je krásná a vynikající, ale je to podle jejich názoru bordel a velí mu vylízaná paka. Nota bene, oni sami byli paka vylízaná pro vojáky základní služby. Věděli, že jsou ve dvojím presu, ze kterého je těžké uniknout, pro mnohé byl únik alkohol. Byli i tací, kteří odešli dobrovolně z tohoto světa, jsou to smutné věci. Každý z těch mladých podporučíků, hlavně z těch dédéešáků, teď nemyslím poručíky inženýry, tak se snažil získat byt, získat nějakým způsobem přítelkyni, začít žít normální život, což u mladých kluků stejně nešlo. Byl jste připraven jít na písknutí kdykoliv kamkoliv, neptat se vůbec na nic a ani jste nemohl protestovat. Protože velitel vám řekl: ‚Je to rozkaz, jestli chceš prokurátora, tak si to rozmysli.‘“

  • „Heleďte, dám příklad Benešov. Byla tam spousta nových podporučíků, přišli po školách, Liptovský Mikuláš, Vyškov. V Benešově kluci, kteří dělali velitele čet nebo rot, ale to byli vysokoškoláci, poručíci. Velitelé čet byli v uvozovkách kominické koule, byli z toho strašně nešťastní a mnozí byli ochotni, chtěli udělat trestný čin, aby se dostali z armády. Znal jsem ty kluky, bydlel jsem s nimi na svobodárně v Benešově. Vím, kdo co říkal a jak to vnímal. Dobrá třetina se chtěla za jakoukoliv cenu dostat z armády pryč. Psali žádosti, chtěli převelet, chtěli se dostat pryč. Znal jsem nejméně dva tři lidi, kteří udělali trestný čin a nechali se soudit a zavřít na půl roku. Stálo jim to za to. To bylo špatné. Ti lidi šli ráno do práce, vrátili se na ubytovnu večer, udělali si míchaná vajíčka k večeři, dali si v Armě pivo nebo se ožrali. Vyhledávali děvčata, kde by mohli uspokojit svoje vášně, byli jsme mladí kluci, bylo to úplně normální. Musím říct, že z dost lidí se stali alkoholici. Když si ti kluci uvědomili, že by v tomhle měli být celý život, tak po roce hledali cestu, jak z toho ven. Byl jsem na tom trošku jináč, dostal jsem se pryč po roce hrůzy u motostřeleckého praporu a dělal jsem v knihovně, v kultuře, byl jsem kulturně-výchovný pracovník. Pro mě to bylo svým způsobem vysvobození.“

  • „Hned nějak ten první měsíc, co jsem byl v Benešově, tak se zastřelil kluk ve stráži. Než jsme k němu přišli, protože jsem měl pomocníka dozorčího útvaru, tak někdo mu ukradl boty z nohou, prostě hrozné. Když byl potom pohřeb, přijela maminka toho chlapce, nadávala nám do vrahů. Tak jsem jí předal dopis, který poslala tomu klukovi, našel jsem ho u něj v nočním stolku. Maminka popisovala tomu chlapci, jak se jeho láska vdávala, jak měla krásnou svatbu, jak jí to slušelo a jak si z toho nemá nic dělat, že si nabrnkla někoho jiného. Jenomže kluk byl na vojně, kluk ji miloval, a neunesl to. Bylo to hrozné, to jako když na tohle vzpomenu, jsem naměkko. Takové situace ale vojna přinášela a bylo jich víc. Pamatuju si naopak v Táboře, když jsem tam sloužil, jak generálplukovník Veselý vykřikoval kinosále: ‚Je tady generál Vacek?‘ Hlídal jsem dveře na kinosále jako starší instruktor kultury. Vacek se postavil: ‚Zde, velitel první armády generál Vacek.‘ – ‚Řekněte nám, Vacku, kolik jste měl mrtvých v tomto výcvikovém období v příbramské armádě!‘ Vacek řekl číslo, myslím asi sedmnáct, protože byla velká automobilová nehoda. Kluci, co byli na korbě vétřiesky, tak se mnozí zabili. On to řekl a Veselý se na něj dívá a povídá mu před všemi třemi sty lidmi na kinosále, na to nikdy nezapomenu: ‚Vacku, to jste měl větší ztráty než Svoboda na Dukle.‘ Nikdo si nedovolil se zasmát. A Veselý povídá: ‚No, podívejte, tady nadporučík Finger, jak stojí u dveří, tak až se naučí ty hodnosti generálů, protože je ještě nezná…‘ on věděl proč, já jsem se u něj splet, ‚… tak vás klidně může ve funkci nahradit.‘ Mně byla hanba, stál jsem jako tvrdé ‚Y‘. Vacek mlčel.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.08.2021

    (audio)
    délka: 01:38:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 10.07.2023

    (audio)
    délka: 02:00:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Poznali, že jim velí vylízaná paka. A sami byli paka pro obyčejné vojáky

Tomáš Finger (vpravo) v první polovině sedmdesátých let jako podporučík při službě u motostřeleckého praporu v Benešově u Prahy. Ve výcvikovém prostoru je s četařem absolventem Miroslavem Šantrůčkem, pozdějším pedagogem na Zemědělské univerzitě v Praze
Tomáš Finger (vpravo) v první polovině sedmdesátých let jako podporučík při službě u motostřeleckého praporu v Benešově u Prahy. Ve výcvikovém prostoru je s četařem absolventem Miroslavem Šantrůčkem, pozdějším pedagogem na Zemědělské univerzitě v Praze
zdroj: ar

Tomáš Finger se narodil 20. července 1954 v Kutné Hoře a vyrůstal se třemi sestrami. Otec a dědeček byli za druhé světové války na práci v Německu. Otec uprchl po bombardování Drážďan v únoru 1945 domů, v květnu zažil v Praze povstání proti Němcům a jejich lynčování po osvobození města. Po komunistickém převratu v roce 1948 přišel o práci na berním úřadu a pracoval jako dělník. Rodina žila blízko kutnohorských kasáren 1. pluku Civilní ochrany. Tomáš Finger se vyučil mechanikem motorových vozů a lokomotiv, toužil však po maturitě, a tak se přihlásil ke studiu na dvouleté důstojnické škole. V roce 1974 nastoupil jako podporučík a specialista na automobilovou a tankovou techniku k motostřeleckému pluku v Benešově u Prahy. Zajímal se o kulturu, a tak se o ni začal po roce u útvaru starat. Jako voják z povolání vystudoval umění a kulturu na Vojenské akademii Klementa Gottwalda v Bratislavě a složil tam i rigorózní zkoušku. Obdržel titul Doktor sociálních věd (RSDr.). Kromě Benešova sloužil například u 1. pluku Civilní ochrany v Kutné Hoře nebo na velitelství Západního vojenského okruhu (ZVO) v Táboře. Především zpočátku své vojenské kariéry poznal těžký život mladých velitelů, řada z nich se snažila armádu opustit, někteří i za cenu trestných činů. Někdy dokonce sáhli k sebevraždě. Na velitelství ZVO se Tomáš Finger potkal s řadou generálů, včetně generálplukovníka Františka Veselého. Po většinu své důstojnické kariéry se věnoval kultuře. Přesto před rokem 1989 zjistil, v jak neutěšeném stavu se Československá lidová armáda nachází. Po sametové revoluci, během níž se v listopadu 1989 zhroutil komunistický režim, v armádě zůstal. V lednu 1990 se stal velitelem Armádního uměleckého souboru, ve funkci vydržel až do jeho zrušení v roce 1995. Odešel do civilu a začal podnikat. Zprostředkovával stavebním firmám zakázky a především se pustil do obchodů v Albánii. Dosahoval vysokých zisků a seznámil se s mnoha albánskými politiky. V Česku se angažoval ve vrcholovém fotbale, kromě jiného se zasloužil o uspořádání zápasu fotbalových internacionálů Československo – Brazílie. S manželkou vychovali čtyři dcery. V roce 2023 byl krátce rozvedený a žil v Kolíně.