Evan Alireza Firoozi ایوان علیرضا فیروزی

* 1989

  • „Chci se podělit o jeden postřeh, který mi hodně pomohl. A děkuji dvěma kamarádům, kteří tady zůstanou bezejmenní. Řekli mi, že když jsem ve vězení a cítím na sebe velký tlak, jedním ze způsobů, jak se tohoto tlaku zbavit, je myslet na to, že jsem mimo vězení a vyprávím to jako příběh ostatním lidem. A řekli mi: 'Stoupni si před zrcadlo (bohužel jsme tam zrcadlo neměli) nebo si sedni a představuj si, že před tebou někdo sedí. A pak to začni vyprávět ve třetí osobě. Vyprávěj ten příběh, zatímco ho prožíváš.' To mi pomohlo odbourat spoustu tlaku. Pomohlo mi to mluvit o traumatech, kterým jsem během věznění čelil. To mluvení mi pomohlo proměnit všechny ty hrozné zážitky ve vzpomínky, které vypadaly jako film spíše než jako něco, co prožívám. Zredukovalo to traumata na příběhy, na film, který jsem sledoval. Bohužel to, co jsem zažil já, nebo ještě něco mnohem horšího, zažije mnohem víc lidí. Tahle jedna věc byla jednou z největších věcí, které mi během pobytu na samotce pomohly. Třeba to pomůže i jim."

  • „Protože jsem se bál, že po mně jdou, udal jsem tomu člověku falešné jméno. Neměl jsem u sebe žádné doklady, žádné informace. Ani rodičům jsem neřekl, že odjíždím, řekl jsem jim, že jedu do Zandžánu navštívit kamarády a že se za pár dní vrátím. Tak jsem tam dojel a dostal se k tomu chlapovi. Když jsme překračovali hranice, podíval se na mě a řekl mi: ´Podívej se na tu čáru.´ Vypadala jako nic. ´To je hraniční čára.´ Vzpomínám si, že když jsem poprvé odjížděl, byl jsem velmi dojatý. Velmi, velmi emotivní. Bylo to velmi těžké. Ale podruhé? Nemohl jsem být šťastnější. Za ty dva roky, necelé dva roky, se staly věci, které proměnily mé červené uplakané oči ve šťastnou usměvavou tvář. Vzpomínám si, že jsem zavolal rodičům. Když jsem přešel hranice, zapnul jsem telefon a řekl to rodičům: ´Nedělejte si žádné starosti. Jsem v Turecku. Už jsem v bezpečí.´“

  • „Fyzicky mě tolik nemučili. Opět to říkám v uvozovkách. Poranili mi pravé ucho, chvíli krvácelo. Po celém těle jsem měl spoustu krevních sraženin. Jednou do mě půl hodiny pouštěli elektrošoky. Ale zase vím, že jiné lidi mučili mnohem, mnohem víc. Mučení, kterým jsem prošel já, bylo minimální. Ale horší než fyzické mučení je mučení psychické. Vzpomínám si, jak mě jednou vyšetřovatel nechal 24 dní v cele, 24 dní na samotce, kde nikoho nevidíte, nikoho neslyšíte, nesmíte ani zaklepat na dveře. O téhle technice jsem věděl. Věděl jsem, že když chtějí, abyste hodně mluvili, a chtějí z vás něco dostat, tak vám na čas znemožní, abyste někoho slyšeli, abyste s někým mluvili. Tehdy jsem se naučil spoustu básniček nazpaměť. Vzpomínám si, že po 24 dnech mě vyšetřovatel odvedl do výslechové místnosti a říkal: 'Jak se cítíš? Na co máš chuť?' A já na to: 'Víte co? Opravdu mám chuť vám přednést báseň.' A on na to: 'Ano, jistě, přednes mi tolik básní, kolik budeš chtít.' Čekal, až začnu mluvit, a věděl, že když začnu mluvit, bude pro mě opravdu těžké přestat. Doufal, že by tak ze mě mohl něco dostat. Vzpomínám si, že jsem mu přednášel básně celé hodiny a hodiny a hodiny. Až ho to unavilo a frustrovalo natolik, že mě vykopl a poslal zpátky do cely.“

  • „Zúčastnil jsem se mnoha protestů. Ale po nějaké době jsem přestal chodit na protesty, místo toho jsem chodil k soudu – fotit jména lidí, kteří byli zatčeni. Po mnoho měsíců bylo jedním z mých koníčků s maminkou chodit do vězení a ptát se na soudní případ, zatímco já jsem vlastně fotil jména lidí, kteří byli zatčeni. Zatýkali lidi po tisících. Takže neměli jinou možnost než vyvěšovat jejich jména na dveře. Vždycky se tam chodilo dívat hodně lidí, museli si jména pamatovat. Vzpomínám si, že jsem měl opravdu starý telefon Motorola s velmi špatným fotoaparátem. Chodil jsem tam a dělal, že mluvím po telefonu, a přitom jsem dlouho snímal ty seznamy jmen, abych se ujistil, že mám všechna ta jména. Po volbách v roce 2009 se v zemi všechno změnilo. Lidé byli zatýkáni napravo nalevo. Vláda začala lidi zabíjet. Naposledy vláda otevřeně zabíjela lidi v roce 1988, pokud se nemýlím. Tehdy také zabili spoustu lidí ve věznicích. Ale od roku 2009 začali lidi skutečně opět zabíjet. Bylo to něco, co moje generace nečekala. Nečekali jsme, že uvidíme kulky, když se v tichosti scházíme v ulicích a ptáme se na výsledky voleb. Ale všechno se změnilo. Změnil se vztah mezi vládou a opozicí. Přineslo to nové naděje, rozbilo to některé představy a ideály. Od té doby vidíme, že se hnutí rozrostlo do dnešní podoby – společnost, která doufá ve změnu. Společnost, která ví, co chce a co nejvíc nenávidí. Společnost, která je právě teď podle mého názoru nejsekulárnější společností na Blízkém východě.“

  • „Ve vězení jsem se nemodlil. Byl jsem politický vězeň, vzpouzel jsem se a říkal jsem si: 'Nic mi nemůžou udělat!' Bylo to před volbami v roce 2009, takže jsem si byl tak trochu jistý, že brzy opustím vězení, a i když mě tam budou držet, nic moc zlého se mi nestane a nakonec budu propuštěn. Takže jsem tomu systému povinných modliteb ve věznici nevěnoval pozornost. Jeden z vězňů byl tak o rok nebo dva starší než já a byl ve vězení za vraždu své sestry. Rozbil jí hlavu kamenem a pak její tělo spálil, protože zjistili, že má přítele, nebo měli jen podezření, že má přítele. Takže tenhle člověk byl v mé cele a já si pamatuju, že mi začal vyčítat, že se nemodlím. Celou dobu jsem si říkal: 'Ty jsi zabil svoji sestru. A ty mi říkáš, že jsem špatný člověk, jen proto, že se nemodlím denní modlitbu?' Zároveň to pro mě byla zkušenost, která mi otevřela oči. Byl to svět tak vzdálený mým dosavadním zkušenostem, že to tak trochu formovalo to, jak jsem se díval kolem sebe a co jsem pak v budoucnu dělal. Byl to jeden z těch momentů... Z celého srdce jsem přesvědčený, že ten člověk udělal strašnou, strašnou, strašnou věc. A myslím, že na světě neexistuje člověk se svědomím, který by dokázal ospravedlnit to, co on udělal. Ale přesto tu teď stojím a je to on, kdo zpochybňuje moji bezúhonnost a moji osobnost, protože se já denně nemodlím.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 15.10.2024

    (audio)
    délka: 01:41:37
    nahrávka pořízena v rámci projektu Paměť a svědomí národů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Uměl jsem nazpaměť desítky básní. Ve vězení mi pomáhaly odměřovat čas a mlčet o věcech, které jsem nechtěl prozradit

Evan Alireza Firoozi v roce 2024
Evan Alireza Firoozi v roce 2024
zdroj: Natáčení

Evan Alireza Firoozi se narodil roku 1989 v jihovýchodním Íránu, střední školu absolvoval v Teheránu, univerzitu začal studovat v roce 2008 v Zandžánu. Od mládí se zajímal o společenské a politické dění, psal blog, chodil se dívat na protesty. V roce 2009 byl poprvé zatčen, a to kvůli obhajobě spolužačky, jež čelila sexuálnímu predátorství ze strany děkana fakulty. V roce 2009 proběhly v zemi prezidentské volby, jejichž výsledky byly zpochybněny masovými protesty občanů. Reakce režimu byla krutá, docházelo k násilnému potlačování protestů a k masovému zatýkání. Evan Firoozi spolupracoval s lidskoprávní organizací a podílel se na monitoringu zatýkání. V témže roce byl poprvé odsouzen k nepodmíněnému trestu, pokusil se utéct ze země a po zadržení na hranicích putoval rovnou do nechvalně známé věznice Evín. Tam strávil šest měsíců, velkou část z toho na samotce. Po propuštění v roce 2010 se politických aktivit zřekl, přesto ale nastoupil do vězení k dalšímu šestiměsíčnímu pobytu. V roce 2011 utekl před hrozbou dalších let ve vězení přes Turecko do USA. Tam vystudoval obor informační technologie na Kalifornské univerzitě v Berkeley, dnes působí v oblasti usnadňování přístupu k informacím a bezpečné komunikace.