Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Fišer (* 1947)

• narodil se 31. července 1947 ve Zlíně

• nesměl svobodně studovat

• během sovětské okupace pořídil dokumentární fotografie a video

• neúspěšný pokus o emigraci

• člen gottwaldovské samizdatové buňky

„Jste darebáci a okupanti,“ houkl mladík směrem k hloučku sovětských turistů, jejichž autobus právě zaparkoval před hotelem Moskva. Vzduch byl těžký. Mísil se v něm vztek a kořeněná vůně přeslazených voňavek. Jeden z našňořených Rusů opustil hlouček a vydal se směrem k němu: „My druzija!“ Na klopě měl metály a barevný odznáček s V. I. Leninem. Bob, který tu byl také, zasáhl okamžitě – kovové cetky cinkly o zem a z parádního modrého kabátu vyhřezly nitě. „Co si to dovolujete?!! Zavolám esenbáky a půjdete sedět i s tím svým Dubčekem,“ zařval na oba mladíky vedoucí sovětského zájezdu. Stačil se ještě natáhnout k telefonnímu sluchátku, ale vzápětí přilétla pěst: „Srazil jsem ho na zem a ten telefon jsem na něj ještě hodil. To už v kavárně přestala hrát hudba, lidé scházeli po schodech a volali na mě a Boba: ,Výborně, hoši, dejte jim!´“

Kulky, obušky, květiny

Brzy po incidentu v gottwaldovském hotelu Moskva odletěl Karel Fišer (*1947) do Anglie. Bylo léto roku 1969 a z Československa tehdy ještě šlo svobodně vycestovat. Tu možnost získal díky tomu, že dálkově dokončoval střední školu, kde jedním z předmětů byla právě angličtina.

„Když jsem v Anglii vyprávěl, co všechno se doma děje, jak nás Rusové už rok okupují, téměř okamžitě mi nabídli politický azyl. Ale já tehdy nechtěl, stál jsem o to být na výročí okupace zase v Československu,“ upřesňuje Karel Fišer. Poté, co se vrátil do Gottwaldova, sedl na motorku a odjel do Bratislavy, kde 21. srpna 1969, stejně jako v ostatních městech Československa, probíhala masová antiokupační demonstrace. Ale tentokrát to nebyly tanky Sovětů, proti kterým stáli lidé s holýma rukama - to datum vešlo do dějin jako Den hanby, protože v ulicích stáli Češi proti Čechům a Slováci proti Slovákům. Režim nasadil do akce dvacet tisíc vojáků, jednou tolik příslušníků veřejných milic a stovky a tisíce policistů v civilu i mimo něj. Ve městech umírali lidé a další si, následkem kulek a obušků, odnesli doživotní zdravotní problémy.

„V Bratislavě se pokládaly květiny na místa, kde Rusové v den okupace zabíjeli. Všude tam hlídkovali policajti a každý, kdo položil květinu, dostal obuškem a musel ji zase zvednout a odnést,“ vypravuje Karel Fišer. Ještě rok nazpět lidé drželi při sobě, měli společného nepřítele – sovětskou armádu vpadnuvší do země: „Tehdy za okupace jsme malovali protiruské poutače a věšeli jsme je na lanka pod zimním stadionem. Byl u toho i učitel ruštiny Karel Dresler, který nám pomáhal opravit chyby v psaní azbuky. Tehdy byli ještě policajti s námi. Za rok ti stejní fízlové stříleli a mlátili vlastní lidi.“

Vstávej, je válka!

Malování poutačů ale nebylo to jediné, co Karel Fišer dne 21. srpna 1968 prožil. Ráno jej, hlasem plným slz, vzbudila maminka: „Vstávej, je válka!“ „Co blbneš,“ odtušil mladík rozespale a natáhl se k rádiu: „Žádáme občany, aby po sovětských vojácích neházeli kamením, protože mohou odpovídat střelbou! Zatím ještě vysíláme, ale až uslyšíte hymnu, je konec.“

Karel Fišer tehdy vlastnil fotoaparát značky Ljubitěl. Zavěsil si jej na krk a vyrazil do ulic. První, co viděl, byl sovětský tank. „Chtěl jsem si jej vyfotit, a jak na něj mířím hledáčkem, vidím, že voják sedící nahoře na mne začíná otáčet kulomet. Myslel jsem, že je už po mně, ale stejně jsem to zmáčkl,“ líčí vteřiny strachu o život pamětník. Fotografií tehdy pořídil několik. Společně s kamarádem Zdeňkem Vítkem pak vzali Karlovu motorku a vydali se na průzkum. Hledali sovětské vojáky. Teprve, když za nedalekými Žeranovicemi projeli zatáčkou, spatřili obrovskou kolonu sovětské obrněné techniky. Mířila ke kasárnám v Holešově, kde sídlil 7. výsadkový pluk zvláštního určení, který, jako jediná vojenská posádka v tehdejším Československu, nepředal svoje kasárna okupantům. Následkem toho byli výsadkáři rok na to rozpuštěni.

„Přijeli jsme do Holešova, kde už stál před kasárnami ruský tank. Mířil na bránu. Kámoš měl na motorce přes hlavu bundu a v ní schovanou kameru, tak jsme se dostali až k bráně. Projeli jsme tam několikrát, až z opevněných kasáren vyběhl důstojník: ,Nejezděte sem, nebo budou střílet!´ Tak jsme tam ještě něco málo nafotili a odjeli zvěstovat zpátky do Zlína, že Rusáci jsou v Holešově.“

Samizdat

Mladík Bob, se kterým Karel Fišer v červnu 1969 prožil hotelovou příhodu s odznáčky, telefonem a přesně mířeným pravým hákem, měl v občanském průkazu napsáno Bohumil Obdržálek. Karel a Bob se znali již od základní školy a během šedesátých let také společně boxovali. Obdržálek, gottwaldovským policistům později známý jako ten, kdo nemá strach, se s pozdviženou pěstí postavil i silné početní převaze, dokonce vyhrál titul mistra republiky.

Kromě starého přátelství a boxu spojovala oba mladé muže ještě jedna věc – samizdat. V dobách normalizace režim některé knihy zakazoval. Prostě nevycházely. Není divu, třeba Orwellův dystopický opus 1984 jako by přímo popisoval některé praktiky Státní bezpečnosti, kdy stejně jako v knize jsou lidská svoboda a individualita považovány za zločin. Přesto se našly desítky lidí, kteří se znovu a znovu úspěšně pokoušeli režimem vyhoštěné autory a jejich díla uchovávat. Psací stroje dokázaly přepsat cokoli až v desíti, dvanácti průklepech. Tyto kopie se pak vázaly a šířily dál. Nejeden dělník samizdatu za to skončil za mřížemi.

V tehdejším Gottwaldově, kde Bob a Karel žili, vzniklo jedno z důležitých ohnisek tvorby a distribuce ilegálních tiskovin. Zásadní postavou gottwaldovského samizdatu byl jeho otec zakladatel Jaromír Němec. V době, kdy se s Karlem Fišerem seznámili, měl za sebou Němec už kriminál – režim jej tehdy uvěznil za šíření knihy rozhovorů s Janem Masarykem. Mezi ním a Fišerem vzniklo pouto spolupráce: „Měl jsem foťák a na něm jsem ofocoval některé tiskoviny. Bob [Obdržálek] se tehdy dokonce nechal zapsat do kurzu psaní na stroji,“ vzpomíná pamětník. Trojice dále kooperovala a udržovala kontakt s Ivanem Lamperem, Stanislavem Devátým, Bedřichem Koutným a Pavlem Dudrem. Karel Fišer doma ukrýval tisícovky průklepových papírů určených pro samizdat: „Stačilo, aby mi udělali domovní prohlídku, a okamžitě bych šel sedět.“ Díky této spolupráci vydali celou řadu zakázaných titulů.

Charta? Vždyť to jsou samí bolševici!

Jaromír Němec patřil v Gottwaldově k prvním signatářům Charty 77: „A já byl zase jedním z prvních, kdo ji četl a držel v ruce,“ říká Karel Fišer. Nejprve ji chtěl podepsat, ale pak si všiml řady podpisů se jmény těch, kdo ještě před rokem 1968 patřili ke komunistické straně. Mnoho z nich potom kvůli svým postojům a názorům na sovětskou okupaci přišlo o toto členství či zaměstnání. Z původně reformních komunistů stojících za Alexandrem Dubčekem se tak rázem stali nepřátelé státu.

„Když jsem ta jména viděl, tak mu říkám: ,Jardo, vždyť to jsou samí bolševici, to já nepodepíšu.´“

„Ale oni jsou už dneska jiní…“

„Ne, nepodepíšu!“

Karel Fišer nakonec podepsal - s tím, že jeho podpis bude na deponovaných arších, což znamenalo, že jeho jméno nebude v souvislosti s Chartou 77 veřejně čteno.

Za oponu

Přestože režim Karla Fišera nikdy, jako mnoho z jeho souputníků, neposlal za mříže, užil si svoje. Normalizace se vlekla za nepřetržité šikany. Kare Fišer prožil několik náročných výslechů na služebně Státní bezpečnosti a zároveň trpěl i tím, že mu hned po jeho návratu z Anglie v létě 1969 odebrali pas. Kamarádi začali pomalu mizet za hranicemi. Do exilu odešel v osmdesátých letech také Bob Obdržálek. Mnoho dalších pak režim vyštval v rámci akce Asanace. 

Zájem Státní bezpečnosti o jeho osobu se projevil i tak, že se Karel Fišer ocitl ve svazcích jako kandidát tajné spolupráce – StB si takto některé své odpůrce zařadila do kategorie možných spolupracovníků, přestože po nich nakonec žádnou spolupráci nechtěla. „Nikdy jsem jim nic takového nepodepsal, o tom nemohla být řeč,“ doplňuje Karel Fišer.

„Není v zájmu našeho státu, abyste vlastnil cestovní pas,“ tak vždy končil úřední list. Karel Fišer psal opakovaně každý rok novou a novou žádost o navrácení. Zkoušel kontaktovat i prezidentskou kancelář, všechno marné: „Pas mi nakonec vrátili po čtrnácti letech, bylo to v roce 1984.“

S platným cestovním dokladem přišel i příslib svobody. Karel Fišer se několikrát neúspěšně pokusil ze země odejít. Jednou to bylo ve Švédsku, kam odjel na pozvání severských plavců, s nimiž se v Gottwaldově seznámil v době, kdy pracoval jako plavčík. Tam mu v kanceláři jeho známý přislíbil, že zavolá na policii s žádostí o politický azyl. „Už ve sluchátku, mluvil s nějakým poručíkem, bylo z tónu hlasu poznat, že z toho nic nebude. Na ambasádu jsem se bál, protože tam by mi pas sebrali,“ vzpomíná Karel Fišer. Když se pak z lodi díval za vzdalujícími se fjordy, plakal.

Podruhé už to mohlo vyjít. Po tajné dohodě s Bobem, který byl v tu dobu již ve svobodném Rakousku, vyrazil pamětník i s manželkou a dvěma malými dětmi do Jugoslávie. Plán zněl tak, že Obdržálek zajistí člověka, který rodinu převede přes hory. Bob svému slovu dostál, ale stala se jiná věc: „Už jsme byli v horách, před námi les, kterým stačilo projít. Ale moja [manželka] si postavila hlavu, že dál nejde. A děcka taky nechtěla.“

A najednou nosili fialová saka, límečky a kufřík…

Frustraci, beznaděj a šeď normalizovaného života v Československu nakonec přeťala sametová revoluce. Vešla i do Gottwaldova. Z louky za kinem Svět bylo vidět do posledních dvou pater budovy, ve které sídlila Státní bezpečnost. Svítilo se tam ve dne, v noci – skartovačky nejspíš jely na plné obrátky.

Karel cestou do města potkal kamaráda, bytostně přesvědčeného antikomunistu, který mu radostně oznámil:

„Komouši padli, vole, víš to?“

„Co blbneš? Vidíš tu snad nějakýho viset?“

Přesto se Karla, stejně jako dalších milionů lidí, zmocnila euforie, kdy se země po dlouhém spánku probrala k životu. Ale to trvalo jen chvíli: „Komunisti ve Svitu, kde jsem dělal, zalezli asi na čtrnáct dní, nikdo o nich nevěděl, měli strach. A za pár měsíců potom najednou vylezli a začali chodit, na sobě fialová saka a kufříky. Taky když jsem viděl, jakými lidmi se obklopil Václav Havel, to bylo zklamání. Komunisti bohužel prorostli i do nových struktur. A já říkám, že dokud bude na světě chodit byť jediný komunista, nikdy nebude klid.“