Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Marie Fišerová (* 1938  †︎ 2018)

• narozena 7. února 1938 v Polné

• roku 1941 se rodina přestěhovala do Prahy

• v roce 1949 družičkou na slavnosti Božího těla při posledním veřejném vystoupení kardinála Berana

• dcera Bohuslava Fišera, politického vězně 50. a 60. let

• roku 1960 absolvovala na státní konzervatoři hudby v Praze, obor klavír a varhany

• v letech 1960 – 1964 studovala DAMU v Praze

• členkou divadelní skupiny Černý tyjátr v Praze

• od roku 1980 přednášela rétoriku na Evangelické teologické fakultě UK v Praze

• od roku 2000 průvodkyní a vedoucí Regionálního židovského muzea v polenské synagoze

Marie Fišerová se narodila 7. února 1938 v Polné. Když jí byly čtyři roky, přestěhovala se s rodiči do Prahy, kde Mariin tatínek Bohuslav Fišer působil na zemské školní radě. Byl školním inspektorem a čekala ho slibná kariéra, vše ale nakonec dopadlo jinak.

Během druhé světové války chodila Marie do školy v pražských Dejvicích. Nesouhlasila s odsunem sudetských Němců, se kterými, dle jejích slov, lidé zacházeli jako se zvěří a nedělali rozdíly. „Ne všichni byli fašisté, tady byli lidé, kteří trpěli, byli inteligentní. A když došlo k převratu a moci se chopili komunisté, tak ty lidi úplně nemilosrdně ubíjeli a ničili.“ Její maminka byla šokovaná, když mezi nimi potkala svého pana profesora, oslovila jej a málem ji to stálo život, protože mohla být okamžitě prohlášena za fašistku. Marie pocházela z pěti dětí a k tomu se maminka starala o další děti, které se ocitly v nouzi. Její bratr, který vystudoval zemědělskou školu v Roudnici, pracoval jako hlavní mechanizátor pro Středočeský kraj a po válce byl často konfrontován s násilnou kolektivizací jednotného zemědělského družstva (JZD). Marii vyprávěl, jak se setkal s lidmi, jimž byl sebrán dobytek, a přitom stále museli odvádět sto litrů mléka, ber kde ber. Nejhorší dle Marie bylo, že tyto hospodáře násilně vystěhovali například na sever, aby nemohli žít v místě svého původu.

To si nedovolil ani Hitler

Přišla doba 50. let a pro Mariina tatínka si přijela Státní bezpečnost (StB). Zavřeli ho za protistátní činnost. Ve skutečnosti se hlavním důvodem staly dobré vztahy s kardinálem Josefem Beranem a také otcův pedagogický vliv na studenty. „K našemu domu přijel stěhovací vůz, přišli pánové nahoru do bytu, bydleli jsme ve druhém patře, a že se musíme vystěhovat, že jsme v Praze nežádoucí. Ale maminka byla tak odvážná, tak bezvadná, že řekla: ‚To si nedovolil ani Hitler, támhle jsou dveře a okamžitě ven.‘“ Jenomže pánové z StB měli od jejich bytu náhradní klíče a využili situace, když byla třeba Mariina nejmladší sestra sama doma, a všelicos na ní vyzvídali. Chtěli se dobrat k tomu, zda u nich skutečně probíhá nějaká protistátní činnost. Nikdo si nemohl být jistý, kdo se v jejich bytě bude zrovna nacházet.

Stěhovací vůz na sebe nedal dlouho čekat a znovu byla Marie s maminkou a svými čtyřmi sourozenci vystavena nucenému vystěhování. Tentokrát je chtěli odsunout do Tachova. Maminka jim však opět vzdorovala. Neodstěhovali je sice do Tachova, ale na tehdejší okraj Prahy na Anděl, kde jim nabídli ubytování. Marii se tam ani trochu nelíbilo, bydleli na blátivém dvoře pekáren v dřevěné budce o jedné místnosti a s jedním malým okénkem ve dveřích.

Bible pro Miladu Horákovou na celu smrti

Mariin tatínek byl ve vykonstruovaném procesu zavřen na Pankráci, kde byla tou dobou i Milada Horáková. Právě on nesl Miladě Horákové krabici s věcmi a s biblí na celu smrti a vyprávěl pak, jak Milada Horáková do poslední chvíle nevěřila, že by ji popravili. Před smrtí ji navštěvoval několikrát a za odměnu dostal od Milady Horákové dárek: pařez s barevnými figurkami Sněhurky a sedmi trpaslíků se slovy: „Když se z toho dostaneš, tohle máš pro děti.“

Významnou roli v životě Mariina tatínka sehrál jeho spoluvězeň, majitel továrny na penicilin z Roztok u Prahy. Když tatínka StB přitáhla na dece od výslechu, kde ho mučili, tak jej ošetřil. Poté však pro tatínka přišli znovu. V kriminále strávil dva roky v 50. letech, ale poté byl znovu uvězněn v roce 1968. Tatínek prý vždy říkal, že nejhorší vyšetřovatel byla žena. Musel si kleknout na židli a ona ho ostnatým drátem a obušky mlátila přes chodidla. Při brutálních výsleších tatínkovi naštípli lebku a od té doby se mu mírně třásla hlava. Maminka ho při návštěvách někdy ani nepoznala, jak byl samá modřina. Navíc s ním mohla mluvit jen přes drátěnou mřížku. Ve vězení zastával funkci, které se říkalo konkař, což se Marii vždy líbilo, a pomáhal při roznášení jídla trestancům do cel. Celkem zažil Mariin tatínek na Pankráci asi dvacet devět poprav a za nejhorší na tom všem považoval psy, uvázané na řetězech na kladkách. Ti jako kdyby cítili, že budou popravy, začali pobíhat a vydávat děsivé zvuky.

„Tatínka chtěli po výsleších poslat pracovat do jáchymovských uranových dolů. Od práce v Jáchymově ho zachránilo jeho zaměstnání – hra na varhany. Dozorčí ho nechali na Pankráci, aby zde hrál na varhany v místní vězeňské kapli.“

Tajné zprávy v krabici

„Maminka přišla na jednu věc, že když rozkuchala krabici, tak jehlou tatínkovi podávala zprávy, co je novýho. Třeba když šli po kardinálovi Beranovi, to bylo slavný Boží tělo, tak maminka tam tatínkovi popsala, jak byla katedrála obsazena těma fízlama, jak se dali poznat tím, že měli špendlíček v klopě. A že když pan kardinál Beran, tehdy ještě ředitel semináře, začal mluvit, tak oni vyběhli a ‚Ukřižuj ho, ukamenovat!‘ a začali to rušit. Ale ze Strahova premonstráti, kněží z kláštera, ti, jakmile spustil tenhleten cirkus, řev, bylo to příšerný, na to si vzpomínám, my jsme tam byly za družičky, tak jak pan kardinál řekl ‚Chraňte tadyty děti, aby se jim nic nestalo‘, tak oni nás seřadili, abychom byly pohromadě. A když po tom začalo Boží tělo, to bylo v červnu, jak se jde a z košíčku se hází květiny… družičky… to bylo uděláno tak, že když oni tam takhle běsnili, tak oni ti premonstráti začali zpívat hymnu, začali zpívat svatý Václave.“

Děti se s kněžími pomalu seřadili a odcházeli zdánlivě ke všem oltářům, místo toho však šli k Arcibiskupskému paláci a tam kardinála Berana viděli naposledy. Byl 16 let internován, nemohl opustit palác, pak ho odvezli ke Spálenému Poříčí a převáželi ho z místa na místo, jen aby o tom lidé nevěděli a nemohli s ním mluvit. Poté pod podmínkou, že Berana jakožto kněze nebudou pronásledovat, musel opustit Československo, odletěl do Říma a už se nikdy nedostal zpět. „Nezapomeň si to přečíst,“ říkala u návštěvy maminka, a proto tatínek věděl, že má v krabici něco hledat.

Když se tatínek vrátil z kriminálu, tak Marii a jejím sourozencům maminka říkala, ať jdou s tatínkem na procházku po Praze, protože Prahu tolik miloval. Ale Marie mamince říkala, že tatínek je takový starý a zvláštní, že jim pořád dokola vypráví o nevěřících očích Milady Horákové.

Marie Fišerová hrála celý život divadlo a pravidelně s ním jezdila i do zahraničí, ale kolem roku 1968 zažívala nátlak. Říkali jí, že se nesmí v cizině s nikým stýkat, ani podávat jakékoli zprávy, kdyby se jich někdo ptal na podmínky v socialistickém Československu.

Už za studií na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění se stala členkou divadelního spolku Černý tyjátr, se kterým procestovala svět. Hrála také s divadlem na Václavském náměstí v paláci Koruna. Mladé herce formovali Ján Roháč a Miloš Forman, což byla pro Marii nejlepší škola. „V tu dobu jsme zažili, jak někdo přiběhl do divadla a volal ‚Někdo se upálil u sochy svatého Václava!‘, to byl Jan Palach.“ StB Marii vyhrožovala, že s divadlem nebude moci cestovat, ale ona se nebála a řekla jim, že si to nemohou dovolit. V cizině zůstat nehodlala, protože nechtěla zkazit život sourozencům a rodině.

U výslechu

Když se Marie v roce 1974 vracela s divadlem ze zájezdu v Německu, byla na hranicích zastavena. Musela se zodpovídat, s kým se stýkala. Její tatínek tou dobou učil na fakultě v Dejvicích v semináři a měl veliký studentský sbor. Pořádal také koncerty, kde se scházeli hudební skladatelé Foerster, Říhovský a další osobnosti „a také se lidem dalo něco říct.“

Pamětnice tam chodila spolu se svou kolegyní, tehdejší partnerkou ředitele varieté, který byl údajně příslušníkem KGB, a tak se o ně začal zajímat. Při výslechu Marii vyházeli všechny věci z kufru, vzali jí peníze a posadili ji do vlaku domů. Hlavním důvodem výslechu ovšem byl podezřelý lístek, který dostala od Felixe Mikuly, jezuity a spolupracovníka kardinála Berana, který byl hlasatelem v Mnichově. Na lístku stálo: „Mařenko, dočetl jsem se, jaký máte úspěch, moc vám fandím, škoda, že se s vámi nemůžu setkat. Vzpomínám na krásné chvíle u vás.“ U výslechu zkoumali, co to je za šifru.

Marie se dvakrát ocitla i v Bartolomějské ulici v Praze. Od tatínka věděla, že tam nesmí nic pít ani jíst. Když pro ni přišli, tak se dlouze chodilo chodbami. Tehdy vyučovala na Evangelické bohoslovecké fakultě UK rétoriku a studenti šli s ní, aby věděli, kdo Marii odvádí. StB se snažila Marii zlomit ke spolupráci, aby vyslýchala a udávala lidi, které potká v cizině. Ona jim na to ale řekla, že je herečka a na takovéhle věci opravdu není.

Znovu v rodném městě

Od roku 2000 Marie Fišerová žila ve svém rodném městě a v roce 2017 pracovala jako průvodkyně a vedoucí Regionálního židovského muzea v polenské synagoze. Vedle toho se podílela na místním kulturním životě, například v rámci ochotnického divadla.