vojín Jaroslav Flajšingr

„Tak tak jsem se dostal do toho Popradu. Jenomže já jsem byl raněnej. Já jsem měl toto ustřelený od granátu, mně utrhl prsty. A kromě toho jsem měl jiný věci. Kromě toho jsem na nohách měl puchýře jak palec, podlitý krvou. Ale to se léčilo, že se to rozřízlo, zajódovalo, hotovo, šmytec. Taková byla toto. Mě ty nohy ale tak bolely obě dvě, poněvadž já jsem měl špatný boty. Já jsem měl boty, který, když jsem dával k ohni, mně ohořely a to vypadalo… A tak já jsem potom sháněl boty, kde se dalo, u nějaké té mrtvoly. No, měl jsem boty, ale ty mně dělaly ty puchýře. A tak jsem se dostal k řádnýmu lékaři. A ten lékař mě prohlídl a říká: ‚No, tak toto bude dobrý a co máš jiného?‘ Tak jsem mu říkal tohle a on povídá: ‚Sakra, to ti vždycky jenom nařízli a toto…‘ A já povídám: ‚Ano.‘ A teď se mnou mluvil a říká: ‚Odkud ty seš? Ty nejseš Slovák, ty nejseš Ukrajinec!‘ Já povídám: ,Pane doktore, já su Moravák.‘ ‚A odkud?‘ Já povídám: ‚Od Židlochovic, od Brna od Židlochovic.‘ A on mně říká: ‚Jó, a víš, kde je Tvarožná?‘ Povídám: ,U Brna někde.‘ ,Tak já su z Tvarožné, doktor, docent doktor Josef Liškutín.‘ A říká mně: ‚Umíš jezdit s autem?‘ ‚Neumím.‘ ‚Nevadí, já potřebuju šoféra. Ty se mně zdáš být šikovnej kluk.‘ Tak mně to řekl do očí toto. ‚Bylo by tě škoda, seš mladej.‘ Zavolal z technické jednotky, tam mluvili Češi, ale tam ti, co mluvili česky, to byli vesměs Židi… A tak ho zavolal a říká: ‚Potřebuju z něho udělat řidiče.‘“

„Já bych se vrátil ještě k jedné věci. Že ony byly ty dva svátky v červenci, Cyril a Metod a to... A on říká: ‚Měli bysme se – on mně říkal Jaroušku – podívat dom. Vždyť ti vaši o vás nevijou, a už je tak dlouho po válce!‘ Dva tři měsíce to bylo, tak že pojedem domů. Povídá: ‚Máš benzín?‘ Povídám: ‚Mám.‘ Já jsem si benzín naloudil od chlapů, kteří chtěli někdy jet na zábavu a nechtěli jet s nákladním, tak potřebovali osobním, no tak... prostě jsem měl benzín, no, tak jeli. Ale povídám: ‚No, ale s tímto osobním to není ono, potřeboval bych něco rychlejšího.‘ ‚No, tak se půjdem podívat,‘ povídá, ‚někde něco bude.‘ Tak jsme sehnali džípa. Normálně se to zapínalo šroubovákem, ale to bylo teplo. A valili jsme domů. Přijeli jsme, v prvé řadě jsme přijeli do Brna k jeho bratrovi. Bydlel v Masarykově čtvrti, tam v takové uličce, co jde dolů. On byl profesorem na přírodovědecké fakultě v Brně. Liškutín, ale druhý jméno nevím. Tam jsme byli – no to víte, pláču a všeckýho, nechci kolem toho mluvit. A pak jsme odtud jeli do Tvarožné k jeho mamince. To byla taková ne vilka, ale domek s podkrovím. Byla vdova, asi byla, to já jsem se neptal, ale byla tam jenom sama maminka. A tak jsme tam přijeli a to zase, to víte, plakali jsme všeci. No, a tak jsem tam byl tak dvě tři hodiny a on říkal: ‚Podívej se, jeď dom a za dva dni přijeď a pojedeme nazpátek do Prahy.‘ Tak jsem přijel dom a doma, co vám mam povídat, to samý… pláču a všeckého. No, ale to se rozneslo v té dědině, to bylo v Křepicích už, že su živej a že jsem přijel. Tehdy existovala Strouhalova sedmička, to byla kapela. Okamžitě byla zábava, děvčata napekly koláčů, všeckého. Do rána se hodovalo a toto.“

„Tam jsme pracovali a mimo jinýho jsme chodili do společnosti. No, hospoda, tehdy žádný moc nebylo, hospoda. A v hospodách jsme se seznamovali s různými lidmi. A mimo jiného tam bývali i lidi, kteří měli už tehdy spojení s kapitánem Jegorovem a se Šánským. To byla skupina na hoře Prašivá - tak se jmenovalo to místo - v Nízkých Tatrách, která tam působila a připravovala povstání. No, my jsme o tom teda věděli, ale to jsme si neuměli představit, co bude povstání. My jsme byli dvacetiletí kluci. Pušku jsme žádnej neviděli v životě ani nedrželi v ruce, tak jsme to brali víceméně tak jako sportovně, bych řekl, poněvadž jsme nevěděli, jestli to vůbec bude, to se říkalo – bude, bude. A on ten Jegorov měl styky s určitýma našima chlapcama, konkrétně s Láďou Nerudovým, no, a ten nás měl připravit, že kdyby k něčemu došlo, jestli bysme nešli k němu na tu Prašivou do toho štábu. Tak my jsme říkali: ,Proč by ne.‘ Totiž neřekli to všici, poněvadž někteří byli ženatí, tak ti se rozkývávali. A nic se pořád nedělo, nic se nedělo, nedělo, až naráz teda v tom čtyřiačtyřicátým roce jsme se dozvěděli, že teda je to už vážný a že ten podplukovník Hulián má už údajně zajištěný i určitý kasárna, který se při tom povstání přidají. No, a tehdy heslo bylo, to nám řekli, že to heslo bude vyhlášený a bude: , Začněte s vysťahováním!‘ Slovensky řečeno.“

„Tak jsem tam s ním vydržel až do 1. 9., to už potom byly odvody. Nejhorší na tom ale je, že na osvědčení číslo 255, které existuje, tak mám ukončení války 5. 5. Já jsem s tím nesouhlasil, teda já jsem napřed nevěděl, zda to vůbec budu někdy potřebovat. Ale až jsem to potřeboval, já povídám: ‚Jak to, že 5. 5., vždyť my jsme ještě 10. byli v Terezíně!‘ Tak jsem napsal na Ministerstvo národní obrany a popsal jsem jim to tam, ty různý věci, že to není pravdivý a že jsem byl teda až do 1. 9. Ministerstvo mně teda odepsalo a mimo jinýho píše: ‚Vojenská služba v 1. čs. armádním sboru je fakticky vykonávána jen do 5. 5. 1945. Vojenskou službu jste vykonával i po 5. 5. 1945 až do 1. 9. 1945.‘ Avšak z hlediska ustanovení jakýchsi paragrafů to nelze změnit, a musí to tam takhle být. Tak jsem si řikal, no, nechcu se vyjádřit sprostě, protože tady se jasně říká, že jsem sloužil i po 5. 5. až do 1. 9., avšak z hlediska těchto, že to nejde. No, tak když to nejde, tak to nejde. Tak jsem se na všecko vykašlal a hotovo.“