Naučil jsem se děkovat i za to, co se mi nelíbí
Ludvík Florián se narodil 10. listopadu 1936 v Brně. Vyrůstal jako jedináček v jihomoravské vesnici Křenovice. Otec pracoval na dráze, ale v době, kdy se mu narodil syn, byl již po vážném pracovním úrazu v invalidním důchodu. Počátkem 50. let se Křenovice staly centrem odbojové skupiny SODAN (Skautské organizace demokracie a nezávislosti), kterou založili členové místního Junáka původně v reakci na počínající kolektivizaci v Křenovicích. Ludvík Florián se stal jedním z jejích aktivních členů. Činnost skupiny sestávala zpočátku z odesílání výhrůžných dopisů místním funkcionářům a z tisku a distribuce letáků. Později přikročila k plánování a realizaci sabotáží s cílem co nejúčinněji omezit násilné praktiky používané vůči místním sedlákům. Mladí odbojáři ale především chtěli konec komunistického režimu a návrat k demokratickému zřízení. Skupina byla v roce 1953 vyzrazena a její členové pozatýkáni, včetně Ludvíka Floriána. Vyslýchali ho na služebně StB v Příční ulici v Brně. Ve vazební věznici mu odmítali zprostředkovat setkání s otcem a bezvýchodnou situaci se rozhodl řešit protestní hladovkou. Upadl do bezvědomí a byl převezen do vězeňské nemocnice v Praze-Bohnicích. Jako mladistvého ho poté odsoudili ke čtyřem a půl rokům vězení a po skončení soudu eskortovali do pracovního tábora Vykmanov. Odtud do tábora Mariánská a největší část trestu strávil v táboře Rovnost I. Tam zažil nedůstojné a často kruté zacházení s politickými vězni. Po celou dobu pracoval jako lamač při těžbě uranu v extrémně náročných podmínkách a bez jakýchkoli ochranných pomůcek. Propuštěn byl ve svých dvaceti letech. Jako politicky nespolehlivý si nesměl dokončit vzdělání a pracoval na výkopech, znovu jako horník v dolech a nakonec v uhelných skladech, předtím ještě musel narukovat na vojnu. Vychoval jedenáct dětí, šest vlastních a pět nevlastních. Nyní je v penzi, v době natáčení rozhovoru (2019) žil s manželkou v Ostrově nad Ohří.