Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

PhDr. Jan Foll (* 1951  †︎ 2021)

• narozen 7. března 1951 v Pardubicích

• studoval Akademické gymnázium v Praze

• otec Dobroslav Foll byl ilustrátor

• otec po srpnu 1968 vystoupil z KSČ

• pamětník se účastnil pohřbu Jana Palacha v lednu 1969

• v letech 1969–1974 studoval na FF UK obory filozofie a historie

• v období 1974–1990 pracoval v Ústřední půjčovně filmů v Praze jako dramaturg filmových titulků

• po roce 1987 psal do samizdatových Lidových novin

• podepsal a rozšiřoval petici Několik vět

• přátelil se s Václavem Havlem

• účastnil se demonstrací v listopadu 1989

• v letech 1990–1992 pracoval v Československé televizi jako dramaturg

• působil jako nezávislý publicista

• zemřel po dlouhé nemoci 13. dubna 2021

Jan Foll se narodil 7. března 1951 v Pardubicích do dobře situované a na tehdejší poměry i celkem prominentní rodiny. Maminka byla v domácnosti a starala se o něj a o jeho o šest let mladší sestru, tatínek Dobroslav Foll se živil ilustrováním naučných knih pro děti a Jan na něj vzpomíná jako na ohromně pilného člověka, který svými obrázky dokázal velmi slušně živit rodinu. Prostředí domova vnímal jako inspirativní. Do roku 1968 byl otec členem komunistické strany.

Srpen 1968 otevřel lidem oči

Jan Foll vystudoval Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici v Praze, zajímal se o literaturu, i o tu tehdy zakázanou, a s nadšením prožíval éru Pražského jara v roce 1968. „Najednou se promítaly některé západní filmy, dalo se koukat na televizní zprávy, společnost se cítila svobodněji. O to větší šok pro nás byla invaze v srpnu 1968.“ Tu pamětník prožil s tehdejší přítelkyní a kamarády na letním domě u Konstantinových Lázní, kam mu zprávu přijel říci jeho strýc s tím, ať tam raději zůstanou, že nikdo neví, co bude. Poslouchali zprávy, ale až po návratu domů zjistili, co se v Praze skutečně dělo. Když pak v září nastoupil do posledního ročníku na gymnázium, šok z invaze dolehl zjevně i na některé učitele. „Měli jsme ruštinářku, paní Rakovičovou, což byla taková zásadová a velmi proruská žena. Po invazi úplně otočila, vnímala ji dost osobně. Zanevřela na komunisty a v hodinách se neostýchala o tom mluvit. Mnoha lidem srpen 1968 otevřel oči. My mladí jsme to asi nevnímali tak tragicky jako naši rodiče v produktivním věku. Jen hrstka vzdorovala aktivně, někteří naopak dost aktivně kolaborovali.“

Ani Janův tatínek invazi neschvaloval, z komunistické strany ihned vystoupil a až do konce života z něj byl zapřisáhlý antikomunista. Poslouchal Hlas Ameriky, ale s nově získaným odporem ke komunistům přišly zpočátku i existenční problémy. Nesměl už dál ilustrovat knihy. Po nějakém čase začal spolupracovat s architekty a kreslil jim realizace. Práce ho bavila a nakonec mu vydělávala víc peněz než zakázané ilustrování. S atmosférou normalizace se ale nikdy nesmířil, zemřel předčasně v roce 1981.

Jan Foll se v lednu 1969 zúčastnil pohřbu Jana Palacha a v září začal studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy historii a filozofii. Měl štěstí, že na počátku studií ještě na fakultě zažil svobodného ducha, než v rámci prověrek progresivní učitele, jako třeba Jana Patočku, vyhodili. Nastupující normalizace a míra marasmu ve společnosti ho zarážely. „Buzerace byla všudypřítomná. Policie mohla všechno a StB byla ještě horší parta, tihle lidi dokázali člověka systematicky zničit. Už nešlo o život jako v padesátých letech, ničili vás existenčně. Moje žena, než jsme se vzali, se se mnou třeba v noci bála jezdit autem, protože kdyby nás policie zastavila, mohla ji označit jako štětku a měla by z toho velké problémy. Neustále vás prudili kvůli vlasům, oblečení, smýšlení.“

Strach společnost pomalu opouštěl

Jana Folla vždycky lákal film a po ukončení vysoké školy nastoupil v roce 1974 do Ústřední půjčovny filmů, kde měl jeho otec konexe. Pracoval tam až do roku 1990 jako dramaturg filmových titulků. Měl možnost spolupracovat s mnoha špičkami ve svém oboru, jako třeba s překladatelkou Danou Hábovou. Také se dostal k zahraničním filmům, které byly jinak obtížně dostupné. Ačkoliv se v disentu v té době ještě sám neangažoval, sledoval jeho kritiku komunistického režimu, která vyvřela v podobě Charty 77, tu ale většinová společnost ze strachu spíše nepřijala.

V osmdesátých letech ho Karel Steigerwald seznámil s Václavem Havlem, což podstatně ovlivnilo jeho další životní směřování. „Obdivoval jsem ho jako dramatika i jako člověka. Zásadně mě ovlivnil svou velkomyslností, humorem, inteligencí a tolerancí. Tvrdě si stál na svých názorech, ale zároveň dovedl nenápadně smiřovat lidi. Měl přirozenou autoritu a neustále pracoval. Na Hrádečku měl knihovnu plnou strojopisů, spolupracoval na opisování knih a také je dostával. Přiměl mě ke spolupráci s tehdy ilegálními Lidovými novinami, do kterých jsem poslední rok před revolucí pod pseudonymem psal.“

V době Palachova týdne v lednu 1989 se Václav Havel účastnil demonstrací, StB ho zatkla a na několik měsíců uvěznila, což vyvolalo mezinárodní odezvu. Propustili ho předčasně v květnu 1989. „V jeho bytě na nábřeží pořádal uvítací mejdan, bytem prošlo několik stovek lidí, už se ho tehdy nebáli přijít pozdravit. Byl jsem tam také, atmosféra byla ohromná, a ještě s dalšími tam vymyslel koncept petice Několik vět, trochu odkaz na Vaculíkových 2000 slov. Četl jsem původní text, který pak Havel konzultoval nejen s disidenty, jako třeba Sašou Vondrou nebo Janem Rumlem, ale i s šedou zónou, jako jsem byl třeba já. Podepsal jsem tu petici a pak jsem s Pavlem Rímským a Janem Rejžkem začal sbírat podpisy. Podílela se na tom i moje žena, řetězově se to šířilo. Oslovovali jsme kamarády, lidi z divadel a nasbírali jsme stovky podpisů. Pak se ti signatáři četli ve Svobodné Evropě nebo Hlasu Ameriky. Jak byl Václav Havel dramatik, mělo i tohle dramaturgii. Četli se třeba ti známí signatáři a prokládalo se to dojičkou nebo traktoristou.“

Rychlý konec

Když byl Jan Foll v únoru 1989 na jedné filmařské akci, kamarád z Polska, kde už v té době komunistický režim zjevně spěl ke svému konci, předpovídal, že do Vánoc se zhroutí i v Československu. Tehdy to pamětníkovi přišlo jako nereálné, ale věci nakonec nabraly rychlý spád. V červnu šířil petici Několik vět a 17. listopadu už demonstroval na pražském Albertově společně se svou ženou a sedmiletou dcerou Klárou. Na Národní třídu tehdy kvůli zimě nedošli. Dne 18. listopadu 1989 byl u vyhlášení generální stávky v Realistickém divadle [dnes Švandově divadle] a o den později v Činoherním klubu jako pozorovatel při zakládání Občanského fóra.

V úterý 21. listopadu se konala demonstrace na Václavském náměstí, kam chtěla jeho žena vzít s sebou dceru. Šířily se ale poplašné zprávy, že se proti demonstrantům chystá vojenský zásah a že tam jedou tanky. Pamětník přemlouval ženu, aby tam dceru nebrala, měl o ně strach, ale v ten moment zaslechl z rozhlasu zprávu, že se delegace Občanského fóra sešla s premiérem Ladislavem Adamcem. „To jsem považoval za první zlom, ale tu definitivní jistotu, že režim padne, jsem cítil až v pátek 24. listopadu 1989. V Laterně magice se konala tisková konference Občanského fóra, kam už přijely i zahraniční televizní štáby. A doprostřed té tiskovky přišla zpráva, kterou přečetl Jiří Černý, že předsednictvo Ústředního výboru KSČ složilo svoje funkce. Lidé řvali nadšením a to jsem si řekl, že už je asi definitivní konec.“

Silvestr 1989 strávil Jan Foll v domě Kovoprůmyslu na Smíchově, kde Václav Havel, tehdy už zvolený prezidentem Československé socialistické republiky, pořádal pro své přátele večírek pod taktovkou bratří Cabanů. Ten se nesl v euforickém duchu svobody a nových možností, i když očistné procesy ve společnosti a v politice trvaly ještě dlouhou dobu. První fázi rekonstrukce pomyslně uzavřely první svobodné volby v červnu 1990.

Ve stejném roce Jan Foll skončil v Ústřední půjčovně filmů a na výzvu Jiřího Kantůrka nastoupil do Československé televize jako dramaturg, kde pracoval do roku 1992. Poté se živil jako nezávislý publicista a dramaturg. Do roku 1997 vedl kulturní rubriku Lidových novin a přispíval také do různých časopisů (například Xantypa, Respekt, Týden a další). Napsal několik knih a hrál drobné role ve filmech. Jako publicista jezdí také na Febiofest nebo na Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech, kde se pravidelně potkával s Václavem Havlem. Přátelili se spolu až do jeho smrti v prosinci 2011. Ten podle slov Jana Folla v české společnosti fatálně chybí, zejména jeho autorita i soustavná práce. Po jeho odchodu společnost zvlčila a rozklížila se a do popředí se dostali lidé, kteří nemají morální kredit a po nichž za dvacet let nikdo ani neštěkne. 

Jan Foll zemřel po dlouhé nemoci 13. dubna 2021.