Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Foralová (* 1927)

• narozena 27. dubna 1927 v Palkovicích

• strýc František Bílek poslancem Národního shromáždění

• otec se staral o německé antifašisty, kteří uprchli z koncentračních táborů v Německu

• rodina se za války zapojila do komunistického odboje

• otce Františka Kišu 5. listopadu 1941 popravili v koncentračním táboře Mauthausen

• spojka v partyzánské skupině Jiskra Jakuba Bílka

• brutální výslechy na gestapu

• vyšetřována Wernerem Fitzem

• vyšetřována Antonem Steindorfem

• členka komunistické strany

• dnes žije v Ostravě

Rodiče i většina příbuzných Jarmily Foralové věřili v beztřídní spravedlivou společnost a byli členy komunistické strany. Rodina se hned po okupaci zapojila do odboje a otce Františka Kišu nakonec 5. listopadu 1941 popravili v koncentračním táboře Mauthausen. Za války bylo prý zatčeno celkem jedenáct příbuzných a členů rodiny a osm z nich se domů již nikdy nevrátilo. Samotná Jarmila Foralová se v patnácti letech stala důležitou spojkou partyzánské skupiny Jiskra, vedenou jejím strýcem Jakubem Bílkem. Několikrát se jen těsně vyhnula zatčení. Ve vyšetřovně gestapa se nakonec ocitla až v listopadu 1944. Protože nechtěla nikoho prozradit, prošla brutálním mučením, po kterém skončila v bezvědomí a potom týden nevěděla, jak se jmenuje a kde se nachází.

Jak to začalo

Jarmila Foralová, rodným příjmením Kišová, se narodila 27. dubna 1927 v beskydských Palkovicích. Zatímco její matka byla místní rodačkou, otec pocházel z pruské části Těšínska. Jeho předci totiž měli evangelické vyznání a po bitvě na Bílé hoře museli odejít do exilu. Na Moravu se rodina vrátila až před první světovou válkou. „Chtěli jsme potom ctít historii naší rodiny a já jsem dokonce chodila do náboženství,“ dodává Jarmila Foralová. Později se otec oženil a nastěhoval do domu manželky v Palkovicích. Dům ležel v místní části Osada, poměrně daleko od sousedních hospodářství, a náležel k němu jeden hektar zemědělské půdy. Manželé Kišovi zde neměli jednoduchý život. Na hospodářství zůstaly dluhy po manželčiných rodičích a na jejich splácení museli hodně šetřit. Zvláště poté, co se jim narodil syn Miroslav a o pět let později dcera Jarmila, která vypráví tento příběh. „Žili jsme v bídě a nedostatku. Maso jsme měli jen jednou týdně. Půl kila pro celou rodinu,“ dodává.

Tři roky po vzniku Komunistické strany Československa se otec František Kiša stal v roce 1924 jejím členem a posléze předsedou a pokladníkem místní organizace a také členem obecní rady v Palkovicích. „Snad to bylo rodové. Už ten odpor, že nepřestoupili na víru a raději emigrovali. Od začátku otec byl na téhle straně. Stavěl se za práva nejen svá, ale i ostatních,“ vypráví pamětnice, jaké měl podle ní otec důvody ke vstupu do komunistické strany. Otec také jako montér v Mostárně Lískovec organizoval různé protesty a stávky dělníků za zvýšení platů, a tak v roce 1934 dostal ze zaměstnání výpověď. „Pak se nám žilo velmi špatně. Onemocněl a dostal takzvanou provizi 220 korun měsíčně a za to jsme pak žili čtyřčlenná rodina.“

U Kišových se tiskly ilegální levicové letáky. Otec jako předseda místní komunistické organizace pořádal sbírky na pomoc levicovým republikánům ve španělské občanské válce a staral se také o německé antifašisty, kterým se podařilo uprchnout z koncentračních táborů v nacistickém Německu. Jednomu z nich zařídil bydlení přímo v Palkovicích. „Byl to antifašista Karel Beck a otec mu zajišťoval stravování, nocleh a tak podobně. Přinesl s sebou tzv. hnědou knihu Braunesbuch. Hnědou knihu jsme si prohlíželi. Byly tam strašlivé snímky. Fotografie umučených vězňů, popravených vězňů v koncentračním táboře. Když jsem se na to dívala, tak mě nenapadlo, že podobný osud čeká mého otce a také mě.“ Po mnichovské dohodě prý Karel Beck Palkovice opustil a pokusil se odejít do Sovětského svazu. „Otec mu ještě zajišťoval přechod do Polska v Komorní Lhotce, kde měl rodinu. Když tam potom otec zajel a ptal se na to, tak mu říkali, že právě to ráno, když měl přecházet, tak slyšeli střelbu. Pravděpodobně zahynul, protože jinak by určitě napsal.“

Členy komunistické strany byli také skoro všichni příbuzní matky. Matčin bratr František Bílek se stal dokonce poslancem Národního shromáždění. Ještě předtím měl v roce 1931 nastoupit výkon trestu za nepřátelskou činnost proti republice. „Na jednom projevu řekl, že kdyby tady byl Žižka, tak by vzal palcát a všechny pány u moci by vyhnal. Udali ho a dostal pět let,“ vypráví Jarmila Foralová. Podle knihy Emila Vávrovského z roku 1988 Stopami strádání a bojů ale František Bílek, který tehdy vykonával funkci předsedy závodní buňky KSČ a závodního výboru (odborů) v Karlově huti v Lískovci, dostal tříměsíční trest vězení. Krajský výbor KSČ pak rozhodl, že k výkonu trestu nenastoupí a odejde do Sovětského svazu. „Prodělal zajímavé školení. Jeden profesor ho připravoval na to, že bude poslán do jedné asijské sovětské republiky. Už nevím, která to byla. Oni tam měli v třicátých letech ještě kmenové zřízení. Byl tam jeden takový kmen a tam lidé vymírali proto, že dívky, když dospívaly, tak je sešroubovali deskami, aby se jim nevyvinulo poprsí, protože to byla hanba. To znamenalo, že když se jim narodily děti, tak nemohly kojit a tím ten kmen vymíral. Strýc tam byl poslán, aby tam působil osvětou. Vykládal nám, že si vzal spoustu časopisů, kde byla zvýrazněná ženská postava. Ti mladí se nechali přesvědčit, ale ne šaman, který ovládal obec. Strýc byl u jeho sestry a začalo mu být hodně špatně. Odešel do nemocnice a tam zjistili, že mu ta sestra dávala do stravy jed. Čili ho chtěli takovýmto způsobem odstranit,“ vzpomíná Jarmila Foralová na jednu z historek svého strýce ze Sovětského svazu. Ten se po třech letech vrátil do Československa a v roce 1934 komunistická strana vyjednala, že se její poslanec František Pecháček vzdal mandátu a nahradil ho právě František Bílek, který tím získal poslaneckou imunitu.

Otce popravili v Mauthausenu

Jarmila Foralová se zase v mládí stala členkou Federace proletářské tělovýchovy (FTP). „Nezapomenu na vystoupení v Ostravě začátkem června osmatřicátého roku, kdy už byla napjatá situace. Pochodovali jsme po ulicích a volali hesla: ,Praha, Moskva, Paříž, Henlein patří za mříž. Chceme novou republiku, Henlein patří do šuplíku.‘“ O dva měsíce později po obsazení pohraničí nacistickým Německem byla FTP rozpuštěna. Na konci prosince 1938 úředně zrušili také komunistickou stranu. Tato skutečnost byla dlouhodobě známá, a tak byl ještě před zrušením strany u Kišových zvolen nový ilegální výbor místecké KSČ, jehož předsedou se stal strýc pamětnice Štěpán Bílek. „Všechno, co se dělo na okrese, tak se připravovalo od počátku u nás. Třeba transparenty. Já jsem v tom žila. Vyspěli jsme dřív jak normální generace. (...) Všechno jsem v kuchyni poslouchala, čili jsem to do sebe přímo vstřebávala. Brala jsem jako samozřejmost, že v tom musím pokračovat,“ dodává pamětnice.

Po zrušení komunistické strany byly všechny důležité dokumenty z okresního výboru KSČ ve Frýdku převezeny k otci pamětnice Františku Kišovi do Palkovic. František Kiša pak část dokumentů převezl ke svému bratrovi Karlu Kišovi do Sviadnova a zbytek schoval do různých úkrytů. „Brožury maminka pálila v pekařské peci a knihy otec dával do dřevěných beden, které zakopal na zahradě.“

Události pak měly rychlý spád. Od 15. března 1938 nacistické Německo již okupovalo celé Čechy a Moravu. V dubnu téhož roku zatklo gestapo strýce pamětnice Františka Bílka, který pak celou válku prožil v koncentračním táboře Sachsenhausen. Dne 1. září 1939 vypukla přepadením Polska nacistickým Německem druhá světová válka. Německá vojska se k přepadení Polska formovala také v Palkovicích. „K ránu nás probudil obrovský hukot. Úplně se nám třásl dům, jak nad ním létaly eskadry německých letadel. Otec říkal, že je zle a bude válka,“ vzpomíná pamětnice na přelet bombardérů útočících na oblast Jablunkovska.

V rámci smlouvy o neútočení vpadla 17. září 1939 do Polska také sovětská armáda. „Byla jsem přítomná zasedání ilegálního okresního výboru, které se konalo u nás doma. Vysvětlovali to tím, že nechtěli uzavřít smlouvu mezi Anglií, Francií a Sovětským svazem a Němci se chystali na Sovětský svaz. Čili se tou smlouvou Sovětský svaz jistil. Takhle to bylo v ilegálně psaných letácích, které jsem roznášela. Vzpomínám si, že v tom duchu jsem se na to dívala. Bylo těžké přesvědčovat lidi, protože byla taková nálada, že nás všichni zradili, i Sovětský svaz, a kdo nás teď osvobodí. Čili bylo nutné to tímto způsobem vysvětlovat. Že nás nakonec Sovětský svaz nezradil, ukázala historie,“ vysvětluje Jarmila Foralová, proč podle ní došlo k podepsání tajného paktu o neútočení a rozdělení sfér vlivu mezi komunistickým Sovětským svazem a nacistickým Německem.

V březnu 1941 si gestapo přišlo pro strýce Štěpána Bílka a 16. května téhož roku zatkli i otce pamětnice Františka Kišu. „Přijeli o půl třetí ráno. Obklíčili dům a pak ještě zatkli členy nového okresního ilegálního výboru.“ Dne 1. října 1941 odsoudil stanný soud v Brně Františka Kišu k trestu smrti a 5. listopadu 1941 ho popravili v koncentračním táboře Mauthausen. V tomto koncentračním táboře skončilo na popravišti několik členů ilegálního místeckého okresního výboru komunistické strany. Mezi nimi i další strýc pamětnice Josef Bílek z Metylovic. „Z naší rodiny se nevrátilo osm členů. Byli popraveni nebo zůstali v koncentráku. Zatčeno nás bylo jedenáct a tři jsme to přežili. Celá naše rodina byla v odboji.“

Dne 18. července 1941 si gestapo přišlo pro dalšího strýce – Jakuba Bílka bydlícího v místní části Kunčiček u Bašky – Hlínách. „Když prohledávali jeho dům a vedlejší domy, tak on byl schovaný u souseda v osmimetrové vykopané studni. Bylo tam půl metru vody a na boku byl vykopaný malý úkryt. On tam v tom mokru byl dva dny. Kdyby toho souseda vzalo gestapo, tak by nikdo nevěděl, že tam je.“ Gestapo pak brutálně zbilo jeho manželku, která byla v sedmém měsíci těhotenství. „Tak strašně ji týrali, že potratila. Byla jsem za ní a nemohla jsem ji ani poznat. I obličej jí strašně zdemolovali.“

Spojkou v partyzánské skupině Jiskra

Jakub Bílek se pak musel ukrývat v ilegalitě. V dubnu 1941 se ze Španělska vrátil interbrigadista Ferdinand Harabiš a pamětnice mu zprostředkovala spojení s Jakubem Bílkem. A právě při tomto setkání vznikla partyzánská skupina Jiskra. Jarmila Foralová měla tehdy pouhých patnáct let a stále ještě chodila do měšťanky, přesto se stala důležitou spojkou této skupiny, která se postupně rozrůstala o nové členy. Velká část z nich byla v hledáčku gestapa. „Ti, kterým se před gestapem podařilo uprchnout, se hlásili u nás doma a já jsem je spojovala s Jakubem Bílkem.“ Partyzánská skupina Jiskra měla několik tajných úkrytů, z nichž ten hlavní se štábem se nacházel přímo pod domem Jakuba Bílka. Naráz se v něm ukrývalo i 15 lidí. „Vchod měli ve chlévě pod žlabem,“ dodává pamětnice, která ale během války netušila, kde se úkryt nachází, aby se tak minimalizovalo jeho prozrazení.

Aktivní činnost skupiny měli na starost členové, kteří se nemuseli skrývat. Zajišťovali zásobování a finanční prostředky pro rodiny zatčených a ukrývaných osob, tiskli a roznášeli ilegální letáky a prováděli drobnou sabotážní činnost, která měla většinou za cíl získat zbraně. Jarmila Foralová mezi nimi a štábem fungovala jako spojka. Organizovala prý také sbírky potravinových lístků a peněz a za úkol měla také zjišťovat informace o místní organizaci kuratoria. Vzpomíná si také, že jednou jela do Chlebovic pro průmyslovou trhavinu ekrazit. „Já jsem jako spojka plnila, co se mi uložilo. To byl můj úkol.“ Měšťanskou školu přitom dokončila až v roce 1942 a potom ji za několik měsíců nasadili na práci ve velkostatku pod německým správcem ve Staříči. „Za celý den jsem tam dostala jen jednu sodovku. Jinak vůbec nic.“ Jednalo se o velmi těžkou práci a Jarmila Foralová během žní zkolabovala. Po vyléčení ji poslali pracovat na hospodářství pana Pavlíka do Palkovic. Ten byl ale také zapojen do odboje, a tak oslabenou pamětnici nenechal dělat těžkou práci.

Prošla těžkým mučením

Gestapo na partyzánskou skupinu nasadilo několik konfidentů a v několika zátazích zatklo desítky jejích členů. Jarmila Foralová tak žila v neustálém stresu, že ji někdo ze zatčených během mučení prozradí. Zatčen měl být i její bratr Miroslav, také zapojený do partyzánské skupiny. Gestapo si dokonce pro něj přijelo do Palkovic, ale čtrnáct dní předtím ho poslali na nucené nasazení do Německa, a tak se zatčení nakonec vyhnul.

V roce 1944 vlivem blížící se fronty sabotážní činnost skupiny zesílila. To znamenalo také větší nebezpečí pro její členy. Gestapo na skupinu mimo jiné nasadilo velmi zkušeného konfidenta Františka Šmída, který v květnu 1944 dokonce kontaktoval Jarmilu Foralovou. Oznámil jí, že ji jako politickou komisařku určili do nově vznikající partyzánské skupiny mladých lidí. Mimo jiné se jí také ptal na Jakuba Bílka, se kterým by skupina v budoucnu chtěla navázat kontakt. Pamětnice tušila, že jde o lest, a zapojení do údajně nově vznikající odbojové skupiny odmítla. „Řekla jsem, že o strýci nic nevím, že se s naší rodinou neschází, protože chtěl dědit náš domek, ale zdědila ho maminka a on se s námi dokonce soudil. Nebyla to pravda. Zrovna mě to napadlo.“

Koncem ledna 1945 pozvali Jarmilu Foralovou příbuzní v Praze na svatbu. Při té příležitosti se měla sejít s Františkem Prokopem a dalšími lidmi a navázat spojení s ústředním ilegálním výborem komunistické strany. Po návratu domů si pak s tímto mužem poslali několik dopisů, ale tři měsíce poté byli aktéři setkání v Praze zatčeni. „Jak jsem se později dověděla, tak strašným způsobem vyslýchali mé příbuzné, kdo v Praze dělal spojku. Nikdo mě neprozradil, takže jsem to přežila. Jožku Kopřivovou pak popravili nebo zahynula v koncentráku. Zůstaly po ní dvě děti a její manžel se po válce vrátil z šestiletého koncentráku.“ Manžel Josefy Kopřivové byl poslanec Národního shromáždění za KSČ Ladislav Kopřiva.

Jarmila Foralová se nakonec zatčení přece jen nevyhnula a 1. listopadu 1944 si pro ni domů přijelo gestapo. V té době se zrovna nacházela u lékaře v Místku. „Gestapo pak jelo do Místku. Nejprve k lékaři, ale maminka věděla, že už tam nebudu, protože jsem tam byla ráno a oni přijeli až odpoledne. Gestapo začalo legitimovat široký okruh mladých dívek. Hledali mě. Později jsem se dověděla, že prohlíželi autobus jedoucí do Palkovic. Znovu přijeli do Palkovic, ale já jsem pořád nebyla doma. To už maminka vzkázala po sestřenici, do Sviadnova, že mě gestapo hledá. Gestapo přijelo na četnickou stanici a řekli, aby mě druhý den dopravili na gestapo do Ostravy, jinak že zatknou moji matku a zbylé mé příbuzné. Řekli zbylé příbuzné, protože věděli, že většina mých příbuzných byla už zatčena nebo popravena. Já jsem se rozhodovala. Řekla jsem si, že na gestapo pojedu, že proti mně nemají důkazy. Sovětská armáda už byla u Budapeště a já to vydržím. Bylo to těžké rozhodnutí. Jela jsem na gestapo. Věděla jsem, že mě nepustí, protože jsem pocházela z komunistické rodiny, ale byla jsem si jistá, že proti mně nemají důkazy. Tenkrát jsem ale netušila, že se dostanu do rukou jednomu z nejhorších sadistů gestapa Werneru Fitzovi. (…) Když pak Fitz zjišťoval moje nacionále, tak jmenoval všechny moje příbuzné, kteří byli v ilegalitě, zatčeni nebo popraveni. Bylo jich celkem deset a poznamenal, že jsme pěkná rodina.“

Jarmila Foralová nic neprozradila, a tak přišly na řadu brutální výslechy, které vedl opět Werner Fitz. Pamětnice na ně zpočátku nechtěla ani vzpomínat, ale nakonec se přece jen rozhovořila. „Nepřiznala jsem se, že znám německy. Byla to výhoda, že jsem si mohla přeložit otázky. Jinak tam byla překladatelka. Snažila jsem se ze sebe dělat vesnickou holčičku, která má jen nejnižší vzdělání, protože školy zavřeli. Pořád jsem tvrdila, že se o politiku nestarám a nerozumím jí. Čili asi takhle jsem tam vystupovala. Ovšem jemu se to nezdálo a chtěl pořád vědět, kde je Jakub Bílek a kde je Harabiš. To bylo ještě při prvním výslechu, když zvedl hůl a chtěl mě uhodit, a rozbil lustr. Spadly střepy a já jsem je musela sbírat. Klečela jsem na zemi a měla jsem opřenou ruku. On mi na té ruce stál a sedřel mně na ní celou kůži, jak měl na podrážce kovové cvoky. Myslela jsem, že mně i rozmačká kosti. To byl první výslech a ty další výslechy byly už opravdu strašlivé. Na ty už si pak nepamatuju. Bylo to až do bezvědomí. Byla jsem převedena z ženského oddělení do korekce číslo devadesát dva, do samovazby. (…) Měla jsem velké bolesti z poranění ledvin a neslyšela jsem na jedno ucho. Zůstala jsem ležet ve věznici, a co bylo nejhorší, že jsem ztratila paměť. Nevěděla jsem, kdo jsem, kde jsem, co se se mnou stalo,“ vypráví pamětnice, které se po týdnu paměť vrátila.

K dalším výslechům ji pak zavezli k Antonu Steindorfovi, který pracoval jako vedoucí komisař druhého protikomunistického oddělení na gestapu v Ostravě. „Jednal se mnou slušně. Dokonce mi dal krajíc chleba namazaný sádlem,“ dodává pamětnice, kterou tento gestapák poslal na vyšetření k lékaři. Ten zjistil, že má po brutálním výslechu zánět ledvin a slepého střeva. Gestapáci pak prý projednávali, zda Jarmilu Foralovou pošlou do nemocnice, nebo do koncentračního tábora. Za několik hodin přišel Anton Steindorf oznámit pamětnici výsledek jednání. „Řekl mi, že se mu podařilo prosadit, že mě propustí do nemocnice na operaci. Nezapomněl ale dodat, že si mám dávat velký pozor a hlavně nezapomenout, kdo to pro mě udělal,“ vzpomíná Jarmila Foralová, jak si Anton Steindorf krátce před koncem války zajišťoval alibi. Po válce se s tímto mužem ještě jednou viděla. Nechal si ji totiž předvolat jako svědka na policejní ředitelství v Ostravě před zasedáním mimořádného lidového soudu. „Řekla jsem jim tam, jak to bylo a že mně dal chleba se sádlem. Poprosila jsem pak vyšetřovatele, jestli bych mu ten chleba teď mohla vrátit. Povolili mi to a já jsem si řekla, že teď je to fifty-fifty. On totiž poslal na popraviště několik komunistů a mezi nimi i mého otce.“ Dne 22. dubna 1947 byl Anton Steindorf popraven. Werneru Fitzovi se podařilo uprchnout za hranice, a tak ho mimořádný lidový soud mohl odsoudit k trestu smrti jen v nepřítomnosti.

Zůstala věrná komunistické straně

V nemocnici se Jarmila Foralová léčila několik týdnů a potom ještě několik dalších týdnů doma. Jakmile se trochu zotavila, opět se zapojila do odbojové činnosti. To už se ale blížila fronta. Tři týdny před osvobozením se doma objevil bratr Miroslav, kterému se díky falešným dokladům podařilo uprchnout z nuceného nasazení v Německu. Krátce před osvobozením ještě ustupující vojska wehrmachtu popravila v nedalekém Zátopkově kamenolomu na Myslíku osm mužů, které mylně považovala za partyzány. O Palkovice musela sovětská vojska ještě tvrdě bojovat, než obec 5. května 1945 osvobodila. „My jsme byli zrovna pod palbou dělostřelectva. Dvě stě metrů za námi bylo německé dělostřelectvo a na druhé straně sovětské. A jak po sobě stříleli, tak to padalo i na náš dům. Měli jsme trochu poškozený komín a střechu. A vedle domu jsme měli asi třicet kráterů od dopadu střel, ale přežili jsme to. Nejbližší soused, asi tři sta metrů od nás, byl zasažen a shořel mu dům. My jsme měli připravenou vodu. Bratr ji připravil do vany, kdyby nám zasáhli dům. Ráno jsme jeli do vesnice. Čekali jsme, že už přijedou, a viděli jsme po cestě, že jedou vojenská auta. Já jsem došívala červený prapor. To byl ještě náš sovětský, komunistický. Udělali jsme z papíru žlutý srp a kladivo, který jsem na ni našila, a vlajku upevnila na žerď a tu jsem viděla, jak jedou na koni dva Sověti. Já jsem tím praporem začala mávat a volat na ně. Byli ode mě asi dvě stě metrů. Oni mně jenom rukou zamávali a jeli do vesnice. To bylo první setkání. Bylo to úžasné.“

Ještě v květnu 1945 se Jarmila Foralová oficiálně stala členkou komunistické strany. Vystřídala pak několik zaměstnání, ale nejdéle působila ve školství. Celý život zůstala věrná komunistické straně a plně se ztotožňovala s její ideologií. Nesouhlasila prý ale s vykonanými tresty smrti v 50. letech minulého století a také s politickým uvolněním v roce 1968. Přesto tvrdí, že byla vždy zastánkyní parlamentní demokracie.

GROSSMANN, V., Kolektivní, individuální a oficiální historická paměť na příkladu období 1938-1945 v podhůří Beskyd. Magisterská diplomová práce. Brno - Masarykova univerzita, 2011.

ČVANDA, F., Noční akce. Tři kapitoly z historie partyzánských bojů na Ostravsku. Ostrava, 1965.

VÁVRA, E., Stopami strádání a bojů. Frýdek-Místek - Okresní výbor Komunistické strany Československa, 1988.