plukovník Jaromír Foretník

„V roce 1939 jsem odešel jako do Polska. Ale to bylo hned krátce po tom propuštění z té armády, jsem přišel do Polska a dostal jsem se takovou šťastnou náhodou do Krakova v Polsku a tam to bylo takové středisko těch lidí, co utekli a tak... A ti Poláci nám dali k dispozici turistický dům tam v tom Krakově. A když já jsem tam přišel, to bylo v květnu roku 1939, tak už jich tam bylo tak 150, to byli vojáci, většinou to, myslím, byli takoví důstojníci. A tam v tom Krakově v tom turistickém domě jsem pobyl asi tři týdny a tam se to rozdělilo na takový tři díly. Jedni, co jako řekli, že by zůstali v tom Polsku v armádě, a jedni, ta skupina, která směřovala na východ do Ruska nebo tam, a jedna do západu, víte? No a já jsem se přidal k té skupině západní. To bylo takovejch 50 lidí nebo tak nějak. A oni nás potom převezli do přístavu polského Gdyně, na severu. A oni nás převezli nějakou takovou výletní lodí ti Poláci do Francie.“

„No, tak já vám řeknu, že to nebylo nic příjemnýho. Protože Němci měli ohromnou palbu, víte? To, to byla hrůza teda, fakt. To když to spustili, víte. My jsme lítali až v pěti tisících metrech, kde teda ty kulomety, ty lehčí zbraně, tam nedosáhly k nám, víte? Ale to dělostřelectvo ano, to se jmenovalo ,flak‘, ta baráž. Bububu dycky, bububu dycky čtyři… No, a tak to bylo.“

„No a já jsem zajímavou příhodu měl, takovou dost nevysvětlitelnou. Asi za měsíc mě zavolal ten komandant – Francouz a povídá: ,Přesunujete se do města Alžíru k té posádce tam.‘ No a ještě jeden šel se mnou, to jméno si taky vzpomínám, poněvadž to je takový jméno… on se jmenoval Drbohlav. No tak dobře, nás vybavili jen nějak jídlem nebo to, nějaký konzervy… Tak jsme jeli do toho Alžíru, víte? Do města. Tak jsem se hlásil podle těch papírů toho komandanta, ale já už jsem uměl francouzsky, že jsem se domluvil, ne perfektně, ale že už jsem rozuměl, tak to byla dobrá věc, víte? A on teda mně vzal ty papíry, prohlížel, že jo, a povídá: ,Vy jste cizineckej legionář! Ale my jsme koloniální pluk.‘ … To byli černoši tam, víte? Ale to byl Francouz, ten komandant, ti důstojníci byli Francouzi tam, ale moc fajn lidi to byli. … Odešel pryč na čtvrt hodiny a potom se vrátil, zřejmě byl u toho vyššího komandanta, a on povídá: ,No, tak náš velitel řekl, že když už jste tady, tak tady Vás přijmeme.‘ A nechal si zavolat jednoho seržanta, víte jako četař, víte, seržant a povídá: ,Tady ten člověk se bude o vás starat a jemu řekněte, co potřebujete a takhle.‘ “

„Jo, potom vypukla ta mobilizace nějaká v té Francii nebo co, tak podle té smlouvy jako, ten velvyslanec náš to měl asi na starosti, tak to posháněl, víte, nás, a odvezli nás zpátky do Francie do tábora, kterej se jmenoval Agde. To je tam u Středozemního moře, víte? Na jihu. Víte? Agde. To byl veliký tábor a byly tam dřevěný baráky. Řekli nám, že tam byli dřív španělští utečenci, víte? Tak tam se to soustřeďovalo všechno do toho Agdu. Tam mohlo být celkem 400 lidí potom, víte? A tam se vytvářely ty pluky. Napřed se udělal první pluk. Já jsem byl u toho prvního pluku a potom ten pluk odešel na frontu a vytvářel se druhej pluk, víte? A tam byl nějakej štábní kapitán Bruha, kterej mě jaksi, nevím odkud, kterej mě nějak znal, pravděpodobně z nějakejch zápisů nebo dokumentů… A povídá: ,No, podívej se, ty se znáš v kmenových věcech…‘ Já povídám: ,No tak, znám se, já jsem byl, jeden čas jsem byl jako pobočník velitele národní roty toho hraničářského praporu ve Zlatých Moravcích, víte?.‘ … Povídá: ,Já potřebuju pro ten druhej pluk zavést kmenový statistiky, víte?‘ A takový ty věci, jo? A tak mě od toho prvního pluku vytáhl, takže já jsem se na tu frontu ani nedostal a připravovali jsme ten druhej pluk, víte?“