plukovník Jaromír Foretník

„Já jsem se přizpůsoboval těm lidem, já ani nepřemýšlel nějak moc o tom, že jo. Tak tam byli lidi, tak jsem se přidal k nim. Když jste v nějakej společnosti nebo když máte známý, tak je to daleko lepší, než když jste sám. Ale já jsem skutečně byl většinou sám, ale to mě vzali do toho nákladního auta, víte, a jelo se furt pryč.“

„No, tak já vám řeknu, že to nebylo nic příjemnýho. Protože Němci měli ohromnou palbu, víte? To, to byla hrůza teda, fakt. To když to spustili, víte. My jsme lítali až v pěti tisících metrech, kde teda ty kulomety, ty lehčí zbraně, tam nedosáhly k nám, víte? Ale to dělostřelectvo ano, to se jmenovalo ,flak‘, ta baráž. Bububu dycky, bububu dycky čtyři… No, a tak to bylo.“

„V roce 1939 jsem odešel jako do Polska. Ale to bylo hned krátce po tom propuštění z té armády, jsem přišel do Polska a dostal jsem se takovou šťastnou náhodou do Krakova v Polsku a tam to bylo takové středisko těch lidí, co utekli a tak... A ti Poláci nám dali k dispozici turistický dům tam v tom Krakově. A když já jsem tam přišel, to bylo v květnu roku 1939, tak už jich tam bylo tak 150, to byli vojáci, většinou to, myslím, byli takoví důstojníci. A tam v tom Krakově v tom turistickém domě jsem pobyl asi tři týdny a tam se to rozdělilo na takový tři díly. Jedni, co jako řekli, že by zůstali v tom Polsku v armádě, a jedni, ta skupina, která směřovala na východ do Ruska nebo tam, a jedna do západu, víte? No a já jsem se přidal k té skupině západní. To bylo takovejch 50 lidí nebo tak nějak. A oni nás potom převezli do přístavu polského Gdyně, na severu. A oni nás převezli nějakou takovou výletní lodí ti Poláci do Francie.“

„No a já jsem zajímavou příhodu měl, takovou dost nevysvětlitelnou. Asi za měsíc mě zavolal ten komandant – Francouz a povídá: ,Přesunujete se do města Alžíru k té posádce tam.‘ No a ještě jeden šel se mnou, to jméno si taky vzpomínám, poněvadž to je takový jméno… on se jmenoval Drbohlav. No tak dobře, nás vybavili jen nějak jídlem nebo to, nějaký konzervy… Tak jsme jeli do toho Alžíru, víte? Do města. Tak jsem se hlásil podle těch papírů toho komandanta, ale já už jsem uměl francouzsky, že jsem se domluvil, ne perfektně, ale že už jsem rozuměl, tak to byla dobrá věc, víte? A on teda mně vzal ty papíry, prohlížel, že jo, a povídá: ,Vy jste cizineckej legionář! Ale my jsme koloniální pluk.‘ … To byli černoši tam, víte? Ale to byl Francouz, ten komandant, ti důstojníci byli Francouzi tam, ale moc fajn lidi to byli. … Odešel pryč na čtvrt hodiny a potom se vrátil, zřejmě byl u toho vyššího komandanta, a on povídá: ,No, tak náš velitel řekl, že když už jste tady, tak tady Vás přijmeme.‘ A nechal si zavolat jednoho seržanta, víte jako četař, víte, seržant a povídá: ,Tady ten člověk se bude o vás starat a jemu řekněte, co potřebujete a takhle.‘ “