Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Formánek (* 1960)

• narozen 27. dubna 1960 ve Veselí nad Moravou

• na podzim 1979 studoval několik týdnů Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně

• 1979 pracoval v železárnách ve Veselí nad Moravou a poté se odstěhoval do Prahy

• 1979–1980 pracoval pro Barrandovské filmové ateliéry jako řidič

• v osmdesátých letech se pohyboval v okruhu členů undergroundu a disentu

• 15. dubna 1989 emigroval do Francie

• od roku 2007 žije v České republice

• novinář, rozhlasový publicista a překladatel

Bulvár lemovaný platany a zalitý sluncem se naplnil řevem dieselových motorů. Hluk se stupňoval, muž zrychlil směrem k blízkému rohu ulice. Ostatní chodci nejevili známky znepokojení. V momentě, kdy dorazil na nároží, vjel do křižovatky ruský tank, hned za ním další. Viděl v prachu projíždějící kolonu bez konce. „Už jsou tady, už jsou tady!“ snažil se překřičet ohlušující rachot. Bezradně se otočil. Bulvárem, kam až dohlédl, přijížděly další tanky. Lidé jako by neviděli a neslyšeli. S hrůzou se probudil. Byl to jen sen. Sen emigranta Jaroslava Formánka o přelomovém dni, kdy ráno 21. srpna 1968 ve Veselí nad Moravou skončilo jeho dětství.

Narodil se 27. dubna 1960. Otec vedl závodní jídelnu v národním podniku Železárny Veselí nad Moravou a matka byla účetní v podniku Vkus. Bydleli s prarodiči v domě u mostu přes řeku Moravu. Po roce 1948 komunisté znárodnili rodinné hospodářství a jen díky otcově práci měla rodina na živobytí. Babička s mnohem mladšími otcovými sourozenci neměla žádný příjem a přivydělávala si podomním prodejem. Všichni z rodiny smýšleli protikomunisticky, vyjma babiččina bratra Rudolfa Ditricha, jednoho ze zakladatelů hodonínské buňky KSČ.

Vstávej, bude válka

Jaroslav Formánek hrál 20. srpna 1968 se spolužáky na náměstí ve Veselí zásadní fotbalové utkání Československo – Brazílie. Kluci hrající za Jihoameričany se potřeli krémem na boty a během zápasu se na nich utvořila tvrdá krusta z prachu a písku. Doma ho čekal výprask, bolestivé drhnutí rýžákem a bez večeře musel jít hned do postele. Probuzení bylo zlé: „Přišla babička. Mluvila na mě, třepala mi ramenem, abych vstal a šel jí pomoct, se slovy: ‚Bude válka.‘ Ona zažila dvě světové války a tvrdila, že přijde třetí světová válka. ‚Musíme jet do konzumu a koupit nějaké zásoby.‘ Přes staženou roletu prosvítalo slunce a slyšel jsem zdálky nějaký hluk a křik, říkal jsem si, co se děje. Tak jsem vstal a jeli jsme s károu, koupili cukr, mouku a podobné věci. Viděl jsem, co se děje, na křižovatce se točil tank za tankem. Zoufalí lidé na chodníku, sousedé, které jsem znal zatím jen povrchně. Naráz jsem je viděl, jak chtějí skákat pod tank, nikdo naštěstí neskočil, ale vypadalo to tak, vytrhávali dlažební kostky a házeli je po tancích.“ Tento den se Jaroslavu Formánkovi vryl do paměti a rok 1968 se stal životním zlomem. S rodiči se záhy přestěhoval do paneláku na sídlišti, přišel o kamarády a nastoupil do nové školy, kde si se spolužáky nerozuměl. Chtěl jít do učení na natěrače lakýrníka, ale po rázném maminčině zásahu nastoupil na strážnické gymnázium.

Jako jediný ze třídy nebyl svazákem

V ročníku strážnického gymnázia zapadl do dobrého kolektivu. Z učitelského sboru vyčnívali manželé Grosmanovi. Měřili studentům délku vlasů, zakazovali nošení džínů a svou pevnou výchovu korunovali spontánní akcí po vzoru Anticharty. „Shromáždili celé gymnázium na školním dvoře, zástupce ředitele Stanislav Grosman přečetl plamenný projev, pak tam byla na stolku petiční listina a tužka. Toho jsme se obávali – teď tam budeme muset jít a všichni to nějak podepsat. On na závěr řekl: ‚A já to teď všechno podepíši za vás.‘ Šel a tu petici jménem gymnázia podepsal.“ Jaroslav Formánek měl přehled o světovém dění. Na jihu Moravy byl dobrý signál rakouské televize, s otcem poslouchal Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky. Věnoval se fotbalu, zakládal s kamarády hudební kapely, přispíval do studentských novin a napsal několik divadelních her. Gymnázium si vybudovalo renomé pořádáním literární soutěže Strážnice Marušky Kudeříkové. Téměř každý rok soutěž poctil svou návštěvou ministr školství a z celé republiky se sjížděli autoři, většinou nadšení soudruzi, aby před aulou zaplněnou studenty recitovali svá díla. Přes naléhání se Jaroslav Formánek odmítl soutěže zúčastnit. Pro svůj odpor ke vstupu do Socialistického svazu mládeže skončil před komisí, ale povedlo se mu vymluvit. Na konci studia se mu ale jeho vzdor nevyplatil. Profesorka Grosmanová ho v osobním posudku nedoporučila ke studiu vysněné scenáristiky na FAMU s odůvodněním, že odmítl vstoupit do SSM. Žurnalistiku mu rozmluvil otec, když poukazoval na novinářskou povinnost držet se v mantinelech vytvořených režimem a na těžké morální dilema při nutnosti psát věci, se kterými by nesouhlasil. Dal tedy na profesorku Grosmanovou, která vychválila studium na pedagogické fakultě v Brně.

Zdravé dělnické prostředí

Maturoval 5. června 1979. V té době jezdil s kamarády do Prahy, kde byli v kontaktu se členy skupiny Plastic People of the Universe, četl samizdatové periodikum Svědectví, znal situaci okolo Charty 77 a zprávy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Nastoupil na Pedagogickou fakultu Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně. Branná výchova, povinná hra na housle a matematika byly důvodem, proč po několika týdnech studium opustil. Začal pracovat na expedici v železárnách ve Veselí nad Moravou. Na období v továrně rád vzpomíná: „Poznal jsem dělnickou třídu. Bylo povolené pít osmistupňové pivo, prodávalo se v kantýně, takže chodili pořád na pivo a ředili to alpou… Páchla tam ocel, kapal olej ze svazků zavěšených u stropu… Líbilo se mi, že se ti chlapi nebáli. Přišel tam jednou milicionář, nutil nás, že máme jít na nějakou schůzi, a oni mu úplně natvrdo řekli: ‚Kašleme ti na ty komunistický kecy!‘ Nikdy se nic nestalo. Sice se mluvilo oficiálně o zdravém dělnickém prostředí, z kterého vyrůstá myšlenka komunismu, o které se strana opírá a z kterého vznikla. Já jsem ale naráz na vlastní oči viděl, že ti dělníci, alespoň tam, kde jsem pracoval, nenávidí komunisty stejně jako my studenti na gymnáziu.“ Po půl roce v železárnách se přestěhoval do Prahy. Našel si práci řidiče ve Filmových laboratořích Barrandov. Chodil do hospody U Šolců na rohu Fügnerova náměstí, kde bydlel u kamaráda fotografa Ivana Mejdy Nováčka. Scházela se tam kapela Plastic People of the Universe a další lidé z undergroundu.

Přece nebudu střílet do Poláků?!

Vojně se nevyhnul, odsloužil si šestadvacet měsíců v Chebu. Tamní početná posádka zahrnovala mnoho útvarů včetně Pohraniční stráže. Na střelby chodili k vrchu Hradisko, kde vedla bedlivě střežená státní hranice, z jeho protilehlého úbočí se ozývala střelba cvičící americké armády, železná opona byla na dosah. Buzerace, nesvoboda a morální pasti kladené režimem se zde projevovaly naplno. V prosinci 1981 pamětníkův útvar nasadili do akce Krkonoše. V Polsku panovalo stanné právo a v případě, že by se situace vymkla kontrole, jednotky by zasáhly. „Měli jsme sbalené plné polní, natočené motory tanků duněly… Vylezl jsem na kopec a viděl to množství techniky. Říkal jsem si, teď to tam všechno pojede, a teď co? Ti Poláci možná nebudou jako Češi a nebudou házet jen dlažební kostky… morální dilema, přece nebudu střílet do Poláků! A zase, když budou střílet oni do mě, tak co mi zbývá?“

Tunelem z ostnatého drátu ke svobodě

Vojna byla poslední kapkou v rozhodnutí emigrovat. Pravidelně mu však zamítali žádosti o devizový příslib. Vrátil se k práci pro Filmové laboratoře Barrandov a pracoval jako stavební dělník v přidružené výrobě JZD Chýně, kde se skamarádil s Rudolfem Kučerou, vydavatelem samizdatového časopisu Střední Evropa. Otevřel se mu tak zdroj samizdatové literatury a začal pravidelně navštěvovat bytové semináře. Spolu s Janem Urbanem a dalšími založili přidruženou výrobu JZD Kamenné Žehrovice a věnovali se opravám bytového fondu Malé Strany. Lákalo ho psaní, první oficiálně vydaná povídka mu vyšla v sobotní příloze Mladé fronty v roce 1988. Devizový příslib, základní předpoklad pro získání dalšího povolení k vycestování, byl zrušen koncem roku 1988. V dubnu 1989 získal povolení k vycestování do Francie. Odjížděl 15. dubna vlakem do Paříže s cílem získat politický azyl. Vlak zastavil v Chebu. Odpojili lokomotivu a české vagony. Cestující ve zbylých dvou francouzských vagonech procházeli kontrolou Pohraniční stráže, celní správy a policie. Technici základní vojenské služby rozmontovávali příslušenství toalet a osvětlení, zda se něco nepašuje na Západ. Celnice zapochybovala nad obsahem pamětníkových zavazadel: měl dvě tašky a v nich literaturu, plavky, zimní oblečení, veškerý tehdejší majetek, a přitom povolení k vycestování na sedm dní. Kontrolami prošel. Pak připojili opancéřovanou lokomotivu a vlak objel město. Na každém stupátku hlídal voják se samopalem. U hranice vjel do tunelu z ostnatého drátu. Nad tratí se tyčily plně vyzbrojené strážní věže. Za železnou oponou lokomotivu odpojili, vojáci na ni naskákali a vrátili se.

Začátek nového života

V Paříži zpočátku bydlel u vzdálené příbuzné. Měl u ní stálou adresu, a nemusel proto do tábora pro utečence. Při vyřizování žádosti mu překládala paní básníka Prokopa Voskovce. Na počátku července získal azyl a s tím i pobytovou kartu s platností na deset let, azylantský pas a povolení pracovat. Do té doby dostával 1000 franků měsíčně, z čehož se dalo pohodlně vyžít, mohl zdarma navštěvovat muzea a galerie a chodil na kurzy francouzštiny. Pravidelně navštěvoval knihovnu Pavla Tigrida a patřil do skupiny přátel okolo časopisu Svědectví. Najít práci ve Francii bylo obecně velmi těžké. Pracoval v úklidové firmě a jako skladník. Stejně jako mnohým dalším exulantům, i jemu pomohl Jiří Kolář. Za stěhování ateliéru od něj dostal peníze na letenku do Ameriky, kam odletěl pořídit rozhovor s čínským disidentem Harrym Wu. Za mytí oken v ateliéru si mohl koupit první počítač. 17. listopad 1989 Jaroslava Formánka zaskočil: „Vůbec to nebylo tak evidentní, jak to spousta lidí dnes říká. Pro mě byla jistota, že se to fakt změnilo, až v okamžiku, když se stal Havel prezidentem. Říkal jsem si, aby se to nezvrtlo, nedostali se k moci osmašedesátníci a nenabralo to podobu socialismu s lidskou tváří.“

V roce 1992 získal francouzské občanství. Do České republiky se přestěhoval v roce 2007. Jaroslav Formánek je autorem několika knih a působí jako novinář, rozhlasový publicista a překladatel.