Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

štábní praporčík Jaroslav Foršt (* 1947)

• narodil se 21. 10. 1947 v Chrudimi

• vyučil se zámečníkem

• v roce 1966 narukoval na vojnu ke 4. průzkumnému praporu v Jindřichově Hradci

• prošel kompletním výcvikem a výsadkovým výcvikem

• 21.-25. srpna 1968 s jednotkou prováděli pirátské protisovětské rádiové vysílání

• v roce 1968 přijal nabídku stát se vojákem z povolání

• v roce 1983 přijal nabídku přejít do zakryté části vojenské zpravodajské služby v Brně

• roku 1994 úspěšně absolvoval konkurz na zahraničního zpravodajce pro Balkán

• setkání s Madeleine Albrightovou v roce 1997

• až do roku 2002 pracoval jako specialista na Balkán

• podílí se na záchraně rodného domu parašutisty Jana Kubiše

Jaroslav Foršt se narodil 21. října 1947 v Chrudimi Rudolfu a Růženě Forštovým. Spolu se svým starším bratrem Rudolfem vyrůstali v chudých poválečných letech, otec pracoval u dráhy a příležitostně si přivydělával jako vesnický řezník, takže podle pamětníkových slov „měli maso, ale neměli chleba“.

Již na základní škole projevil Jaroslav Foršt umělecké nadání, podporované vedením učitele výtvarné výchovy, který byl akademickým sochařem. Jaroslav Foršt pracoval se dřevem i s hlínou a byl velmi zručný. Proto se později, právě na popud svého učitele, přihlásil na Uměleckou školu kamenickou do Hořic. Na tuto školu však přijat nebyl z důvodu protekce jiných, jak se později dozvěděl.

Namísto toho nastoupil do zámečnického učení, kde se pod vedením svého mistra trénoval v preciznosti, která se mu v dalším životě hodila.

V roce 1966 narukoval na vojnu a u odvodu vyplnil žádost, aby byl přiřazen k parašutistům. K tomuto kroku ho vedl jednak obdiv k slavnému Jaroslavu Jehličkovi (státnímu reprezentantovi v parašutismu) a jednak fakt, že v rodné Chrudimi bylo letiště, kde seskoky často pozoroval. Jeho žádosti bylo vyhověno a Jaroslav Foršt nastoupil ke 4. průzkumnému praporu v Jindřichově Hradci.

Paravýcvik probíhal na chrudimském letišti, kde brzy po jeho zahájení došlo k tragédii. 27. dubna 1967 se nešťastnou náhodou zabil kolega a kamarád Jaroslava Foršta Jaroslav Šulc, kterému se při seskoku neotevřel padák. Shodou okolností si spolu oba vojáci při nasedání do letadla vyměnili místo, takže bezprostředně po neštěstí si ostatní zprvu mysleli, že mrtvým je Jaroslav Foršt. Pro pamětníka je celá událost dodnes citlivá.

Na nějakou dobu výcviky seskoků ustaly a znovu se obnovily v červnu téhož roku. Kromě tohoto tréninku podstupoval Jaroslav Foršt rovněž cvičení u obce Mrákotín v tzv. České Kanadě. Každý den tam s jednotkou dojížděli 40 kilometrů a v zmrzlé zemi kopali zemljanky, ve kterých po Novém roce přebývali – v minus dvaceti stupních. Každý den běhali pětikilometrovou trať s nasazenou maskou a se zbraní v ruce, ranní rozcvičky do půli těla probíhaly celoročně. Na střelnici vystříleli tisíce ostrých nábojů. On sám zažil nácvik zakopávání se pod ostrou palbou. Cílem takovéto průpravy jednotek bylo vytvořit síly, které by v případě potřeby byly schopné pracovat v týlu nepřítele, podobně jako parajednotky během 2. světové války.

V roce 1968 se Jaroslav Foršt stal staršinou roty. Při nácviku házení ostrými granáty se stalo, že jednomu jeho svěřenci vybuchl granát v ruce – přišel o prsty a v těle měl zabodané střepiny. Akutní pomoc spočívala v tom, že mu ruku zaškrtili a v prostěradlech ho vezli k lékaři.

V tehdejší době se poměry ve společnosti, potažmo i v československé armádě, uvolňovaly, přišlo Pražské jaro. Tím hůře Jaroslav Foršt nesl vstup okupantských vojsk na naše území 21. srpna 1968. O překročení hranic se dozvěděli záhy, zůstali v kasárnách v Jindřichově Hradci a vyčkávali na rozkazy k akci, které nepřicházely.

Nakonec přikročili ke svérázné akci prostřednictvím rádiových vln – za pomoci erárního vozu PV3S šířili na VKV vysílání proti ruské invazi. Sestávalo z rusky mluvených protiokupačních hesel a krátkých proslovů, které přednášel Forštův kolega Jan Bada, a české vážné hudby. Do kasáren začali lidé záhy nosit zprávy o okupantských jednotkách, např. jejich složení a postup, a tyto informace se staly důležitou složkou vysílání.

Vojáci, kteří se akce s vysíláním zúčastnili, prý nepociťovali strach. Způsobila to snad vlna dočasné svobody a uvolnění společnosti, které nesly příslib lepších zítřků. Tato tendence byla ale rázně zpřetrhána vstupem okupantů, což ve vojácích budilo mírně řečeno velkou nevoli, potupu a ponížení.

Ruské síly již byly v Jindřichově Hradci, ale protože o kasárnách ve středu města nevěděly, nijak nezakročily. Zdroj vysílání byl odhalen až po několika dnech za pomoci vrtulníku. Rusové vjeli do objektu a vyjednali s nadřízenými útvaru ukončení vysílání. Následně se řešilo, co s jednotkou - přišlo několik postihů, zejména pro výše postavené. Jaroslav Foršt se potýkal s nařčením ze zneužití vojenského zařízení (vozu PV3S), komisi však konfrontoval se zápisem služeb, který si po dobu vysílání vedl. Tento argument společně s faktem, že měl poměrně nízkou hodnost, mu zřejmě pomohl k tomu, že se dočkal „pouze“ takového trestu, jakým bylo definitivní znemožnění studia.

Poměry v ruských vojenských jednotkách udělaly na pana Foršta jakožto vnějšího pozorovatele špatný dojem. Vojáci nižších hodností byli bráni takřka jako kusy, tresty byly velmi tvrdé – za hranicí důstojnosti – a v žádném případě se nedalo mluvit o přátelských poměrech napříč hodnostmi, tak jak to bylo v československé armádě. U našich jednotek Jaroslav Foršt šikanu nikdy nezažil, snad to bylo i proto, že členové průzkumných oddílů byli celkově na jiné úrovni než řadoví vojáci.

Ke konci povinné vojenské služby dostal nabídku stát se vojákem z povolání, kterou přijal. Posléze nahradil zraněného velitele roty a tím mu připadla starost o útvar po stránce hospodářské i osobní – stávalo se i to, že vojákům musel vštěpovat základní věci jako hygienické návyky nebo zacházení s jehlou a nití.

Na život v sedmdesátých letech vzpomíná Jaroslav Foršt jako na dobu, kdy byl na jednu stranu nedostatek a zboží, kterého je dnes přehršel, se muselo různě složitě a pokoutně shánět. Například při koupi nábytku uspěl až po dlouhé době se štěstím, masa bylo málo, o výběru nemluvě, atd. Na druhou stranu byli lidé více semknutí, více se scházeli a jejich vztahy byly upřímnější. Také mladší generace se chovaly ke starším s větší úctou, společnost měla větší sociální cítění.

V roce 1981 došlo k další tragédii při seskocích na chrudimském letišti. Kapitán František Semela, který vyskakoval ve dvojici s panem Forštem, se zamotal do padáku a během volného pádu se mu nepovedlo se z něj vymanit. Byl na místě mrtvý.

U roty zůstal pamětník celkem sedmnáct let. V roce 1983 přijal nabídku přejít do zakryté části vojenské zpravodajské služby do Brna. Zpravodajská činnost spočívala zejména v získávání vnitrostátních informací.

V období před revolučním rokem 1989 se však začala pracovní zadání měnit, bylo jich méně, a když, byla orientovaná navenek – například zjistit vztah Rakouska k našemu státu. Z tohoto a jiných indicií Jaroslav Foršt vydedukoval, že se pravděpodobně blíží převrat.

V roce 1990 prošel spolu s kolegy prověrkami, které vyřadily pracovníky s morálním škraloupem. Po nahlédnutí do spisu, který byl o něm veden, zjistil, že v něm má – stejně jako několik jeho kolegů – uvedenu strohou informaci, že souhlasí s příchodem sovětských vojsk do naší země. Nebylo již možné zjistit, kdo toto tvrzení do složek vepsal, nicméně pan Foršt i jeho kolegové trvali na tom, aby tato nepravdivá informace byla smazána.

Jaroslav Foršt dále pracoval v brněnské rezidentuře, jejíž činnost byla zaměřena na okolní státy, ke kterým se posléze připojilo i Slovensko. V roce 1994 úspěšně prošel konkurzem včetně dlouhých psychotestů a byl vybrán jako vojenský zahraniční zpravodajec na Balkánském poloostrově. První odjezd do Bělehradu byl zrušen kvůli bosenskému konfliktu. Až v říjnu 1995 dostal Jaroslav Foršt souhlas k odchodu. Do Bělehradu odešel i se svou manželkou, což byl jeden z požadavků vedení – pracovníci museli mít zajištěné potřebné zázemí. (Paní Forštová rovněž prošla určitou přípravou, třebaže pochopitelně méně zatěžující.)

Poměry v rozbořené Jugoslávii byly velmi neutěšené, v zemi panovala bída a šedá ekonomika prosperovala. Nedobrý dojem na pana Foršta dělaly také některé stránky balkánské mentality – výbojnost, sklon k násilí a neústupnost z krevní msty. Na druhou stranu obyvatelé pozitivně reagovali na fakt, že je Čech. Jednak chválili poklidné rozdělení Československa a i jinak se zdálo, že k České republice mají dobrý vztah.

Činnost Jaroslava Foršta spočívala v šifrování informací vojensko-ekonomicko-politického charakteru a jejich odesílání do České republiky.

Tamní složky věděly, že někteří pracovníci na české ambasádě jsou zpravodajci, a snažily se proti nim různým způsobem zakročit. Sledování při jízdě autem po městě anebo kontrola prostřednictvím hluchých telefonních hovorů nebyly žádnou zvláštností.

Pan Foršt s manželkou byli ubytováni na české ambasádě v bytě, který v letech 1945–1948 obýval český diplomat Josef Korbel s rodinou, včetně dcery Marie (později Madeleine Albrightové). Když tato politička v roce 1997 přicestovala do Bělehradu, projevila přání svůj někdejší domov navštívit. Tak se také stalo a Forštovi ji přivítali ve svém bytě, kde Madeleine Albrightová vzpomínala na část svého dětství (bylo jí tehdy 8–11 let).

Po návratu do České republiky působil Jaroslav Foršt až do roku 2002 jako specialista na Balkán, neboť se dobře orientoval v tamních poměrech a také jako jeden z mála ovládal jazyk.

Jaroslav Foršt je do dnešních dnů společensky velmi aktivní, organizačně se podílí na různých vzpomínkových a veteránských akcích. Má sbírku vojenských artefaktů, kterou nezištně půjčuje. Je jedním ze zakladatelů paraklubu v Jindřichově Hradci a t. č. (7/2014) je vedoucím Klubu výsadkových veteránů Jana Kubiše Brno. Za zmínku rozhodně stojí, že se spolu se starostkou Dolních Vilémovic Jitkou Boučkovou zasadil o záchranu rodného domu Jana Kubiše, kterému bezprostředně hrozila demolice, a o jeho následnou rekonstrukci.