Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Fous (* 1946)

• narozen 22. června v Hájích u Příbrami

• otec za války na nucených pracích v Německu

• vyučen zámečníkem, pracoval v Uranových dolech Příbram

• vojenskou službu absolvoval na Moravě u pohraniční stráže

• bratr Josef Fous emigroval po roce 1969 do Kanady

• několikrát zadržen a vyslýchán Státní bezpečností kvůli kontaktům s bratrem

Jaroslav Fous se narodil 22. června 1946 v Hájích u Příbrami jako třetí z pěti dětí. Jeho otec, vyučený řezník, byl za války nasazen na nucených pracích v Říši. Podařilo se mu sice utéci, ale doma ho udal soused. Mohl si pak údajně vybrat, zda půjde do koncentráčního tábora, nebo k četníkům. Zvolil si četníky, u nichž sloužil po válce v Hamru u Litvínova, později zde dělal dokonce náčelníka policie. Po roce 1948 začali komunisté místní zatýkat a zabírat jim majetky. Jaroslavův otec s tím nesouhlasil a snažil se spoluobčanům pomáhat. Od četníků ho proto vyhodili a nějaký čas potom pracoval jako horník. Když byl při nehodě v roce 1956 zavalen kamením a jeho spolupracovník zahynul, nechal se přesvědčit svou ženou, aby se vrátil k rodině do Hájů u Příbrami.

Na vojně jsem prozřel

Jaroslav Fous navštěvoval do páté třídy základní školu v Hájích, potom přestoupil na základní devítiletou školu v Jiráskových sadech v Příbrami. Jako dítě četníka musel být čestný, vzorný a jít ostatním dětem příkladem. Rodiče všechny své děti také vychovávali v lásce k Sovětskému svazu. Když zemřel soudruh Stalin a následně soudruh Gottwald, malý Jaroslav při tryzně ve škole událost upřímně oplakal. Až později si na Sovětský svaz udělal vlastní názor.

Vyučil se zámečníkem a začal pracovat ve fabrice v Sedlčanech. Jak bylo za komunistů běžné, nový podnik vybavili starými stroji, které dělníci teprve museli předělat na elektromotory. Stálým problémem byl nedostatek materiálu, se kterým se pracovníci potýkali. „Třeba dva týdny jsme nic nedělali, jen zametali na dílně a povídali si u ponku. Pak se přiblížil konec měsíce, přišel materiál a honem se všechno muselo dodělat. Stroje byly staré a podle toho také ta výroba vypadala.“

Vojnu strávil Jaroslav Fous na Moravě u pohraniční stráže. Závodně střílel a podařilo se mu vyhrát mistrovství republiky, za což ho povýšili na svobodníka. Pobíral i sportovní rentu, kterou posílal domů mamince a sestře s malým dítětem. V té době dostal nabídku, aby jel na olympiádu spřátelených armád do Bulharska. Podmínkou ovšem bylo, že zůstane natrvalo v armádě, což odmítl. Přestali ho pouštět kamkoliv na závody a Jaroslav prý definitivně prozřel, co jsou komunisté zač.

Vše bylo jen na oko

Po vojně nastoupil do Uranových dolů Příbram na šachtu 16 jako zámečník. V roce 1969 se oženil a posléze se jim se ženou narodily dvě děti. V roce 1968 se vše ve společnosti uvolňovalo, i Jaroslav z toho byl nadšený. Invaze spřátelených armád v srpnu téhož roku ho šokovala. Naprosté zklamání to ale znamenalo pro jeho bratra Josefa. Vyrostl v lásce k Sovětskému svazu a komunistům věřil. Vystudoval průmyslovou školu v Hořovicích, a jelikož ho bavilo létat, přihlásil se na vojenské letecké učiliště v Košicích a Prešově. Létal na helikoptérách i stíhačkách. Počátkem 60. let, když Chruščov přesunul rakety na Kubu a hrozila jaderná válka, udělali pro piloty rychlokurz, aby mohli být rychleji nasazeni v bojích. Zklamání z okupace bylo pro Josefa tak veliké, že se v červenci 1969 rozhodl emigrovat do Německa a následně do Kanady. Usadil se nejprve v Torontu a po třech letech se stěhoval do Calgary, kde žije dodnes.

Pro rodinu znamenala Josefova emigrace nejen zásadní rodinnou událost, ale i mnoho potíží. Každý se k tomu postavil jinak. Většinu věcí spojených s jeho odchodem obstarával Jaroslav - vyklízení bytu, vybrání peněz z půjčky a podobně. Ve schránce dokonce našel dopis od vojska, že bratra povýšili na kapitána, ten už byl ale dávno pryč. Švagrové vstoupili do komunistické strany, aby neměli ještě větší potíže, maminka už ve straně byla. S bratrem si směli psát i telefonovat, ale vše podléhalo přísné cenzuře, hovory soudruzi odposlouchávali. „Na šachtě jsem dělal údržbu vrtacích strojů a dali mi služební telefon - v době, kdy telefon skoro nikdo neměl. A to jenom proto, aby mohli odposlouchávat naše hovory. Mysleli, že se něco závažného dozví.“ Jaroslava pak opakovaně vyslýchali, snažili se ho přesvědčit ke spolupráci se Státní bezpečností. Když měl jet služebně na tři měsíce do Bulharska, pozvali si ho k dalšímu výslechu: „Ptali se mě, zda se s bratrem scházím, řekl jsem, že nemám kde. Když se ptali, zda si telefonujeme, odpověděl jsem, že to přece musí vědět, když ty hovory odposlouchávají. Sdělili mi, že s tímhle přístupem k socialistickému zřízení nepřipadá v úvahu, aby mě tam pustili, že bych se tam mohl s bratrem setkat a předat mu pro západ cenné informace o uranu a o strojích. Vysmál jsem se jim, tak mě pak 10 let nikam do zahraničí nepustili.“

Jaroslav ale cestovat chtěl. Stal se tedy součástí zlepšovatelského hnutí, které bylo, jako mnoho věcí v socialistickém Československu, jenom na oko. Stačilo zlepšit i nějaký nesmysl a už za to byly peníze navíc, odznak, pochvala, diplom. Pamětník si takhle vydělal na garáž nebo polovinu auta. Za odměnu jezdili zlepšovatelé například na strojírenské veletrhy. Jaroslav vzpomíná na veletrh v Lipsku: „Sovětský svaz neměl na západě co vystavovat, dělal si tedy svoje veletrhy a byl to jeden velký podvod. V hale v Lipsku měli u vstupu klikovou hřídel z lodního motoru, cestou se jim ohnula, házela sebou a soudruh tvrdil, že to je tak v pořádku. Jinak tam byli všude Leninové, obrazy, busty, ledoborec Lenin… Úroveň měl tehdy jen veletrh v Brně, tam vystavoval i západ a člověk se mohl dozvědět, jak se to dělá jinde, kde už jsou a kde jsme my.“

Kilo kanadské svíčkové

Nakonec se Jaroslav Fous podíval i za hranice, třeba na Krym. Vzpomíná, jak na Jaltě měli hezký hotel, ale mimo něj bylo vše zdevastované, nehygienické, v obchodech nic nebylo, vejce se prodávala rozbitá. V roce 1984 se dostal i do Jugoslávie, kde se poprvé po patnácti letech setkal s bratrem. Krátce po návratu ho zavřeli na 48 hodin do vyšetřovací vazby a obvinili z nepovoleného styku s cizí osobou. Jaroslavova maminka, která vstoupila do strany ze strachu, aby komunisté rodinu nějak nepoškodili, se směla za synem jet podívat do Kanady. Musela se ale zaručit, že po návratu podá soudruhům podrobné hlášení, jak to na západě vypadá. „Máma souhlasila a opravdu si dělala pečlivé poznámky. Ale řešila v nich jen ty ženské věci, nějaká politika ji vůbec nezajímala. Takže jim psala, kolik stojí kilo svíčkové, co mají všechno v obchodech k dostání, jak je skvělá automatická pračka se sušičkou, když my jsme v té době měli doma ještě necky a valchu.“

Jaroslav Fous se za bratrem do Calgary dostal v roce 1987, svobodně se rodina sešla v Čechách až v roce 1990. Sametová revoluce Jaroslava Fouse potěšila, ale podle jeho slov šlo jen o opačný rok 1968. Kdo mohl, zahodil stranickou knížku, převlékl kabát a vstoupil do Občanského fóra. Na minulém režimu nevidí Jaroslav Fous mnoho dobrého, ale domnívá se, že dříve měli lidé větší možnost scházet se třeba na brigádách nebo že pomoc mezi kolegy fungovala bezplatně.