Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Roman Frait (* 1935)

• narozen 15. srpna 1935 v Brně

• matka hovořila německy, otec byl Čech

• rodiče nebyli sezdáni

• příjmení Frait získal od svého nevlastního otce Bruna Fraita

• s matkou a sestrami absolvoval na konci května 1945 brněnský pochod smrti

• z Pohořelic je česká část otcovy rodiny odvezla zpět do Brna

• v roce 1950 se rozhodl utéct do Spolkové republiky Německo

• při přechodu hranic byl zadržen

• pod jménem Roman Konstantinovič Novak putoval do polského domova pro mládež

• následně prošel řadou sovětských fabrik

• v roce 1952 se pokusil o útěk do Československa

• odsouzen na 25 let za špionáž, trest mu byl snížen na desetinu

• do Československa se vrátil v roce 1954 díky amnestii

• v roce 1960 byl v Československu odsouzen k trestu 38 měsíců za údajný pokus o přechod hranic

• roku 1962 propuštěn na amnestii

• následně pracoval jako instalatér

„U toho soudu jsme byli tři. Já a nějací dva bratři. Ti se provinili tím, že ukradli selata. Ten, co ukradl kance, dostal deset let, ten, co prasnici, dvanáct. Já jsem za údajnou špionáž dostal pětadvacet let. Pak mě odtáhli do užhorodské věznice a řekli, že pojedu na transport. Mezitím ale přišel příkaz, znovu k soudu. Tak jsem šel znovu k soudu a ten to zkrátil na desetinu, protože se to asi někomu zdálo moc pofidérní, že by hendikepovaný kluk mohl pro někoho dělat špionáž,“ vysvětluje Roman Frait, jak jej na sovětské Ukrajině odsoudili za pokus o návrat do Československa.

Bavilo mě koukat, jak ty bomby padají z letadla

Roman Frait se narodil jako Roman Kugler 15. srpna 1935 v Brně svobodné matce Marii Kuglerové. Její rodnou řečí byla němčina. O svém biologickém otci věděl pouze to, že byl Čech, jmenoval se Antonín Punčochář a pracoval v Brně u Dopravního podniku. Roman s matkou bydleli v malém bytě v brněnské Alfa pasáži. Marie si přivydělávala jako pomocná síla v nemocnici u sv. Anny. Nežilo se jim snadno, ale hlad prý neměli. Zhruba ve dvou letech Roman prodělal dětskou obrnu, jejíž následky se projevily především na snížené hybnosti horních končetin. Tímto hendikepem se však v životě nenechal nikterak limitovat. 

V roce 1939 si matka vzala obchodního příručího Bruna Fraita a rodina záhy získala status říšských Němců. Díky tomu dostávali větší příděly jídla než ostatní obyvatelé Brna. O rok později se rodina rozrostla o dceru Marianu. „Když se matka provdala za pana Fraita, tak jsem se stále jmenoval Kugler. Po narození sestry mě Frait neadoptoval, ale předal mi své jméno,“ vysvětluje pamětník. Nevlastní otec se prý o něj staral dobře a měli spolu hezký vztah. Druhá sestra se narodila v roce 1943. Roman během války navštěvoval německou školu. Nejprve chodil na Svitavské nábřeží, ale pak prý strýc poprosil matku, aby ho přeložila do školy na Staré Brno, kterou navštěvoval i jeho méně průbojný bratranec Kurt, jemuž se prý děti často smály. „Já, i když jsem byl tenkrát hendikepovaný, tak jsem si z ničeho nic nedělal a spíš jsem ho tam bránil,“ vypráví pamětník. 

Nevlastní otec Bruno válku strávil na frontě v Itálii, u skupiny jménem Alpská protěž. Roman si z válečného období nejvíce vybavoval bombardování, která díky falešnému potvrzení od lékaře, že má klaustrofobii, mohl trávit mimo kryt. „Bavilo mě koukat, jak ty bomby padají z letadel,“ popisuje. Na vlastní oči tak viděl i velký masakr, při kterém spadly dvě bomby přímo na jejich školu, kde zemřely desítky dětí a dospělých, mimo jiné i jeho bratranec. „Bratrance Kurta poznali jen podle toho, že měl na krku klíček od bytu. Spadla tam traverza a rozmačkala ho,“ vzpomíná Roman. Kurtovi rodiče, matčin bratr Karel Kugler s manželkou, se po této tragické události v roce 1944 rozhodli z Československa odejít. Přesunuli se za prací do Berchtesgadenu a po válce do Mnichova.

Do Pohořelic pod dozorem „spratků“ ze Zbrojovky

Konec války přinesl zásadní změnu – německý původ a občanství už nebyly výhodou, ale naopak přítěží. Roman se svou matkou a sestrami zažil i nechvalně proslulý brněnský pochod smrti na konci května roku 1945. Stovky místních Němců, převážně žen a dětí, vyhnali z domovů a odvedli z města pryč. „Přišli tenkrát ‚spratci‘ ze Zbrojovky, kterým nastrkali flinty. Ani nevěděli, jak to mají držet, a hnali nás. Bylo to dost drastické. Zvlášť pro ty staré lidi,“ vybavuje si pamětník. Přišli prý pro ně domů uprostřed noci, neměli čas se ani sbalit. Matka naložila dvouletou i pětiletou sestru na kočár, posbírala několik drobností a musela s dětmi odejít na dnešní Hvězdovou ulici, kde všichni zůstali do druhého dne, kdy je pochodem hnali směrem na Vídeň. Lidé byli vyčerpaní, unavení a především vystrašení. „Pamatuju si, jak jeden voják vzal ženě dítě a praštil s ním o strom. Ta se z toho zhroutila a ostatní jí museli pomoci v cestě,“ popisuje pamětník zážitek, který jím otřásl na dlouhou dobu. 

Dorazili až do bývalého skladu cementu v Pohořelicích, prázdné haly bez jakéhokoli vhodného zázemí. „Když šla nějaká žena vykonat potřebu, tak další držela deku kolem, aby na ni nebylo vidět,“ popisuje situaci. V táboře prý navíc vypukla epidemie tyfu. Lidé kolem něj umírali. Roman si tam získal sympatie k Rusům, kteří se prý chovali alespoň trochu lidsky a od nichž si vyprosil polévku a cihlu chleba. Zde zůstal s matkou a sestrami několik dní, až si pro ně, po vlastní intervenci, přijela česká část rodiny a odvezla je na voze zpět do Brna. Mnoho odvedených Němců z Pohořelic však muselo pokračovat v cestě přes hranice.

Dobrodružná povaha

Sousedé je po návratu do Brna nepřivítali nijak vřele. „Za války jsme někdy bývali ‚české svině‘, teď nás nazývali ‚německá verbež‘. Rodiče kamarádů je naváděli, aby se mnou nemluvili,“ vypráví Roman a dodává, že děti si ze zákazů nic nedělaly a občas mu nosily i jídlo, jelikož jako Němci dostávali pouze malé příděly potravin. „Tak, jako za války chodili Židé označeni hvězdou, tak my jsme měli bílé pásky na ruce. To znamenalo, že jsme Němci,“ vysvětluje pamětník. Po nějaké době se do Brna z Itálie vrátil i nevlastní otec Bruno. V září Roman nastoupil opět do školy.

Výuční list však nezískal, jelikož se v patnácti letech rozhodl utéct z Československa za strýcem Karlem do Mnichova. „Nevím proč, já bych tomu řekl spíš ‚dobrodružná povaha‘. Celou válku se pořád něco dělo, a najednou se nic nedělo. Tak jsem utekl,“ popisuje pamětník důvody svého odchodu v roce 1950.

Přes Polsko se loďkou dostal na druhý břeh řeky Odry do Německé demokratické republiky, kde ho však chytili a odvezli do polského Štětína, do domova pro mládež. Roman dostal strach, že kdyby jej vrátili do Československa, rodina by se na něj zlobila, že jen přidělává starosti, a tak zapřel své pravé jméno. „Vzpomněl jsem si na kamaráda z dětství, nějakého Nováka, a tak jsem řekl, že jsem Novák odněkud od Černého moře. Oni mi dali jméno Roman Konstantinovič Novak, jako místo narození napsali Sevastopol a odvezli mě do Ruska,“ popisuje pamětník, jak přišel ke svému již třetímu jménu. 

Za špionáž v SSSR pětadvacet let

V Sovětském svazu se neoficiálně vyučil instalatérem a následně jej odsunuli přes Grodno do Minsku. Tam pracoval v traktorovém závodě, kde se vyráběly traktory Belarus, kopie americké značky Ferguson. Odtud ho odvezli do Brestu, kde jej zaměstnali v koželužním závodě a kde měl o poznání více svobody. Volné cestování v rámci Sovětského svazu však tehdy nebylo možné. Tajně se dostal přes Ukrajinu na Podkarpatskou Rus, kde měl v plánu překročit hranici do Československa. Poflakoval se ve městě Mukačevo, kde ho však zatkli a odvezli do věznice v Užhorodě. Odsoudili jej na dvacet pět let za údajnou špionáž. Naštěstí mu pak trest coby mladistvému snížili na desetinu, tedy na dva a půl roku. „Protože jim asi přišlo divné, že bych já, hendikepovaný kluk, u nich prováděl špionáž,“ vysvětluje pamětník. 

Pokračoval přes Kyjev, Charkov a Moskvu, odkud putoval do Karagandy v Kazachstánu. „Ty transporty byly strašné, jezdilo se dobytčím vozem, uprostřed díra, kus hadru, aby na vás nikdo neviděl, když jste šel na toaletu,“ popisuje Roman tamní podmínky. V Kazachstánu zůstal delší dobu. Spřátelil se zde s Rusem, jehož matka zařídila, aby je odvezli na sever Ruska, do Archangelsku, kde pracovali v závodě na výrobu rybích konzerv. Poté pamětník pokračoval do Nižního Tagilu, obrovského komplexu táborů s několika tisíci vězni. „Všude ale respektovali, že jsem postižený, a tak jsem nemusel tolik pracovat a chodit na nástupy. Mohl jsem zůstat v baráku, zatímco náčelníci počítali vězně. A když to neuměli, muselo se to několikrát opakovat, takže to někdy opravdu trvalo,“ směje se pamětník.

Zde zůstal až do amnestie vyhlášené čtrnáct dní po smrti J. V. Stalina, na jaře roku 1953. Zahraniční vězni pak měli být převezeni do své vlasti. Tehdy Roman přiznal, odkud skutečně pochází. „Z Československa ale o nás neměli moc zájem, takže jsme dlouho trčeli ve sběrném táboře, kde se sešli Češi, Slováci, Poláci a Maďaři,“ popisuje pamětník. „V prosinci přistavili upravené vozy s palandami, slamníky a dekami, naložili nás, ale už nás nikdo nehlídal. Už tam nestál nikdo s puškou,“ vysvětluje. Na cestu dostal tři sta korun, přestoupil do jiného vlaku a vyrazil domů.

Zlaté věznice v SSSR proti tomu, co se dělo v Československu

Tak se Roman v roce 1954 dostal zpět do Československa. Od té doby zde žil opět jako Roman Frait, ovšem bez oficiální státní příslušnosti. Matka, která celou dobu bydlela v Brně a o syna se strachovala, si sice o československé občanství po válce zažádala, pamětník však ne. Nejprve pracoval v brněnském družstvu Ikaria, zabývajícím se výrobou hraček, a později jako autolakýrník, což mu domluvil jeho nevlastní otec. Následně jej zaměstnali v Moravostavu, kde proto, aby dostal lepší práci, zalhal, že v Sovětském svazu obsluhoval buldozer. Po nějaké době ho falešně obvinili, že hodlá utéct za hranice, což sice nebyla pravda, ale uvěznění stejně neunikl. „Dostal jsem paragraf – příprava útěku a pomlouvání bratrského národa,“ vysvětluje Roman a dodává, že kvůli tomu byl taktéž zbaven občanských práv. 

V roce 1960 jej tedy odsoudili na tři a půl roku vězení. „Zlaté věznice v Rusku! Tam se ke mně jako k hendikepovanému chovali dobře. Dostal jsem desku a tužku, a jak těžili rudu, tak já jsem dělal jen čárky. Nenutili mě nic dělat. Ale tady? Když dokázali mě, člověka postiženého, poslat na Bytíz a fárat, dobývat rudu, tak to je trochu přitažené za vlasy,“ rozčiluje se pamětník. V dole na Bytízu se mu stal pracovní úraz, komplikovaná zlomenina ruky. Převezli ho do nemocnice a operovali. Po návratu z nemocnice prošel několik československých věznic, včetně Mírova či plzeňských Borů, kde ho opět nařkli z osnování útěku. Na svobodu se dostal po dvaceti měsících díky amnestii vyhlášené v roce 1962.

Trvalo to dlouho, než jsem našel tu pravou

Po propuštění pamětník pracoval v Brně jako instalatér a následně ve slévárně Vaňkovka, kde vytloukal odlitky. Jednalo se o práci náročnou, ale ani jeho hendikep mu nezabránil ji vykonávat. „Já jsem se vždycky snažil dělat, co jsem mohl. Chtěl jsem se vyrovnat těm ostatním,“ vysvětluje. Ženil se v průběhu života celkem pětkrát. „Trvalo to dlouho, než jsem našel tu správnou,“ směje se a dodává, že s jeho dobrodružnou povahou asi nebylo snadné žít. „Mě zajímalo zabezpečit rodinu, vydělat. A to co nejvíc,“ popisuje pamětník. Mimo vlastní zaměstnání si často přivydělával i další prací a brigádami, pracoval například jako ošetřovatel v Zoo Brno, kde se staral o medvěda.

Invazi vojsk států Varšavské smlouvy v roce 1968 vnímal hlavně z pozice vojáků, kteří si podle něj nemohli vybrat, zda k nám přijedou, nebo ne, a proto jim to nezazlíval. V osmdesátých letech zemřela jeho maminka a on nastoupil ze zdravotních důvodů do invalidního důchodu. V té době jezdili s bývalou manželkou po republice s pojízdnou čistírnou peří. Díky tomu se seznámil se sovětskými vojáky, kteří sem přišli během okupace a zůstali bydlet ve Frenštátu. Jim pak dovážel žádaný artikl – koberce. 

Klíči jsem tenkrát nezvonil

Z revolučních dnů listopadu 1989 Roman Frait velkou radost neměl. „Klíči jsem tenkrát nezvonil. Já jsem neměl rád ty velké změny a gesta,“ vysvětluje. První svobodné volby v roce 1990 však prožíval intenzivně. „Pocit to byl dobrý, protože já jsem předtím, jako zbavený občanských práv, nikdy nevolil,“ vysvětluje Roman. Popisuje také, jak vnímal některé názorové proměny tehdejších osobností. „Já třeba nemám nic proti komunistům, co v té straně zůstali, ale nelíbili se mi lidi, které si pamatuju, jak v průvodu křičeli: ‚Ať žije KSČ‘, pak řvali: ‚Ať žije Havel‘ a teď zase řvou, že Havel byl svině. Když je, co je, tak ať je, ale ať ti lidé neobrací kabát,“ zlobí se pamětník.

České státní občanství získal Roman Frait až v roce 2006 na základě vlastní žádosti. Dnes je to již osmadvacet let, co žije se svou současnou manželkou, kterou považuje za své největší štěstí. Má tři děti. S dcerami se vídá, s nemanželským synem nikoli. Je stále plný elánu a energie. Recept na šťastný život je podle Romana Fraita snadný: „Umět hodit věci za hlavu a nepěstovat v sobě nenávist. Umět odpouštět a nedělat to, co by se jiným nelíbilo.“