Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ak. arch. Libor Fránek (* 1960)

• narozen 18. listopadu 1960 v Karviné - Ráji

• po maturitě na gymnáziu v Havířově nastoupil v roce 1980 na Fakultu architektury Vysokého učení technického v Brně

• v roce 1984 pokračoval na Fakultě architektury ČVUT Praha, studium dokončil na Fakultě architektury Akademie výtvarných umění Praha

• v roce 1985 absolvoval studijní stáž na Accademia di belle arti Pietro Vannucci Perugia v Itálii

• od roku 1990 zakladatel a jednatel FAID STUDIA s. r. o., autor řady významných projektů v oblasti urbanismu, architektury, designu interiéru, nábytku, užitého a produktového designu

• práce v oblasti filmové a divadelní scénografie: výtvarné návrhy, realizace filmových, audiovizuálních a reklamních projektů

• od roku 2018 pedagog Stavební fakulty ČVUT Praha, katedra architektury

• člen Českého fondu výtvarných umění a Unie výtvarných umělců ČR

Libor Fránek, architekt, scénograf, designér, vysokoškolský pedagog. Muž mnoha talentů, které mu i v dobách, kdy nejdůležitějším kritériem byla stranická příslušnost, pomohly spolu s vytrvalostí vykročit na tvůrčí cestu. Přitom rodinné zázemí mu tento cíl neusnadnilo. Dědeček z matčiny strany byl sudetský Němec, dědeček z otcovy strany horník, který četl T. G. Masaryka a přál si, aby se jeho děti raději věnovaly jiné, ne tak náročné profesi, jakou je ta jeho. To vše s sebou neslo problémy, ale zjednodušit si cestu členstvím ve straně nepřicházelo v úvahu. A tak následovaly tresty; nesložená státnice z vědeckého komunismu nebo převelení do vojenského útvaru 3513 Horní Počernice. Mládí Libora Fránka bylo plné bizarních historek. V brzký konec režimu příliš nevěřil, ještě v době sametové revoluce se mu vracela obava, kterou prožíval jako dítě v srpnu 1968. Naštěstí se nenaplnila a jeho talentu po sametové revoluci již nic nebránilo v cestě.

Tatínek pocházel z hornické rodiny, maminčin otec byl sudetský Němec

Narodil se 18. listopadu 1960 v Karviné - Ráji. Rodina z otcovy strany pocházela ze Slezska; tatínek Drahomír Fránek prožil dětství v Orlové, v domě postaveném dědečkem Janem, který pracoval jako štajgr na nedalekém dole Žofie. Navíc jako vyučený švec rodině v nelehké době přilepšoval šitím a opravou bot v malé sklepní dílně. S babičkou Emílií vychovávali tři děti, pro něž si přáli lepší budoucnost, a proto syna posílali od čtyř let učit se hrát na housle, starší sestra hrála na piano. Oba vystudovali konzervatoř, mladší sestra zdravotní školu. Liborův otec se později stal zakládajícím členem komorního orchestru a Janáčkovy filharmonie v Ostravě. S matkou Irenou Laurou Langerovou se seznámil, když byl na vojně v Prachaticích. Po velké vojenské svatbě v prachatickém chrámu začali žít v domě otcových rodičů v Orlové. Tam Libor strávil první rok po narození.

Matčini rodiče Josef a Marta se vzali, když bylo babičce 17 let. Rok po narození první dcery spolu začali podnikat ve své cukrárně. Dědeček se narodil v Králíkách, jeho sudetoněmecká rodina se v době první republiky přestěhovala do Českého Krumlova a posléze do Prachatic. Za války chtěl dědeček do české armády, ale nakonec musel narukovat do wehrmachtu na západní frontu, kde díky své profesi cukráře a pekaře působil u polní kuchyně. Válečnou vřavou prošel od západu celou Evropou přes Moskvu až k Sevastopolu. Když byl po druhém zranění poslán do zálohy, lazaretní letadlo bylo nad Krymem sestřeleno a jeho tělo nebylo nalezeno. Pamětníkova maminka, která se narodila těsně před válkou, tak otce vlastně nikdy nepoznala. Dědova početná rodina byla odsunuta. Babička s oběma dcerami zůstala v Československu a do znárodnění v roce 1948 provozovala rodinnou cukrárnu v Prachaticích. Stále přitom věřila, že dědeček žije, že se ztratil ve válečné vřavě a vrátí se ze zajetí, protože mnoho zajatců se z Ruska vracelo ještě celá padesátá léta. Nikdy se už znovu nevdala. Po konfiskaci majetku Němců a živnostníků novým režimem byla babička jako vdova po Němci nomenklaturou perzekvována. Maminka díky špatnému kádrovému profilu nemohla po zdravotní škole dále studovat medicínu a po maturitě začala pracovat jako zubní laborantka. Libor Fránek vzpomíná na babičku Martu jako na silnou, samostatnou a přívětivou ženu, která ho hodně ovlivnila. Trávil u ní s bratrem prázdniny a měl rád, když vyprávěla, jak měli s dědečkem cukrárnu, do které chodil i Vlasta Burian, když ve městě natáčel film Nejlepší člověk. A tak jí již jako dítě slíbil, že pro ni jednou kavárnu zase otevře. A to se mu o mnoho let později opravdu podařilo splnit.

V srpnu 1968 jsem pochopil, že něco je špatně

Prachaticko znamenalo pro Libora klidný čas prázdnin a babiččiny péče. Severní Morava byl domov, škola, kamarádi. Vzpomíná, jak ve školce rád maloval a již v té době začal chodit do lidové školy umění. Po otci měl i vztah k hudbě, ale s notami se nepřátelil tolik jako s barvami a štětci. Jeho o dva roky mladší bratr měl úplně jiné vnímání světa a později se věnoval finančnictví. K jedněm z nejsilnějších dětských vzpomínek Libora Fránka patří okupace v srpnu 1968. I tyto prázdniny trávili s bratrem a matkou v Prachaticích. Otec se tehdy vracel ze zájezdu v Německu a s maminkou chtěli odvézt syny vlakem domů. Dostali se ale jen do Prahy: „Normálně cesta od babičky do Prahy trvala tři čtyři hodiny, my jsme to jeli asi 20 hodin. Pořád nás odstavovali, míjely nás nákladní vlaky s vojenskou technikou. Vzpomínám si, že když jsme měli odstávku, všichni se vyhrnuli z vlaku na perón a poslouchali vysílání z tátova tranzistoru. Opravdu bylo slyšet střelbu a přerušované zpravodajství. Tam poprvé jsem si uvědomoval, že něco je špatně.“ Tehdy nebylo Liborovi ještě osm let. Všude vládl chaos, vlaky na Moravu nejezdily. Rodiče se rozhodli, že přespí u tety v Hybernské ulici u Masarykova nádraží. Pamětník si dodnes vybavuje živé vzpomínky na střelbu na Václavském náměstí i detonace u rozhlasu na Vinohradech. Od té doby v něm zůstala i obava, že vše se může během velmi krátké doby změnit.

Cesta za studiem

Otec měl možnost jezdit na Západ s filharmonií. Jako rodina vycestovali v roce 1976, kdy se jim podařilo získat devizový příslib a odjeli na cestu za příbuznými do Německa, Rakouska a Itálie. Dnes se Libor Fránek domnívá, že rodiče uvažovali o emigraci, hlavně matka tomu byla hodně nakloněná. Otec byl ale víc vázaný na svoji rodinu i práci, která mu navíc dávala možnost cestovat, a tedy se necítil tak omezovaný. V Liborovi tato cesta ještě více probudila výtvarné cítění – být v bezprostředním kontaktu s italským uměním pro něj znamenalo nezapomenutelný zážitek. Přesto si plánoval studium medicíny, což bylo i maminčino velké přání. Nejdřív tedy zamířil na gymnázium. V té době bylo možné studovat již po ukončení osmé třídy, ale to mu díky různým kázeňským problémům nebylo umožněno. Aby si vylepšil reputaci, třídní učitelka ho v deváté třídě ustanovila předsedou a k pobavení všech vstoupil v té době do Pionýra, což provázelo i slavnostní vázání šátků: „S asi 20 jiskřičkami, dětmi z první třídy, jsem tam stál já, mutující habán. Na to se samozřejmě přišla podívat celá škola, všichni ti lumpové se na mě pitvořili.“ Nakonec tedy mohl studovat. A zároveň se na gymnáziu ocitl v SSM, aniž by o to žádal. Přihlásila ho tam učitelka češtiny, která z něj udělala i kronikáře celoškolského výboru. Zaměstnala ho předsedkyně svazu SČSP, která učila ruštinu. Musel pro ni připravit plakát na náborovou schůzi, a tak vytvořil koláž z osobností, kam propašoval i ty, co nebyly zcela žádoucí. Celá akce se setkala s nečekaným úspěchem, což mu nakonec otevřelo dveře na zájezd do Sovětského svazu, který měl původně zapovězený. Byla to opět cesta plná zážitků. Na jedné straně ho znovu okouzlilo umění, galerie, balet, ale třeba i Kreml. Na straně druhé byl svědkem pro něj neuvěřitelné chudoby v rodině, kde jednu noc přespával: „Toho chlapce, který mi byl na poslední chvíli přidělen, vychovávali prarodiče v tehdy nejasociálnější čtvrti. Mezi paneláky byla prkna místo chodníků a v oknech noviny. Mně jako hostovi chtěli nabídnout to nejlepší, co měli, a jako jedinému mi přinesli na stůl maso. Tam jsem poprvé pocítil, že je něco úplně špatně.“

Na konci gymnázia Libor nakonec vyslyšel svého tvůrčího ducha a rozhodl se pro studium scénografie. Úspěšně složil náročné talentové zkoušky na UMPRUM k prof. Svobodovi, ale díky nevyhovujícímu politickému profilu přijat nebyl. Nakonec, hlavně na přání otce, začal studovat na fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně. Studium ale nebylo úplně podle jeho představ, chyběla mu skutečná kreativita, což si vynahrazoval tím, že docházel na JAMU, kde spolupracoval s tehdejší partou studentů.

Za odmítnutí vstupu do strany nesložená státnice

V roce 1982 se oženil se spolužačkou z gymnázia Milenou, v té době již studentkou lékařské fakulty v Praze, a protože čekali dítě, byla to příležitost požádat o přestup na katedru architektury pražského ČVUT. I když na pražské fakultě byla úroveň studia mnohem lepší, Libor Fránek nepřestával toužit po scénografii. Pokusil se tedy o další přestup, který se podařil, a od čtvrtého ročníku pokračoval na Akademii múzických umění, obor scénografie. Během studia v Praze tak potkal širokou škálu osobností. Nezastírá, že i některé z těch, kteří byli hrdými nositeli stranické legitimace, považuje za kvalitní umělce, například prof. Axmana, rektora AVU a výborného sochaře: „V té době učila poslední generace reprezentující tradiční výtvarné techniky a utvářela se generace nových výrazných osobností.“ Libor Fránek byl během studia úspěšný ve studentských soutěžích. Pokusil se přihlásit na stáž do Itálie. Student, který měl odjet, ovšem musel splňovat nejen kritéria odborná, ale i politická. Libor se se svojí spolužačkou dostal do nejužšího výběru a k odjezdu na roční studijní pobyt mu chybělo jediné – stranická příslušnost. Když si ho pozval docent Růžička, vedoucí katedry a typický produkt normalizace, vstup do strany odmítl: „Nakonec v Itálii už jsem byl a tohle jsem tátovi nemohl udělat.“ V celé události ale přišel nečekaný zvrat. Stáž se nakonec rozdělila na dva půlroční pobyty pro dva studenty a Libor v roce 1985 odjel studovat na akademii do italské Perugie. A to mu nemělo být zapomenuto.

Atmosféra na pražské AVU byla v polovině osmdesátých let minulého století na jedné straně více uvolněná, na druhé straně to s sebou neslo i to, že škola byla státní mocí neustále hlídána. Oblíbenými studentskými akcemi byly v té době vánoční besídky a jarní Fialkové slavnosti za účasti tehdy slavných kapel pražského undergroundu, které zpravidla končily zásahem Státní bezpečnosti. Byly samozřejmě i jiné bouřlivé akce. Pamětník vzpomíná na výslech v Bartolomějské po zásahu policie při incidentu na jedné ze společných akcí AMU na vltavském parníku. Podobná situace nastala i na vernisáži v Mánesu. Největší konflikt měl ale již na začátku studia v Brně, kdy po podobném incidentu následoval zátah policie, zadržovací vazba, a hlavně obvinění z jiného, mnohem závažnějšího případu, kdy ho Bezpečnost nutila k přiznání. Dnes si uvědomuje, jak málo stačilo k tomu, aby se jeho život otočil zcela jiným směrem. Policie přišla i do školy, vše se řešilo s děkanem: „Vše se nakonec v dobré obrátilo, ale bylo to hodně na hraně. Tam jsem hodně pocítil moc tehdejší mašinérie. Kdyby chtěli, tak mě prostě dostali, kam by potřebovali.“ Celá akce tak skončila napomenutím, okolnosti ale byly velmi tíživé.

Z vojenského života

Pestrou kapitolou v životě Libora Fránka byla základní vojenská služba. Jak bylo v té době zvykem, na vojnu začal chodit již na brněnské fakultě, kde zůstal v evidenci i po svém odchodu. V Praze pokračoval na ČVUT u ženistů v Motole a další přestup měl být na AMU. Tam zjistil, že ho čeká nástup k motostřelcům, tzv. bigošům, a tak se mu podařilo domluvit, aby mohl zůstat u jednotky v Motole. Zároveň myslel na to, že ho bude čekat další rok vojny jako absolventa, a tak se přihlásil na talentové zkoušky do Armádního výtvarného studia, kde se dala vojenská služba poklidně přečkat. Překvapivě byl jako nestraník přijat a v klidu odjel na stáž do Itálie. Netušil, že je zároveň stále evidován v Brně, kde končilo studium o rok dříve, a že mu přišel domů povolávací rozkaz. To samozřejmě přineslo řadu komplikací. Největší problém ho ale čekal po návratu u státnic. To, že odmítl vstup do strany a na stáž přesto odjel, mu docent Růžička neodpustil a výsledkem byla nesložená státnice z vědeckého komunismu. Bylo nutné vrátit povolávací rozkaz do Armádního výtvarného studia a na vojnu nastoupit o rok později. Libor ale svůj neúspěch u státnic na vojenské správě utajil a hned v září 1985 narukoval do Opavy. Provázely to samozřejmě obavy z vyzrazení a z možných následků. K modré knížce se ale uchylovat nechtěl, považoval to za určité selhání.

Brzy po nástupu na vojnu si zranil oko, což mu paradoxně alespoň pomohlo získat čas k učení na státnice. Postupně byl u pěti útvarů a všude měl problémy. Tak se dostal až k útvaru nevalné pověsti, silničnímu stavebnímu praporu pomocné výroby Horní Počernice. Stále hrozilo nebezpečí, že se odhalí, že ve skutečnosti školu neukončil: „Věděl jsem, že nesmím udělat chybu, protože když přijdou na to, že nejsem absolvent a že ty prýmky, které mám, mám protiprávně, bude polní soud.“ Odmítl také výcvik v poddůstojnické škole, což mělo za následek mimořádnou událost za účasti generálského velitele brigády. Konečně přišel termín opravné státní zkoušky, na kterou musel z kasáren tajně utéct a v zasněžené Stromovce se převléct do obleku. Zkoušku složil. A na diplomu bylo loajálními úřednicemi děkanátu napsáno zpětně ,,správné“ datum.

Umělecké prostředí se snažilo oslabovat stabilitu vládnoucí moci

Po základní vojenské službě se Libor Fránek začal věnovat architektuře i scénografické práci. Stále se pohyboval v prostředí, které se snažilo oslabovat stabilitu a ztrácející se sílu vládnoucí moci. Vnímal uvolňování ve společnosti, ale sám ve změnu příliš nevěřil, stále v něm rezonovaly zkušenosti ze srpna 1968. Přesto se podílel na rozšiřování tiskovin proti tehdejšímu systému, které převážel vlakem do Ostravy na rodné Slezsko, kde atmosféra byla jiná než v Praze: „Ty vlaky byly hlídané, takže jsem měl taktiku, kdyby mě čapli. Tašku jsem nechal v jednom kupé a šel jsem si sednout jinam. StB nebo sorta lidí spolupracujících s režimem ve vlacích byla, protože věděli, že zakázané tiskoviny se šíří po republice i tudy.“ Co se podařilo přivézt, předával dál přátelům. V létě 1989 vycestoval s manželkou a dcerou Lucií do západního Německa. Měli možnost zde zůstat, dostalo by se jim pomoci od matčiny rodiny, která zde žila, a pravděpodobně by získali i dobrou práci. Přesto se již po vypršení výjezdní doložky, a tedy s jistými komplikacemi, vrátili.

Obavy provázely Libora Fránka i ve dnech kolem 17. listopadu 1989: „V Mikulandské ulici byla hospoda U Rarášků, to bylo takové filmařské doupě, kde se scházela pražská bohéma. A bylo tam i parkoviště, taková proluka. A den předtím se tam objevily na sebe naskládané kontejnery nebo unimobuňky nebo jak se tomu tenkrát říkalo. A viděl jsem, že tam přivezli speciální těžkooděnce v černých přilbách, policajty nebo armádu. Potom už jsem je nikdy neviděl. Já jsem na té Národní byl a říkal jsem si: ‚Jestli tihle vyskáčou z těch budek, tak je po nás po všech.‘“ V dalších dnech i u něj převládla euforie; chodil na setkání v Národním divadle, Mánesu, na Barrandově. Na pozdější euforické demonstrace na Letné pak přivezl i tatínka. V roce 1990 se mu za pobytu v New Yorku narodil syn Adam. A začalo období mnoha projektů, práce v oblasti filmu, na poli architektury i designu.

Svět můžeme obohatit svým talentem

Na co z té doby nejvíce vzpomíná? Například na spolupráci s Radúzem Činčerou na Kinoautomatu pro Expo v Ósace již v roce 1990. Nebo na scénickou práci na Šostakovičově opeře Lady Macbeth Mcenského újezdu, na které v roce 1991 spolupracoval s režisérem Petrem Weiglem. I na to, že následně odmítl nabídku Víta Olmera ke spolupráci na filmu Nahota na prodej. Následně vstoupil do světa reklamy, kde vytvořil na stovky scénických návrhů ve spolupráci s produkcemi u nás i v zahraničí. Současně se věnoval a stále věnuje projektování v architektuře, ale i nábytku, designu.

V roce 2018 se vrátil na katedru architektury ČVUT v Praze jako pedagog a předání nabytých praktických zkušeností napříč svými aktivitami považuje za jistou formu povinnosti vůči nastupující generaci. Ve volném čase se vrací k volné tvorbě a připomíná si slova hrdiny filmu Velká nádhera: „Konečně jsem dospěl do věku, kdy si budu dělat, co chci a co se mi líbí.“ Pro Libora Fránka to znamená především klást důraz na přirozenou kvalitu: „Přál bych si, aby generace současných i budoucích studentů měla pokoru a respekt k práci generací před nimi a obohacovali ji o kvalitu novou svým talentem a zase ji předali dál. Aby dál skládali ono domino života.“