Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Pavel Franěk (* 1946)

• narodil se v březnu 1945 ve Znojmě

• v roce 1951 se rodina přestěhovala do Prahy

• střední školu ukončil v roce 1964

• v letech 1964 - 1966 absolvoval vojenskou základní službu, ukončil ji jako důstojník

• roku 1966 vstoupil do KSČ

• v letech 1966 - 1971 vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Praze

• rokem 1971 začala jeho práce v zahraničním obchodě

• v letech 1981 - 1986 pracoval pro Koospol ve Spolkové republice Německo

• po roce 1989 soukromě podnikal a zároveň pracoval na Ministerstvu obchodu a cestovního ruchu

Za totality požíval Pavel Franěk výsad, o jakých se běžným Čechoslovákům jenom zdálo. Jezdil služebně do bohaté demokratické Evropy, žil v Africe, navštívil Malajsii. Listopad 1989 zastihl dlouholetého člena KSČ ve věku 43 let jako ředitele skupiny v podniku zahraničního obchodu (PZO) Koospol, která měla 54 zaměstnanců a její obrat dosahoval 11 miliard korun.

Sametová revoluce ho sice připravila o vysokou funkci v Koospolu, ale díky svým kontaktům v Německé spolkové republice a dalších zemích si výrazně zvýšil svou životní úroveň. „Po převratu v roce 1989 jsem doma řekl manželce: ´Tak teď konečně zbohatneme,´“ vzpomíná třiasedmdesátiletý Pavel Franěk. „Nestal jsem se miliardářem jako někteří jiní lidé z československého zahraničního obchodu. Neřekl bych ani, že jsem byl po roce 1989 úspěšný, ale uplatnil jsem se.“

Pavel Franěk přiznává, že se nechtěl v 90. letech minulého století zapojit do mimořádně výnosných, leč pololegálních obchodů. Po roce 1989 si však i tak hodně polepšil a ze svých výdělků si nechal postavit dva domy. Jeden z nich prodal. Vlastní rekreační chatu a čtyřpokojový byt.

„Na převrat jsem byl připravený. Měl jsem kontakty v západní Evropě a byl jsem jazykově vybavený. Uměl jsem dobře německy, anglicky, rusky a pasivně i španělsky,“ prohlašuje Pavel Franěk.

Netají se tím, že si jako ředitel obchodní skupiny v Koospolu vydělal na konci 80. let minulého století měsíčně čtyři tisíce korun. Když začátkem 90. let pracoval pro své bývalé obchodní partnery v západním Německu nebo obchodoval s tehdejší Jugoslávií a vozil tam zájezdy československých turistů, jeho měsíční příjem se pohyboval kolem čtyřiceti tisíc korun.

V roce 1991 nedosahoval průměrný plat v Československu ani 4700 korun (zdroj: Investia.cz). Členství v KSČ a později v KSČM nebránilo Pavlu Fraňkovi, aby po roce 1989 působil jako úředník na Ministerstvu obchodu a cestovního ruchu a posléze na Ministerstvu pro místní rozvoj. Podílel se na privatizaci vnitřní obchodní sítě, například velkých pražíren kávy, a rovněž na evropských operačních programech.

 

Díky čistému lustračnímu osvědčení mohl po revoluci pracovat na ministerstvu

Pavlu Fraňkovi pomohlo, že na rozdíl od řady svých kolegů v podnicích zahraničního obchodu nepatřil mezi agenty a další vědomé spolupracovníky komunistické Státní bezpečnosti (StB). Polistopadová ministryně obchodu a cestovního ruchu Vlasta Štěpová si ho na ministerstvu ponechala jako odborníka s dokonalými znalostmi cizích jazyků.

„Někdo na ministerstvu upozornil na mé členství v KSČ, ale mám čisté lustrační osvědčení,“ tvrdí Pavel Franěk. Ve svých svazcích ho StB vedla jako důvěrníka, což znamená, že ho kontaktovala a udržovala s ním styky, ale nestal se jejím agentem. Paměť národa si ověřila, že Pavel Franěk ohledně spolupráce s StB nelže.

„Lidé z StB za mnou chodili, ale byli to pitomci,“ vzpomíná Pavel Franěk. „Nabízeli mi, že jako jejich spolupracovník bych měl výhody, ale já je nepotřeboval. Znal jsem pár agentů StB a chlubili se, jak můžou hodně věcí zařídit, ale nezařídili nikdy nic.“

 

Talent k obchodu zdědil po předcích

Pavel Franěk se narodil 27. března 1946 ve Znojmě a po svých předcích zdědil obchodního ducha i předpoklady ke studiu. Jeho tatínek Josef vystudoval České vysoké učení technické a od raného mládí byl členem KSČ. Strýček Zdeněk absolvoval obchodní akademii, druhý strýček Eduard působil jako hoteliér a číšník. Maminka Marie pocházela z rodiny movitého sedláka a majitele hotelu Záložna. Z pohledu komunistické ideologie pocházela z buržoazní rodiny a šlo o třídního nepřítele jejího manžela. Podle Pavla Fraňka však rozdílné politické názory rodinu nepoznamenaly.

„Otec pracoval za první republiky na železniční traťové správě. Byl odborníkem na kolejové svršky, mosty i tunely,“ říká Pavel Franěk. „Za války se angažoval v odboji a má dokonce nějaké vyznamenání. Věděl totiž o zranitelných místech mostů, a když se chystaly sabotážní akce, dával informace odbojovým skupinám.“

Během druhé světové války zasáhla Fraňkovy tragická událost. Na černý kašel zemřel manželům jejich první syn. Zůstala jim dcera a do rodiny přibyl v roce 1946 Pavel. Po válce působil otec Pavla Fraňka jako ředitel Státního ústavu dopravního.

 

Dědeček přišel o statek i hotel, ale dostal za něj krásnou vilu v Brně

Maminka žila od dětství na statku v Bystřici nad Perštejnem. „V historii se mluví hlavně o vyvlastňování sedláků, což byla věc násilná a spojená s řadou problémů. Viz film Všichni dobří rodáci,“ poznamenává Pavel Franěk. „Ale dědeček přistoupil na vykoupení svého majetku. Byl takový šelma sedlák, velký praktik a všechno předvídal. Dostal od státu peníze i za hotel Záložna a koupil si nóbl vilu s garáží a velkou zahradou v Brně – Pisárkách.“

Na začátku padesátých let se Fraňkovi přestěhovali do Prahy, kde Pavlův otec pracoval kromě jiného na Ministerstvu dopravy. Rodina bydlela na Praze 7 poblíž Strossmayerova náměstí. Z 50. let minulého století utkvělo Pavlu Fraňkovi v paměti, jak jeho otec pomáhal při projektování Stalinova pomníku na Letenské pláni. Kromě jiného při zpevňování terénu pod monumentální stavbou.

Po ukončení základní školy vystudoval Pavel v Praze střední všeobecně vzdělávací školu (dnešní gymnázium), kde se potkal se spolužákem a pozdějším disidentem a polistopadovým poslancem sněmovny Václavem Bendou.

„Vašek byl bohem nadaný člověk a měl velký talent na deskriptivní geometrii. Na vysoké škole pak studoval matematiku. Byl nesmírně kamarádský, vyhledávaný všemi spolužáky a každý stál o jeho přízeň. Viděl jsem v něm svůj vzor,“ konstatuje Pavel Franěk. „Tehdy jsme kromě školy také chodili jednou týdně na učňovskou praxi do holešovické elektrárny s velkou zámečnickou dílnou. U závěrečných zkoušek jsme s Vaškem vykovali každý svou petlici. Mám ji doma dodnes.“

 

Do KSČ vstoupil na vojně jako dvacetiletý

Po maturitě se Pavel Franěk nedostal na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kam se v roce 1964 hlásil na estetiku.

„Šel jsem pak na dva roky na vojnu. První rok jsem byl na poddůstojnické škole a škole pro důstojníky v záloze. Cvičili jsme spartakiádu. Jenom jednou jsem se dostal na vycházku,“ upozorňuje Pavel Franěk. „Ve škole pro poddůstojníky a pro důstojníky v záloze jsem se snažil být mezi nejlepšími. Chodil jsem už se svou budoucí manželkou a věřil jsem, že mi díky dobrému prospěchu dají mimořádnou dovolenou sedm dní. Nakonec jsem si ale zasloužil přijetí do KSČ a na dovolenou jsem nejel. O vstupu do KSČ jsem si myslel, že je to něco normálního. Ať tam vstoupím, mě přesvědčili právě na vojně. Zůstal jsem jen řadovým členem, o funkce ve stranickém aparátu jsem nestál. Bylo by to časově náročné.“

V roce 1966 složil Pavel Franěk úspěšně zkoušky na Vysokou školu ekonomickou v Praze. Svá studia považuje za krásnou dobu. I proto, že nemusel jednou týdně chodit jako ostatní spolužáci na vojenskou přípravu a užíval si volný den plný zábavy.

 

V Paříži navštívil Pavla Tigrida, znal se s Janem Palachem

Tuhá totalita přecházela v roce 1968 díky reformnímu křídlu KSČ k takzvanému socialismu s lidskou tváří a Pavel Franěk vycestoval během svých studií do Anglie nebo Francie.

„V Paříži jsem se setkal s Pavlem Tigridem v redakci jeho časopisu Svědectví. Přijal nás jako mladé lidi a vybavil nás novinami. Mám na něj skvělé vzpomínky,“ podotýká Pavel Franěk. „Když jsem pak zastupoval v osmdesátých letech minulého století Koospol v Německu na veletrzích, ležely vždy ráno před našimi stánky Tigridovy noviny Svědectví. Pamatuji se, jak v nich jednou byl v době žní titulek V Československu ustoupil třídní boj boji o zrno.“

Za vysokoškolských studií poznal Pavel Franěk také Jana Palacha, studenta filozofické fakulty, který se v lednu 1969 upálil na protest proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy a proti tomu, že se národ smiřuje s porobou. „Honzík bydlel na koleji s mým spolužákem ze střední školy Láďou Dobiášem. Byl hodně na pokoji, nikam moc nechodil,“ vzpomíná Pavel Franěk. „Na stolku mu ležela díla Dostojevského. I Zločin a trest, kam si dělal poznámky a zaškrtával si tam některá místa. Palachovo sebeupálení bylo zdrcující, tragické. Jeho nešťastné rozhodnutí zarmoutilo především jeho matku. Honzík byl takový mamánek.“

Pavel Franěk připomněl i Palachovu cestu do Sovětského svazu před jeho smrtí. „Kolem roku 1968 mohli studenti vycestovat na brigády už i do západní Evropy. Třeba na sběr jahod. Honzík ale nebyl tak jazykově vybavený, a tak se rozhodl pro Sovětský svaz,“ uvádí Pavel Franěk. „Odjel tam zúrodňovat celiny, aby se z nich staly kolchozní lány.“

 

Okupaci Československa považoval za zradu soudruhů ve zbrani

Okupace Československa 21. srpna 1968 Pavla Fraňka šokovala. „Byla to děsivá tragédie a zrada. Obsadili nás vojáci, které jsem jako důstojník v záloze považoval za kolegy nebo soudruhy ve zbrani,“ vysvětluje Pavel Franěk. „Všechno se postavilo na hlavu. Někteří moji spolužáci odevzdávali stranické legitimace a stavěli se na nepřátelské pozice. Jeden ji přilepil na dveře děkanátu. Sundal jsem ji a donesl mu ji zpátky.“

Pavel Franěk v KSČ zůstal i po obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Nechápal jsem důvod okupace. Až později jsem se propracoval k tomu, že za ni mohly chyby vedení komunistické strany,“ prohlašuje Pavel Franěk.

„Nepochopím, jak se mohlo se Sovětským svazem vyjednávat v nějakém vagóně v Černé nad Tisou,“ říká Pavel Franěk. „Snaha Sovětského svazu dostat sem armádu byla velká. Vyjednávání se mohlo dít jinak. Třeba švejkovsky. Jednat se Sovětským svazem jako rovný s rovným byla chyba, když jsme neměli spojence v celé Evropě a ve světě. Alexander Dubček selhal na celé čáře, byl naivní a všechno podcenil.“

 

Byl v prověrkové komisi, jež vylučovala ze strany nespolehlivé soudruhy

Ještě na vysoké škole prošel Pavel Franěk jako člen KSČ trpkou životní zkušeností. Když nové vedení strany skoncovalo na přelomu 60. a 70. let se snahou o návrat Československa k demokracii, přišly na řadu takzvané prověrky. Při nich konzervativní komunisté čistili stranu od těch, kteří se v roce 1968 pokoušeli o obrodu totalitní společnosti. Pavla Fraňka jmenovali do prověrkové komise na Praze 7.

„Předsedkyní byla děsivá osoba, soudružka Mohoritová, matka budoucího předsedy ústředního výboru SSM Vasila Mohority,“ vzpomíná Pavel Franěk. „Všichni ostatní členové komise mluvili rozumně, ale ona hovořila jak inkvizitor. Byla neúprosně krutá. Kdyby bába Mohoritová nedělala předsedkyni komise, hodně lidí by prošlo. Její syn Vasil byl darebák a rošťák. Kradl a taky zapálil nějaké auto, ale všechno mu prošlo. Znal jsem ho. Měl vrchnostenský přístup, prostě šlechta.“

Prověrková komise vedená soudružkou Mohoritovou vyhazovala ze strany také pracovníky podniků zahraničního obchodu, které sídlily ve Veletržním paláci. „Vyloučení členové KSČ museli ze zahraničního obchodu odejít, vyškrtnutí zůstali, ale mohli jen na krátkodobé pobyty,“ uvádí Pavel Franěk. „Vadilo mi, že při prověrkách dostávali jen velmi omezený prostor na obhajobu. Při prověrkách měli sami posoudit, jak postupovali v roce 1968 a po něm. Když vysvětlovali, že se jen řídili pokyny vedení KSČ, říkali jim: ´Měli jste předvídat.´ Ale copak byli věštci? Prověrkami neprošli zásadoví lidé a také ti, co později emigrovali.“ Pavel Franěk si pamatuje, že se účastnil šesti nebo sedmi zasedání prověrkové komise. „Omlouval jsem a komisím jsem se vyhýbal. Chodit tam pro mě bylo velmi nepříjemné,“ prohlašuje.

Pamětník se po čase potkával v podniku zahraničního obchodu Koospol s kolegy, s nimiž se kdysi poznal u prověrkové komise. „Někteří se ke mně chovali přátelsky, někteří méně přátelsky,“ přiznává Pavel Franěk. Podle něj pociťovala řada vyloučených a vyškrtnutých členů KSČ křivdu. „Snažili se dokázat, že jsou stejně dobří straníci jako ti, co v KSČ po prověrkách zůstali. Některé z nich se proto podařilo získat Stb pro spolupráci,“ upozorňuje.

 

První misí v zahraničním obchodu byla Etiopie

Na Vysoké škole ekonomické promoval v roce 1971 a po praxi v papírenském průmyslu a v Československé hospodářské komoře se posunul na Federální ministerstvo zahraničního obchodu. „Ministrem byl tehdy Slovák Andrej Barčák a do západní Evropy prosazoval Slováky,“ připomíná Pavel Franěk první polovinu 70. let minulého století. „Já jsem pracoval na jedenáctém odboru pro rozvojové země Afriky, Asie a Latinské Ameriky. Byla to zajímavá práce. Letěl jsem například do Indonésie kvůli pohledávkám za československé zbraně. Díky nim se Indonésie osamostatnila. V Jakartě jsem byl loni a sešel jsem se tam se svým kolegou.“

Pak následovala obchodní mise v etiopské metropoli Addis Abeba. „Strávil jsem tam v sedmdesátých letech minulého století několik let jako zaměstnanec Ministerstva zahraničního obchodu s manželkou a dcerou. My jsme dováželi z Etiopie hlavně kůže a vyváželi jsme tam experty jako například lékaře a veterinární lékaře. Tenkrát jsme v Etiopii stavěli tři velké investiční celky a dodávali do nich technologii,“ vrací se do minulosti Pavel Franěk. „V roce 1975 jsme měli v Etiopii přes sto expertů. Lékaři v hlavním etiopském městě Addis Abebě dostávali přibližně stejné platy jako u nás, v odlehlých venkovských oblastech brali víc.“

Pracovníci zahraničního obchodu pobírali za socialismu plat složený z korunové části a z devizových náhrad, které se počítaly podle spotřebního koše v zemi, kde zástupce podniku zahraničního obchodu působil. „Třeba já jsem měl v osmdesátých letech v západním Německu plat tři tisíce českých korun a devizové náhrady dva tisíce marek,“ prozrazuje Pavel Franěk (poznámka: západoněmecká marka se tehdy prodávala na černém trhu až za 25 korun, legálně přibližně za polovinu).

 

Jako dárek dostával whisky. Jedna láhev šla Revolučnímu odborovému hnutí

Při obchodních jednáních si delegáti ze Západu a jejich českoslovenští partneři předávali dárky. „Já jsem pro ně měl broušené skleněné popelníky, od nich jsem dostával dárkové kazety s čokoládou nebo láhve whisky,“ poznamenává Pavel Franěk. „Když nám dali dvě láhve whisky, tak jsme si většinou jednu mohli nechat a druhou jsme dali do ROH (Revolučního odborového hnutí). Rakušané nám dávali zlaté tolary.“

Pavel Franěk zastupoval Koospol v Německé spolkové republice šest let. Sídlil v Kolíně nad Rýnem a žil tam se svou rodinou. „Byt a služební auto jsem měl zadarmo, za telefon jsem platil půlku,“ tvrdí. „Zahraniční měnu jsme si měli ukládat na tuzexové konto. Kdo si ji nechával, byl podezřelý, že se nechce vrátit domů a chce emigrovat. Ještě v Etiopii jsem byl s jedním kolegou a ptal jsem se: ´Honzo, proč nešetříš na Tuzex?´ Řekl mi, že kupuje slonovinu, zlaté předměty a vzácné kůže, třeba z opic gueréz.“

Tuzex, podnik zahraničního obchodu se sítí prodejen po celém Československu, patřil mezi symboly totality. Platilo se tam takzvanými bony, k nimž se dostali hlavně vyvolení lidé pracující v kapitalistické cizině, komunističtí prominenti a také veksláci operující na černém trhu s valutami. „Vždycky jsem Tuzex kritizoval jako hluboce nemorální. Rozděloval společnost na lidi, co měli bony a co je neměli,“ říká Pavel Franěk.

 

Na obchodním zastoupení v Německu platil příspěvky KSČ i v markách

Během práce v západním Německu musel chodit na schůze KSČ stejně jako ostatní členové strany, zastupující v zemi Koospol. Nečlenové strany někdy své kolegy komunisty popichovali, že schůzují, zatímco oni už jdou hrát tenis nebo plavat. Při misi v Německu platil Pavel Franěk do kasy KSČ dvojí členské příspěvky – měsíčně 360 československých korun a 40 západoněmeckých marek.

„Není pravda, že na zahraniční obchodní zastoupení mohli z Československa jezdit jen komunisti. Z Koospolu nás byla v KSČ v Německu asi třetina,“ tvrdí Franěk. Dodal, že právě Německo a další země západní Evropy patřily mezi zaměstnanci podniků zahraničního obchodu k nejvíce oblíbeným destinacím.

„Za nimi byly USA a Kanada kvůli velké vzdálenosti, pak Latinská Amerika. Nikdo rád nejezdil do rozvojových zemí a do Sovětského svazu. Také jsem cestoval do Moskvy a musel jsem si to tam odžít. Společenský život tam téměř neexistoval. Obchody s Rusy byly navíc těžké. Měli nám například dodat ročně dvacet tisíc tun mražených mořských ryb pravidelně rozdělených po kvartálech. Ale poslali nám všechno až ve čtvrtém kvartále a my neměli tolik ryb kde mrazit.“

 

Český chmel šel do USA, u nás se pivo vařilo z čínského a korejského

Pavel Franěk se zabýval dovozem mražených ryb a vývozem sladkovodních ryb. Obchodoval rovněž s českým chmelem, s žateckým červeňákem. Směřoval na vývoz do USA, Německé spolkové republiky a do Japonska.

„U nás se pivo vyrábělo z čínského a korejského chmele, ale byl taky dobrý. Pocházel od nás a pěstoval se taky na červené půdě jako na Žatecku,“ prohlašuje Pavel Franěk. Podle něj se v USA někdy objevovaly problémy s prodejem chmele ze Žatecka, postiženého průmyslovými exhalacemi ze Severočeské hnědouhelné pánve. Nacházely se v něm stopy těžkých kovů.

Poněvadž Američané měli přísnější normy než Němci a Japonci, museli do něj čeští vývozci přidávat škodlivinami nezasažený chmel. „Jinak bychom ho mohli prodávat jen jako vonné seno,“ říká.

Podle Pavla Fraňka se v době totality nejlépe obchodovalo s jabloneckou bižuterií a českým sklem, především se skleněnými vlákny. Do podniku zahraničního obchodu Jablonex jezdili sudetští Němci odsunutí po druhé světové válce z Jablonce nad Nisou a dalších měst a obcí v Jizerských horách. „Pocházeli z Neu Gablonzu nebo z Kaufbeurenu, uměli ještě česky a v Jablonexu si sami vyvzorkovali zboží, které chtěli,“ vzpomíná Pavel Franěk.

I při exportu se ovšem vyskytovaly potíže, vyplývající ze zadrhávající československé ekonomiky.
„Například naše vyvážené náhrdelníky byly na horších šňůrách. Když zapršelo, tak se šňůry přetrhly a perly se vysypaly dámám do podprsenek,“ říká Pavel Franěk.

 

Banány byly jen za úplatky. Bez nich mohly klidně shnít

Problémy na vnitřním trhu a v celém národním hospodářství nicméně považoval za mnohem větší než při vývozu. „Například ve stavebnictví se neuvěřitelně plýtvalo. Zedníci pracovali jen čtyři hodiny denně,“ vysvětluje. „Kvalita práce byla hrozná. Jako student jsem chodil na brigádu do dokončovaných paneláků. Tapetovali jsme stěny. Přišel mistr, rozeběhl se s kbelíkem proti stěně, vychrstnul na ni lepidlo, nikdo ho pořádně nerozetřel a my začali tapetovat. Když jsme měli málo tapet, tak se na zbytek místnosti daly úplně jiné. Když jsem dostal podnikový byt já, byl to polotovar, kde chyběly i žárovky. Hodně jsem si toho musel dodělat sám.“

Mezi důkazy celkového úpadku patřily za totality smutně proslulé fronty na banány, které se řadily mezi vysoce nedostatkové zboží. Pavel Franěk znal vedoucího banánárny pro Prahu a střední Čechy. Banány dodával do Ovoce a zeleniny, kdo však vedoucímu banánárny nedal úplatek, vytoužené banány nedostal.

„Vedoucí je raději nechal shnít,“ tvrdí Pavel Franěk. Za socialismu vadilo řadovým obyvatelům Československa také to, že na vývoz nebo do prodejen Tuzex šly lepší věci, než se daly sehnat na běžném tuzemském trhu. „Ale třeba Oděvní závody Prostějov by také uměly ušít pro vnitřní trh pěkné věci. Jenomže výběrová komise je neschválila. Jako důvody uvedla například to, že mají moc prozápadní střih nebo že by byly drahé,“ konstatuje Pavel Franěk.

 

K vývozu do Německa pomáhaly i předem domluvené triky

Někteří západoevropští dovozci československé výrobky prodávali dál, ale snažili se utajit, odkud pocházejí. „Švýcaři nabízeli naše sušené mléko pod značkou švýcarské kvality,“ prozrazuje Pavel Franěk.

Při exportu do západní Evropy si Evropská unie i jednotlivé státy hlídaly, aby Československo neprodávalo své zboží za dumpingové, tedy nepřiměřeně nízké ceny. Jen kvůli vývozu skelných vláken pro západní automobilky zažil Pavel Franěk desítky cenových a antidumpingových řízení. Francouzská skelná vlákna totiž vycházela čtyřikrát dráž než česká.

„U nás jsme ale měli kromě jiného levnější energie,“ připomíná. Československý zahraniční obchod podle Fraňka při řízeních uspěl.

Českoslovenští obchodníci někdy uspěli i díky trikům. Do Německa prodávali zboží sice za vyšší ceny, ale aby jejich partneři vydělali, vracela se jim z Československa za nějaký čas například pětina zaplacených peněz. Díky tomu se podařilo oběma stranám vyhnout antidumpingovým řízením. Za totality platila přísná pravidla pro výjezdy pracovníků podniků zahraničního obchodu do takzvané západní kapitalistické ciziny. Režim se bál, aby neemigrovali. „Nikdo z nás nesměl mít příbuzné na Západě, museli jsme mít čistý trestní rejstřík a polehčující okolností bylo členství v KSČ,“ popisuje Pavel Franěk. Sám však o opuštění socialistického Československa vážně nepřemýšlel.

„Emigranti byli psanci. Jak jsem je poznal například v Austrálii, tak tam plánovali svůj život od jedné návštěvy Československa k druhé,“ dodává Pavel Franěk. „Nedovedl jsem si představit, že bych zůstal v cizí zemi bez rodiny, bez přátel a známých.“

 

Západní Evropa se na pád totalitních režimů připravovala dlouho a důkladně

Jako člověk pracující v kapitalistickém, tedy nepřátelském světě, se musel Pavel Franěk zpovídat příslušníkům StB. „Například zjišťovali, nač se mě vyptávají obchodní partneři. Jestli je třeba zajímá veřejné mínění v Československu. Obchodní partneři se někdy také ptali na lidi, které u nás zavřeli do vězení. Například jeden pracovník podniku zahraničního obchodu se tam dostal za úplatky při vývozu cukru, který byl ve světě velmi žádaným zbožím,“ podotýká Pavel Franěk. „Naši obchodní partneři, a hlavně Švýcaři, se nám posmívali. Nebo jeden Němec se mě ptal: ‚Tak co zase píše Rudo Pravo?‘“

Pavel Franěk je přesvědčený, že byznysmeni ze západní Evropy se na pád totality v Československu a dalších socialistických zemích pečlivě připravovali. „Chtěli zlikvidovat obrovskou sílu naší ekonomiky a současně najít našim lidem jinou práci,“ domnívá se Pavel Franěk. „Když sem přišli, nechtěli chodit za někým cizím, tak šli za námi, za lidmi z podniků zahraničního obchodu. S mnoha z nich jsme se předtím přátelili, věděli, že potřebují jazykově vybavené partnery, kteří znají západní svět.“

Za typický příklad člověka, který jako bývalý pracovník podniku zahraničního obchodu dokázal využít bouřlivé polistopadové doby, považuje Andreje Babiše. „Měl v sobě velkou pracovitost a usilovnost a také výborné kontakty v Maroku,“ upozorňuje Pavel Franěk. „Dokázal si vyjednat, že za dovážené zboží mohl platit až po devadesáti dnech, kdy ho u nás už stihl prodat.“

Podle Fraňka dělalo v roce 1989 v československých podnicích zahraničního obchodu 38 000 zaměstnanců. „V Koospolu nás bylo tisíc, ale jen sto deset nás pracovalo v zahraničí,“ tvrdí Pavel Franěk.

 

Po roce 1989 lidé prahli po západním zboží, byť škodlivém

Po sametové revoluci zůstal na ministerstvu obchodu a cestovního ruchu a pustil se také do podnikání. Obchodoval s rybími prsty, z bývalé Jugoslávie dovážel rozpustnou kávu nebo čokolády a k Jadranu naopak vyvážel české turisty. Pomáhal mu obrovský hlad po zboží ze Západu.

„Třeba rakouské čokolády se u nás prodávaly třikrát dráž než v Rakousku. Ze Švýcarska se dovážela umělá sladidla, i když obsahovala zdraví škodlivé látky,“ vzpomíná Pavel Franěk. V tržním hospodářství se nicméně nejednou proměnily jeho přátelské vztahy s bývalými západoevropskými partnery Koospolu. „Chtěli vyšší obrat a nebyli ke mně tak příjemní jako dříve,“ svěřuje se Pavel Franěk.

 

Komunistou zůstal, ale cítí se spíše marxistou

Pavel Franěk zůstal po listopadu 1989 v KSČ a později v KSČM. Více než za komunistu se ovšem považuje za marxistu. „Teď máme ve znaku rudé třešničky se zelenými lístky, jimiž lidé zasypávali v Paříži postřílené komunardy,“ uvádí Pavel Franěk. Je rád, že strana opustila symboly srpu a kladiva, o nichž v roce 1968 koloval vtip, že se jedná o novodobé mučicí nástroje.

Pavel Franěk si myslí, že současné vedení KSČM nedokáže bohužel vysvětlit, co vedlo k politickým procesům s odpůrci totality a ke zločinům v 50. letech minulého století. Osobně nevidí velký rozdíl mezi Mnichovskou dohodou, kdy západní mocnosti přinutily Československo v roce 1938 k vydání Sudet nacistickému Německu, a Jaltskou konferencí na jaře roku 1945. Na ní si západní mocnosti rozdělily budoucí poválečnou Evropu a Československo připadlo do sféry vlivu Sovětského svazu.

„Kdybychom Rusům odporovali, zpacifikovali by nás tak, že by nás možná zůstala polovina,“ myslí si Pavel Franěk. Domnívá se, že si po sametové revoluci přál národ něco jiného, než čím je Česká republika nyní. „Chtěli tady silný sociální stát jako tehdejší západní Německo,“ tvrdí. „Mně vadí, že v Praze žije šedesát tisíc bezdomovců, mladí lidé nemohou v Praze získat byt a v republice je skoro čtyři sta tisíc lidí v dluhové pasti.“