Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Karel Franta (* 1928  †︎ 2017)

• narozen 1. května 1928 v Libčicích nad Vltavou

• dělnický původ

• vyučen grafickým kreslířem v Melantrichu, zároveň však studuje střední grafickou školu

• roku 1949 vstupuje na AVU

• roku 1954 absolvoval vojenskou služba

• od roku 1956 malířem ve svobodném povolání

• zemřel 19. července 2020

Výtvarník Karel Franta se narodil 1. května roku 1928 v Libčicích nedaleko Prahy, jeho otec byl dělníkem, kterému povolání zničilo zdraví. Rodinu proto živil jako hudebník v různých místních kapelách, hrál také ochotnické divadlo a byl členem Sokola. Maminka byla před svatbou služebná u vážených pražských rodin, naposledy u herce Františka Hlavatého. „Měli maminku rádi, a když se vdávala, dostala od nich svatebním darem servis s motivem Prodané nevěsty.“

Rodina bydlela v místní „kolonii“, jak se označovaly činžovní domy pro dělnické rodiny. Dětství tam strávené bylo pro pamětníka plné vzpomínek a radostí: „My jsme žili na ulici a tam se dělo všechno.“ Otcova rodina zde byla početně zastoupena a všichni byli podobně múzicky založení. „Všichni Frantové na něco hráli, a když se to sešlo, byla celá kapela.“ I pamětník začal brzy hrát na housle a později na pozoun. Hrál také divadlo a chodil do Sokola. Kromě těchto zálib tu od dětství bylo i malování. Karel Franta vzpomíná na výlučnost a svobodu, kterou mu tato činnost umožňovala. „Když jsem hrál, tak to bylo pořád takhle a tohle, ale když jsem maloval, tak mi nikdo nic jiného než chválu neříkal,“ směje se ještě dnes. Tato svoboda se projevovala i ve škole, kdy učitelé často za namalovaný obrázek přimhouřili oči, a než dělat počty do sešitu, mu nařizovali: „Namaluješ mě dneska u tabule.“

Počátek druhé světové války nebyl z pohledu chlapce nijak dramatický. Vztahy mezi českými a německými rodinami, které v Libičicích žily, se nijak nezměnily. Však také měl mladý Karel Franta na počátku války jiné starosti, rozhodoval se, zda studovat na konzervatoři, nebo jít do učení. Jeho přáním totiž bylo malovat. „Nakonec pomohl strýček, který byl strojvedoucí a měl známosti.“ Doporučil rodičům, aby syna přihlásili do Melantrichu na učební obor litografie. „Zkoušky jsem udělal velmi dobře, a tak se rozhodli, že mě udělají grafikem, což v té době nebylo žádné oficiální povolání.“ Dostal se tak přímo do ateliéru k malířům: „Měl jsem stůl vedle Helenky Zmatlíkové.“ V Melatrichu se později seznámil i s Jiřím Trnkou. Mimoto docházel na některé hodiny na grafickou školu v pozici mimořádného žáka. Na konci války dostal výuční list v oboru grafického malíře a v roce 1946 absolvoval na grafické škole, samozřejmě byl ihned v Melantrichu zaměstnán. Zde také zažil vypuknutí Pražského povstání. „Šel jsem zrovna kolegovi pro cigarety, když to začalo. Ozvala se střelba, takže jsem utíkal rovnou na vlak a domů,“ popisuje pamětník. Cesta do Libčic byla nakonec velice dramatická. Střelba na vlak, mladý chlapec z Hitlerjugend a nevybuchlý granát v jeho rukou... A k tomu všemu se po válce dozvěděl, že vlastně jen o vlásek unikl masakru. „Byli jsme už ve vlaku, když na nás začali křičet, že máme jít do krytu. Schoval jsem se a nikam jsem nešel.“ Tím si zachránil život, neboť na Masarykově nádraží 8. května 1945 přišlo o život třiapadesát lidí včetně učňů z místní restaurace.

Po válce se i v Libčicích situace vyhrotila a jindy poklidné městečko zažilo odsun německých obyvatel. Jednalo se o tři rodiny: „Ti jedni měli syna Jiřího a ten musel nastoupit do wehrmachtu a padl. Pak měli dceru Otylku, to byla taková copatá holka. Nikomu ani nemohla ublížit, a naši lidi ji pak třískali.“

Konec Melantrichu

Ihned po válce bylo vydavatelství Melantrich převzato představiteli Národně socialistické strany, čímž ztratilo svou nezávislost. V roce 1947 ještě Karel Franta stál u založení Haló, nedělních novin, jimž dal grafickou podobu a ze kterých se později stal magazín Květy. Po únorové revoluci v roce 1948 se však v redakci naplno projevila komunistická ideologie a Karel Franta situaci vyřešil odchodem na Akademii výtvarných umění: „Ještě jsem chtěl studovat.“ Kontakty s bývalými kolegy stále udržoval, chodíval do redakce na výpomoc. Po ukončení vysokoškolského studia v roce 1954 nastoupil na vojnu. „Manželka si mě brala už jako vojáka.“ I zde Karel Franta především kreslil: „Nakonec jsem kreslil na generálním štábu.“

Po svém návratu z vojny o dva roky později pracoval především na volné noze. Spolupracoval zejména s dětskými časopisy Ohníček a Sluníčko, Mladý svět dodnes nese logo vytvořené Karlem Frantou. Postupně se dostával k ilustracím a psaním komiksů a později se přidala i knižní ilustrace. „Moje zásada byla, že jsem nikomu nevolal. Říkal jsem si, že zavolají, až mě budou potřebovat.“

Celé generace dětských čtenářů vyrostla s ilustracemi Karla Franty, protože ilustroval na dvě stovky dětských knih. Mezi přáteli platil vždy za báječného společníka a humor ho neopouští ani dnes, kdy již nemůže pracovat.