Milada Frantalová

* 1927

  • „No tak prostě oni přijeli do Sezemic. To jich táhlo hodně, ti byli ubytovaní v lese, ti tábořili v lese. A takové ty šarže, ty ubytovali v těch barácích u nějakých lidí, nevím u koho a kde byli všude. No a my jsme chodili samozřejmě každý den nebo skoro každý den na hřiště a hráli volejbal a oni jezdili... Oni tam jednou přijeli tři důstojníci na koních, a to byli důstojníci, to jsme se dozvěděli později. No a teď jestli si s námi můžou zahrát volejbal. No tak kluci řekli: 'Proč ne?' No tak to víte, jak jsme to asi plácali. Tak tam chvíli s námi pobyli, pak nám... že si můžeme zajet na koních. No, na mě už se nedostalo, čehož dodneška lituju, protože moje dcera celé mládí strávila na koni coby jezdkyně a já jsem na něm ani neseděla. A pak byl ples nějaký nebo nějaká tancovačka, ta byla v sokolovně a oni tam hoši přišli, vyfešákovaní. To byli vzdělaní lidi, víte, to byli nějací... šéfové. Tak s těmi jsme přišli do styku. Tedy ne že bychom se s nimi stýkali, tímto stylem, oni přišli a zase odešli. No a pak jsme byli v těch Holicích na těch závodech a najednou kluci říkali: 'Hele, tři jezdci na koních!' Oni že zas přijdou a my jsme říkali, že tam nebudeme, že jedeme do Holic, no a oni tam za námi přijeli.“

  • „Ale byli tam. Byla tam druhá rodina, ti se jmenovali Poláčkovi, ti měli velký obchod a měli dvě děti, měli syna a dceru a ještě s nimi žila... no prostě v rodině ještě jedna dívka, taková slečna, jako byla ta jejich. A ti měli velký obchod a na jedné straně celá polovina byly látky a oděvy a na druhé straně bylo živo... jídlo teda. No a samozřejmě tam všichni lidi chodili, chodilo se tam hodně, protože oni byli velice vstřícní a ochotní, a když si tam člověk něco koupil víc, třeba látku nějakou nebo nějaká to byla větší suma, kterou platil, tak vždycky dávali slevu. Anebo když jsem já přišla s maminkou, tak jsem dostala kornout buráků nebo něco. To byli hrozně hodní lidi všichni, ti prostě zapadli, to nikdo nebral - Žid, nebo... Tehdy se to vůbec nerozlišovalo, to byli normální lidi jako my, to jenom ti Němci pak to takhle zezrůdovali, nebo jak bych to řekla. No a tihle lidi přesně věděli, o co půjde. A tak si pamatuju, že oni měli taky vytipované rodiny, kterým věřili, třeba naše rodiče. A když věděli, že půjdou na odsun, tak navštívili různé rodiny a požádali je, jestli by si tam u nich nemohli nějaké věci schovat, protože vědí, až se vrátí, aby něco měli. Tak já si pamatuju, že u nás měli prádlo. Nějaké prádlo ve skříni bylo. Maminka tenkrát říkala: 'Ne abys někomu něco řekla, nic neříkat!' A měla jsem kamarádku, ti měli lékárnu, a maminka byla vdova a měla jenom tuhle Aničku a Jirku a k nim si zase dali nějaký cenný koberec. A já jsem pak o tom uvažovala, ne pak, teď jsem o tom uvažovala, říkala jsem si, no jo, no tak i kdyby se to rozkřiklo, kdyby se to Němci dozvěděli a šli to hledat k nám, no tak nějaké prádlo, to přece nemohlo nikoho zajímat. A ten koberec kdyby našli u nás, tak by je to zajímalo. A jelikož u těch lékárníků měli jinak vybavený byt, no prostě takhle to bylo.“

  • "No a teď jsem šla do toho parku, šla jsem v klidu, v pohodě, najenou bzzz, takové bzučení. Já zdvihnu hlavu, to bylo nádherné! Já když dneska vidím jedno stříbrné letadlo, tak je vidím - to bylo seskupení letadel, ona byla stříbrná jako ptáci, a najednou žuch, žuch, a začalo to lítat. No, tak to už jsem vzala nohy na ramena a utíkala jsem. Vlítla jsem do té lékárny, šla jsem dvorem, ani jsem neobcházela předem, abych tam byla dřív. No a zabouchla jsem dveře, jen jsem je zabouchla, rána za námi. Tak, u nich na dvoře taky to bylo. No tak takhle já jsem to prožila. Ale to bylo stejně... No a potom, když ten nálet skončil, tak já samozřejmě jsem se vracela na pracoviště, protože jsem tam měla kolo, o to jsem měla starost. No a ty baráky tam v té ulici, dneska v takové pěkné, ty byly všechny srovnané se zemí, prostě přímé zásahy. No a Ramovka, to byla spoušť, to bylo hrozné. No a potom vím, že ten náš šéf, co byl, tak tam taky bydlel, v tom jednom baráku, a dostali taky zásah. A on měl rodinu někde nastěhovanou na venkově a teď z toho byl nešťastný, přišel a my jsme se mu nabídly, že mu to půjdeme uklidit. A taky jsme šly. No a tak nebylo to tak tragické, aby se sesypal, víte. Bylo to... pomohly jsme mu prostě."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 22.08.2019

    (audio)
    délka: 01:55:28
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Myslím, že jsem normální člověk, který poctivě žije, nikomu neubližuje, má rád přírodu, ale hlavně jsem měla a mám úžasnou rodinu

Milada Frantalová, rozená Hronová, se narodila v Sezemicích 23. ledna 1927 v rodině s malým hospodářstvím. Kvůli omezení gymnázia v Pardubicích během německé okupace dostudovala rodinnou školu, byla totálně nasazena na dráze v Pardubicích, kde se stala přímým svědkem spojeneckého bombardování. Spřátelené židovské rodině Poláčkových rodiče pomohli skrýt část majetku před jejich nástupem do transportu, pamětnice zažila zátah gestapa na člena vojenského odboje, soud s kolaborantem Opletalem a jeho zabití při pokusu o únik před zatčením. Byla svědkem květnových dní roku 1945 a vzpomíná na několik zážitků se sovětskými vojáky. Zúčastnila se XI. všesokolského sletu v Praze roku 1948, poznamenaného incidentem s agilní příznivkyní KSČ. Po válce se vdala a vychovala dvě děti. Do penze odešla v 90. letech.