Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Měli jsme tam začít nový život socialistického člověka
narozen 5. prosince 1941 v obci Kurovice v okrese Holešov (dnes okres Kroměříž)
v Kurovicích rodina vlastnila největší hospodářství s 20 hektary polností
perzekuce rodiny v době kolektivizace
otec Vojtěch Frantík za kolektivizace v roce 1952 odsouzen ke dvěma letům vězení, které strávil v nápravně pracovním táboře na Jáchymovsku
rodinu v únoru 1953 vystěhovali do osady Nesytá
v roce 1973 se rodiče na dva roky vrátili do Kurovic
Miroslav Frantík vystudoval Zemědělskou technickou školu
agronom ve Státním statku v Postřelmově
v roce 2019 bydlel v Zábřehu
Přes sto let rod Frantíků vlastnil hospodářství č. p. 41 v obci Kurovice. Několik generací se staralo o rodinný grunt a polnosti a svůj majetek se snažili zvelebovat, aby ho s hrdostí předali svým potomkům. Zažili několik režimů, pád monarchie, první i druhou světovou válku, ale až komunistická diktatura je o vše připravila. Posledního majitele Vojtěcha Frantíka během kolektivizace venkova po vykonstruovaném procesu uvěznili a jeho rodinu vystěhovali do zdevastované chalupy v bezmála 250 kilometrů vzdálené obci Nesytá. Do Kurovic se pak již nikdo z nich natrvalo nevrátil.
Miroslav Frantík se narodil 5. prosince 1941 jako nejmladší ze tří synů rodičům Vojtěchovi a Drahomíře. Na okraji Hané v obci Kurovice v okrese Holešov (dnes okres Kroměříž) rodina vlastnila největší hospodářství s 20 hektary polností, dvěma páry koní, několika krávami, telaty, jalovicemi, prasaty a další hospodářskou zvěří. Na statku měli moderní strojní vybavení. Mimo jiné mlátičku s elektrickým pohonem nebo traktor značky Farmall. „Otec se angažoval v propagování moderních zemědělských metod, čili v pěstování výkonných odrůd a podobně. Byl zapsán v plemenné knize, kam se zapisovali nejúspěšnější chovatelé dojnic,“ vzpomíná pamětník na otce, který byl činný i v mnoha jiných oborech. Působil například jako náčelník dobrovolných hasičů a později jako náčelník hasičské župy v Holešově, náčelník Sokola v Kurovicích, okresní náčelník Selské jízdy, předseda spolku absolventů hospodářské školy v Holešově, člen obecního zastupitelstva a obecní rady, předseda školské rady, předseda honáckého spolku nebo člen ochotnického divadla.
Miroslav se narodil v průběhu druhé světové války a vzhledem k tehdejšímu nízkému věku nemá výrazné vzpomínky na válečné období. Ve svém vyprávění ale nemohl vynechat strýce, maminčina bratra a důstojníka československé armády Miroslava Kojeckého. Ten v březnu 1938 zažil jako voják československé armády bouřlivé události na Podkarpatské Rusi a boje nejen s maďarskými vojáky, ale také s tzv. sičovci během jejich povstání v Chustu. Se svou jednotkou byl pak evakuován do Rumunska a přes Jugoslávii a Rakousko se vrátil domů, do tehdy již nacisty okupovaného území protektorátu Čechy a Morava. V červnu 1939 se Miroslav Kojecký přes Polsko dostal do Francie, kde se přihlásil do cizinecké legie. Po vypuknutí druhé světové války bojoval v československých jednotkách v bitvě o Francii a s dalšími vojáky byl pak evakuován do Velké Británie. Až do konce druhé světové války o něm rodina neměla žádné zprávy.
Po úspěšném atentátu na šéfa RSHA Reinharda Heydricha provedeném 27. května 1942 v rámci operace Anthropoid Jozefem Gabčíkem a Janem Kubišem proběhla v celém protektorátu Čechy a Morava vlna represí. Nacisté vyhlásili stanné právo a pozatýkali a popravili několik tisíc osob. Se zemí srovnali obce Lidice a Ležáky a jejich obyvatele vyvraždili nebo poslali do koncentračních táborů. Na rozkaz říšského ministra Karla Hermanna Franka také zahájili Akci E (Emigranten) a na celém území protektorátu pozatýkali několik stovek blízkých příbuzných mužů, kteří utekli do zahraničí a byli podezřelí ze vstupu do spojeneckých vojsk. Většinu zatčených potom internovali v táboře ve Svatobořicích u Kyjova. V září 1942 si gestapo přišlo i pro členy rodiny Miroslava Kojeckého. Zatkli jeho sestru Blaženu a rodiče Marii a Františka Kojecké (prarodiče pamětníka). Blaženu a Marii odvezli přímo do Svatobořic. František prošel nejprve věznicí v Kounicových kolejích a táborem gestapa Pod kaštany v Brně, než ho přiřadili k manželce a dceři. Po osmi měsících je v dubnu 1943 propustili zpět domů.
O osudu Miroslava Kojeckého se rodina dověděla až po válce. Ve Velké Británii sloužil v československých jednotkách. V roce 1942 se tam oženil se Sheilou a o rok později se jim narodil syn Roger. Jenže Miroslav onemocněl na leukémii a 21. února 1944 zemřel. Začátkem listopadu 1945 pak Sheila s Rogerem přijeli do Kurovic a nakonec zůstali dva roky. Zatímco o Rogera se starali prarodiče, Sheila prý pracovala na velvyslanectví v Praze. Do své vlasti se i s Rogerem vrátila krátce před únorem 1948, kdy komunistická strana do svých rukou převzala veškerou moc v Československu. „Jelikož se blížil únor, tak ji všichni nabádali, ať se vrátí domů, do Anglie. Nechtěla a údajně přijela její maminka a kategoricky rozhodla, že se vrátí zpět,“ vypráví pamětník, jehož bratranec Roger dnes přednáší na předních světových univerzitách a se svými českými příbuznými se pravidelně schází.
Po válce rodina Frantíkova pokračovala v práci. Otec opravil grunt a dál se zajímal o moderní způsoby hospodaření. Zásadní zvrat znamenal únor 1948 a následná kolektivizace venkova neboli přechod soukromého vlastnictví na vlastnictví kolektivní, které přesně dle pokynů z Moskvy řídila komunistická strana. Po celé republice se zakládala jednotná zemědělská družstva (JZD) a tyto snahy probíhaly i v Kurovicích. Místní funkcionáři začali na otce vyvíjet enormní tlak, ale ten o novém družstvu nechtěl nic slyšet. Rodině proto nasadili nesplnitelné dodávky zemědělských komodit, které museli odevzdávat státu. Zabavili jim také mlátičku, traktor a další stroje. V rámci hospodářsko-technické úpravy jim vyměnili pozemky za horší a vzdálenější a také nesměli zaměstnávat žádné pracovní síly. „Pamatuji si, že místní rozhlas vyzýval, aby nikdo nepomáhal na našem gruntu, jinak jim národní výbor odebere potravinové lístky,“ vypráví Miroslav Frantík.
Rodina se dostala pod obrovský tlak. V říjnu 1949 je zasáhla další tragédie. Na hnisavý zánět mozkových blan zemřel pamětníkův desetiletý bratr Rostislav. Matka se pak sesypala a kvůli svému psychickému stavu musela brát pravidelně léky.
Za neplnění dodávek pak otec dostal stotisícovou pokutu a rodinu vyřadili z přídělového systému (potravinové lístky, šatenky apod.). V roce 1951 otce znovu odsoudili ke stotisícové pokutě a dvěma měsícům odnětí svobody, které si odseděl ve věznici v Uherském Hradišti. 21. srpna 1952 si pro otce přijeli rovnou na rodinné hospodářství. „ Přijelo ráno komando esenbáků, estébáků a milicionářů a udělali domovní prohlídku. Všechno prohrabali – byt, hospodářské objekty, chlévy, sklady. Neví se, co hledali, páč se nic nenašlo. Nicméně tatínka odvezli, že něco vysvětlí v Holešově a pak se vrátí. Vrátil se za dva roky z Jáchymova,“ vzpomíná pamětník a dodává, že ten den zatkli také druhého největšího hospodáře v obci a příbuzného Sebastiana Němečka se synem Břetislavem. I jeho rodinu později vystěhovali mimo okres. Hned po zatčení pak obecní funkcionáři zorganizovali veřejnou schůzi, kterou přenášel místní rozhlas. Ještě ten den všichni ostatní hospodáři ze strachu podepsali vstup do JZD.
Okresní soud v Holešově pak otce za sabotáž na národním hospodářství poslal na jeden rok do vězení a určil mu pokutu 100 000 Kčs,-. Odvolací soud pak trest zvýšil na dva roky vězení, již zmíněnou pokutu a také propadnutí veškerého majetku. Tím ale pomsta na úspěšném hospodáři neskončila. Jeho manželce zablokovali veškeré účty, okamžitě zabavili rodinné polnosti a sebrali koně s tím, že je vedou na jatka. „Velice dobře si na to pamatuji. Byli chloubou našeho gruntu,“ dodává pamětník. Místní zootechnik si pak přišel pro jejich slepice a předseda MNV pro motocykl. „Přišel bez klepání a bez příkazu. Potom ho sám používal.“
Na hospodářství sice zůstaly krávy, ale dojila je pracovnice JZD paní Bořitová, kterou pečlivě kontroloval zootechnik, aby náhodou nedala trochu mléka rodině, což se jí stejně občas podařilo. Kvůli nedostatku financí si matka sehnala zaměstnání jako pomocná kuchařka v restauraci v Holešově a do práce pak dojížděla i o nedělích.
Dne 8. února 1953 u domu zastavilo auto. Vystoupili z něj dva estébáci, kteří rodině předali výměr k vystěhování z okresu. Za chvíli přejel také prokurátor. „U něj byla zřetelná absolutní absence citu, poněvadž mamince vysvětloval, že tam bude nádherné bydlení, že tam budeme spokojení v přírodě. Maminka bude pracovat na státním statku, tatínek se do čtrnácti dnů vrátí a začneme tam nový život socialistického člověka. Milostivě nám povolil, abychom si vzali ještě jednu záclonou navíc, že jsou tam velká okna,“ vypráví Miroslav Frantík.
O den později z rodinného gruntu vyjelo nákladní auto jen s pár kusy nábytku a nejnutnějšími věcmi přesně určenými v předem sepsaném seznamu. Matka s Miroslavem, Vojtou a také dědečkem pamětníka Františkem Kojeckým, kterému dovolili rodinu doprovázet, po celodenní cestě dorazili do dvě stě padesát kilometrů vzdálené pohraniční osady Nesytá v okrese Trutnov, kde měli přidělenou zcela zdevastovanou chalupu. „Stála asi tři sta nebo čtyři sta metrů od silnice a jelikož byl únor, tak tam byla spousta sněhu. Za svitu baterek jsme se tam prošlapali. Nebyla tam klika, jen petlice. Otvíralo se kopnutím do dveří, poněvadž to bylo přimrzlý. V předsíni plno sněhu, kuchyně dva krát dva metry a druhý pokoj myslím dva krát jeden metr. Půda byla také plná sněhu. Chyběla elektřina, sociální zařízení, voda a veškeré vybavení. Venku studna s okovem bez řetězu a odtamtud se měla voda vytahovat. Ten jeden estébák říkal, že se tam opravdu nedá bydlet,“ vypráví Miroslav Frantík, který měl tehdy jedenáct let.
Noc rodina přečkala na Státním statku v Choustníkově Hradišti. Další den pak objížděli všemožné úřady, aby jim přidělili jiné bydlení. Objeli ředitelství státních statků, okresní národní výbor (ONV), okresní soud, okresní prokuraturu, SNB i okresní výbor KSČ. Všude však dostali stejnou zamítavou odpověď. Při jednání na ONV se ale dočkali nečekané pomoci. „Přišla za námi mladá slečna úřednice a řekla, že vyslechla náš příběh, že její rodiče bydlí dva kilometry od Nesyté a že u nich můžeme zůstat do té doby, než vyřídíme nejnutnější problémy.“ Nastěhovali se pak k rodině Doubkových v blízké obci Hajnice, u nichž ve stodole také složili nábytek, který rodině po příjezdu naházeli do zasněženého silničního příkopu v osadě Nesytá.
Bez povolení úřadů se pak matka se syny přestěhovala ke své sestře Svatavě Korgerové do města Zábřeh na severozápadní Moravě. „Půl roku dvakrát do týdne přicházely doporučené dopisy či chodili přímo estébáci, že se musíme vrátit,“ dodává pamětník. Kvůli třídnímu původu také matku nechtěli nikde zaměstnat. Nakonec si ale přeci jen našla práci v MEZu a posléze si také pronajala jednopokojový byt a rodina tak zůstala v Zábřehu.
Slečna, která rodině v nejhorší chvíli pomohla, se jmenovala Jarmila Doubková (provdaná Balcarová). Dlouhá léta o ní rodina nic nevěděla. Miroslav Frantík chtěl, aby se o jejím statečném činu dozvěděla veřejnost, a tak v roce 2017 napsal do pořadu Pošta pro tebe, kde jí před kamerami poděkoval.
Otec se o vystěhování rodiny dozvěděl až po několika měsících, protože mu zadržovali korespondenci. Po soudu v Holešově byl převezen do nápravně pracovního tábora Prokop na Jáchymovsku, kde vězni těžili vysoce radioaktivní uranovou rudu. Miroslav Frantík vzpomíná, že otce asi třikrát navštívili, což bylo vzhledem k bezmála čtyři sta kilometrové vzdálenosti náročné nejen psychicky, ale také finančně a časově. „Bylo to v místnosti, kde bylo asi deset přepážek do výšky přibližně mých prsou. Mohli jsme spolu mluvit asi patnáct minut. Stál u nás bachař, čili jsme si ani netroufli říkat něco nepatřičného. Dali jsme si pusu a pohladili se a jinak říkali běžné věci.“
V červnu 1954 se otec konečně vrátil za rodinou. „Často jsem chodil na nádraží a vyhlížel rychlíky od Prahy, jestli tatínek náhodou nepřijede,“ dodává Miroslav Frantík.
Zákaz vstupu do Kurovic ale stále platil, a tak při návštěvách musela rodina žádat o povolení. Otec toužil po návratu do rodného domu a jistá naděje se mu naskytla v době politického uvolnění během tzv. pražského jara, kdy se projednávala jeho rehabilitace. Vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 vše zhatil. Nakonec ale přeci jen dostali manželé Frantíkovi v roce 1973 povolení k návratu a vykoupení poloviny zkonfiskovaného a již značně zdevastovaného gruntu. Jenže dvouletý pobyt v uranových dolech Vojtěchu Frantíkovi podlomil zdraví a v roce 1975 zemřel. „Tatínek dělal padesát let venku v přírodě. Všechno mu ukradli a zavřeli ho do šachty, kde musel tvrdě pracovat. Je až neuvěřitelné, že se může dít takové bezpráví.“ Drahomíra Frantíková pak dům prodala a nastěhovala se zpět do Zábřehu.
Události padesátých let se podepsaly i na dětech. Miroslavův starší bratr Vojtěch měl i přes vynikající studijní výsledky kvůli posudku z Kurovic značné potíže s přijetím na studia. Přesto se mu nakonec po letech podařilo dálkově vystudovat vysokou školu. Doba pak pokročila a na Miroslava již neměla takové dopady. Po dokončení základní školy v Zábřehu vystudoval Zemědělskou technickou školu v Přerově a poté nastoupil jako agronom na Státní statek v Postřelmově.
V roce 1963 se Miroslav oženil s Ottílií Novotnou a o rok později se jim narodila dcera Drahomíra a v roce 1969 dcera Alexandra. V té době již rodina bydlela v Maletíně, kde Miroslav opět pracoval na státním statku. Vzpomíná, že se po nástupu proti němu vzbouřili zaměstnanci a odmítali poslouchat jeho pokyny. Vadil jim jeho kulacký původ a také němečtí předci manželky, která pracovala jako učitelka v tamní školce. Zastali se ho ale nadřízení. „Někteří bouřliváci poslechli vedení a šli do práce a někteří vyloženě kvůli mně odešli ze statku. Pak už se to znormalizavalo a nebyl problém.“
V roce 1975 se rodina přestěhovala do Zábřehu. Tam také Miroslav Frantík zažil o 14 let později sametovou revoluci. Vzpomíná, že se ve městě s nadšením účastnil všech mítinků a stal se jedním z prvních členu nově vzniklého Občanského fóra.
Po pádu komunismu rodině v restitucích vrátili polnosti v Kurovicích, čehož se dožila i matka pamětníka, která zemřela v roce 1995. Nikdo se ale již k hospodaření předků nevrátil. Část pozemků pak prodali a část dali do pronájmu. V roce 2019 bydlel Miroslav Frantík stále v Zábřehu. Na otázku, jak hodnotí současnou situaci, odpověděl, že mu nejvíce vadí, jak si bývalí komunisté stále udržují moc a také vzrůstající populismus na české politické scéně.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the region - Central Moravia
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the region - Central Moravia (Vít Lucuk)