Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Fréhar (* 1938)

• narodil se 29. ledna 1938 v Brně

• absolvoval Školu důstojnického dorostu v Kremnici

• vystudoval DAMU

• působil jako režisér v Severomoravském divadle v Šumperku a v Divadle E. F. Buriana v Praze

• v 70. letech byl šéfem činohry Olomouckého divadla

• v roce 1982 vstoupil do KSČ

• v roce 1987 se stal ředitelem Realistického divadla

Vyškov, Škola důstojnického dorostu v Kremnici a Realistické divadlo. Tři místa, která toho na první pohled nemají mnoho společného, spojuje jméno známého divadelního režiséra Jiřího Fréhara. Ačkoliv jeho kroky odmala směrovaly k umění, vojna a armádní tematika se jeho života dotýkají stejně jako divadelní prkna. 

I když se Jiří Fréhar narodil v lednu 1938 v Brně, rané dětství strávil ve Vyškově. Do Brna jeho matku rodiče poslali pouze rodit. Jiřík byl totiž nemanželský a rodina Vysloužilova si na malém městě nechtěla udělat ostudu. Nemanželského vnuka pak ale v prvních letech stejně vychovávali hlavně jeho prarodiče. Zatímco většina pamětníků má své první vzpomínky spojené s bezstarostným hraním, Jiří Fréhar si vybavuje bombardování. „Ve Vyškově bylo vojenské letiště a byla tam velká posádka, proto Vyškov často bombardovali,“ vysvětluje, že válečné roky v armádním městě nebyly jednoduché. „Když mi bylo asi čtyři nebo pět roků, nad městem letělo letadlo a najednou spadlo a zmizelo. Okamžitě jsme tam s klukama jeli. Dojeli jsme dřív než hasiči a přes kabinu jsme viděli mladého kluka, který měl rozsekanou hlavu a ležel tam vyvrácený,“ vybavuje si pamětník traumatický zážitek z první poloviny čtyřicátých let. Německý pilot byl na místě mrtvý a Jiří Fréhar na spadlé letadlo vzpomíná i po osmdesáti letech. Pamatuje si také, že jednou ze spolehlivých skrýší před bombami spojeneckých vojsk bylo divadlo. „Byla to zatím jen cihlová stavba, ale byl tam sklep. Takže když byly nálety, utíkali jsme do sklepa rozestavěného divadla,“ vzpomíná. Bomby, zbraně a všudypřítomná němčina, to je něco, s čím se Jiří Fréhar v prvních letech svého života potýkal takřka denně. Dodnes má v paměti první školní den v roce 1944. „Přišla učitelka, usmála se na nás a řekla: ‚Okno. Das Fenster. Dveře. Die Tür.‘ A všichni jsme to museli opakovat,“ ukazuje na příkladu, jak daleko sahaly snahy o německou indoktrinaci. 

Sověti měli žlutozelené uniformy

Když se válka chýlila ke konci, bombardování zesilovalo a lidé se z velkých měst stahovali za příbuznými do vesnic. Dědeček Vysloužil proto vzal celou rodinu a přesunul se do několik kilometrů vzdálené vesnice Moravské Málkovice. „Ve Vyškově hrozilo, že by to bouchlo blbě a mohli jsme zle skončit,“ vysvětluje pamětník. Do vesnice se s rodinou vypravili pěšky a cestou potkávali německé vojáky, kteří ustupovali ze svých pozic. „Seděli v příkopě a pamatuji si na barvy jejich uniforem. Takové šedozelené byly,“ vybavuje si barvy, které mu jako sedmiletému dítěti utkvěly v paměti nejvíc. V Moravských Málkovicích je po nějaké době zastihlo i osvobození, a tak místo německých vojáků začal venku potkávat sovětské. „Oni měli světlejší uniformy, takové žlutozelené,“ uvědomuje si pamětník hlavní rozdíl, který tehdy mezi německými a sovětskými vojáky vnímal. 

Díky nevšednímu oblečení má dodnes na paměti i jedno z prvních divadelních představení, na které ho vzal dědeček Vysloužil. „Šli jsme na balkon, abych dobře viděl. Já jsem se díval na lidi v podivných kostýmech a trošku jsem se za ně styděl. Tak jsem se schoval pod balkon a nedíval jsem se. Najednou mě děda chytil za hlavu, dal mi pohlavek a říkal: ‚Zaplatil jsem, tak se dívej!‘ To bylo moje první setkání s divadlem,“ vzpomíná divadelní režisér se smíchem na to, jak se mu divadlo na první pohled ani trochu nezamlouvalo. Co se mu naopak zamlouvalo hodně, byly hodiny náboženství. „Bavily mě příběhy svatých. A farář byl taky zajímavý,“ vzpomíná na to, jak farář přemluvil jeho maminku, aby ze své Českobratrské církve přestoupila na římskokatolickou víru, kterou se na hodinách učil její syn. Malý Jiřík měl o náboženství takový zájem, že jako osmiletý dostal za úkol během adventních svátků držet stráž u Ježíškových jesliček. 

Bydleli jsme v domě po odsunutých Němcích

Hodiny náboženství měly utrum, když se rodina Vysloužilova odstěhovala z Vyškova. V Jeseníku začínal odsun Němců a Vysloužilovi se rozhodli, že se přesunou do vesnice Křivá, i když „jejich“ dům ještě prázdný nebyl. „Byla tam taková malá chaloupka. Němci tam ještě byli, ale manželé uvolnili místo pro nové nájemce. Máma se zabydlela v ložnici a oni bydleli vedle v komůrce,“ přibližuje Jiří Fréhar provizorní podmínky, kdy se vesnice začaly zabydlovat rodinami národních správců. Ve vesnici Křivá ale nepobyli dlouho. „Děda byl vyučený pekař a chtěl tam založit dílnu, ale tam žádná taková možnost nebyla. A tak se rozhodl, že se odstěhujeme do jiné pohraniční vesnice. Bylo to u Šumperka, jmenovala se Libina. Děda tam sehnal dům, kde byla pekařská dílna. Jenže přišel rok 1948, zakázalo se soukromé podnikání a děda bohužel skončil v továrně jako vrátný,“ popisuje pamětník dědečkův pokus o založení vlastní pekárny, který skončil dříve, než začal. Už tehdy se v něm asi rodily antipatie ke komunistickému režimu a korunu tomu ovšem nasadila měnová reforma v roce 1953. „Děda hrál hodně karty a vyhrával. A všechny peníze mi jako prvnímu vnukovi dával na spořitelní knížku. A pak přišla výměna peněz jedna ku padesáti. A týkalo se to bohužel i spořitelních knížek. Tam se děda stal zapřisáhlým nepřítelem režimu, protože všechny naše našetřené peníze, byť byly vydělány z karet, přišly vniveč,“ vybavuje si pamětník událost, která nejvíc hýbala Československem v době jeho dospívání. V té době také už nebydlel se svými prarodiči, ale nadobro se usadil se svou matkou, otčímem a nevlastními sourozenci v Uničově. 

Byl dobrý student, nadšený atlet a pionýr, proto ho vedení školy v roce 1953 pověřilo držením čestné stráže u smutečního oltáře. Dospívající mladík si tehdy vzpomněl na dobu, jak před lety stál podobnou hrdou stráž u Ježíška. „Začalo mi vrtat hlavou, že je něco v nepořádku. Mrtvý člověk byl oslavován stejně jako Pán Bůh. Říkal jsem si, že je to divné,“ vzpomíná na první pochyby vůči tehdejšímu režimu, které se mu začaly objevovat na mysli. Začal také brigádničit v knihovně. Díky tomu se během padesátých let dostal ke knihám, které režim zakázal. „Některé knihy jsme museli vyřazovat. Ale to byly hezké knížky, tak jsem si jich několik vzal a nechal doma,“ prozrazuje pamětník, že ne všechny vědomosti se k němu dostávaly oficiální cestou. Na devítiletce také aktivně „přičuchl“ k divadlu. „Náš třídní profesor dělal pohádky a my jsme v tom hráli. Dokonce jsem v jedné pohádce zpíval.“ Když přišel čas rozhodnout se, jakou dráhu si Jiří Fréhar po základní škole vybere, třídní učitel za něj dokonce přišel domů orodovat. „Přišel za mámou a říkal: ‚Poslechněte, on je studijní typ. Dejte ho na studia, ať pokračuje.‘ A máma, že se pokusí,“ vybavuje si. Pamětníkův otčím byl proti, ale matka ho na učitelovo doporučení poslala na zkoušky na nové vojenské gymnázium, i když Jiří Fréhar nevěděl, co ho na škole vlastně čeká. „Byl jsem přijat,“ shrnuje stručně. „Dostal jsem pozvání, abychom přijeli tam a tam. Cílová stanice byla Kremnica. Dojeli jsme tam a zjistili, že jsme ve škole, která se jmenuje Škola důstojnického dorostu letectva. A jsme vybráni jako budoucí tryskoví piloti.“ 

Všichni chtěli křičet anglicky

Škola důstojnického dorostu podle pamětníkových vzpomínek nebyla prestižním ústavem. „To ŠDD někdo vymyslel nekoordinovaně, takže se tam lidé nehlásili houfem. Já jsem toužil po tom udělat si maturitu, někteří měli podobný důvod a někteří byli dobrodruzi a tíhli k letectví,“ vybavuje si Jiří Fréhar různé motivace svých spolužáků. Mladí studenti si v prvních týdnech zvykali na všechno, co k vojenskému povolání patří – držet noční stráže, učit se vojenské předpisy a pravidla, běhat dlouhé tratě na čas, udržovat se v dobré fyzické kondici, namotávat si onuce na nohy, ale i stlát vojenské postele a plnit slamníky. „Takže za čtrnáct dní jsme začali být bojeschopní, protože už jsme uměli pochodovat, už jsme uměli zdravit a dělat pozor. A pak začala výuka,“ vypráví pamětník, že jako volitelný jazyk tehdy měl možnost vybrat si angličtinu. A jelikož většina učitelů neměla vojenské zázemí, Jiří Fréhar vzpomíná na angličtináře, který se vždy vylekal, když ho mladí vojíni zdravili hlasitým: „Zdar, soudruhu učiteli!“ „A on se nás ptal: ‚Proč na mě takhle křičíte?‘ A my, že to máme v předpisech. Tak příští hodinu přišel a říkal, že to zkusíme anglicky, když máme angličtinu. A od té doby jsme řvali pozdrav anglicky. Pak se to rozkřiklo a všichni chtěli křičet anglicky,“ vypráví se smíchem historku ze školních lavic. Po letech se diví, že jim angličtina ve třídách vojenské školy v polovině padesátých let prošla. Učitel dokonce dostal pochvalu, že využívá angličtinu v rámci školního řádu. „Akorát už jsme nesměli potom tolik řvát,“ dodává pamětník. 

I na důstojnické škole pokračovaly jeho divadelní aktivity. „Začali jsme zkoušet Rohovína Čtverrohého od Klicpery. Když došlo na generálky, tak z Kremnice pozvali maskéra ochotníků. Přijel a všechny nás oblepil fousama, i ty vojáky, kteří měli kníry. A my byli rádi, že jsme nalíčení. Divadlo jsme zahráli s obrovským úspěchem, hráli jsme i pro Kremničany,“ vzpomíná Josef Fréhar na své první představení na důstojnické škole. Podobně úspěšné bylo i další představení, Ženichové od Simeona Macháčka. Pamětník později také založil loutkářský soubor a vyhrál s ním cenu na Armádní soutěži umělecké tvořivosti. 

Odmaturoval v roce 1956 a adepti z důstojnické školy byli pak nakrátko přesunutí do Leteckého technického učiliště. Tam pamětníka také zastihly nepokoje v Maďarsku. „Měli jsme být připravení a že půjdeme hájit socialismus,“ vybavuje si Jiří Fréhar podzimní události. Většina studentů důstojnické školy vůbec netušila, co se v Maďarsku děje. Naštěstí někteří pamětníkovi spolužáci uměli maďarsky. „Překládali nám zprávy z maďarského rozhlasu. A tam říkali, proti komu vlastně půjdeme. V noci jsme se bavili, co budeme dělat? Odmítneme, nebo budeme střílet do lidí, o kterých víme, že hájí svoji suverenitu a svůj názor na svobodu a na národnost? Věděli jsme, že se asi vzbouříme,“ přiznává Jiří Fréhar, že jít proti protestujícím Maďarům jim bylo proti srsti. Nakonec ale padlo rozhodnutí, že československá armáda v Maďarsku zasahovat nebude. „Zastavili jsme se na hranici. Zaplaťpánbůh jsme nemuseli střílet.“ Pamětník je za tenhle výsledek událostí dodnes vděčný. Krátce poté se studentům naskytla možnost jít do civilu, protože na učilišti byl přetlak adeptů. Jiří Fréhar této možnosti s radostí využil a po krátkém dosluhování na letišti v Čáslavi byl od vojenských povinností volný. 

Brežněv mi zkazil koncepci Jízdní hlídky

Armádní tematika se mu však v životě objevovala i nadále. Když přišel rok 1968, Jiří Fréhar už měl za sebou studium DAMU a hostoval v Severomoravském divadle Šumperk. Shodou okolností na 20. srpna 1968 připadla první čtená zkouška hry Jízdní hlídka, kterou pamětník režíroval. Podle oficiální anotace díla dramatik František Langer zpracoval v Jízdní hlídce konflikt československých legií s bolševickým režimem v Rusku. K tématu ale navzdory svým legionářským zkušenostem přistupoval korektně a ze sovětských vojáků nedělal zloduchy. V dramatu je představil jako vším zklamané lidi, kteří nevidí jinou budoucnost svou a své země než v násilné společenské změně. Každého proto nutí, aby se k nim připojil. „Když jsem v tranzistoru slyšel, že okupují naši zemi, řekl jsem: ‚Ten idiot Brežněv mi zkazil koncepci Jízdní hlídky,‘“ vybavuje si Jiří Fréhar svou první reakci. Pak se vydal ze Šumperku do Prahy. „Cesta byla vzrušující, vlaky se míjely, lidé na sebe mávali. Na vlacích byly nápisy. Ten odpor byl cítit. Lidé byli tak sjednocení, že měl člověk radost, že je součástí jedné myšlenky.“ Z hlavního nádraží se vydal pěšky až na Spořilov, protože tramvaje nejezdily. „Přišel jsem na Václavák, už bylo po půlnoci. Ticho a prázdno jako za pandemie, a jak byl svatý Václav polepený těmi hesly, tak to vojáci strhávali, a jak to strhávali, tak tam zůstaly kusy papírů a vypadalo to, že je svatý Václav obvázaný do obvazů. Byl to hrozně smutný obraz,“ vzpomíná pamětník na nezvyklý pohled, který se mu naskytl. V Praze vyhledal vdovu po Františku Langerovi, který Jízdní hlídku napsal. S ní ještě před okupací konzultoval svou koncepci divadelní hry. „Ujistil jsem ji, že to dělat budu. Že je to nejlepší doba, kdy to uvést. Tak mi děkovala a řekla, že mi drží palce.“ Jiří Fréhar se vrátil do Šumperku s cílem Jízdní hlídku nazkoušet. „V říjnu byla premiéra. Na ni se sjeli ředitelé moravských divadel Opava, z Brna, z Ostravy. Všichni čekali, jak to dopadne. A ředitel Ostravského divadla to koupil, když to viděl. Ale pak začala normalizace a pomalu to vyšumělo,“ uzavírá pamětník události srpnové okupace. Když se pak Jiří Fréhar v sedmdesátých letech stal šéfem činohry Olomouckého divadla, sovětské tematiky se ale nezbavil. K různým výročím musel na popud ředitele divadla dělat sovětské kusy. „Tak já jsem si vybral ty, které mě bavily, a ne ty, které mi navrhovali. Vybíral jsem si repertoár, který byl díky Rusům proti režimu. A nedalo se s tím nic dělat.“ Jiří Fréhar takhle zpracovával kusy od Šatrova nebo Vampilova. Díky své činnosti se během minulého režimu i několikrát podíval do Sovětského svazu v rámci družby. Dostal se také do proslulého Divadla na Tagance. „To byla taková výstavní síň pro zahraniční delegace.“ Pamětník tam zhlédl představení Deset dnů, které otřásly světem, které se zabývá událostmi bolševické revoluce. „Sedmdesátá léta pro mě byla úspěšná. Všechno jsem dělal s obrovskou chutí, protože jsem měl oporu v tom, co jsem viděl na Tagance,“ vysvětluje. 

Když přišel rok 1989, Jiří Fréhar už netvořil na oblasti, byl ředitelem Realistického, dnešního Švandova divadla v Praze. V té době už byl také v komunistické straně, kam vstoupil v roce 1982, v době, kdy působil v pražském Divadle E. F. Buriana. „Ale ne kvůli tomu, abych byl ředitelem, to je omyl. V divadle byla zvláštní atmosféra, byli trošku rozhádaní. Ředitel byl Větrovec, komunista, ale hájil Jirku Ornesta, Michala Pavlatu a Katku Burianovou. Zkrátka lidi, kteří byli pro některé straníky nepohodlní. A měl se volit stranický výbor, kde měl jeden demagog ambice být zvolen. A ten byl neskutečně pro to, aby tihle vadní lidi odešli. Proto mě poprosili, jestli bych to nevzal. Tak jsem vstoupil do strany a zvolili mě předsedou stranického výboru,“ vysvětluje pamětník stručně, jak se dostal ke stranické legitimaci. Díky ní pak mohl dělat ředitele v Realistickém divadle. To hrálo zásadní roli ve společnosti v roce 1989. Přišlo se s projektem Res publica I aneb Jak jsme nezažili 20. léta, který připomínal díla zakázané literatury. Na konci října mělo premiéru pokračování projektu Res publica II aneb Tak jsme to zažili, které se podobným způsobem zaměřovalo na šedesátá léta. Kritici se shodli, že bylo ve výběru autorů ještě odvážnější. Podle knihy Deset pražských dnů byly kolem hlediště zavěšené pruhy balicího papíru, kam diváci psali své vzkazy režimu. Po událostech na Národní třídě se právě v Realistickém divadle sešli pražští i mimopražští divadelníci a za přítomnosti Václava Havla vydali prohlášení, kterým se přidali k týdenní protestní stávce studentů. Zároveň vyzvali všechny občany ke generální dvouhodinové stávce, která se měla uskutečnit 27. listopadu. Jiří Fréhar byl ředitelem Realistického divadla do roku 1997.