John Freund

„Pak nás Američané vzali na nákladní auto a odvezli nás. Jeli jsme skrz Norimberk. A já jsem měl velikou radost, to město bylo úplně rozbité, nic tam nestálo. To byla jediná radost, kterou jsem měl. Oni si to zasloužili. A pak jsme přijeli na české hranice a tam nás lidé vítali. Byl začátek května, rádia hrála hlasitě a přišel pan prezident Beneš.“

„My židovské děti jsme v Budějovicích vydávaly časopis. Teď je z toho kniha. Ten časopis se jmenoval Klepy, byl krásně ilustrovaný, byly tam povídky, které jsme my děti psaly. Hodně fotek a ilustrací. Pokud by vás to zajímalo, je o tom vydaná kniha The Underground Reporters, ale zatím ne v češtině.“

„V Holandsku žil jeden z nás a on si pamatoval na tu selekci těch devadesáti chlapců. A hledal, jestli to někdo přežil. On byl potom duševně nemocný, patřil k lidem, kteří to nemohli snést. Už zemřel. Tak on začal hledat a já i ostatní jsme od něho dostali dopis. A já jsem pak po něm převzal vedení té knihy. Tak jsme se našli skoro všichni, přežila to asi polovina, pětačtyřicet. Někteří byli tady, někteří v Americe, někteří v Izraeli. Tak jsme si začali dopisovat a z toho pak vznikla ta kniha. A taky jsme tady v Praze měli sjezd.“

„Když jsem se po prázdninách vrátil z vesnice, tak mi jeden vzdálený příbuzný říkal, že musím jít do školy. Tak mě tam zavedl, my tam přijdeme, on mě představí a ten pan řídící – ještě teď je mi špatně, když o tom mluvím – pan řídící mi říká, že tady má nařízení, že nesmí připustit židovské děti. Že to nikdy nebylo zrušeno, takže mě nemůže vzít do školy, představte si to!“

„Člověk se bál. On se mě ptal: ‚Jak jsi starý?‘ Já jsem mu říkal: ‚Čtrnáct let a jeden měsíc‘, protože to bylo měsíc po mých narozeninách. Člověk se bál, když víte, že je to buď smrt, nebo život. Skoro jsem se třásl. Ale to jste nemohl ukázat, že máte strach, to by vám moc nepomohlo.“