Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Hana Frištenská Štarková (* 1951)

• narozena 16. června 1951 v Praze

• otec ortodoxní Žid, který přežil koncentrační tábory, matka z liberální rodiny v Praze

• v roce 1954 otec zatčen a odsouzen k 15 letům vězení

• v roce 1961 se matka rozvedla a její nový manžel pamětnici adoptoval

• 21. srpen 1968 prožila na praxi v samoobsluze

• rok 1970 strávila na stavbě elektrárny Tušimice II

• absolventka Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

• pracovala jako romská kurátorka ve Správě sociálních služeb

• od roku 1990 pracovala na Úřadu vlády, kde se zabývala právy národnostních menšin

• v roce 2019 vydala knihu „Každému jeho Izrael“

• k roku 2022 se angažovala ve správních radách neziskových organizací

Hana Frištenská Štarková se od narození pohybovala v prostředí plném rozmanitých příběhů a pohledů na život. Její matka pocházela z pražského liberálního prostředí, otec, ortodoxní Žid, se narodil na Podkarpatské Rusi a přežil koncentrační tábory. Po absolvování Právnické fakulty Univerzity Karlovy začala pracovat jako romská kurátorka. „Vždycky jsem cítila - možná proto, že jsem míšenka - příchylnost k jiným kulturám. Prostě mě zajímaly,“ reflektuje. Když otce odmítajícího se podřídit režimu, zařadit se a chodit do práce, komunistická vláda odsoudila k 15 letům vězení, zásadně to změnilo její dětství i dospívání. Během studia vysoké školy si k otci opět našla cestu a v roce 2019 vydala knihu „Každému jeho Izrael“, kde jako jedna ze tří hlavních postav vystupuje právě její otec. 

Hana Frištenská Štarková se narodila 16. června 1951 v Praze. Její otec, Ludvík Štark, pocházel z ortodoxní židovské rodiny. Léta před druhou světovou válkou prožil ve městě Mukačevo, které tehdy spadalo do Podkarpatské Rusi a dnes je součástí Ukrajiny. Otec vyprávěl, že jeho rodina byla v Mukačevu nejbohatší, protože vlastnili koně, rovněž také obchodovali se dřevem. Sílící nenávist vůči Židům měla tragický dopad na celou rodinu. Jeho rodiče byli umláceni vesničany před odjezdem do koncentračního tábora. Sám Ludvík Štark prošel několika koncentračními tábory v Maďarsku, byl vězněn i v německém Mauthausenu. O těchto letech ale před dcerou téměř nemluvil. 

Matka Hany Frištenské Štarkové, Alena Hájková, pocházela z úplně jiného prostředí. Vyrostla v Praze, neměla sourozence a rodiče byli ve výchově liberální. Tento směr hodně určoval její otec, který se po zkušenosti z první světové války, kam byl nasazen přímo od maturity, nechal vypsat z církve a celý následující život byl liberálem. Pamětnice vzpomíná, že fotografie mrtvých, které si její otec z války přivezl, vypadaly stejně jako záběry z masakru ruské armády v ukrajinské Buči v roce 2022. Dědeček miloval první republiku a nenáviděl komunisty. Matka pamětnice vystudovala obchodní akademii a pracovala ve Všeobecném penzijním ústavu, kde její otec dělal tajemníka ředitele.

Otec pamětnice zůstal v Praze neplánovaně. Původně se chtěl po druhé světové válce přestěhovat za příbuznými na Západ. Rodinu měl ve Francii, Anglii i Americe. Prahu si zvolil jako přestupní stanici, kde dočasně pobýval s bratrancem Zoltánem. A tak se stalo, že se Ludvík Štark seznámil s Alenou Hájkovou, v roce 1950 se vzali a o rok později se narodila Hana Štarková. Pamětnice popisuje, že pro liberálního dědu a babičku bylo nečekané, že si matka bere ortodoxního Žida, ale akceptovali to. Matka se v legraci zmiňovala o tom, že je proselytkou a pamětnice se domnívá, že její rodiče měli občanskou i židovskou svatbu. Vzpomíná, že doma se mluvilo maďarsky a jidiš. Bydleli na Pankráci, spolu s mladším bratrem Richardem a s prarodiči z matčiny strany. Už během prvních let života Hany Frištenské Štarkové parkovala před domem volha Veřejné bezpečnosti. Sledovala jejího otce, kterého v roce 1954 zatkli na ulici a odvezli do vězení.

Milovat život

Otec o své zkušenosti z koncentračních táborů téměř nemluvil. Jak popisuje sama pamětnice: „Můj táta byl člověk, který miloval život a žil v přítomnosti. A musím říct, že se svými vzpomínkami na druhou světovou válku moc nezabýval.“ Žil naplno a svobodně, odmítal se přizpůsobit totalitě a politickému tlaku padesátých let. Živil se tím, že načerno obchodoval s bižuterií, zlatem a švýcarskými hodinkami. Měl rád luxusní věci a na celé dny chodíval hrát karty. Nechal se dokonce na oko zaměstnat v družstvu, aby nebyl tak podezřelý v rámci politiky tzv. plné zaměstnanosti. Měsíčně za to závodu platil ze svého, aby jej vykazovali jako zaměstnance. Rodiče zvažovali emigraci, ale nakonec k tomu nedošlo a jednoho dne otce Hany Štarkové zatkla Státní bezpečnost. Pamětnici byly tehdy tři roky, popisuje, že už sama vlastně neví, co je její vzpomínka a co zná z vyprávění rodiny.

Dlouho se nevědělo, kde otec je. Až jednou přišel v doprovodu uniformovaných, kteří po něm chtěli, aby jim ukázal, kde má v bytě schované cennosti – ty příslušníci SNB zabavili. Matka tvrdila, že je otec v nemocnici, pamětnice o tom začala pochybovat, když jej byli navštívit ve Valticích.

Odsouzení otce na patnáct let

Rodina byla uvězněním otce silně zasažena. Kvůli kádrovému posudku nemohla matka najít práci, chvíli pracovala v pekárně, ovšem jen do doby, než se zjistilo, že její manžel sedí ve vězení. Žili z malého důchodu dědečka, který se po nástupu komunistů k moci nechal záměrně uvést do předčasného důchodu, a z peněz, které měl z nově nalezené práce nočního hlídače. Otec pamětnice byl odsouzen na 12 let vězení za sabotáž podniku Chronos, výrobce hodinek. Po odvolání prokurátora byl jeho trest navýšen na 15 let. Protože předmětem nebyly politické důvody, nýbrž hospodářské, vyhnula se mu amnestie politických vězňů v roce 1960. Z vězení se dostal až v roce 1965 při amnestii vydané k oslavě 20 let od ukončení války. Strávil tam 11 let.

Seděl ve Valticích, kde vězni drali peří a přebírali meruňky, poté byl přesunut na Bytíz. Nejprve tam pracoval v uranových dolech, po uranu chodívali bosí. Poté, co mu lékaři zjistili astma, vedl výrobnu korálků. Kontakt s otcem byl tedy pro Hanu Štarkovou až na občasné návštěvy přerušen. Vzpomíná si, jak jim otec za práci odvedenou ve věznici pořídil knížku a vyrobil zlatá srdíčka pro ni, bratra Richarda a matku.

Kádrový posudek a rozvod rodičů

V roce 1957 začala Hana Štarková chodit na základní školu. Vzpomíná, že měla hezké dětství v rodinném kruhu matky, mladšího bratra Richarda, babičky a dědy. V dospívání ji zajímaly hlavně knihy a kultura a také, jak sama říká, „divoký život“. Po základní škole se snažila dostat na gymnázium, ale zřejmě i vlivem kádrového posudku nebyla přijata. Vyučila se tedy prodavačkou, obor jí ale k srdci nepřirostl, spíš jej nenáviděla. Ve škole se střídal týden v učebně s týdnem na praxi. 

V roce 1961 umřela babička a matka se hned nato s otcem, který byl v té době stále ve vězení, rozvedla. Později se znovu provdala za Dalibora Frištenského. Ten se stal adoptivním otcem pamětnice, která tak získala dvě příjmení – Frištenská Štarková. Kontakt s vlastním otcem byl přerušen. Nějaký čas žila rodina na Šumavě, kde matka s druhým manželem vedli hotel. 

V srpnu 1968 slyšela kamarádku naposledy

Jedné srpnové noci zazvonil telefon a Hana Frištenská Štarková slyšela svou kamarádku křičet: „Napadli nás Rusové!“ Když se za ní pamětnice ráno vydala, už ji doma nenašla. S celou rodinou emigrovala do Nizozemska. Dramatické dny okupace vojsky Varšavské smlouvy prožila na školní praxi v samoobsluze. Vzpomíná, že lidé vykupovali všechno zboží, protože měli ještě čerstvou zkušenost z nedostatku jídla za války. Do samoobsluhy se vozily obrovské padesátikilogramové bloky másla z Islandu, které krájela. 

Stavba elektrárny s dobrodruhy

Po vyučení toužila studovat vysokou školu, ale s jejím kádrovým posudkem to během normalizace nebylo možné. Našla však cestu. V roce 1970 odešla pracovat na stavbu elektrárny Tušimice II nedaleko Chomutova. Pracovat rok na tzv. stavbě mládeže znamenalo výrazné zlepšení posudku, aniž by se člověk musel režimu zaprodat.

Zde se hodí citovat slova z archivní reportáže České televize, vysílané v roce 1971: „V těsném sousedství tušimické elektrárny vyroste během několika příštích let další velká elektrárna Tušimice II. Takové staveniště samozřejmě potřebuje velké množství pracovníků. Výstavba elektrárny Tušimice II byla vyhlášena první stavbou Socialistického svazu mládeže. Mají se zde vystřídat v ročních cyklech skupiny po osmi stech brigádnících.“

Oproti nadšenému budovatelskému hlasu z televize však pamětnice vzpomíná, že do „dvojky“ už nechodili nadšení dobrovolníci, jako tomu bylo v Tušimicích I, ale spíš dobrodruzi, lidé z dětských domovů či lidé s mizerným kádrovým posudkem. „Velmi pozoruhodná společnost, rozhodně bych neřekla, že politicky absolutně dotknutá. To bylo opravdu moc zajímavé, stýkat se tam s těmito lidmi.“ K roku na stavbě elektrárny se vrací jako k jednomu z „nejpodivnějších a současně nejpozoruhodnějších částí života“. Moc práce pro ženy na stavbě nebylo, když se stavba pohnula, dělala s dalšími ženami uklízečku v kancelářích. Bylo i dost času na kulturu, účastnila se recitační soutěže nebo pomáhala organizovat literární večery v Kadani.

„Když jsem se vrátila a šla jsem na zkoušky na práva [Právnická fakulta Univerzity Karlovy], tak s tím tušimickým glejtem by se mě nikdo neodvážil odmítnout. Dokonce to bylo tak daleko, že se místní výbor SSM [Socialistický svaz mládeže] na právnické fakultě bál, že jim chceme sebrat funkce. Takže úspěch to byl dokonalý.“

Studium práv a cesta k otci

Na fakultě narážela na kurikulum silně ovlivněné marxismem a leninismem. Popisuje, že například ústavní právo tehdy nemělo v kontextu režimu žádnou logiku. Zároveň zde přednášely i kapacity oboru a některé předměty tedy nebyly propagandou zasaženy. V roce 1975 se jí narodil syn a musela přejít na individuální studijní plán. Školu dokončila a vzpomíná, že na její promoci byla matka i otec.

Během studia práv si s otcem opět našli společnou cestu. Pamětnice popisuje, že on sám si myslel, že kriminál nepřežije. Po propuštění z vězení v roce 1965 dostal Ludvík Štark invalidní důchod kvůli svému astmatu, nutno dodat, že velmi nízký. On však peníze nepotřeboval. Začal opět kšeftovat a žít „život na plné pecky“, jak pamětnice podotýká. Hana Frištenská Štarková se k otcově lásce k životu vrací těmito slovy: „Bylo obdivuhodné, jak měl otec po těch basách ten život rád. Tak si ho užil! Bylo v něm všechno, co považoval za luxusní, pěkné, neopomenutelné a bylo mu úplně jedno, že je tu ten blbej socialismus.“ 

Otec se začal věnovat také víře, zpíval na Vysokých svátcích a při jejím studiu práv se spolu potkávali na obědech v Židovské obci. V jednu dobu to vypadalo, že dokonce emigruje za ortodoxní částí rodiny do New Yorku, jak ale pamětnice vzpomíná, otce ta představa příliš nenadchla, měl svůj život v Praze rád. Stejně tak se před rokem 1968 v rodině uvažovalo o tom, že by za příbuznými do Ameriky emigrovala i sama pamětnice. Vztahy s „americkou“ částí rodiny ale neměla moc dobré, z jejich ortodoxnosti měla spíš obavu a byla ráda, když z myšlenky sešlo. Více se s nimi sblížila po otcově smrti.

Učila se romsky

Po dokončení právnické fakulty získala Hana Frištenská Štarková práci ve Správě sociálních služeb, konkrétně v Oddělení zvláštní péče. Tato sekce byla útočištěm chartistů, kteří tu vykonávali práci bez velkého tlaku režimu. Ti však byli těsně před nástupem pamětnice vyhozeni. V nové práci jí bylo nabídnuto vstoupit do Komunistické strany Československa, ona však odmítla. O době normalizace mluví jako o čase, kdy bylo nutné si vytvořit vlastní bublinu svobody, do které patřili blízcí lidé, a tím, co se děje venku, se nezabývat.

Hana Frištenská Štarková se v Oddělení zvláštní péče jako sociální pracovnice věnovala romské komunitě, řešila například dostupnost bydlení, pořádala letní pobyty, hrála si s dětmi, učila se romsky a poznávala odlišnosti kultur. Práci milovala. K romské komunitě cítí dodnes velké pouto a sympatii: „Vždycky jsme si byli jistí, že ta skupina je etnicky odlišná a že se jedná o národ, zatímco režim je vydával za sociálně patologickou skupinu. Chodili jsme na romštinu, abychom dokázali, že to tak je a vybírali jsme si spolupracovníky z řad Romů.“

Euforie ze Sametu

Na listopad 1989 a následující měsíce vzpomíná jako na neuvěřitelně euforickou dobu. Brzy poté nastoupila na Úřad vlády, kde se zabývala právy národnostních menšin. Až tady začaly dávat smysl věci, které se učila na právnické fakultě. Úřad nebyl tehdy zatížen administrativou, práce byla kreativní, v podstatě šlo o to, vymyslet politiku státu ve vztahu k národnostním menšinám. Konec listopadové euforie datuje k rozpadu Československa a pozdějšímu nástupu „technicistních vlád“. Na Úřadě vlády zůstala až do svého odchodu do důchodu. 

V roce 2019 jí vyšla kniha s názvem „Každému jeho Izrael“, kde líčí příběhy tří členů své rodiny, včetně svého otce. V roce 2022 dokončila svou druhou knihu a angažovala se ve správních radách neziskových organizací, například v Nadaci rozvoje občanské společnosti, v Nadačním fondu obětem holocaustu nebo v dozorčí radě Nadace Michaela Kocába. „Žijeme teď v hodně dramatické době, přeji si, aby to dobře dopadlo,“ dodává na závěr svého poutavého vyprávění.