Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Frištenský (* 1926)

• narozen 7. prosince 1926 v Lužicích u Šternberka

• jeho strýc byl úspěšný zápasník Gustav Frištenský

• strýc a otec František hospodařili na statku v Lužicích

• za protektorátu rodina koupila hospodářství v Bedihošti na Prostějovsku

• zásobovali jídlem partyzány v Beskydech

• svědek řady událostí spojených s osvobozováním Bedihoště a Prostějovska

• jeho rodiče František a Marie Frištenští byli zatčeni, protože odmítli vstoupit do JZD

• hospodářství v Bedihošti bylo znárodněno

• na počátku 50. let byl úspěšným motocyklovým závodníkem

• v roce 1955 ze zdravotních důvodů se závoděním skončil

• v 70. letech se neúspěšně pokusil o emigraci

• pracoval jako automechanik, později vedl rekreační středisko

Muži s příjmením Frištenští bývali vážení a úspěšní. Stavěli české školy, reprezentovali svoji zemi ve sportu a za války byl zapojeni v odboji. Komunisté se jim za to „odvděčili“ tím, že jim zabavili majetek. A tak se Zdeněk, který měl rodinné hospodářství převzít, nakonec stal automechanikem. Přesto i on dokázal jméno Frištenský znovu proslavit, protože zvítězil v řadě motocyklových závodů.

Zdeněk Frištenský se narodil 7. prosince 1926 v Lužicích u Šternberka jako jeden ze čtyř synů Marie a Františka Frištenských. V dětství často býval se svým strýcem Gustavem, který byl slavným reprezentantem v řecko-římském zápase. Respekt získal nejen kvůli sportovním úspěchům, ale také proto, že s bratrem Františkem stavěli české školy v pohraničí a zasazovali se o výchovu dětí k vlastenectví. To se rodině stalo osudným, když Lužice v oblasti Sudet zabrali Němci. Frištenští tam měli pronajaté hospodářství. Vše museli zanechat na místě a uprchnout.

„Táta a strýc Gustav tam hospodařili do roku 1939, ale pak jsme museli odjet. Vím, že tatínkovi se to podařilo na poslední chvíli. Němci tam už byli dost zfanatizovaní. Neměli jsme kam jít, a tak se rodiče usadili u matčiny sestry v Olomouci. Nás čtyři syny umístili u různých příbuzných mámy, která pocházela z jedenácti dětí. Takže já jsem skončil u strýce Klestila v obci Prostřední Bečva v Beskydech,“ vypráví Zdeněk. Jeho otec se poté dozvěděl, že je na prodej hospodářství v Bedihošti na Prostějovsku. Koupil ho a rodina se tam během protektorátu usídlila.

Pomoc partyzánům v Beskydech

Gustav Frištenský, strýc pamětníka, byl vězněn, protože se zapojil do protifašistického odboje. Zdeňkův otec pomáhal partyzánům, kteří operovali v Beskydech.

„Jezdil jsem s mámou do Olomouce nakupovat spodní prádlo a teplé oblečení. Divil jsem se, proč toho kupuje tak hodně. Mlčela, nechtěla mi říct, že je to pro partyzány. Bála se, abych to jako kluk někde neřekl. V Beskydech byla partyzánská činnost dost velká, takže pak už jsem o všem stejně věděl. Tatínek měl známého přednostu nádraží a ten mu pomáhal posílat partyzánům dokonce i dobytek. Tehdy musel mít každý kus dobytka svůj pas, kde bylo napsáno, komu patří a komu je určen. Zapojen do toho byl i zvěrolékař v Bedihošti. Ten nám vždy napsal něco do toho pasu a pak už ten kus dobytka jel vlakem do Rožnova pod Radhoštěm. Strejda, ten Klestil, u kterého jsem předtím bydlel, dirigoval, kam se dobytek doveze a kde se porazí, aby partyzáni měli jídlo. Já jsem to věděl, ale také jsem věděl, že to nesmím říkat,“ vzpomíná Zdeněk.

Osvobozování Prostějovska

S rodiči prožil poslední dny války v Bedihošti a měl obrovské štěstí, že z té doby vyvázl živý a zdravý. Byl svědkem toho, jak američtí letci bombardovali letiště v Prostějově, aby z něj německá letadla nemohla vzlétat. Jednou jel kolem s koňským povozem a bomby padaly nedaleko od něj. „Měli jsme dobytek, ale nešla elektřina ani voda. Dobytek potřeboval pít. Měli jsme kádě pod rýnama a do nich tekla voda. Byla tam taková klapka, která se spouštěla dolů, aby voda tekla. Táta mi řekl, ať ji jdu zavřít. Udělal jsem to, pak jsem odešel k brance, a naráz to ve dvoře zasvištělo. Mina spadla do našeho dvora, odrazila se od rýny a dopadla přesně tam, kde jsem předtím stál. Měl jsem kliku, že už jsem byl pryč,“ vzpomíná.

Štěstí měl i při jedné kontrole německé hlídky. Rodina se skrývala ve sklepě a on tam měl mezi bramborami zahrabané dvě pušky. Předtím je vzal maďarským vojákům, kteří tam projížděli a na své věci si nedávali pozor. „Kdyby je tehdy Němci našli, dnes bych tu pravděpodobně nebyl,“ podotýká.

Frištenští měli na dvoře samovazy, mlátičky a zemědělské stroje. Postavili je tam úhledně do řady. Letci mysleli, že to jsou německá armádní vozidla, a tak přímo tam hodili bombu. Nevybuchla. Zdeněk s otcem poté několik dní přemýšleli, co si s ní počít. „Pak jsme ji naložili a odnesli do polí. Likvidovalo se to až mnohem později, když přešla fronta a válka skončila,“ vybavuje si Zdeněk.

Stal se řidičem generála

Rodina se radovala, že válka skončila. Gustav Frištenský se vrátil z vězení. I když měl podlomené zdraví, dál se věnoval sportu. Plány rodiny byly jasné: Zdeněk časem převezme vedení rodinného hospodářství v Bedihošti. Odešel na dvouletou povinnou vojenskou službu. Na vojně se mu líbilo, protože se stal osobním řidičem generála Miloslava Kukly. Jezdil s ním často do Prahy a generál se k němu choval slušně a mile. Jednoho dne však pamětníkovi jeden nadřízený oznámil, že už s generálem jezdit nemůže, protože je syn kulaka. Zdeněk nechápal, jak souvisí to, že má jeho rodina hospodářství, s tím, že je řidičem generála. „Řekl mi, že kdyby na generála někdo zaútočil, jako syn kulaka bych ho nebránil. No na to snad ani nešlo nic říct,“ vzpomíná. Zanedlouho měl generál Kukla při jedné cestě problém. Porouchalo se auto a jeho nový řidič si s ním nevěděl rady. A tak zavolali Zdeňka, auto opravil a generál Kukla řekl, že už chce jezdit jen s ním. „Byl to slušný člověk. On tehdy nebyl komunista jako komunista. Když jsem na vojně končil, nabízel mi, abych zůstal. Já jsem mu říkal, že potřebuju jisté zaměstnání, že on tady nemusí být navždy. Pochopil to. Později jsem se dozvěděl, že ten kapitán, kterému vadilo, že jsem syn kulaka, byl zatčen. Ukázalo se, že to byl za války kolaborant,“ podotýká.

Znárodnění statku v Bedihošti

Označení, že je syn kulaka, se v pamětníkově životě objevilo znovu a tentokrát ve výrazně horší formě. Začala kolektivizace zemědělství a za jeho otcem přišli komunisté z Bedihoště s nabídkou, že se má stát členem jednotného zemědělského družstva. „Říkali, že je vážený muž a že by v družstvu měl být. Táta odmítl. Řekl, že to vůbec nepřichází v úvahu,“ vysvětluje Zdeněk. Jeho otec a matka byli poté zatčeni. Komunisté je obvinili, že neplní předepsané dávky, které v době kolektivizace v padesátých letech museli samostatně hospodařící zemědělci odvádět do družstev. Stanovením velmi vysokých dávek a dalšími metodami znepříjemňujícími hospodaření komunisté nutili zemědělce, aby vstupovali do družstev. Nakonec se Frištenským podařilo u soudu dokázat, že dávky plní, a byli propuštěni na svobodu. Přesto jim komunisté statek znárodnili.

„Můj nejstarší bratr bydlel v Praze a v Masečíně měl chatu. Tak se tam rodiče nastěhovali. Vzali pár věcí, naložili je do vagonu a poslali na nádraží na Zbraslav. Měli tam peřiny, zavařeniny a sádlo. Měli i pár pěkných obrazů a nějaké zlato, ale nic moc, rodiče na zlato nikdy nebyli. V Bedihošti se rozneslo, že Frištenští stěhují nějaké věci, a tak byl vagon ze Zbraslavi poslán zpět na nádraží v Prostějově. Tam byl vyložen do nějaké tělocvičny a vše, co mělo nějakou cenu, se z něj ztratilo. Pak ho poslali zase zpět na Zbraslav. Ani to sádlo už v něm nebylo,“ říká pamětník.

Úspěchy na motocyklových závodech

Rodiče žili v Masečíně, Zdeněk se oženil a nastěhoval se do Rožnova pod Radhoštěm. V té době už byl úspěšným motocyklovým závodníkem. „Dělali jsme motorky na koleně. Tehdy neexistovalo, že by člověk šel a koupil závodní motorku. První jsem si opravil a jezdil na ní. Pak jsme s tatínkem koupili Jawu 350. První závod, a hned byla první cena. Tak to pokračovalo. Jeden chlap měl anglickou motorku s rozsypanou rychlostní skříní. Dal jsem mu za ni jawu, skříň jsem opravil, jel jsem na ní závod a zase byla hned první cena,“ vzpomíná Zdeněk na období svých sportovních úspěchů. Závodil do roku 1955, pak ze zdravotních důvodů skončil, ale motocyklový sport ho zajímal celý život. Nebyl ničím vyučený, ale sehnal si práci v opravně aut a motocyklů a stal se nakonec žádaným odborníkem v oboru. Poté pracoval jako vedoucí stavby rekreačního střediska ČSAD v Rožnově pod Radhoštěm a následně vedl rekreační středisko v Trojanovicích v Beskydech.

Pokus o emigraci

První manželství, ze kterého má tři děti, skončilo rozvodem. Nová životní etapa nastala, když si vzal Marii, kterou znal z mládí z Bedihoště. Během sedmdesátých let (přesné datum si pamětník již nevybavuje) se společně rozhodli emigrovat. Život v socialistickém Československu jim nevyhovoval, Zdeněk si uvědomoval, že ho komunisté připravili o rodinný majetek, a nebýt jich, jeho život by se vyvíjel jiným směrem. Navíc emigroval i jeho bratr. Podařilo se jim získat povolení vycestovat do Jugoslávie. Jel s nimi jejich známý, který měl také v plánu nevrátit se. Na maďarských hranicích však byli zadrženi a posláni zpět. Byly jim zabaveny pasy a pak se už řadu let nikam podívat nemohli. Pamětník si myslí, že jejich záměr prozradil právě muž, který tvrdil, že chce také emigrovat.

Zdeňkův sen poté naplnil jeho syn. Tomu se do Jugoslávie podařilo legálně dostat. Zdeněk vzpomíná: „Já jsem věděl, že chce utéct. Posiloval, běhal do kopců. Trénoval na to, aby byl schopen dlouho plavat. Měl igelitový pytel, do něho dal oblečení, doklady, přivázal si ho na záda a proplaval kolem Terstu do Itálie. Tam prý vylezl z vody a pak se ocitl na dálnici, kde ho sebrali policajti. Odvezli ho do záchytného lágru. Kontaktoval mého bratra ve Švýcarsku a ten pro něj přijel. Syn teď žije ve Švýcarsku a má tam autodílnu. Později za ním emigroval i syn mé ženy.“

Pamětník byl v době natáčení v roce 2019 nejstarším z rodu Frištenských. Jeho členové se scházejí na rodinných sešlostech, na které se do České republiky sjíždějí z různých zemí světa. Často se stává, že se jich sejde kolem stovky. Snaží se, aby se nezapomnělo na sportovní úspěchy Gustava Frištenského, který má v Litovli vybudované muzeum. Zdeněk říká, že jméno Frištenský je stále dobrá značka. „Jsem rád, že lidé na to jméno nezapomněli a že náš rod dokázal přežít i v těžkých dobách.“