Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Fröde (* 1946)

• narodil se 8. dubna 1946 ve Velkém Poříčí u Hronova

• ve 13 letech odmítl podepsat protokol usvědčující místního faráře Tyrnera

• vyučil se aranžérem

• vojnu sloužil u pohraniční stráže

• pracoval jako řidič pro Československou státní banku v Trutnově

• vstoupil do Církve adventistů sedmého dne

• v roce 1984 donucen k podání výpovědi v bance

• po roce 1989 spoluzakládal firmu Countrylife

• stal se laickým kazatelem

• v roce 2021 žil ve Dvoře Králové nad Labem

Když stál Ladislav Fröde před svým životním rozhodnutím, otec mu poradil, aby si vždy stál pevně za svým. Nevybíral si přitom školu nebo nevěstu, ani netušil, co všechno mu může volba přinést. Nicméně poslechl otce a ve třinácti letech odmítl spolupráci s agenty StB. Zachránil tím život místního faráře Jaroslava Tyrnera a pořádně zkomplikoval ten svůj. Přesto, že si školu ani zaměstnání nemohl vybírat, bral, co bylo, a vždy potkal někoho, kdo mu podal pomocnou ruku. Vnitřní klid a naději nakonec našel opět v církvi.

Zadostiučinění se mu dostalo, když po dvaceti letech potkal faráře Tyrnera, který mu děkoval, že tenkrát před vyšetřovateli neohnul záda. „Potom, co ho zavřeli a pustili, tak jsem ho neviděl léta. Až jsem jednou šel v Trutnově po náměstí a najednou se ke mně žene nějaký pán. Měl rozpřažené ruce a začal mě objímat a říká: ‚Ty jsi Fröde, viď?‘ A já řekl, že jsem,“ vzpomíná pamětník.

Kněz mu odpověděl: „Ty jsi mi zachránil život.“ Ladislava Frödeho zajímalo, čím. Jaroslav Tyrner vysvětlil, že mu pomohl jako kluk ve škole, když nepodepsal estébákům protokol. Ladislav opáčil: „Vždyť jste byl stejně šest let zavřený kvůli něčemu jinému.“ 

Farář řekl, že proti původnímu vykonstruovanému obvinění šlo jenom o blbost. „A protože jsem měl žloutenku, pustili mě po třech letech domů. Ale za špionáž jsem mohl dostat v padesátých letech provaz nebo doživotí,“ prohlásil Jaroslav Tyrner.

 

Krásné dětství ve Chvalči 

Ladislav Fröde se narodil 8. dubna 1946 ve Velkém Poříčí u Hronova. Nejmladší ze tří bratrů prožíval dětství v poválečných časech a prostředí znovu osídlovaných Sudet. Nedlouho po narození totiž rodiče koupili dům ve Chvalči a rodina se přestěhovala do dříve převážně německé vsi. Maminka i tatínek sehnali práci v továrně Texlen ve Chvalči a pracovali na směny. Aby se uživili, pronajali kousek pole, kde ručně hospodařili.  

Tatínek neměl formální vzdělání, ale o to více četl. Velice rád si tím rozšiřoval obzory a strhl k tomu celou rodinu. S malým Ladislavem chodil do lesa a ukazoval mu krásy přírody. „On měl docela estetické cítění, také fotografoval, takže jsem se od něj naučil vnímat tu estetickou stránku,“ vzpomíná pamětník. V obci otevřel jeho tatínek knihovnu a uspořádal také několik zájezdů za kulturou. Maminka byla silná, pracovitá žena, tatínek byl často nemocný, a tak musela zastat všechnu péči o domácnost. S dětmi se každý večer modlila a dbala, aby se synům dostalo dobrého vychování. „Kladla nám na srdce, abychom nelhali, neprali se a nedělali jí ostudu,“ dodává pamětník s tím, že se tím skutečně s bratry jako děti řídili.  

Malý Ladislav dorostl do školního věku a začal chodit do pětileté školy ve Chvalči, do šesté třídy nastoupil v nedalekých Radvanicích. „Prázdniny jsme neměli vůbec, protože nás otec zaměstnával. Museli jsme dělat v lese výřez, aby bylo čím topit v zimě,“ vzpomíná Ladislav. Jindy ale celá rodina vyrážela na výlety do přírody, nebo na automobilové závody. Ladislav docházel do Pionýru, hrál školní divadlo a obecně prospíval s velmi dobrými známkami. Docházel na náboženskou výuku a přes dva německé kamarády se dostal k ministrování na faře ve Chvalči. 

Výuku náboženství i sloužení mší zaštiťoval farář z Trutnova-Poříčí, Jaroslav Tyrner. „Měl jsem ho rád, on byl skutečně poctivý i jako člověk, a proto jsem si ho vážil,“ vzpomíná na něj pamětník. Na mše farář jezdil na motorce a nikdy žádnou nevynechal. Mezi lidmi na vesnici se těšil oblibě, o to horší pověst měl mezi komunisty. Ostatně už jeho předchůdce Františka Šance nechali komunisté zatknout. I když Ladislav nepamatuje, že by měl farář Tyrner někdy politické kázání, šířily se o něm zvěsti, že odrazuje lidi od chození k volbám a káže proti komunistickému zřízení. 

 

Estébákům protokol nepodepsal 

Ladislavovi bylo třináct let a jednoho dne před vyučováním u nich před školou zastavil černý Tatraplán. Celá třída včetně Ladislava se nalepila k oknům a sledovala výjimečnou podívanou. Z vozu vystoupili čtyři muži v černých kabátech a zamířili do školy. Žáci již věděli, že se jedná o detektivy Státní bezpečnosti a mezi sebou si šuškali, že to nebude nic dobrého. Po chvíli se ze školního rozhlasu ozvala jména třech chlapců, kteří se měli dostavit do ředitelny. Ladislav byl mezi nimi. 

Chlapci chodili po jednom a Ladislav jako poslední. Nevěděl, co se bude dít. Když vycházeli jeho spolužáci ven, oba ho ujišťovali, že se nic neděje, že se jich to netýká. Vstoupil tedy do ředitelny, kde spatřil ony muže v kabátech a paní ředitelku. „To se tě netýká, potřebujeme jen tvůj podpis,“ uklidňovali Ladislava, předkládajíce mu štos papírů. Jeden papír s kolonkou pro podpis měl překrytý text vrchním papírem.  

„Soudruzi, nezlobte se, já nepodepíšu nic, o čem nebudu vědět, co to je,“ opáčil pamětník. Muži v kabátech se mu zaručili, že se ho to netýká, ale Ladislav trval na svém, že nepodepíše nic, co si nejprve nepřečte. Po chvíli naléhání odstrčil horní papír a spatřil hlavičku vyšetřovacího protokolu. „Potvrzuji, že farář Tyrner, je špion, ve věži kostela schovává vysílačku, je pedofil, nabádá lidi, aby nechodili k volbám,“ stálo ve spisu. „Nezlobte se, to je celé vymyšlené, pod to já se nepodepíšu,“ protestoval Ladislav. Do nátlaku se pustila také ředitelka, nebylo to ale nic platné.  

Druhý den muži přijeli znovu, Ladislava si zavolali do ředitelny již samotného a situace se opakovala. Ředitelka mu začala vyhrožovat zničením dobrého posudku pro střední školu, Ladislav si ale stál za svým a opakoval, že byl vychován k pravdomluvnosti. Následujícího dne přijela místní skupina policistů, a když se jim nepodařilo zlomit Ladislava, zašli za jeho otcem. „Vždyť je to třináctiletý kluk, nemá to žádnou váhu,“ přemítal Ladislavův otec. Muži mu sdělili, že celý případ je již připravený, schází jen podpisy svědků, aby soudce případ přijal. Večer se Ladislav tatínkovi svěřoval se svými obavami a ten mu dal radu, na kterou od té doby myslel vždy, když stál před těžkým rozhodnutím s možnými následky: „Když se z toho teď poděláš, tak už se poděláš pokaždé.“ 

Čtvrtý den přijeli opět příslušníci StB a Ladislavovi začali vyhrožovat použitím násilí. To ho však jen utvrdilo v jeho postoji. Ptal se ředitelky, jestli ona bude jen tak přihlížet, až ho budou bít, ta mu s křikem opáčila, že se nemá starat, ať podepíše a přestane zdržovat. Muži odjeli, ale další den byl jejich Tatraplán opět před školou. Ladislavovi se svíral žaludek, ale myslel na radu svého otce a ani tentokrát spis proti faráři nepodepsal. Muži v kabátech papír sebrali a odešli. Ředitelka vytáhla Ladislavovo doporučení na střední školu a před ním ho roztrhala. 

Ladislav šel zpět do třídy a ředitelka tam mezitím rozhlasem svolala celou školu. Ve třídě ho přede všemi s velkým křikem vyhodila ze studentské rady i z řad pionýrů. Podivovala se, jak může pionýr chodit na hodiny náboženství. Když mu chtěla sebrat rudý šátek, ohradil se proti ní, že si ho zaplatil a bude ho nosit na houby. 

 

Na vojnu k pohraničníkům

Ladislav dokončil osmou třídu ve Chvalči, nicméně si odnesl špatné doporučení. Rodiče měli obavy o jeho budoucnost, ale byli rádi, že si udržel morální zásady, kterým ho učili. Do dobrovolného devátého ročníku přestoupil do Trutnova-Poříčí. Místní ředitel Rada nebyl oddaný komunista a oceňoval Ladislavovy dobré školní výsledky. Apeloval na něj, aby si našel dobré učení, ale se špatným doporučením ze školy ve Chvalči nikde nepochodil. 

Když byl červen a Ladislav stále nevěděl, co bude dělat po základní škole, zavolal si ho ředitel k sobě. Řekl mu, že jeho přítel vede obchodní dům s textilem naproti kostelu v Trutnově a hledá učně. Ladislav tedy nastoupil do učení na prodavače textilního zboží. Brzy si ho všiml aranžér, který v obchodním domě vázal květiny. Říkalo se o něm, že je to mistr svého oboru a Ladislav projevil o aranžérství zájem. Aranžér ho přemlouval, aby se dal také na aranžování, a nakonec mu zařídil změnu oboru. Ladislavovi se práce líbila také proto, že obnášela rozvoz květin a on rád cestoval krajinou trutnovského okresu. 

Rodiče se mezitím přestěhovali do Trutnova, kde se pamětník spřátelil s předsedou uličního výboru KSČ. Ten mu napsal dobrý posudek, i přesto však byl Ladislav překvapený, když mu přišel povolávací rozkaz do Znojma k Pohraniční stráži. Ještě před vojnou se seznámil s dívkou ze Svobody nad Úpou, se kterou si následující dva roky denně dopisoval a krátce po vojně se vzali. 

Po vojně získal místo řidiče a rozvážel potraviny, jídlo i zdravotní materiál pro Ústav národního zdraví. Ladislav a jeho manželka Danuše bydleli v bytě v Trutnově, kde je zasáhla také sovětská okupace v roce 1968. Ladislavova manželka pocházela z rodiny komunistického funkcionáře, ale o politiku se nikdy nezajímala. Ani Ladislav se nikdy v politice vyloženě neangažoval. Na sovětské tanky si dobře pamatuje. „Manželka se chtěla jít podívat dolů, ale říkal jsem jí, ať neblázní, ten tank mohl poposkočit, vypustil by dávku a byla by mrtvá,“ vzpomíná a dodává, že si sám pamatuje několik mladíků, kteří nepřežili vojnu po nehodách s náhodnou střelbou. 

Vzpomíná také na to, jak místní stavěli barikády, aby tankům zatarasili cestu. „Od Žacléře strčili lidi tank pod viadukt. Strhli ho, on tam byl jako symbol, uřízli mu hlaveň a strčili ho pod most do Horního Starého Města, aby nemohly tanky projet,“ vzpomíná pamětník na rozebrání památníku osvobození Rudou armádou v roce 1945. Ladislav se podle svých slov protirežimních aktivit neúčastnil. Novomanželům se narodila v roce 1969 dcera a o čtyři roky později syn. Koncem šedesátých let Ladislav získal místo řidiče v trutnovské Československé státní bance. Vozil mimo jiné své nadřízené na jednání do pražského ústředí Státní banky, mezi jinými Josefa Tošovského, pozdějšího předsedu úřednické vlády v roce 1997.  

 

Věřícímu do ruky zbraň nepatří 

Na pozici řidiče pro banku sloužil desátým rokem, když se v Trutnově otvírala nová bankovní pobočka. Nově příchozí ředitel o něm říkal, že je šikovný a nabídl mu pozici údržbáře. Pro tuto funkci byl vyhrazen v budově také byt, kam se následně manželé přestěhovali. Jelikož v budově banky Ladislav bydlel, dostal také pozici strážce trezoru. Když si platy za obě pozice sečetl, dostával větší plat, než měl samotný ředitel pobočky. 

Rodině se takto dobře vedlo do doby, než Ladislava oslovil kamarád, se kterým ho seznámila jeho žena. Byl členem Církve adventistů sedmého dne a občas rodinu navštěvoval. Vážil si života, jaký manželé vedou, a přirovnával ho k životu ve víře. Ladislav byl v otázkách víry silně skeptický a ve všem hledal vědecké vysvětlení. Kamarád začal na návštěvy vodit faráře a ten mu po několika bouřlivých diskuzích poradil, aby si Ladislav Boha sám vyzkoušel a měl s ním vlastní zkušenost. 

Ladislav si skutečně Boha „vyzkoušel“ a uvěřil v jeho existenci a začal si budovat svou víru. Netrvalo dlouho a s manželkou se oba v roce 1984 nechali pokřtít v adventistické církvi. Vše se ale dozvěděl ředitel v bance a Ladislav se tím dostal do problémů. „Dělám něco špatně? Nebo proč mě chcete vyhodit?“ ptal se Ladislav ředitele. „Já vám něco řeknu,“ opáčil ředitel. „Vy máte zbraň. Velice si vás vážím, stojím o vás, ale pravidelně odevzdávám posudky ke zbrojním pasům, kde se vyplňuje také náboženské vyznání, a nemůžu si dovolit zaměstnávat adventistu.“

Ředitel dal pamětníkovi na výběr mezi vírou a prací v bance. Pro Ladislava to bylo velké dilema, ale vzpomněl si na slova svého otce, rozhodl se neuhnout a vše svěřit do Božích rukou. Rodina tedy měla dva měsíce na to, aby si našla nové bydlení a Ladislav práci. Mezitím se však ředitel banky od vedení dozvěděl, že by neměl Ladislava vyhodit, protože víra není dostatečný důvod. Ladislavovi proto řekl, že si musí podepsat výpověď. To se mu později vymstilo, jelikož tím ztratil nárok na odškodnění po pádu komunistického režimu. 

 

Vás musí mít Bůh rád

Dva měsíce rychle uběhly a Ladislav stále nemohl najít obživu ani nové bydlení, až mu jednoho dne manželka navrhla, že se optají na práci v pojízdné prodejně. Ladislav se jí dříve svěřil, že by rád takovou práci vykonával. Nejprve se jí vysmál, ale nakonec se šli skutečně na práci zeptat. Ucházeli se o jakoukoliv práci v obchodě, až se jim o několik dní později dostalo odpovědi. Jako adventisté požadovali volné soboty a tuto možnost měla pouze pojízdná prodejna. 

Práci okamžitě vzali a zbývalo zajistit si bydlení. Díky známostem z banky Ladislav získal tip, že na břehu Labe ve Dvoře Králové se prodává bytový dům s jedním volným bytem. Dům stál sto tisíc a Frödovi kvůli němu museli prodat chalupu v Kohoutově. Nicméně ani peníze za chalupu nestačily na zaplacení celé částky. Majitel dal rodině čas jeden rok na sehnání peněz a manželé se s dětmi do domu nastěhovali. 

Ladislav byt zrekonstruoval a nechal si udělat odhad ceny za celý dům. Ukázalo se, že kupní cena byla silně přemrštěná, odhad činil pouhých třicet šest tisíc. Odhadci se ale rodiny zželelo a hledal cestu, jak jim pomoci. Během roku vešla v platnost nová vyhláška upravující metodiku odhadu ceny rodinných domů a odhadce tak stanovil novou hodnotu na dvě stě třicet tisíc. Ladislav tak mohl na poslední chvíli zaplatit za dům a předchozího majitele to upřímně překvapilo. „Pane Fröde, vás musí mít Bůh rád, to není možné. Vy jste měl za týden termín, už jsem si chystal, jak z vás budu tahat majetek a starožitnosti!“

„To byly takové chvíle, že tam jsem poznal, že Bůh funguje,“ vzpomíná s odstupem Ladislav. 

Aby příkoří pro Ladislava a jeho rodinu nebylo málo, v roce 1980 emigroval jeden z jeho bratrů do západního Německa, tehdejší Spolkové republiky Německo. Již v mládí se zamiloval do sudetské Němky, kterou si k nelibosti svých rodičů vzal. Její rodiče odešli z Československa v šedesátých letech a manželé se v osmdesátém roce mohli vydat na jejich návštěvu a už se nevrátili. Pro Ladislava to vyústilo v každodenní sledování agenty Státní bezpečnosti, které trvalo od roku 1984 až do pádu režimu v listopadu 1989. 

Ladislav se s některými agenty znal ze střelnice, kam docházel v rámci služby v bance. Možná právě jeho odchod z banky pak vyvolal u StB podezření. Tehdy absolvoval několik výslechů, kdy například vyšetřovatelé zjišťovali, zda neplánoval poslat plány trezoru v bance bratrovi na Západ. Od číšníků v restauraci naproti jeho domu se také dozvěděl, že tam sedávali agenti a sledovali, kdo k němu chodil. Jindy se zase pověsili za jeho pojízdnou prodejnu. Jednou mu dokonce volala manželka, že se bojí, protože před domem seděli již několikátý den podivní muži v autě. Když přijel, zjistil, že mladíky znal a jednalo se rovněž o agenty StB. Ti pak beze slova odjeli. Každodenní dohled nakonec trval pět let.

 

I na smrtelné posteli se dá něco dělat 

V listopadu 1989 začala ve Dvoře Králové fungovat místní pobočka Občanského fóra. Ladislav se do revolučního dění nikterak nezapojoval, ale ze zvědavosti se šel podívat na diskuzi. „Já jsem musel odejít, protože mi bylo na zvracení. Tam vlezli i estébáci, které já jsem znal, a oni se nestyděli tam diskutovat. A když nebyli komunisti, tak byli s nimi a donášeli. To bylo hrozné,“ upozorňuje pamětník. 

Po pádu totalitního režimu ještě Ladislav nějaký čas pracoval u Technických služeb ve Dvoře Králové. Na pozici technika měl na starosti popeláře a čištění města, kde se dostal do kolektivu bývalých vězňů, kteří za sebou měli i mnohaleté tresty ve vězení. Nejprve ho mezi sebe nepřijímali, ale časem se s nimi spřátelil a vybudoval si s nimi přátelský vztah. Jeden z jeho kolegů byl jehovista, a tak spolu občas rozebírali otázky víry a ostatní nechali je rozsoudit. Ladislav v tomto zaměstnání zůstal až do penze. 

Na počátku devadesátých let se ještě pokoušel vymoci si reparace za nucený odchod ze zaměstnání v bance. Dozvěděl se však, že právě proto, že ho ředitel banky přiměl, aby si podepsal výpověď, ztratil nárok na odškodnění jako oběť represí komunismu. Navíc se při osobní návštěvě banky dozvěděl, že jeho tehdejší ředitel změnil v bance pozici a nyní rozhodoval mimo jiné o projednávání případů, jako byl ten Ladislavův. Později proto upustil od záměru domáhat se spravedlnosti. 

Jako důchodce však Ladislav nezahálel a naplno se věnoval svým oblíbeným činnostem. S manželkou dělali přednášky o zdravé výživě či józe, mimo jiné také spoluzakládali společnost Countrylife zabývající se zdravou výživou, přírodní kosmetikou a ekologickými čistícími prostředky. Zapojovali se do aktivit humanitární organizace Adra nebo navštěvovali hendikepované a smrtelně nemocné pacienty. Seznámili se s developerem a adventistou Radimem Passerem, kterému spravovali penzion. Ladislav se stal laickým kazatelem a s manželkou založili sbor Církve adventistů sedmého dne ve Dvoře Králové nad Labem, který Ladislav vedl. Také psal blogy, například do Lidových novin, nebo se pokoušel založit dětský domov. 

Ladislav se snažil své stáří prožívat naplno, jak jen mu to zdraví dovolilo. „I na smrtelné posteli se dá něco dělat, dokud hlava funguje,“ říká. V roce 2020 žili s manželkou, synem a vnukem ve Dvoře Králové nad Labem.