Blažena Froncová (* 1924)

Blažena Froncová

Na úřadě s němci i komunisty

Mládí a studentská léta

Blažena Froncová se narodila 10. února 1924 v Jičíně. S rodiči a starším bratrem žila v chudých poměrech, v malém bytě ve čtvrti Nové Město, na dnešním Lidickém náměstí. Její otec Josef Bauer  byl obuvník, hlásil se k národním socialistům, matka Josefa Bauerová, vyučená švadlena, byla v domácnosti

Do obecné školy chodila Blažena na Novém Městě. Po dokončení měšťanky v roce 1939 se přihlásila – protože otec byl obuvník – do Zlína, kde Baťa nabízel možnost pracovat a studovat. Po zdravotní prohlídce a zkoušce zručnosti ji přidělili do punčochárny. „Ten Baťa – oni ho chválej, ale všechno, co tam lidi vydělali, mu vrátili, protože tady měl dům s prádlem, tady měl dům s obuví, tady měl dům s potravinama, čili ty peníze, co jste u něj vydělali, jste mu zase obratem vrátili do provozu a zase z toho on podnikal dál. Takže on byl obchodník asi na jedničku.“ Tvrdé podmínky a stesk po domově zapříčinily, že tam nevydržela dlouho – přes den pracovala, večer chodila do večerní školy a v neděli chodili povinně do kostela – a po dvou měsících se vrátila domů a udělala přijímací zkoušky na dvouletou Obchodní akademii v Hořicích v Podkrkonoší.

Příchod na okresní úřad

Po dokončení školy v roce 1941 nastoupila na okresní úřad (Bezirksbehörde) jako koncipientka. V té době byly úřady pod německou správou, v čele stál Německem dosazený hejtman. Na úřadě se mluvilo česky, ale veškerá korespondence se psala česky i německy. Nepohodlní úředníci byli zatčeni a židovští úředníci byli posláni do koncentračního tábora. „Dneska když jdu na okres, tam je vzpomínková deska s vyrytýma jménama, tam se ukloním, protože to byli moji šéfové a památku zachovám.“

Totální nasazení v Nové Pace

V roce 1943 byla jako ročník narození 1924 totálně nasazena. Přidělili ji do fabriky v Nové Pace, kam každý den z Jičína dojížděla. Nejprve byla poslána do dílny, pak se ale díky obstojné němčině dostala do obchodního oddělení. Měla na starosti přídavkové lístky a stala se vedoucí kuchyně. „Asi za tři dny přišel ředitel toho podniku pan doktor Rösenkranc a říkal: ,Frau Bauer, kennen Sie deutsch sprechen ?‘ (Paní Bauerová, umíte mluvit německy?) a já říkala: ‚Nur, nur, aus schule.‘ (Jenom trochu ze školy.) ‚Tak pojďte se mnou.‘ Já nevěděla, co se bude dít. Tak jsme šli nahoru  do kanceláře, tam bylo asi šedesát lidí, byl tam velký sál s různými odděleními (technické atd.) a já se dostala do obchodního oddělení. Tam byl pan Pátý a říkal:‚Já nevím, jestli to zvládnete, toho kolegu, který to dělal, předevčírem zavřelo gestapo.‘“ S účetní uzávěrkou jezdila do kasáren v Jičíně, kde bylo ubytováno gestapo a byl tam nasazený okresní úřad. „Já jsem se tam bála chodit, protože tam lidi týrali i na chodbě.“

Na konci války, v květnu 1945 vedla německá armáda městem ruské zajatce. „Přišel pan vedoucí Pátý a říkal: ,Blaničko, zbyly vám nějaký přídavkový lístky?‘ Já říkám: ,Mám tady, ale já je musím na konci měsíce vyúčtovat.‘ – ‚Všechny mně dejte, musíme koupit chleba těm zajatcům.‘ Tak mě vzali všechny lístky, to byly takový ústřižky, a šli koupit chleba a teďkom to tam rozdávali. Ale museli opatrně, protože Němci, co s nimi šli, je pažbama bili. A já si říkala: Co já, když jsem dala všechny lístky pryč? Teď mě zavřou a půjdu na gestapo jako ten chlap přede mnou. Pátý mně říká: ‚Blaničko, je to v prdeli, bude konec, už se nebojte, už to nebude.‘“

Návrat po válce na úřad

Po válce se vrátila zpět na okresní úřad a stala se sekretářkou předsedy Folprechta, který reprezentoval komunistickou stranu. „Jednou přijdu do svý kanceláře, to bylo před předsedou, ten tam měl dveře, otevřu šuplík a byla tam přihláška do KSČ. Tam už byl předseda podepsanej, museli tam být podepsaný dva svědci nebo dvě doporučující osoby a ještě jeden podpis. A předseda mně říkal: ,Blaničko, jenom to podepiš, nedělej si starosti.‘ Tatínek byl národní socialista, nosil červenobílý karafiát a on mi pak vynadal, že jsem to měla udělat, že bych se měla lepší, že by mě nepustili a že bych tam mohla udělat kariéru. Tak jsem napsala Bedřišce, mojí spolužačce: ,Bédo, představ si to, já jsem měla v šupleti přihlášku do KSČ, já tam nepůjdu. Já jsem z úřadu utekla na Čeřovku, že budu trucovat, že už se tam nevrátím. Já to nepodepíšu.‘ Shodou okolností, pak už jsem byla hodně opatrná v psaní, jsem jí v tom dopise napsala všechnu špínu na KSČ a ona ten dopis dostala a oni (policie) jí ho zabavili, protože její brácha byl letec a chystali se na odlet do Německa z Chebu, kde měl letadlo. Takže se přišlo na to, co tam píšu, že nenávidím komunisty a že do toho nevstoupím. Policie to kontrolovala, přišlo to na okres a zase jsem měla polízandu. Dovedete si to představit, já, sekretářka komunistickýho předsedy, a píšu tohle.“

Úřad po nástupu komunismu.

V únoru 1948 úřad převzala komunistická strana a začala dosazovat na vedoucí místa své členy, i když mnozí této práci vůbec nerozuměli. „Ono to šlo rázem, oni si dělali, co chtěli. Třeba tam byl u nás nějaký šofér Kazda a oni ho jmenovali ředitelem. Komunistická strana si všude dávala svoje lidi a tamty lidi zase vyhodili a ty komunisti tam šli místo nich.“

Začala kolektivizace zemědělství a zakládala se zemědělská družstva. „Řiditel Kazda přisel a říká:‚Holky, něco vám povím, já jsem byl dneska v Popovicích. Tam přesvědčovali o tom, že musejí do družstva,‘ oni na to měli náturu, tyhle komunisti. Tak blbeček šel do Popovic a tam nějaká paní měla pár políček a dvě holky na studiích v Praze. On říkal:‚Tak jsem bábě řek: ›Buď vstoupíte do JZD, nebo holky půjdou ze školy.‹ Holky, uvidíte jak bába přijde zejtra.‘ Babka přišla a řekla, že vstoupí. Druhej úředník na okrese, na zemědělským oddělení, říkal, ‚Blanko, já jsem dneska dostal,‘ on byl někde v Ohavčí a přesvědčoval lidi do JZD. To se muselo, oni dělali takový podmínky: buď vstoupíte, nebo bude vaše rodina trpět. On říkal: ‚Blanko, já jsem dostal na frak, oni mě tak honili s kosama, ty lidi, když jsem je přesvědčoval, tak jsem musel utíkat a oni šli za mnou průvodem s kosama, že mě rozsekaj na padrť.‘“

V dubnu roku 1950 byla paní Froncová z okresního úřadu propuštěna, protože nevstoupila do strany, a její manžel byl z politických důvodů propuštěn z armády. Poté nastoupila jako účetní do ČSAD.

Lidový soud

Od roku 1955 byla doporučena jako přísedící k lidovému soudu. „Já sem ta šla v 55. roce, to byla nejhorší doba. Když nějakej sedlák neodevzdal to, co měl odevzdat –  žito, pšenici, vejce – tak byl souzenej. Tak tam předseda senátu doktor Přibil říkal, když už se to projednávalo. ,Blaničko, nemůžeme to rozhodnout, uděláme přestávku, já musím jít do domečku, jak rozhodnout.‘ Taky na autobusovým nádraží byl sekretariát KSČ. On totiž byl paragraf X, odstavec A, B, C,  odstavec 3 atd. Když to bylo tohle zemědělský, tak to bylo na určitým paragrafu. Ale ty pododstavce, tedy vystěhování nebo zabavení nebo já nevím co, tak o tom rozhodovala zdejší KSČ tady na sekretariátu. Takže když řekli odsoudit takhle, tak se odsoudil takhle.“  K soudu docházela až do důchodu. Nyní žije se svým manželem v Jičíně.

Nahrávku pořídil Martin Reichl, příběh zpracovala Jana Krnáčová v roce 2013.