„Metody jsou různý, že jo. Oni se snažili působit dojmem, že by mohlo dojít k popravě. To oni říkali jako, že můžete dostat i nejvyšší trest. Takže fakt je, že v jednu chvíli jsem věřil, že budu popravenej. A to je psychicky velmi zajímavý, protože si začínáte všímat úplně nesmyslných detailů. Od pavoučka, mušky…jakýkoli pohyb živoucí bytosti. Ale pak začne působit logika, pak jsem si říkal, že nenastalo nic co by tu republiku nějak ohrozilo. Prostě byl to pokus o přechod a ten těžko může končit smrtí. To jen že zapracovala logika, ale psychicky…psychicky to znám, ten pocit…“
„My jsme ozbrojení byli…já tedy ne. Oni mi nabídli docela těžkou pistoli a já jsem si byl vědom, že pokud by člověk střílel…proti samopalníkům to nemá vůbec žádnej smysl. Protože ty hlídky jsou mnohočetný, mají samopaly, mají psa na dlouhém vodítku, který samozřejmě může být kdykoliv vypuštěn a ten vás zlikviduje během několika vteřin…ten můj kolega si pistoli vzal, ale nějaký výcvik nebo důraz na střelbu vůbec nebyl. To by bylo pro osobní ochranu a já jsem si jí nebral, protože to znamenalo popravu. To oni velmi rádi, když jste si vystřelil, tak obvykle dávali trest smrti.“
„Takže jsme byli svědky, že asi za hodinu tam přijel…v místě, kde jsme tu hranici překonali, nějaké vojenské vozidlo, byla vystřelena raketa. No a jinak jsme samozřejmě věděli, že jsme v ruské zóně, ale Rusové tu hranici nestřežili. Ona byla dokonale střežená našimi jednotkami, celá republika byla jeden koncentrační tábor obklopený plotem, drátěným. Ty rolníci potom nás dali do vozu, zaházeli nás senem a odvezli nás do stodoly, kde nás královsky vybavili jídlem, míchaný vajíčka, byli jsme v teple, v seně, ale za několik dní jsme vytušili, že pojali podezření, že Rusové by mohli prohledávat jednotlivá stavení. To je vesnice, až nedávno jsem zjistil, že ten zámek v Riegersburgu, tam bylo sovětské velitelství. Takže oni hranice nestřežili, ale měli tam posádku, kde bylo vrchní velení nějaké oblasti. Což samozřejmě my jsme nevěděli…“
„Prvně jsme šli v blízkosti Vranova nad Dyjí, ale tam jsme zjistili, že ta hranice je poměrně dost silně hlídána, tak jsme se vrátili a šli jsme asi až o měsíc později směrem na Summerau. A doprovázel nás rakouský průvodce, to znamená člověk, který znal perfektně německy, seděl s námi v kupé a doprovodil nás až do blízkosti hranic. Tam jsme byli asi po třech hodinách chůze v nočních hodinách zadrženi, zahlédnuti, byla vystřelena raketa a byl nasazen pes na dlouhém vodítku, takže my jsme zalehli v takovém bahnisku. Já jsem ozbrojen nebyl, ale můj kolega tam zahodil pistoli, protože jsme si byli vědomi, ze použití pistole nebo i nález střelné zbraně by mohl vést k trestu smrti. Potom jsme pochopitelně byli zatčeni, odvedeni na útvar Pohraniční stráže a tam vyslýcháni. Byli jsme převezeni na ministerstvo vnitra do Prahy, kde probíhaly výslechy, a potom nás převezli do Plzně. Původně jsme byli ve věznici Státní bezpečnosti v blízkosti hotelu Continental a potom také v budově krajského soudu.“
„Přímo ve Vídni už americká armáda byla zastoupena, bylo tam také zpravodajské oddělení. Byli jsme ubytováni v 17. okresu, konkrétně adresa byla Gregor-Mendel-Strasse 56, a odtud nás denně kromě sobot a nedělí vozili na zpravodajské vytěžování. Asi po 14 dnech nebo 3 nedělích nás letadlem přepravili přes ruskou zónu do americké zóny v Linci, kde nás následně ubytovali. Do americké armády se přijímalo pouze v západním Německu, ale nám bylo přislíbeno, že když zorganizujeme zpravodajskou skupinu přímo na území republiky, že potom nám ten vstup do americké armády bude umožněn, konkrétně do jazykové školy Monterey v Kalifornii.“
„My jsme byli ovlivněni osvobozením Plzně americkou armádou a naše skupina, nebo já osobně, jsem chtěl vstoupit do letectva a potom, po dosažení pilotního průkazu a hodnosti poručíka, přeletět k Američanům. To byl můj plán, který jsem prakticky sledoval od mládí. Takže jsem absolvoval plachtařský výcvik, to znamená bezmotorové létání, které bylo stipendováno ministerstvem národní obrany. Musel jsem prodělávat zkoušky, takže bylo jasné, že jsem byl schopen zdravotně, psychicky i fyzicky vykonávat stíhacího pilota. Pak jsem absolvoval kurzy A, B a C. A, B ve Vrchlabí a kurz C v Rané u Loun. Do letecké akademie jsem se hlásil v roce 1953, ale na základě nějakých protistátních výroků asi pojali nějaké podezření. Takže přestože jsem byl uznán schopným, podepsán generál Vosáhlo, mě nepřijali ani jako pilota, ani jako navigátora.“
„V době, kdy létal Gagarin, tak tam ho jeden důstojník opěvoval a já jsem mu povídal, že mě to vůbec nezajímá. Že Gagarin létá kilometry nad zemí a já že to mám domů tramvají deset minut, v Plzni, z Borů. A bohužel se tam dostanu až za patnáct let. Takže mě okamžitě dali do korekce. Korekce znamenalo být téměř bez jídla, jenom chleba a vodu, třeba na deset dní. No a spát na betonu. Já měl takových kázeňských trestů asi třináct. Ale vždycky jsem něco vyvedl, taková trochu vzpurná povaha. Nebo jsem se neholil, a když mi to vytkli, tak jsem říkal: 'Bohužel mi dáváte tak malé kapesné, že to není ani na žiletky.' A tak jsem skončil zase v korekci. To byly takové spíš jako zajímavé... Nebo na Borech, kdy jsem se dostal do korekce, oni nám nakázali na vycházce chodit dokola. No, a jelikož člověk postrádal slunce, tak já jsem se postavil na místo, kam se slunce opíralo, a odmítl jsem chodit. A to zase skončilo v korekci. Já jsem jim řekl, že se ani nehnu, že na patnáct let jsem zavřený a že mám nárok na trochu slunečních paprsků.“
„Ještě jeden krásný zážitek z vězení. No, krásný... to byl převoz z Borů, kdy prakticky jsme byli spoutáni, měli jsme pouta ocelová, ale jeli jsme autobusem. A to bylo z Borů na Pankrác a pak hned zase z Pankráce do Leopoldova. Takže to, že člověk mohl sedět v autobuse a viděl ten civilní život, tak to byl dost silný zážitek. Nás zajímaly pochopitelně v tom věku ženy, dívky. Ale zajímavý zážitek byl, když ten autobus z Plzně na Prahu vystoupá k ústřednímu hřbitovu a tam je pochovaný můj otec. Zajímavé je, že jsme projížděli nějak zvolna a já jsem se modlil. Za tátu. To byl dost silný zážitek, protože já jsem pochopitelně prošel i takovou fází bezvěrectví. Ale zajímavé je, že v těžkých momentech ta víra a ta modlitba se nějakým způsobem vrací. Já jsem prošel údobím, kdy jsem posuzoval zločiny nacismu a zločiny komunismu, a tak jsem se jeden čas domníval, že Bůh nemůže existovat.“
„A kolem poledního jsme nalezli takový lovecký posed, kde byl žebřík. Já jsem ho vyvrátil nohama, ten žebřík jsem přiložil na sloup, abychom se vyhnuli elektrickému napětí, ten druhý kolega byl elektrikář. Skočili jsme. Prakticky jsme museli přejít zoraným pásem a tím jsme zanechali stopy. Ale využili jsme chvíle, kdy na nejbližší věži strážní nikdo nebyl, takže jsme se po přeběhnutí zoraného pásu plazili nějakou obilovinou, nechtějte na mně, co to bylo - jestli oves, nebo žito. Až na rakouskou stranu a tam se nás ujali rakouští zemědělci. Je to obec Riegersburg, kde jsem až dodatečně zjistil a jsem ho navštívil, byla sovětská posádka, kterou ubytovali v zámku. A oni říkali: ‚Dělejte, jako že nám pomáháte na poli. Takže my jsme pak asi po dvou hodinách zjistili, že ten náš přechod byl zjištěn, to znamená, že zjistili stopy v zoraném pásu, vystřelili raketu a my jsme se na to dívali z dálky asi půl kilometru. No a dělali jsme, že jsme Rakušáci a děláme na poli.“
Miroslav Froyda se narodil 7. března 1933 v Plzni. Krátce před začátkem druhé světové války mu zemřel otec, dětství a dospívání proto prožil pouze s maminkou. Citlivě vnímal změny, které souvisely s německou okupací, a těžce snášel projevy nadřazenosti ze strany stejně starých německých dětí a už jako velmi malý chlapec měl odvahu se vůči jejich provokacím vymezit. Zažil opakované nálety na Plzeň na konci války, příjezd amerických jednotek i poslední boje v ulicích města. Tehdy poprvé zatoužil vstoupit do americké armády. Jeho druhým snem, kterému všechno podřídil, bylo stát se stíhacím pilotem. Maturoval v roce 1953 na vyšší průmyslové škole a dál chtěl studovat na letecké akademii. Kvůli negativním postojům ke komunistickému režimu ale nebyl přijat. Své původní plány proto změnil a rozhodl se Československo opustit s cílem vstoupit v zahraničí do americké armády. Za poměrně dramatických okolností se mu pečlivě naplánovaný útěk podařil. Společně s kamarádem Jaroslavem Klaasem překročili střeženou hranici u Vranova nad Dyjí a odtud pak pokračovali přes sovětskou okupační zónu do Vídně. Přihlásili se u americké vojenské mise a po důkladném prověřování jim byla nabídnuta spolupráce s americkou vojenskou výzvědnou službou MIS (Military Inteligent Service). Spolupráci podepsali a po ročním výcviku byli vysláni zpět do Československa s úkolem zorganizovat na československém území zpravodajskou skupinu. Druhý přechod přes hranice se ale nezdařil, byli zadrženi a následně oba odsouzeni k patnácti letům vězení. Trest Miroslav Froyda strávil v několika věznicích, včetně obávaného Leopoldova. Propuštěn byl po více než jedenácti letech, v roce 1965. V roce 2013 mu byl Ministerstvem obrany ČR přiznán status účastníka odboje v odporu proti komunismu a současně i status válečného veterána. Miroslav Froyda zemřel 9. března roku 2022.
