„Napřed jsme jeli z domova do lágru, který byl v Épernay, ve městě šampaňského. Tam jsme měli lágr, byli tam samí Češi. Čekali jsme na transport. Nemohli jsme jet přes den, po válce nebyly koleje volné, museli jsme do Čech cestovat jenom v noci. Jeli jsme skoro pět dní přes Německo. Pamatuju si, jak jsme projížděli rozbitá města, byla to ošklivá cesta. Pak jsme přijeli do Plzně a tam zůstali bydlet u mé tety, maminčiny sestry paní Myslíkové.“ – „A z Plzně?“ – „Strávili jsme tam čtrnáct dní a pak rozdělovali, kdo kam půjde pracovně. Tatínkovi nabídli místo vedoucího truhláře v Nejdku u Karlových Varů. Šli jsme do Nejdku, bydlení jsme měli v domečku. Maminka řekla tatínkovi, že nechce do žádného domu po Němcích, protože šli pryč, jsou to chudáci. Brala je jako lidi a nechtěla bydlet po Němcích. Naštěstí tatínek našel domek, který nebyl po Němcích, ale bydleli v něm Češi, kteří se vystěhovali do Německa. Nevím proč, ale když končila válka, tak se odstěhovali a my bydleli v domku po Češích.“
„Bratr roznášel letáky, a tak ho nacisti poslali za trest na nucenou práci do Německa, byl v Lipsku.“ – „A co tam dělal?“ – „Dělal tam své řemeslo v továrně. Byla tam veliká opravna.“ – „Dostal se do koncentračního tábora?“ – „Byl asi rok 1943, 1944 a domluvili jsme se, že se pokusí dostat do Československa. Bohužel ho ale ještě s jedním kamarádem Čechem chytli. Chtěl jít do Čech, k tetě do Plzně, a tam počkat na nás, protože věděl, že po válce pojedeme do Čech. Už jsme měli papíry, které nám uznal český konzulát, akorát jsme jeli později, než jsme měli. Bratra chytli a za trest dali do koncentráku. Byl mladý člověk, hladověl, špatně se tam živil, dostal zápal plic a zemřel. Neumučili ho, to ne, ale zemřel na nemoc.“ – „Víte, v jakém koncentračním táboře byl?“ – „V Leipzigu. Bohužel nemáme žádný doklad, jak nebo kdy zemřel. Řekl nám to jeden Čech, který tam s ním byl a přežil to. Řekl nám to náhodou, když potkal tatínka v Nejdku a ptal se ho, jestli je František Kroupa. Tatínek řekl, že ano. ‚Ale ten přece zemřel,‘ řekl ten pán. Syn byl podobný tatínkovi, a tak si myslel, že šlo o bratra. Takhle jsme se náhodou dozvěděli, že můj brácha zemřel.“
„Utíkali jsme před Němci. Rozhlas hlásil, že kdo může, aby utekl do vnitrozemí Francie. Maminka s tatínkem nás popadli, my byly dvojčata, dvě devítileté holky, a tak jsme šli pěšky každý den skoro čtyřicet kilometrů. Celkem jsme ušli 150 kilometrů. Ráno jsme vstávali ve čtyři a až do desíti se chodilo a pak se v přírodě v lese spalo, to bylo v červnu.“ – „Jaké to pro vás bylo jako pro dítě?“ – „My jako děti to brali samozřejmě, že to tak má být, protože rodiče nenaříkali, tak jsme neuvažovali o tom, co to je za špatnou věc, že utíkáme. Pak nás Němci dohonili a smáli se nám. Byl hlad, neměli jsme co jíst, obchody byly zavřené nebo rozbombardované, zažila jsem veliký hlad. Až maminka musela poprosit německé vojáky, aby nám dali kousek chleba, tak nám dali ten jejich německý brot.“
Zdeňka Fučíková, roz. Kroupová, se narodila 14. června 1930 ve francouzském městě Oissel. Její otec František Kroupa bojoval v první světové válce v rakousko-uherské armádě, padl do zajetí a posléze se ve Francii přidal k československým legiím. V roce 1926 se rozhodl s rodinou odejít za prací do Francie. Kroupovi se plánovali vrátit do Československa, ale kvůli druhé světové válce se to nepodařilo. Během obsazování Francie museli prchat před německou armádou. Bratra pamětnice Františka Kroupu ml. poslali kvůli šíření protinacistických letáků na nucené práce do Německa, z nich se pokusil utéct, ale nacisté ho chytli a uvěznili v koncentračním táboře, kde zemřel na zápal plic. Po válce v roce 1946 se Kroupovi vrátili do Československa, nový domov našli v pohraničním Nejdku na Karlovarsku. Pamětnice se plánovala vrátit do Francie, komunistický převrat jí to ale znemožnil. Provdala se za Bohumila Fučíka, který také pocházel z Francie, a založili spolu rodinu. Vyučila se jako švadlena a pracovala v textilním odvětví. Od 50. let dvacátého století se opakovaně vracela do Francie. Většinu života strávila nakonec ve Františkových Lázních, tam žila i v roce 2024. Příběh pamětnice zaznamenán díky podpoře města Nejdek.
Spolek Čechoslováků ve francouzském městě Oissel, v první řadě třetí zprava František Kroupa na klíně s pamětnicí, dále starší sestra Božena, matka Božena na klíně se sestrou Helenou. Ve čtvrté řadě pátý zprava starší bratr František, který zemřel v koncentračním táboře
Spolek Čechoslováků ve francouzském městě Oissel, v první řadě třetí zprava František Kroupa na klíně s pamětnicí, dále starší sestra Božena, matka Božena na klíně se sestrou Helenou. Ve čtvrté řadě pátý zprava starší bratr František, který zemřel v koncentračním táboře
