Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Erika Fuksová (* 1934)

• narodila se 26. června 1934 v Jirkově na Chomutovsku

• v roce 1941 nastoupila do německé měšťanské školy

• v roce 1945 jako Němka nesměla dva roky docházet do školy

• v roce 1949 dokončila podruhé měšťanskou školu, tentokrát českou

• v roce 1950 nastoupila na dvouleté studium Střední zdravotnické školy v Chomutově

• v roce 1952 odešla na umístěnku pracovat do nemocnice v Děčíně

• v roce 1954 se vrátila do Chomutova, nastoupila na dětské oddělení nemocnice

• v březnu 1956 si vzala za manžela Miroslava Fuksu, ve stejném roce se jim narodil syn Petr

• v roce 1957 se narodil syn Miroslav

• od roku 1959 po mateřské dovolené nastoupila do jeslí v Chomutově

• v roce 1963 zemřel Erice Fuksové otec a narodil se syn Jan

• v roce 1969 se stala členkou Sdružení německých rodáků v Chomutově

• v roce 1978 začala pracovat v léčebně dlouhodobě nemocných v Červeném Hrádku

• v roce 1988 odešla do penze

• v roce 2022 žila v Jirkově

Nenávist Čechů zažila po druhé světové válce Erika Fuksová, rozená Seifertová, jež pocházela z německé rodiny v Jirkově na Chomutovsku. Těsně po skončení války jí cizí muž na ulici ustřihl kus vlasů za to, že mluvila s kamarádkou německy, což bylo na veřejnosti podle pamětnice zakázané. „Chtěl celý cop, ale já jsem se mu vytrhla, tak stačil ustřihnout jen kousek. Bavila jsem se totiž s kamarádkou německy. Dal mi facku a chytil mě za hlavu, měl nůžky. Nevím, kde je vzal, nebo to byl možná nůž, a stříhal,“ popsala pamětnice děsivý zážitek. Aby měla rodina dostatek mouky, musela Erika Fuksová obětovat svoji oblíbenou hračku, kočárek pro panenky. Maminka ho vyměnila za mouku.

„Když jsme koukali po skončení války z okna, všude byly obchody plné ruských žen, které osvobodili ze zajateckého tábora v Ervěnicích. Všechny obchody na náměstí ty Rusky doslova vybrakovaly,“ vybavuje si květnové dny roku 1945 Erika Fuksová. Pamatuje si také, jak zahlédla transport Němců, kteří odjížděli do tábora čekat na odsun. Byla mezi nimi i jedna z jejích nejlepších kamarádek. Když o tom pamětnice mluvila ve studiu Paměti národa, tak plakala. Navzdory tomu, že od události uběhlo už sedmdesát sedm let.

Protože tatínek Eriky Fuksové pracoval po válce na šachtě Robert v Ervěnicích, rodina se vyhnula odsunu z Československa do Německa. Německé děti, které v Jirkově zůstaly, tedy většinou děti horníků, zakoušely od příchozích českých dětí šikanu. Česky neuměly ani slovo. Německé děti nesměly dva roky po válce docházet do školy.

Do školní lavice se Erika Fuksová vrátila až v roce 1947, kdy mohla navštěvovat českou měšťanskou školu. „Ve třídě jsme byly dvě dívky se jménem Erika. Tak aby nás Češi zlobili, rozdělili si nás podle přezdívek. Mně říkali s posměškem Safrtaná podle Seifertové a té druhé Vyfrtaná,“ usmívá se pamětnice.

Tatínek musel do války 

Erika Fuksová, rozená Seifertová, se narodila 26. června 1934 v domě čp. 85 na náměstí v Jirkově, na Chomutovsku. Tehdy v Jirkově, německy Görkau, žili téměř výhradně jen Němci. Podle historiků v Jirkově na konci války žilo jen sedm českých rodin, tedy asi pětadvacet Čechů. Eričina maminka Alžběta Seifertová, rozená Döhnová, pocházela z Kraslic na Sokolovsku, kde se vyučila vyšívání. Otec Rudolf Seifert před válkou pracoval v Jirkově jako automechanik. Erice se v roce 1941 narodila sestra Heidemarie.

Jako dítě měla Erika Fuksová dvě velké kamarádky, Ingrid a Eriku. Společně si chodívaly hrát na nedaleký Červený Hrádek, kde byl rybník a zámek. „My jsme se hodně kamarádily, chodily jsme spolu do školky a pak i do školy,“ říká pamětnice. Absolvovala německou měšťanskou školu od prvního do čtvrtého ročníku. Za války byla škola pro děti v hospodě Na růžku, v budově jirkovské školy byl totiž lazaret.  

Z války si toho pamětnice moc nepamatuje. Tatínka doma neměla, protože musel narukovat do války. Jako řidič důstojníků se dostal až do Kyjeva, odkud se vrátil se zraněním od šrapnelu. „Jako dítě se na tatínka moc nepamatuji, byl zkrátka pryč a já jsem to tak brala,“ konstatuje Erika Fuksová. Domů se Rudolf Seifert vrátil v květnu 1945. Z Chemnitzu, kde se léčil v nemocnici, přišel do Jirkova pěšky.  

Na konci války jsme pozorovali z okna sovětské tanky

Konec války si Erika Fuksová pamatuje velmi dobře. V domě na náměstí, kde žila se svou maminkou a sestrou, bydlel také její dědeček. „Já jsem si hrála u sousedů s dětmi a maminka přiběhla s tím, že mám jít domů, protože přijedou Rusové. Já nevěděla, co to je, ale šla jsem s ní domů,“ popisuje pamětnice. V domě bylo i sklenářství, a proto dědeček Eriky Fuksové spolu se sousedkami zatarasili vjezd do domu, kde byla velká vrata, rozbitými okny. Měli strach z Rusů. „Slyšeli jsme tanky, jak jedou z Červeného Hrádku. Měli jsme okna na náměstí, tak jsme za těmi okny stáli a dívali se. Ale nedělo se nic,“ uzavírá Erika Fuksová.

Mezi Němci, podle pamětnice, panoval velký strach z příjezdu Rudé armády. „Já jako dítě jsem ale strach neměla, já nevěděla, čeho bych se měla bát,“ podotýká pamětnice. Tatínek se vrátil v květnu 1945. Hned musel nastoupit jako horník na šachtu Robert v Ervěnicích. Československo chtělo rychle obnovit těžký průmysl v pohraničí. Někteří Němci proto nemuseli do odsunu, byla jim nařízena práce v podzemí na šachtách. To byl případ i Rudolfa Seiferta a jeho tatínka. Maminka doma vyšívala na zakázku.

Češi, kteří přicházeli do pohraničí z vnitrozemí, si mohli vybírat byty, ve kterých chtěli žít. Erika si pamatuje, jak i do jejich bytu přišel neznámý muž. „Přišel k nám a nechal si od maminky ukázat byt. Pak řekl, že byt máme sice hezký, ale nábytek že máme ošklivý. Takový byt prý nechce. Měl s sebou jen malou aktovku s obrazem prezidenta. Nevím, který to byl, byla jsem ještě malá,“ popsala pamětnice.   

Původní němečtí obyvatelé měst a obcí v pohraničí byli znevýhodňováni, i když nemuseli odejít z Československa. Němci dostávali po konci války potravinové lístky, na rozdíl od Čechů ale neobsahovaly lístky na maso. Rodina pamětnice měla štěstí, že dědeček z tatínkovy strany byl po válce považován za antifašistu, hlavně byl ale horníkem a ti lístky na maso dostávat museli. Z přídělu masa pro jednotlivce musela vyžít celá rodina.    

Díky Červenému kříži jsem směla studovat zdravotní školu

V roce 1949 začala Erika Fuksová studovat obor dětská sestra na Střední škole zdravotnické v Chomutově. Nebylo to ale běžné, aby děti původních německých obyvatel studovaly na středních školách. Musely nastoupit na učební obory těžkého průmyslu. Erika Fuksová po válce už jako dítě navštěvovala se zájmem Červený kříž, který sídlil u nich v domě na náměstí. Vedl ho tehdy jakýsi pan Dolejš, který studium Erice Fuksové vyjednal až na ministerstvu zdravotnictví. „Byly to jen dvě třídy. Jedna pro dětské sestry a druhá pro sestry pro dospělé. Byla to dvouletka, bylo málo sester, tak to muselo jít rychle,“ vysvětluje pamětnice.

Po ukončení studia v roce 1952 dostala Erika Fuksová pracovní umístěnku do nemocnice v Děčíně. To byly také jediné dva roky, kdy pamětnice nežila na Chomutovsku. Na dětské oddělení nemocnice v Chomutově se pamětnice vrátila v roce 1954. „Česky už jsem uměla dobře a práce mě bavila moc, bylo to dobré,“ konstatuje Erika Fuksová.

Manžel sloužil u pohraničníků, pak pracoval na šachtě

Tak jako všichni mladí lidé v padesátých letech, i Erika Fuksová se chodila bavit hlavně na taneční zábavy. Tam také poznala svého budoucího muže Miroslava Fuksu. Pocházel od Pardubic. V Jirkově u pohraničníků, jejichž velitelství bylo tehdy v Kludského vile, absolvoval základní vojenskou službu. V březnu 1956 se Erika Seifertová za Miroslava Fuksu vdala. Ještě v tom roce se jim narodil syn Petr, o rok později syn Miroslav a v roce 1963 syn Jan.

Po vojně pracoval Miroslav Fuksa půldruhého roku jako horník na šachtě. Musel tam ale skončit kvůli zdravotním potížím se žaludkem. Podle pamětnice bylo mnohem více lidí, kteří museli ze zdravotních důvodů opustit šachty. Prach jim na plíce a žaludek nedělal dobře.  Nastoupil proto ke komunálním službám, kde dělal čalouníka, kterým se vyučil. „Byla to špatně placená práce. Kdyby manžel nedostal přídavky na děti, bral by méně než já, a to měly zdravotní sestry jedny z nejnižších platů,“ doplňuje pamětnice.

Tatínek Rudolf Seifert se nikdy česky nenaučil. Pracoval na šachtě v partě německých horníků, a češtinu proto nevyhledával ani nepotřeboval. V roce 1963 zemřel na komplikace vyvolané žaludečními vředy. Maminka Alžběta Seifertová na konci šedesátých let odešla s mladší dcerou do tehdejšího východního Německa, kam se Heidemarie, sestra Eriky Fuksové, vdala.  

Komunisté mě nikdy za příbuznými do Německa nepustili

Erika Fuksová měla všechny své příbuzné v tehdejším západním Německu. Do kapitalistické ciziny se až do listopadu roku 1989 běžně necestovalo. Ve druhé polovině šedesátých let přišlo uvolnění ze strany komunistické strany, které vycestování do západních států ulehčilo. Erika Fuksová se stala členkou Sdružení Němců v Chomutově a chtěla vyjet za svými tetami; její matka totiž pocházela z osmi sester. Žádala o to pravidelně na počátku každého roku.

„Každý rok znovu a znovu hned druhého ledna jsem odnášela žádost. A ani jednou jsem to povolení nedostala. Můj muž byl tehdy vedoucím u komunistů, a já nesměla! A proč? Já bych bývala jela jen s jedním dítětem. My jsme s manželem věděli, že všechny by nás nepustili. Tak bych jela s tím nejmladším. No a ne! Takže jsem ty příbuzné už pak ani neviděla,“ vzpomíná na marnou snahu o cestu za příbuznými pamětnice.

Z dovolené v Bulharsku se vrátili těsně před okupací

Rodina Eriky Fuksové nepatřila nikdy mezi ty, které bojují s režimem anebo se politikou vyloženě zabývají. Manžel Miroslav Fuksa byl sice v komunistické straně, ale členem se stal už na vojně při službě u Pohraniční stráže. Koncem šedesátých let byl vedoucím stranického závodního klubu v rámci komunálních služeb města. Fuchsovy proto překvapila invaze vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968. Rodina se 20. srpna těsně před půlnocí vrátila z dovolené v Bulharsku, odkud přijela autobusem.

„Sousedka k nám po půlnoci přišla a řekla, že jsou tady Rusové, My jsme cestou nepotkali ani jeden tank, ani jedno ruské auto. Ani na hranicích,“ popisuje své překvapení Erika Fuksová. Miroslav musel 22. srpna jet k mamince na Pardubicko pro děti, které s rodiči v Bulharsku nebyly. Manžel Miroslav Fuksa následně v roce 1969 nepodepsal souhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy a z Komunistické strany Československa odešel. Zůstal dál čalouníkem v chomutovských komunálních službách.

Já se starala o děti a manžel hrál divadlo

Rodina Eriky Fuksové i nadále žila apolitickým životem. Výjimkou byly okamžiky, kdy se Miroslav scházel s kamarády v kulturním domě v Jirkově, kde hrál ochotnické divadlo a hrál s kapelou. „Doma nebyl, ale tam byl pořád. Seděli za plentou a bavili se o politice, za plentou se říkalo šatně. Tam politiku rozebírali, ale doma jsme se o tom nebavili,“ podotýká pamětnice. Miroslav patřil mezi výrazné jirkovské ochotnické herce. Hrál také krásně na trumpetu. Nástroj ale neměl, neměl na něj peníze.

„Já jsem s ním do divadla nechodila, ani do kulturáku. Já na to neměla čas, starala jsem se o naše tři kluky. A manžel nesnášel závodní stravování, takže chtěl mít doma každý den teplou večeři. Já jsem přišla z práce a starala se o děti a vařila pro manžela, neměla jsem čas na nic víc,“ vzpomíná na život se svým mužem Erika Fuksová.

Pamětnice v roce 1959 odešla z chomutovské nemocnice pracovat jako zdravotní dětská sestra do jeslí v Jirkově. V roce 1978 přešla na chirurgické oddělení Léčebny pro dlouhodobě nemocné na Červeném Hrádku.

Poprvé jsem vyrazila do Německa za příbuznými

Erika Fuksová si dlouho dopisovala se svou kamarádkou, kterou viděla odjíždět v květnu 1945 z Jirkova v transportu do shromažďovacího tábora. V polovině osmdesátých let ji po čtyřiceti letech viděla na vlastní oči. Zatímco Češi do západního Německa nemohli volně vycestovat, Němci do Československa mohli jezdit bez omezení. Jednoho dne proto kamarádka zazvonila u dveří Fuksových. „Přijela, a já jsem ji vůbec nepoznala. Chtěla se podívat, kde bydleli. Ale ten jejich dům už nestál,“ popisuje shledání pamětnice.

V listopadu 1989 sledovala události sametové revoluce. „Řekli jsme, zaplaťpánbůh, zpočátku jsem ale nevěřila, že to dobře dopadne, že se něco změní,“ konstatuje pamětnice. V roce 1989 se otevřely hranice a Češi mohli vyrazit do tehdejšího západního Německa nebo do Rakouska. V roce 1990 si tuto možnost nenechala ujít ani Erika Fuksová. Tety, které si pamatovala z dětství, ale už nebyly naživu. Vyrazila proto za svojí sestřenicí, která žila poblíž Ulmu a rok po setkání zemřela.

Podle Eriky Fuksové už v roce 2022 v Německu žily jen generace příbuzných, kteří neměli o původní vlast svých předků zájem. Do Německa už proto nejezdila a nikdo ji ani nenavštěvuje. V listopadu 2022 žila pamětnice ve svém bytě v Jirkově.