Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Fusová (* 1931)

• narozena 15. března 1931 v Chlumčanech u Loun

• zažila odstoupení pohraničí Německu v roce 1938 a okupaci v roce 1939

• byla svědkem bojů na konci války

• zažila kolektivizaci zemědělství

• usadila se v Žatci, kde žije i v roce 2016

Jarmila Fusová, za svobodna Gesnerová, se narodila 15. března 1931 v severočeských Chlumčanech u Loun. Otec Miroslav byl sedlák, obhospodařoval pole, které zdědil po svých rodičích. Paní Fusová po letech s úctou a obdivem vzpomíná na své rodiče, kteří tvrdě pracovali na rodinném hospodářství. Říká: „Naše rodina, to bylo samý dření a samý dření, samá práce.“

Hlavním organizátorem kultury v Chlumčanech byl místní Sokol, který od svých pěti let navštěvovala také Jarmila. Kromě sportovní činnosti se děti věnovaly také hraní divadla a dalším společenským aktivitám, jako například uctění památky mistra Jana Husa, kdy na kopcích hořely symbolické hranice. Děti byly vedeny k lásce k republice a panu prezidentu Masarykovi, o němž paní Fusová říká, že „byl pro všecky všechno“, tedy velký vzor a autorita. Rovněž v rodném domě se hodně mluvilo o politice, tatínek paní Fusové byl členem agrární strany.

V rodných Chlumčanech

Přestože první republika jistě měla své nedostatky – a především v souvislosti s hospodářskou krizí nastaly těžké časy – rodina Gesnerových žila spokojený život, který zasáhlo až odstoupení československého pohraniční. Na to, co následovalo po Mnichovu, se vzrušením vzpomíná i tehdy sedmiletá Jarmila. Také v Chlumčanech totiž střechu nad hlavou hledali Češi, kteří ze Sudet odešli do vnitrozemí. Pohled na rodiny, jež si na trakařích vezly jen nejnutnější vybavení, se nedá zapomenout.

Mezi další momenty, které má pevně zapsané v paměti, se řadí také 15. březen 1939, kdy zbytek Československa obsadila německá vojska. Chlumčanský kronikář tuto smutnou událost zaznamenal následovně: „15. 3. 1939 brzy ráno přes Chlumčany začala projíždět německá vojska směrem na Prahu. Před 7. hodinou ranní po státní silnici první ozbrojené dodávky dorazily do Chlumčan. Dále valily se nepřehledné vojsk všech možných útvarů a zbraní. Zástupy lidí z celého okolí přišly k státní silnici a mlčky, se slzami v očích, klidně se dívaly na německé vojáky.“ Jednou z přihlížejících byla i Jarmila, která v tento den slavila své osmé narozeniny.

V době okupace

Život v protektorátu rozhodně nebyl ničím lehkým, ale sedláci, kteří měli svá hospodářství, byli přeci jen v lepší situaci. Nepříjemným a často velmi náročným bylo plnění kontingentů. Rovněž společenský život v obci značně utrpěl. Sokol byl zakázán a namísto něho vzniklo Kuratorium pro výchovu mládeže, které – jak Jarmila vzpomíná – se větší oblibě u chlumčanské mládeže netěšilo, ačkoliv jeho členové lásku k Německu prý neprokazovali. Doba okupace byla těžkou zkouškou, někteří lidé při ní neuspěli a přistoupili na stranu okupační moci. Jarmila Fusová vzpomíná, že v Chlumčanech se všichni „chovali jako správní Češi a nikdo nikoho neudal“.

Dramatické chvíle tak přinesl až konec války, kdy bylo nebe nad protektorátem plné takzvaných kotlářů, tedy hloubkových stíhačů. Jarmila byla ještě dítě, ale dodnes si velice dobře pamatuje střet ustupujících německých jednotek s postupující Rudou armádou, k němuž nedaleko Chlumčan došlo. Sovětské tanky tehdy německou kolonu ustupující k Američanům zcela zmasakrovaly. Stejně dobře si paní Jarmila pamatuje strašný pohled na mrtvé německé vojáky, s kterými – navzdory hrůzám okupace – soucítila a litovala je.

Konec války jako by uvítala také příroda, nikdy dříve se totiž podle Jarmiliných vzpomínek nestávalo, aby kvetlo tolik šeříků, jež si s květnovými dny roku 1945 spojujeme. Lidé věřili v klidný život, optimismus neovlivnily ani změny na tehdejší politické scéně, z které zmizel její dosavadní lídr, jímž byla agrární strana. Miroslav Gesner zákaz strany nijak neprožíval, vzpomíná po letech jeho dcera. Byla to ale předzvěst změn, které se dotkly nejen chlumčanských sedláků. Velký vliv totiž po válce získala Komunistická strana Československa. Paní Fusová uvádí, že lidé v Chlumčanech do KSČ hojně vstupovali až po válce, nicméně jak ukazují výsledky parlamentních voleb, strana své příznivce ve vesnici měla i před válkou.

Kolektivizace rolnictva

Dva poválečné roky se nesly především ve znamení radosti z konce války, rozvoje kulturního života a budovatelského nadšení v obnově vlasti. Zásadní zvrat přišel v únoru 1948, kdy KSČ převzala absolutní vládu v zemi. „Po únoru v roce 1948 se však v obci začaly vytvářet dvě názorové skupiny. Jedna byla pro zachování starého řádu a druhá byla pro změny, které nabízela komunistická ideologie.“ Především pro méně majetné rolníky zněla lákavě hesla o společném hospodaření v jednotných zemědělských družstvech. Co bylo pro jedny přitažlivé, bylo pro jiné nemyslitelné. Především bohatší rolníci, ke kterým patřil i Miroslav Gesner, neměli o nějaké slučování zájem.

V roce 1950 byl v Chlumčanech ustaven přípravný výbor JZD, ve kterém – jak vzpomíná paní Fusová – se nejvíce angažovaly chlumčanské ženy. Snažení agitátorů pro založení jednotného družstva se splnilo v roce 1952. Miroslav Gesner rodinný majetek do společného vlastnictví nakonec předal, ale tehdy již do československého státního statku, jenž neprosperující JZD převzal. Kolektivizace zemědělství měla mnohem větší následky, znamenala zánik dosavadní podoby venkova. „Byla to tehdy velice těžká doba. Hospodářství, které se po generace pomalu rozrůstalo a které se dědilo z pokolení na pokolení, najednou patřilo někomu jinému. Lidé byli vykořenění, nespokojení a do své smrti se s tímto stavem nesmířili.“

Než se tak stalo, pracovala Jarmila Fusová na rodinném statku. Rozhodla se ale osamostatnit, pracovala dále v zemědělství, tentokrát v JZD. V tehdejších měřítkách nesprávný třídní původ byl důvodem častých změn povolání. Nakonec práci hledala až v okresním městě Žatci, kde bez problémů získala zaměstnání v místní šroubárně. Žila šťastný život, vdala se, manžel Vlastimil nalezl práci rovněž v žatecké šroubárně. Postupem času se rodina rozšiřovala, jejich život výrazněji nezasáhl ani vpád vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968.

V roce 1989 byla Jarmila Fusová svědkem dalších revolučních změn. Zpětně je příliš pozitivně nevnímá. Rodina ale získala zpět rodinný statek, na kterém hospodaří syn paní Fusové, na tradici je tak znovu navazováno.