Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Fedor Gabčan (* 1940)

• narozen 22. července 1940 v Kútech na Slovensku

• jeho otec Štefan Gabčan byl v letech 1943-1944 velitelem koncentračního tábora v Novákách

• otec se zároveň zapojil do odboje a účastnil se Slovenského národního povstání

• Fedor Gabčan vystudoval Střední průmyslovou školu kartografie a geodezie v Košicích

• začátkem šedesátých let odešel do Ostravy, pracoval jako dělník v dolech a začal fotit

• pamětník a fotograf invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 v Ostravě

• v letech 1972 až 1976 studoval fotografii na pražské FAMU

• byl fotoreportérem České tiskové kanceláře v Ostravě a roky pracoval jako reklamní fotograf

• po roce 1989 učil na Střední umělecké škole v Ostravě a na Ostravské univerzitě

Fedor Gabčan strávil jako malý chlapec několik měsíců v koncentračním táboře pro Židy v Novákách na Slovensku, nedaleko Prievidzy. Nebyl tam ale jako vězeň. Pobýval tam s matkou a otcem Štefanem Gabčanem, který táboru v letech 1943 až 1944 velel. Toto období mu připomíná fotografie, na níž sedí v trávě a v náručí drží velkého bílého králíka. Je pěkně oblečený a šťastně se usmívá. Později se dozvěděl, že králíky v táboře chovala žena, která skončila ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi. O činnost svého otce za války se začal zajímat asi až po třiceti letech.

„Věděl jsem, že otec byl v Novákách jako četník, ale neřešil jsem to. On sám mi o tom nevyprávěl. Až jednou jsem otevřel šuplík s jeho dokumenty, které mi leccos objasnily. Zatoužil jsem zjistit, jestli to byl dobrý, nebo špatný člověk a jestli má někoho na svědomí. Byl jsem rád, když jsem se dozvěděl, že se choval k vězňům lépe než ostatní velitelé a lidé ho tam měli rádi. A jsem šťastný, že se nepodílel na likvidaci Židů,“ říká Fedor Gabčan.

Dvojí život Štefana Gabčana

V době, kdy Štefan Gabčan v Novákách pracoval, skončily transporty do Osvětimi a dalších táborů smrti. Tamní vězni byli využíváni na práci. Šili například uniformy pro železničáře. Do podzimu 1942 však bylo pod vedením Hlinkovy gardy z Novák transportováno do vyhlazovacích táborů v Polsku na šest tisíc lidí včetně dětí. Před vypuknutím národního povstání toleroval Štefan Gabčan tajné zbrojení vězňů a do povstání se pak také zapojil. Na základě dobrozdání spolubojovníků nebyl po válce vězněn ani souzen, naopak dostal vyznamenání a místo velitele četníků v Komárně.

O podmínkách v pracovním táboře v Novákách i o chování Štefana Gabčana vyprávěl pro Paměť národa například Alexander Bachnár, který tam byl zavřený a vedl tamní školu pro děti vězňů. „Ráno v den vypuknutí povstání čekali vězni se zbraněmi před Gabčanovou ubikací. Vyšel ven ještě v pyžamu a řekl: ‚Chlapci, věděl jsem, že máte zbraně, ale že jich máte tolik, to jsem nevěděl.‘ Následně se přidal k povstání a tábor byl rozpuštěn,“ uvedl Bachnár.

Dětství za Slovenského státu

Fedor Gabčan se narodil 22. července 1940 v Kútech na Slovensku. Jeho otec pocházel z vesnice nedaleko Púchova, matka byla maďarského původu a skoro neuměla slovensky. Štefan Gabčan absolvoval četnickou důstojnickou školu. V době synova narození byl velitelem celnice v Kútech, což bylo na hranici Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského státu. Slovensko se v březnu 1939 osamostatnilo a stalo se spojencem nacistického Německa.

Štefan Gabčan podle pamětníka pomáhal lidem z protektorátu dostat se na Slovensko. „Vím, že měl dvojí razítka. Jedno oficiální a druhé soukromé. O rozsahu jeho činnosti z té doby nemám informace, ale ve svém životopisu otec zmiňoval, že spolupracoval se zpravodajskými službami. Byl už také tajným členem komunistické strany, což jsem se také dozvěděl až po jeho smrti.“

Do tábora v Novákách byl podle pamětníka přeložen za trest. „Jeho podřízený ho udal. Nevyhodili ho, ale poslali ho právě do Novák. Bylo to asi v roce 1943. Já s maminkou jsem za ním přišel v roce 1944. Byla nemocná, a tak jsme tam strávili jen pár měsíců,“ vypráví.

Výsady syna velitele

„Vybavuji si, jak jsem se potuloval po táboře. Vzpomínám si například na to, jak jsem se chodil dívat na jednoho pana stolaře. On nevěděl, že jsem syn velitele, a vyháněl mě. Postěžoval jsem si tatínkovi. Ten stolař mi pak vyrobil dřevěnou krabičku se zámkem,“ vzpomíná. Od vězněných žen slyšel také příhodu, jak uklouzl v kuchyni na mastné podlaze a zašpinil si svoje pěkné šaty. „Otec se zlobil. Kuchařky ho chlácholily, že mi ušijí nové a ještě hezčí šatečky.“

V táboře bylo tehdy zavřeno šestnáct set lidí, z toho asi dvě stě dětí. Dospělí pracovali v různých dílnách zadarmo. Práce pro Slovenský stát jim zřejmě zachránila život. „Koncem roku 1942 se situace v táboře stabilizovala. Skončily deportace do táborů smrti. Ministr školství dokonce povolil zřízení obecné školy. Měl jsem na starost sto dvacet dětí,“ uvedl ve svých pamětech již zmíněný Alexander Bachnár, kterého Fedor Gabčan navštívil v domově důchodců v Bratislavě. Setkal se tam i s dalšími přeživšími vězni z tábora v Novákách.

Ještě před vypuknutím národního povstání poslal Štefan Gabčan nemocnou manželku a syna ke své rodině do Mestečka u Púchova. Pamětníkova matka ještě před koncem války zemřela. „Špatně nesla otcovu práci i pobyt v Novákách. Byla kvůli jeho činnosti také vyslýchána. Velice tím vším trpěla.“ Po její smrti byl Fedor v péči strýce a otec je spíše jen navštěvoval. „Z dochovaných dokumentů vyplývá, že spolupracoval s partyzány. Nevím, jaké měl přesně úkoly. Pamatuji si akorát, že mě překvapilo, že mi tehdy nosil čokoládu. Ani po válce jsem tolik čokolády neviděl.“

Fedor Gabčan má dodnes schované například dobrozdání účastníka Slovenského národního povstání Albína Lacha, který dosvědčil, že Štefan Gabčan bojoval během povstání se zbraní v ruce a že se už v Novákách zapojil do činnosti ilegální skupiny Juraje Spitzera. Podle pamětníka také o vlásek unikl popravě. „Válka ho jistě silně poznamenala.“

Otcův strach ze zatčení

Po válce se stal Štefan Gabčan velitelem četníků v Komárně. Syna si vzal k sobě, podruhé se oženil a zplodil další dítě. Po zrušení četnictva přešel pod Sbor národní bezpečnosti, ale v roce 1952 byl propuštěn. „Nevím, proč ho vyhodili. Nikdo mu nic nevysvětlil. Odvolával se marně na všechny instituce. Vzpomínám si, že po válce měl strach, že bude zatčen. Pamatuji na situaci v Komárně v roce 1947, kdy zastavilo před domem podezřelé auto. Otec byl připravený se bránit. Dal do oken matrace a nachystal si zbraň. Nic se ale tenkrát nestalo,“ vypráví.

Po odchodu z bezpečnostních složek pracoval Štefan Gabčan na národním výboře v Komárně jako referent a kontrolor. V důchodu dělal skladníka v tamních loděnicích. Fedor odešel po základní škole do Košic, kde studoval Střední průmyslovou školu geodezie a kartografie. „Nevěděl jsem ani pořádně, na co se hlásím. Vybral jsem si školu v Košicích hlavně kvůli tomu, že tam žila moje babička. S otcem jsem se pak příliš nestýkal.“

Setkání s kreslířem Mengeleho

Na průmyslovce se naučil základy fotografování a začal chodit na večerní kurzy kreslení. Vyučoval tam i malíř Ľudovít Feld, který ho velmi zaujal. Jako Žid byl v roce 1944 deportován do Osvětimi. Zachránil ho jeho malý vzrůst a kreslířské umění. „Měřil jen asi metr. V Osvětimi ho zařadili mezi děti, i když mu bylo už čtyřicet let. Dostal se na oddělení, kde působil doktor Mengele. Když zjistil, jak dobře kreslí, velice si ho oblíbil. Ľudovít pro něj portrétoval esesáky a hlavně postižené vězně,“ připomíná osud malíře, jehož početnou rodinu nacisté vyvraždili. „Byl to nadaný umělec. Měl příjemné chování a působil jako velice dobrý člověk. Těžce ale nesl, když se mu někdo posmíval.“

Po maturitě se Fedor neúspěšně hlásil na výtvarnou akademii do Bratislavy. „Podruhé jsem se tam už dostat ani nepokoušel. Necítil jsem se tak dobrý a navíc jsem věděl, že mám pošramocený kádrový posudek kvůli tomu, že otce vyhodili od policie,“ vysvětluje. Asi rok pracoval v bratislavském geodetickém a kartografickém ústavu, ale měl jasno, že tuto práci dělat nechce. Raději odešel manuálně pracovat do Ostravy, což byl způsob, jak se vyvázat z práce v oboru, který se vyučil. Nejprve se živil jako dělník ve Vítkovických stavbách, pak pět let fáral v dolech Michal a Petr Bezruč. Dělal tam různé pomocné práce.

Roky v ostravských dolech

V Ostravě zároveň pokračoval ve výtvarném vzdělávání. Přihlásil se na večerní lidovou školu umění, kde tehdy učili významní umělci jako Jaroslav Kapec, Vratislav Varmuža nebo Otto Cienciala. Zaměřoval se na kresbu a grafiku. V práci se snažil šetřit si pravou ruku, aby mohl kreslit. „Se sbíječkou jsem dělal levačkou.“ Těžkou práci bral jako fyzické otužování a byl rád, že si vydělá dost peněz na to, aby se mohl věnovat svým zájmům, k nimž už patřilo především fotografování.

„V dole pro mě bylo nejhorší obléct si špinavé fáračky a sfárat dolů. Potom už to šlo. Nejhorší práce, jakou jsem zažil, byla při likvidaci důlních děl, kdy jsme ze starých chodeb vytahovali železné podpěry, zvané hajcmany. To bylo docela nebezpečné,“ vypráví. I když to bylo zakázáno, do ostravských hlubin často fáral s foťákem. „Někdy v polovině šedesátých let se mi povedl portrét našeho předáka, za který jsem dostal i ocenění na mezinárodní výstavě. Měl velmi zajímavý obličej. Zachytil jsem ho v situaci, kdy se při fárání nahoru pokazil výtah a my jsme asi na dvě hodiny uvízli v kleci.“

Ve volném čase fotil hornictvím poničenou ostravskou krajinu, která mu připadala velmi romantická a dramatická. Stal se členem kroužku amatérských fotografů Nové huti Klementa Gottwalda, který patřil k nejlepším fotoklubům v Ostravě. Umožňoval členům vystavovat a konfrontovat svou práci s fotografy z regionu i ze zahraničí. Fotografie ostravské průmyslové krajiny mu v roce 1972 otevřely dveře na pražskou FAMU.

Začátek sovětské okupace v Ostravě

Předtím, v srpnu 1968, zažil v Ostravě invazi armád Varšavské smlouvy, které měly na příkaz z Moskvy potlačit v Československu demokratizační reformy. Fedor Gabčan tehdy pracoval v tiskárně. Díky členství ve fotoklubu Nové huti měl volný přístup do fabriky a nafotil obsazování hutních provozů sovětskými vojáky.

„Před ředitelstvím huti bylo plno tanků. Rusové obsadili vrátnici a po fabrice rozmístili minomety. Překvapilo mě, že někteří zaměstnanci z kanceláří naváděli řidiče obrněných transportérů do provozů. Viděl jsem je sedět v kokpitech. Vojáci byli nervózní a nelíbilo se jim, že je fotím,“ vzpomíná. Byl také u toho, když rozhořčení obyvatelé protestovali proti okupaci před Novou radnicí v centru města, kde také parkovaly sovětské tanky.

„Pohybovali se tam mladíci, kteří sebrali z jednoho tanku sekyrku a chtěli rozbít nádrž s naftou. Ale naskytl se tam fotograf Bohuslav Růžička, který jim to rozmluvil. Měl obavy, že by to mohlo skončit střelbou do lidí. Vytáhl také tažné lano, které kluci strčili do tankového pásu, aby tankista nemohl manévrovat. Jeden tank srazil hlavní sloup osvětlení. Naštěstí spadl tak, že to nikomu neublížilo,“ popisuje. Vzpomíná také na pěkně oblečeného muže, který vojákům ostentativně nabízel jako terč svoji hruď. „Lidé byli podráždění, mnozí plakali. Shodou okolností nebyl nikdo zraněn ani zabit. Přičítám to i shovívavosti velícího generála. Jak jsem se dozvěděl, byl to člověk, který v roce 1945 Ostravu osvobozoval.“

Na prestižní umělecké škole

V roce 1972 se Fedor Gabčan dostal na první pokus na fotografický obor pražské FAMU. Z pedagogů si cenil nejvíce zakladatele fotografické katedry Jána Šmoka a historičky umění Anny Fárové. „Byla to uznávaná a charismatická osobnost. Díky ní jsme měli všude otevřené dveře. Vzala nás například do ateliéru Josefa Sudka, který ji miloval a i k nám byl velmi vstřícný. U paní Fárové jsem dělal také závěrečnou diplomovou práci na téma angažovaná fotografie. Byl jsem rád, že to dobře dopadlo.“

Nejtěžší mu na fakultě připadaly zkoušky z marxismu-leninismu, ale jinak nepociťoval, že by normalizace měla negativní dopad na studium. Školu dělal dálkově. Díky tomu si mohl zároveň vydělávat reklamní fotografií u tehdy významné agentury Rapid. Fotil například ve fabrice Romo ve Fulneku, která vyráběla pračky. Byl už ženatý a i během studia částečně živil rodinu.

V letech 1976 až 1978 pracoval jako fotoreportér regionální pobočky České tiskové kanceláře v Ostravě. „Byla to svým způsobem opět reklamní fotografie. Fotil jsem hlavně hrdiny socialistické práce a úderníky. Měl jsem třeba zadání udělat portrét jednoho velkého stachanovce a lamače rekordů ze šachty Trojice. Když jsem tam přišel a ptal se po něm, všichni na něj nadávali a uplivovali si,“ vypráví. Úkol ale splnil a na fotkách nebylo vidět, že ostatní horníci jsou znechuceni slavným stachanovcem i opěvovanými rekordy. „Podobné to bylo, když jsem měl fotit socialistické závazky na Nové huti. Udělal jsem reportáž z provozu a bylo to. Nelámal jsem si s tím hlavu.“

Konec totality s foťákem v ruce

Když na něj v práci nadřízení naléhali, aby vstoupil do komunistické strany, raději se vrátil k reklamnímu focení. Odmítl také nabídku, aby za úplatu donášel tajné bezpečnosti. „Asi jsem se neměl divit, když jsem pak neuspěl s žádostí o vycestování do Kanady. Pracovník pasového oddělení mi před mýma očima zlomil pas a tvrdil, že mi neplatí, protože je poškozený.“

Před pádem komunistické totality pracoval jako vedoucí fotografického oddělení v ostravském podniku Hutní montáže. Konec vlády komunistické strany přivítal s nadějí na lepší budoucnost. Informace o brutálním zásahu pořádkových sil na Národní třídě dne 17. listopadu 1989, který inicioval politický převrat v Československu, měl z první ruky od svého syna. Studoval tehdy na pražské výtvarné akademii a byl mezi demonstrujícími studenty. Fedor fotil na protikomunistických manifestacích v Ostravě.

Z revolučního období mu utkvělo v paměti například setkání s písničkářem Karlem Krylem, který se vrátil z emigrace. Potkal ho v Bechyni, když nesl v náručí velikou keramickou sochu od Hany Purkrábkové, kterou právě koupil. „Dali jsme se do hovoru a nadávali jsme mimo jiné na Václava Havla. Lituji, že jsem ho místo řečí nevyfotil.“

Po neúspěšném pokusu živit se keramikou začal ve svobodných poměrech učit na večerní lidové škole umění. Poté byl zakladatelem oboru fotografie na střední umělecké škole v centru Ostravy. Vyučoval i na Fakultě umění Ostravské univerzity historické fotografické postupy. V důchodu se stále věnuje volné tvorbě a vystavuje. Jeho životním krédem je dělat pořádně svou práci, nepodvádět a nikomu neubližovat. K jeho radostem patří pěstování fíků na zahradě domu v Komárně, který mu zůstal po rodičích. Žije s manželkou ve Vratimově u Ostravy. Jediný syn jim zemřel ve čtyřiceti třech letech.