Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milan Gabčan (* 1932  †︎ 2021)

• narozen v roce 1932 v obci Vydrná na Slovensku

• jeho otec Jan za komunismu vězněn v Uherském Hradišti

• za kolektivizace rodina násilně vystěhována z obce Čistá u Litomyšle

• spolu s bratrem Stanislavem a několika mladými lidmi založil odbojovou skupinu

• vytiskli kolem 1200 protirežimních letáků

• před zatčením se ukrýval v zemljance u obce Mostiště na Slovensku

• nakonec odsouzen 10. září 1953 Krajským soudem v Brně na 3 roky vězení

• přibližně 6 měsíců strávil ve vyšetřovacích vazbách v Žilině, Brně a Znojmě

• necelé dva roky vězněn v táborech na Jáchymovsku - Barbora, Ležnice, Svatopluk

• propuštěn 4. dubna 1955 na amnestii

• v roce 1968 krátce členem organizace K 231

• rehabilitován 7. prosince 1990 Krajským soudem v Hradci Králové

• zemřel 26. září 2021

Milan Gabčan se narodil v roce 1932 v obci Vydrná, která leží pod hřebeny Javorníků na Slovensku. V mládí byl svědkem perzekuce celé rodiny ze strany komunistického režimu. Jeho otec byl vězněn v Uherském Hradišti a rodina byla vystěhována ze statku v Litrbaších (Čistá). Spolu s bratrem Stanislavem se proto rozhodl vyburcovat lidi k přemýšlení. S malou skupinou mladých lidí založil odbojovou skupinu, která vytiskla kolem 1200 protirežimních letáků. Po prozrazení utekl na Slovensko, kde se skrýval v zemljance v lesích u obce Mostiště. I tam byl vypátrán StB a po soudu v Brně byl odsouzen na tři roky vězení. Odpykal si je v několika táborech jáchymovských uranových dolů.

Válečné dětství

Milan byl nezbedným dítětem. Často měl konflikty s přísným otcem. Místo ve škole raději trávil čas v lesích a na lukách. Velkou část dětství prožil v období druhé světové války, kdy bylo Slovensko samostatnou republikou jako spojenec nacistického Německa. Milan příliš nedbal příkazů rodičů, v lukách s bratrem sbíral nevybuchlou munici a nosil ji domů. Dokonce jednou vykradli zbraně přímo z německého vojenského auta. Nejspíš si při tom vůbec neuvědomovali, co všechno tím riskují. „Když jsme přišli domů, maminka říká: ,Kde máte kalhoty?‘ Já jsem jí odpověděl: ,Pod postel jsme je hodili.‘ To byl takový klukovský trik, hodit kalhoty pod postel. Proč? Protože v každé kapse jsme měli jeden vajíčkovej granát. Matka se zhrozila, když to našla. Tak jsme to okamžitě museli odnést do dřevníku a tam jsme to schovali. Ale to nebylo nic proti tomu, co jsme potom provedli. Jako kluci jsme vykradli jedno německé auto plné munice. Přijela tam armáda, zaparkovala a měla tam odpočinkový čas na východní frontu. My jsme věděli, že dozorčí si povídali a zapálili si cigaretu. V tom momentě jsme v zadní straně vyrazili latění od plotu a nabírali jsme, co se dalo. Za bundy, za košile. A to jsme nosili celou noc k nám do dřevníku. Odnosili jsme to. Ti Němci museli být zděšení. Nikdo na nic nepřišel, když už to bylo vykradený. Tak jsem se o tom zmínil mému bratránkovi a ten si to všechno odnesl. Údajně to dal partyzánům.“

Zatčení otce

Po válce celá rodina odešla do bývalé německé obce Litrbach, dnes Čistá u Litomyšle, kde jim bylo dekretem přiděleno hospodářství po německých majitelích Andrlíkových. Statek byl ve velmi zanedbaném stavu, protože na konci války v něm sídlila sovětská polní kuchyně. Hospodářství se muselo kompletně nově vybavit.

Milan Gabčan také vzpomíná, že ve vesnici velmi dobře vycházeli s německým obyvatelstvem. Němci jim dokonce pomáhali při sezonních pracích. Po válce byl ale všude nedostatek potravin, každá zabíjačka se musela hlásit a velká část masa a produktů se odevzdávala státu. Otec Jan, aby mohl brigádníkům poskytnout alespoň stravu, vymyslel, jak příkazy úřadů obejít, a zabijačky dělal načerno. Takto na to dnes vzpomíná jeho syn Milan Gabčan: „S řezníkem se otec v noci domluvil: ,Zabijeme jedno prase.‘ Nahoře ve chlívě jsme měli  čtyřiceti-, padesátikilový prasata. Bylo jich tam asi devatenáct nebo dvacet. Taky jsme měli starej vejměnek vedle stodoly a v tom vejměnku byl sklípek. A v tom sklípku jsme měli takový dvacetikilový prasata. Chovali jsme je tam načerno. Bylo to všechno hermeticky uzavřený slámou, aby to nebylo slyšet. To už se propadávalo a tak dále. Tak jsme to jedno prase vzali a strčili nahoru mezi ty větší, protože tam denně chodila kontrola. To byli takoví pitomci na těch okresech. Víte, co jsou to otruby? To je odpad z pšenice, když se dělá mouka. Na statku jsme to měli tak, že jsme měli takovou truhlu a v tom byla mouka, otruby, kroupy a tak dále. Oni přišli, všechno byla mouka. Hned byla všechno šmelina. Všechno zabavit. Všechno by byli rádi zabavovali. V noci to řezník, pan Chleboun, zabil. Dali jsme to k těm prasatům nahoře, aby ten počet souhlasil. Protože všechno bylo evidovaný. Zabili jsme ho, zpracovali. Dělalo se to v takové komoře kamenné. V takovým podsklepení. A ta vůně tý zabijačky nesměla vyfouknout ven. Tak se to dělalo tak, že se otevřela senkrovna (žumpa) a vzali jsme takovej speciální kbelík na močůvku a tu jsme polévali po dvoře, aby to smrdělo močůvkou, abysme přerazili ten pach té zabíječky. To se muselo za noc všechno zpracovat. Muselo se vyškvařit sádlo, škvarky, maso a tak dále. Abysme to mohli dát druhej den těm Němcům, těm brigádníkům.“

Všechna práce nakonec přišla nazmar. Po komunistickém puči v únoru 1948 začala na vesnicích kolektivizace a soukromá hospodářství se měnila na kolektivní vlastnictví. I v Čisté (Litrbaších) se zakládalo JZD a různými donucovacími prostředky byli místní hospodáři tlačeni ke vstupu. Otec, když viděl, co se děje, rozhodl se, že s rodinou uteče na Západ. Nejprve chtěl prozkoumat terén. K západním hranicím totiž jezdil pravidelně zajistit si práci v lese pro zimní období roku. Při přechodu hranic ale zabloudil a omylem se vrátil zpět do Československa, kde ho zadržela pohraniční stráž.

Prošel potom několika okresními věznicemi, než se dostal do proslulého uherskohradišťského vězení, kde se tak nechvalně proslavil svými brutálními vyšetřovacími metodami Alois Grebeníček, otec bývalého porevolučního předsedy KSČM a poslance Federálního shromáždění Miroslava Grebeníčka. Sice se díky manželce už za půl roku dostal domů, ale i takto relativně krátký čas ho těžce poznamenal. „On byl zavřený v Uherském Hradišti, tam v té Grebeníčkově věznici. Matka ho nakonec vyrekrutovala přes jakýhosi oficíra. Ona mu totiž sehnala celou uzenou vepřovou kýtu. Tomu oficírovi ji dala a za dva dny byl otec doma. Seděl tam asi půl roku. Když přišel domů, klekl si a líbal zem a brečel, že je doma. Že to tam bylo prý něco strašného v té věznici.“

Ani rodina neměla klid. V době otcova věznění je těžce šikanovali komunističtí funkcionáři v Čisté. Poznali vyhrožování, urážky, domovní prohlídky a nakonec násilné vystěhování cele rodiny. Během jedné soboty se tak všichni ocitli ve skladišti ve Svitavách. „Koně, dobytek, všechno tam zůstalo,“ vzpomíná Milan Gabčan.

Synové se rozhodli bojovat a pomstít

V roce 1950 nastoupil Milan Gabčan na místo elektrikáře ve státních lázních v Karlových Varech. Zanedlouho v tomto městě bydlela celá rodina. Už tam se Milan Gabčan na vlastní kůži poprvé seznámil s vyšetřovacími metodami StB. Jen proto, že si při závodech plochodrážníků v Dalovicích vyfotil holandského závodníka vyjíždějícího z depa, byl zatčen a vyslýchán a v jeho bytě proběhla domovní prohlídka. Depo pro závodníky bylo totiž součástí kasáren.

Milan Gabčan s bratrem Stanislavem se nakonec rozhodli, že nebudou jen přihlížet a začnou bojovat proti režimu, který je založen na nenávisti a strachu. Oba poslouchali západní rádiové relace, a tak věděli, co se ve skutečnosti ve státě děje. Proti vůli rodičů se oba vrátili do Svitav. Nedlouho potom těžce zkoušená matka zemřela. Milan ve Svitavách nastoupil jako elektrikář do závodu Vigona a bratr Stanislav pokračoval ve studiích na gymnáziu.

Ve Svitavách se kolem nich vytvořila malá skupina mladých lidí, kteří se rozhodli, že začnou pomocí letáků burcovat nečinně přihlížející obyvatelstvo. Ještě předtím oba bratři prošli výsadkářským kurzem v Blansku a v Brně, aby získali zkušenosti, které by se jim mohly hodit v případě aktivního boje. „My jsme byli tak přesvědčení, že i kdyby nás byli stříleli, tak bysme šli přes mrtvoly. Tak jsme tu pomstu chtěli.“ Vytiskli kolem 1200 letáků. Použili k tomu cyklostyl přímo z podniku Vigona. Milan Gabčan ho totiž záměrně poškodil a potom ho odnesl domů na opravu.

Letáky, jejichž vzorem byl Masarykův humanismus, dávali lidem do schránek, roznášeli je do kin, divadel, vlaků, strkali pod dveře a rozhazovali po ulicích.  „My jsme viděli, že je pořád nějakej klid. Nám se to nelíbilo. Tak jsme to dali do schránky náčelníkovi StB, nějakému Kočvarovi. Pak teda byl fičák. Pak už to jelo.“

Ve Svitavách začaly prohlídky a StB horečně hledalo autory letáků. Skupina kolem bratrů Gabčanových, která operovala pod heslem „Lazy sa pohli“ (podle slovenské obce Lazy), pak na nějaký čas zastavila činnost a vyčkávala. Všechny důkazy se mezitím snažila zničit. Shodou náhod zahájila v té době na Svitavsku činnost tajná protirežimní vysílačka. To ještě více zaktivizovalo StB a Milan Gabčan byl nakonec prozrazen. Takto dnes celou tuto událost popisuje: „Shodou okolností se tam objevila tajná vysílačka. Hned v tu noc jsme měli prohlídku. Hned všechno prohlíželi. Jenže my jsme všechno do posledního útržku spálili. Počítali jsme s tím. Uplynul jeden týden. Zbraně, co jsme měl doma, jsem všechny nanosil do závodu a zabudoval jsem je do jednoho podstropního rozvaděče. Doma jsem neměl nic. Jenže jim se dařilo. Můj mistr, nějakej Pepek Hančíků, zachytil… Já jsem mu to měl za zlý, ale asi jsem nemusel. Protože on, když jsme se potom setkali, mi šel podat ruku. Já jsem mu řekl: ,Nechci tě vidět.‘ Ale on si to nezasloužil. Dneska to vím. On za to nemohl, protože oni s ním dělali psí kusy. Asi za týden přišel, týden to trvalo a povídá: , Milane, budeš zatčený. V noci si pro tebe přijdou. Tak já jsem vydal ostatním rozkazy.“

V podniku už byly nasazené hlídky, a tak Milan Gabčan za rachotu strojů rozbil betonový strop do podsklepa a s připravenými věcmi ze závodu utekl. U silnice na něj už čekal kamarád s motocyklem ČZ 150, odjel s ním na nádraží a potom na Slovensko.

V úkrytu na Slovensku a zatčení

Jako místo úkrytu si vybral osadu Lazy u obce Mostiště, kterou znal z dětských let. V osadě všem tvrdil, že je na čtrnáctidenní dovolené. Za tu dobu si tajně v lese vybudoval zemljanku, která byla velmi dobře ukrytá v lesním porostu. Po několika dnech všem oznámil, že se vrací do zaměstnání, ale místo toho se uchýlil do vybudovaného bunkru. O jeho úkrytu věděla jen spojka z osady, kterou potřeboval kvůli zásobování. Ta mu oznámila, že v obci ho někdo shání. Byl to Zdeněk Havlíček z výsadkářského kurzu v Brně, který mu přinesl mapu, kompas a věci na další tisk letáků. Milan Gabčan mu moc nedůvěřoval a nakonec měl proč. Když ho totiž doprovázel na vlakové nádraží, zatklo ho už připravená StB. Zdeňka Havlíčka pak Milan Gabčan zahlédl ještě na StB v Púchově, jak v druhé místnosti sedí na gauči v družném rozhovoru s vyšetřovateli. Jak se později dozvěděl, Havlíček jako odměnu dostal místo vedoucího v železářství v Litomyšli.

Z Púchova byl pamětník převezen do Žiliny a následně do věznice v Brně na Orlí ulici. Tam se dozvěděl, že všichni ze skupiny už jsou zatčeni. „Nasadili mně kožený klapky na oči. A vezli mě do Brna na Orlí. To jsem ještě neříkal, že jsem stoprocentně ovládal Morseovu abecedu. To jsem přišel na Orlí a hned večer jsem vysílal zprávu. Zpráva se vysílala tak, to si dovedete představit, můžete si to zkusit sám ve svém bytě. Čárka bylo škrábnutí a tečka bylo klepnutí. To šlo v noci krásně slyšet. To jsme museli dávat bacha, protože i někteří bachaři to zaregistrovali. Já jsem přišel a okamžitě jsem ten večer začal vysílat. S uvedeným heslem ,Lazy sa pohli‘. Hned jsem dostal zprávu, že jsme všichni. Že je sebrali devatenáctýho. Na Josefa (19. 3.) v padesátým třetím. Když na náměstí odsloužili tryznu Gottwaldovi.“

Zatčeni ale nebyli úplně všichni. Na skupinu bylo totiž navázáno mnoho dalších lidí. Pro případ boje se totiž shromažďovaly léky, a proto měla skupina kontakt i na lékaře a zdravotní sestry. StB se ale nepodařilo rozkrýt všechny spolupracovníky, protože nikdo ze zadržených je neprozradil. Milan Gabčan vzpomíná, že ho na rozdíl od jiných při výsleších nemučili. Musel akorát pořád dokola psát na papír svou výpověď. „Začalo to tím, že jsem dostal dvě tužky a musel jsem psát. První týden, čtrnáct dní, možná měsíc jsem jenom psal. Psal, jak to všechno vypadalo. Pak jsem druhej týden o tom musel psát znovu  a oni to porovnávali.“

Nebyl sice mučen, ale neznamenalo to, že by nebyl fyzicky týrán. Vyšetřovatel ho neustále bil pravítkem přes uši nebo byl zavírán do kobky jehlanovitého tvaru, kde se nedalo ani sedět, ani stát. „Zavřeli mě do kopky, kde se nedalo postavit ani sednout. Sednot se nedalo, protože tam bylo pět až osm centimetrů vody. A postavit jsem se nemohl, protože byla jehlanovitého tvaru a já jsem musel stát ohnutý.“

Přibližně po šesti měsících vazby proběhl soud v Brně. Protože bylo září 1953 a nedávno předtím zemřel Stalin i Gottwald, vynesené tresty nebyly tak vysoké, jak sami obžalovaní čekali a jak bylo v předcházejících procesech běžné. Milan Gabčan byl odsouzen na tři roky odnětí svobody, propadnutí poloviny jmění a ztrátu čestných práv občanských na tři roky. Spolu s ním byl odsouzen i jeho bratr Stanislav na jeden rok a další mladí lidé ze skupiny. Zdeněk Hliněný dva roky, Milada Svojanovská jeden rok a Milan Konečný osm měsíců. Nejdelší trest dostal pamětník. Nepřitížil mu jen útěk, ale i to, že měl u sebe zbraň, kterou získal ještě v Karlových Varech.

Vězněm číslo A 016792 v jáchymovských uranových dolech

Krátce po soudu byl Milan Gabčan převezen na Pankrác a potom do sběrného tábora v Ostrově u Karlových Varů a z něj do tábora Barbora na Slavkovsku. Tam ho se spoluvězněm přivítal jeden z bachařů: „Přišel bachař a povídá: ,Fešáci, máte hlad?‘ Pochopitelně, že jsme měli hlad. ,Tak si na to nejdříve musíte vydělat.‘ Tak nás oba dva vzal a šli jsme takových sto, dvě stě metrů. Dostali jsem do ruky každý jedny vidle. Čím dál jsme odcházeli od té budovy, tím jsme cítili větší smrad. Přišli jsme k obrovskému kopci, který se pohyboval. Ten kopec se celý pohyboval. Byly tam kosti, který se tam svážely z tábora. Z kuchyně nebo z něčeho. My jsme museli naložit plnou tatru kostí. Mně to nevadilo, když po nás padali ti červy. To si nedovedete ani představit, jaký to je. Ale horší to bylo s tím inženýrem Trojanem. Ten chudák zvracel a všechno možný.“ Až po této odporné činnosti dostali oba trochu rajské omáčky, ale ani jeden z nich jí nebyl schopen sníst.

Z tábora Barbora následně putoval na tábor Svatopluk. I přesto, že to tam vypadalo jako v nacistickém koncentračním táboře – obehnané ostnatým drátem, zaminované a hlídané všehoschopnými strážci na kulometných věžích – pociťoval Milan Gabčan po měsících strávených v zadržovacích vazbách určitou volnost. „To se nedá porovnat. To bylo něco nádherného, že jsme byli volní. Že to bylo ohrazeno ostnatým drátem, reflektory a zaminované. To nám vůbec nevadilo, ale byl jste volnej.“

V táborech panovaly otřesné podmínky. Vězni museli každý den chodit pracovat do dolů a po skončení směny ještě nastoupit na brigády. Pracovní normy byly nastaveny velmi vysoko a nezaučení vězni je nemohli plnit. To znamenalo mnohem menší příděl jídla. Milan Gabčan tak byl po pár měsících velmi oslaben, a tak dostal tyfus a několik týdnů strávil na marodce. „Já jsem vážil čtyřicet kilo a nějaký drobný.“ Jeho ošetřovatelem přitom byl bývalý hokejový reprezentant Vladimír Kobranov.

Milan Gabčan byl velmi tvrdohlavý a často odmítal příkazy dozorců. Několikrát se proto objevil v korekci a pravidelně musel chodit na trestné brigády. „Při té mojí aroganci, jaký já jsem byl mladý, tvrdý, nepřizpůsobivý! Já se divím, že se mi nic nestalo.“ Za své přestupky byl také pravidelně stříhán do hola. „Mě dvakrát týdně stříhali holiči. Oni měli můj portrét vyřezaný z takový překlížky. Jak mě furt stříhali.“

Nakonec dokázal obejít i normy. Za neplnění plánu totiž vězni obdrželi bílé lístky, které znamenaly nejmenší příděl potravy. Naopak červené byly za překročení normy a vězeň za ně dostal mnohem více jídla. Milan Gabčan si sehnal barvy a bílé lístky si přebarvil na červené. „Musel jste potom dodržovat několik určitých věcí. Nesměl o tom nikdo vědět.“

Práce v dolech byla velmi těžká. Vězni pracovali často hladoví, s vysoce radioaktivní rudou, ve velmi stísněném prostoru a bez ochranných pomůcek. Docházelo tak velmi často ke smrtelným nehodám. „Třeba jsem hrál s jedním šachy a večer už ho nebylo. Oni přišli, hodili ho do klece a vyvezli ho nahoru. Tam ho hodili na nákladní auto a nikdo ho víc neviděl. Žádné rakve nebo něco. To se hodilo jako mršina na nákladní auto a odvezlo pryč.“

Ze Svatopluku byl za nějaký čas přeřazen na Ležnici, kde dělal velitele tábora Ondrej Zaremba, který měl velmi ubohé metody převýchovy vězňů. Milana Gabčana označil jako útěkáře, protože se ukryl před soudem na Slovensko, a spolu s dalšími vězni byl každou sobotu večer přikurtován s velkým terčem na zádech k ostnatému drátu do ostřelovacího pásma. „Já jsem byl označenej jako útěkář. Šlo to se mnou. Ne že bych se tam v Jáchymově o něco pokusil, ale protože jsem jim před soudem utekl, když mě měli zatknout. Za to následovalo toto. Vyfasoval jsem mundúr, který měl na zádech zelený terč. To trvalo asi dva nebo tři měsíce. Myslím, že to delší nebylo. Každou sobotu v deset hodin, když začala večerka, jsem musel jít do ostřelovacího pásma. To nás tam stálo asi šest nebo osm, přesně už nevím. Ostřelovací pásmo, to je koridor mezi kulometnýma věžema, kde je dozor. Myslím, že se jim říkalo vnitřní stráž. Vždycky vzali klepeta a k tomu ostnatýmu drátu vás tam zamkli. Byli jsme tam tak po dvaceti metrech rozstrkaní v tom ostřelovacím pásmu. A ráno před pátou hodinou nás dozorce sebral a odvezl nás. Buď jsme teda měli pokračovat ve své pracovní náplni nebo jsme šli do práce. Podle rozdělovníku. Jestli jsem byl na rozdělovníku nebo nebyl.“

Na Ležnici se potom dostal do dílny, kde pracoval jako elektrikář, a podmínky už tam byly mnohem snesitelnější. V dubnu 1955 se dozvěděl, že bude propuštěn na amnestii a jáchymovské peklo tak pro něj skončilo.

Navždy už nepřítelem socialismu

Klid od režimu neměl ani po propuštění. Byl neustále pod dozorem, musel chodit k výslechům na StB a šikanován byl i v zaměstnání. Nenechal se ale zlomit a nestal se poslušnou ovcí ve službách komunismu. Odnesly to i jeho děti, které měly problémy s přijetím na studia. Dokonce ještě v roce 1990 byl málem vyhozen z práce v ČKD Choceň, protože odmítl vstoupit do spolku jakešovské brigády.