Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Antonín Gajda (* 1925)

• narozen roku 1925 v Mokrých Lazcích

• za války totálně nasazen v zámečnické továrně v Háji ve Slezsku

• 20. dubna 1945 Mokré Lazce osvobodila Rudá armáda

• pamětník narukoval do 1. československé samostatné tankové brigády

• zasáhl do závěrečných bojů Ostravské operace

• po válce se s brigádou přesunul do Vysokého Mýta

• z armády odešel roku 1947

Antonín Gajda se narodil roku 1925 v malé obci Mokré Lazce na severní Moravě. Vyrůstal spolu s rodiči a bratrem v malém hospodářství. Chovali několik kravek a prasat a k tomu obhospodařovali malý kousek pole.

 

Poslouchala plná kuchyň lidí

První čtyři ročníky navštěvoval Antonín zdejší obecnou školu a poté přešel do nově vybudované měšťanky v Kravařích pojmenované po prezidentu republiky Masarykovi. “Byli jsme vedeni k národnímu cítění, docházeli do Sokola a byli rádi, že prezidentem je Masaryk. Nedá se ani slovem říct, jak ho měli lidi rádi. Když zemřel a konal se pohřeb, táta měl zakoupené rádio. U nás poslouchala plná kuchyň lidí, kteří poslouchali přenos pohřbu. Lidi to tehdy opravdu zajímalo.”

 

Totálně nasazen v zámečnické továrně

S vypuknutím války přestal Antonína Gajda navštěvovat měšťanku a znovu se vrátil do obecné školy ve své rodné vsi. Vlivem německé okupace byl Antonín i spolu s dalšími spolužáky totálně nasazen. Některé poslali na práci do lesa a jiní zas pro změnu nastoupili k sedlákům či do továren. Antonín pracoval v zámečnické továrně Říman v nedalekém Háji ve Slezsku, kde se tehdy vyráběl válečný materiál. V šestnácti letech podstupoval dennodenně dvanáctihodinové směny. “Jiná možnost tehdy nebyla. Horší to měli ti, kteří museli na práci do Německa. My jsme alespoň u té zámečničiny něco pochytili a to pro mě bylo i do budoucna plusem,” dodává pamětník.

 

Kdo měl ruce a nohy, musel jít kopat zákopy

“Už od Vánoc v roce 1944 a v lednu a únoru 1945 bylo slyšet dělostřeleckou palbu od polských hranic,” popsal postupující válečnou frontu kronikář v Mokrých Lazcích. “Ten, kdo měl ruce a nohy, musel jít kopat. Němci přišli do hotových zákopů,” vzpomíná na dny před válečnou vřavou Antonín Gajda. Od pondělí 16. dubna se Mokré Lazce staly terčem ostřelování a náletů. K úplnému osvobození došlo o několik dnů později. Do centra obce se však sovětské jednotky probily již 19. dubna ve večerních hodinách. “Němci se tu bránili dost dlouho. Každý barák měl několik zásahů. My byli schovaní v našem sklepě, kde bylo i několik sousedů z okolních domů. Sověti nás pak vytáhli ven a my se museli přestěhovat do sklepa školy, kam přišla většina lidí. Prakticky hned poté jsme s bratrem vstoupili do armády.” Z úkrytu školy v Mokrých Lazcích pokračovalo pěšky několik desítek mladíků do Bolatic, kde sídlilo operativně zřízené vojenské stanoviště. Mezi mladíky pochodoval i Antonín a jeho bratr. Chvíli poté, co vyšli, je na jejich cestě u vesničky Štítiny zastihl útok německého letounu. “Šli jsme v útvaru a vedl nás jeden voják cestou na Kravaře, kde byl zřízen nouzový most. Když nás německé letadlo přepadlo, schovali jsme se. Kolem nás létaly kulky, ale žádného z nás nezasáhly. Útok pak ustal, letadlo odletělo, a tak jsme se dostali až do Bolatic.”

 

Čistili jsme potrubí a kanály od Němců

Antonín Gajda narukoval na sklonku dubna 1945 do 1. československé samostatné tankové brigády, jejímž velitelem byl kapitán (později komunisty pronásledovaný) Josef Buršík. Prodělal vojenský výcvik instruován zkušenými vojáky, kteří na bojištích frontové linie utržili zranění. O deset dnů později už Antonín putoval spolu s dalšími na vítkovický stadion. “V Ostravě jsme většinou drželi stráže v továrnách. Hlídaly se důležité budovy. Strážili jsme i na stadionu. Dokonce jsme pomáhali čistit nemocnici, kde v potrubích měli být schovaní Němci, a celou noc jsme kanály procházeli,” vzpomíná Antonín Gajda.

Po skončení války se s přesunem brigády do Vysokého Mýta stěhoval i Antonín a byl poslán do poddůstojnické školy. Pro své zámečnické znalosti a schopnosti získané v továrně v Háji byl přiřazen ke zbrojířům a zacvičoval příchozí nováčky. Pro frontové vojáky, kteří neměli dokončené vzdělání, zde fungovala měšťanská škola, kam po večerech Antonín docházel. Armádní řady opustil roku 1947, kdy přešel do civilu. Sám na dobu v armádě vzpomíná takto: “Cítili jsme se pořád jako doma. Volyňští Češi a další, to byli kamarádi. Neexistovalo nepřátelství nebo šikana. Dril se musel dodržovat a rozkaz musel být splněný. To každý věděl, ale žádný ho neporušil. V rodině jsme byli vychováváni tak, že respekt a disciplína musí být. A to tady bylo to samé.”