Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alexander Gajdoš (* 1924  †︎ 2008)

• narozen 8. dubna 1924 v Žilině v židovské rodině

• počátek slovenského státu prožil jako instalatérský učeň načerno

• internován v táboře v Žilině

• po vypuknutí SNP se nakrátko připojil k protinacistické armádě

• zraněn při bojích v okolí Martina a Vrútek

• pobyt v horách

• vězněn v Banské Bystrici

• po propuštění vstoupil do československé armády

• po válce demobilizován

• roku 1946 opět povolán do armády k vykonání základní vojenské služby

• poté žil v Karlových Varech

• zemřel 1. dubna 2008

Konec dětství v žilinském lágru

Alexander Gajdoš pochází ze žilinské židovské rodiny, narodil se roku 1924. V úvodu nahrávky vzpomíná na atmosféru v Žilině v roce 1939, kterou zažil na sklonku dětství – radost Slováků ze samostatného státu, averzi vůči Čechům a Židům. „Období války jsem zprvu prožíval jako instalatérský učeň na zapřenou, načerno. Bez přihlášení, ani výplata nebyla. Byl jsem ale rád, protože jsem se mohl podstatnou část dne zdržovat mimo domov, takže nehrozilo, že mě odvezou do lágru.“ Rodina Gajdošova nakonec ale stejně skončila v táboře v Žilině, odkud šly transporty do koncentračních táborů v Polsku. „V žilinském táboře jsem byl dva roky a nějakej měsíc do roku 1944, do vypuknutí Slovenského národního povstání. Určitou dobu byly transporty zastavený, ale tábor stále fungoval jako pracovní. Po vypuknutí povstání se transporty obnovily.“

V táboře vedli primitivní život v dřevěných barácích, jakási strava byla jednou denně, „to nebylo ani k úmrtí, ani k žití“. Každý se snažil ukrývat, aby unikl výběru do transportu. Dozorce v žilinském táboře tvořili převážně Hlinkovi gardisté, vlastní řízení tábora, „organizaci transportů, prostě tu špinavou práci“, měla v rukou samospráva. V té době nebyla naděje na únik z tábora: „V letech 1942, 1943 žádná perspektiva neexistovala.“ Po vypuknutí SNP se vytratili dozorci a „zdekoval se i každý vězeň podle svých možností. To byla otázka jednoho dne a jedné noci. Pak už okupovali Žilinu Němci. První starostí tak bylo dostat se do hor.“

Dobrovolnická československá armáda

Hned první den se pan Gajdoš přihlásil v Žilině v kasárnách, kde se okamžitě tvořila československá armáda dobrovolníků. V noci dostal zbraň a vyrazil do Malé Fatry ke Strečnu. „Tehdy jsem žádný vojenský výcvik neměl, zhruba jsem ale věděl, jak se zachází se zbraní. Za slovenského štátu jsme všichni načerno vlastnili nějakou pistoli, při vydání pušky nám ukázali, jak se tam dávají náboje a jak se střílí.“ K odchodu do armády jej motivovala právě možnost obdržení zbraně, „aby se člověk mohl o sebe postarat“ a nečekat jen s ostatními civilisty někde v horách, až jej zase zadrží.

První bojové nasazení u Strečna bylo ve druhém sledu za francouzskými partyzány, pod palbou německých minometů. Ze sedla u Strečna se vojáci museli stáhnout k Vrútkám a k Martinu. Z Martina ustupující armáda vyrazila k protiútoku směrem k Vrútkám, při němž byl Alexander Gajdoš německým ostřelovačem zraněn do ramene a hrudníku. „Dali mě na deku a plížením jsme se dostali pryč z dostřelu Němců.“ Z nedaleké silnice jej pak sanitka odvezla do nemocnice v Martině. „Tam mě ošetřili, zalepili mi ty žebra rozstřelený a večer nás evakuovali nákladním vlakem do Sliače.“ To už martinskou nemocnici bombardovali Němci. V nemocnici setrval asi dva nebo tři týdny. „To už se to začlo hroutit i kolem Banské Bystrice, takže nám řekli – kdo můžete, jděte. Koho Němci v nemocnici našli, toho zabili.“ Pan Gajdoš odešel do Banské Bystrice, byl začleněn ke strážnímu oddílu u štábu – brzy ale musel odejít i odtud, poněvadž německé obklíčení povstaleckého hlavního města se svíralo čím dál více. Na stráži u štábu měli vojáci normální vojenský režim: osm hodin služba, osm hodin pohotovost, osm hodin volno. Ve volném čase vyráželi do Banské Bystrice, jež se změnila v jakýsi vojenský tábor: „Tam ani slečen moc nebylo a ty, co tam byly, se vojákům vyhýbaly.“

V té době již byli Alexandrovi rodiče v koncentráku v Německu, on o tom ale nevěděl. Strážní rota se změnila na pomocnou jednotku pro sovětské radiotelegrafisty a chystala se další stanoviště pro opuštění města. Na konci října odešli směrem na Nízké Tatry, vedle sedmi nebo osmi Slováků jednotku tvořili hlavně Sověti. „Tam jsme se snažili dostat do Velké Lomnisté doliny, kde byl hlavní štáb partyzánů. Nějakej tejden jsme v horách různě bloudili, ale pak jsme se tam přece jen dostali.“ Přechod v metrové vrstvě sněhu byl velmi náročný, pro jídlo se vyráželo dolů z hor, výpravy se leckdy vracely s prázdnou. Řada vojáků navíc dostala úplavici, léků se nedostávalo, nemocní byli pouze izolováni v samostatných stanech.

Pokus o přežití v horách

Z hor zubožené vojáky v podstatě vyhnali Sověti s tím, že je nemají jak živit. „Každý se snažte postarat sám o sebe,“ řekli jim. „Ale běda, jestli se necháte chytit a prozradíte nás!“ Spolu s kamarádem Rudlou z Ostravy se Alexander Gajdoš rozhodl vyhloubit v podhůří podzemní bunkr, v němž plánovali přečkat zimu. Než napadne sníh, museli do něj snášet zásoby, pro něž denně vyráželi do vesnic. Věděli, že až nasněží, musí se schovat a přežít s tím, co mají, jinak by je prozradily stopy.

„Jednoho večera jsme říkali: ,Dneska ještě pudem, zítra skončíme.‘ Ve vesnici jsme narazili na jednu velice slušnou hospodyni a požádali jsme ji, aby nás nechala přespat. Než se rozední, vyrazíme zpátky. Řekla nám, že nám vypere, dala nám večeři, uložila nás do peřin a my jsme spali jako nemluvňata. Už bylo světlo, když přiběhla, že ve vesnici jsou Němci. Vylítli jsme, na náměstí už byli hlavně vlasovci. Pochopitelně nás čapli, dostali jsme pár štulců a sem tam nějakou facku a odvedli nás na železniční stanici poblíž města. Tam byla německá posádka a tam nás zavřeli. Asi tři čtyři dny jsme trnuli, co s námi provedou.“ Poté byli odvezeni do Banské Bystrice k soudu. Pan Gajdoš tam zůstal ve vězení od 4. prosince 1944 do února 1945.

Nečekané propuštění

Výběr mužů na popravu v nedaleké vápence byl podle pana Gajdoše dost náhodný: „To se vždycky vožrali, šáhli do kartotéky a vybírali.“ Neblahý los se Alexandru Gajdošovi vyhýbal, část kartotéky s jeho jménem se prý asi „někam zašmodrchala“. V únoru již byla věznice prázdná a ubytovací i stravovací podmínky se zlepšily: „Dávka jídla na věznici byla pořád stejná.“ Přeživší vězni překvapili Hlinkovy gardisty, kteří přišli v únoru do věznice v domnění, že je „vyčistěná“. Při výslechu povolaným německým vyšetřovatelem se Gajdoš nepřiznal, že je Žid. Němec zaváhal, ale „nepřesvědčil se“ a slovenský strážný Gajdoše rychle poslal zpět na celu. Přesto vězni počítali s kulkou do týla ve sklepě – přišel však „sympatickej sudeťáckej důstojník“, který měl v dalším příběhu pamětníka sehrát ještě jednou důležitou roli, a řekl: „My jsme se rozhodli, že vás pustíme. Ale musíte jít na Západ, nikoli směrem k frontě. Tam již neplatí žádný soud, jak vás chytne nějaká jednotka, postřílí vás. Hoši, zlomte vaz!“

Rychlý návrat do Banské Bystrice

S ostravským kamarádem Rudlou se však Gajdoš rozhodl přesně opačně, než radil důstojník: „Jdeme k partyzánům.“ Po nějaké době se připojili k německému trénu, mezi koňskými povozy si připadali v bezpečí, zde přece Němci po nich střílet nebudou. Jeden místní obyvatel je nasměroval k maďarským partyzánům – maďarským vojákům, kteří odmítli bojovat s Němci. Cestou je vyplašilo setkání s neznámým ozbrojeným člověkem a na útěku padli opět do náručí wehrmachtu. Prokázali se propouštěcími papíry a byli dočasně využiti jako nosiči. Později si je velitel opět předvolal, projevil sympatie, ale odmítl je pustit s odkazem na svého nadřízeného – feldvébla, kovaného nacistu. Oba velitelé se o ně dokonce pohádali a feldvébl rozhodl, že pojede s oběma utečenci zpět do Bystrice a přesvědčí se, co jsou zač. Bystrický velitel sudetoněmeckého původu je okamžitě poznal a česky jim vyčinil – měli se přeci chovat tak, aby je nepřivezli zpět! Sudetoněmecký důstojník je ale opět podržel, feldvéblovi vynadal do blbců a idiotů – „nevidíte tady můj podpis a razítko sicherheitsdienstu!?!“– ale poté je znovu vyhnal s tím, že příště již s další podporou počítat nemohou.

U maďarských partyzánů

Oba opětovně propuštění se vydali stejnou cestou jako předchozí den. Došli do vesnice Priechod. „Tam byl velkej tábor partyzánů Maďarů.“ Po bohaté večeři byli ještě týž večer odesláni do hor k další skupině ukryté v hájovně: „Tam jsme zase večeřeli, knedlíky s ovocem. Nad ránem se strhl virvál, že Němci přepadli Priechod. Pochytali stráže a obsadili kopec směrem k hájovně a začal masakr. Tak jsme si říkali, jakou jsme měli kliku. Tam nezůstal kámen na kameni a pak to zapálili.“  Později se od sovětské rozvědky dozvěděli, že civilní velitel Priechodu, který rozhodl o jejich odeslání do hor, byl německý agent, jenž tábor vydal Němcům. Proč právě je ušetřil, pan Gajdoš netuší.

Služba u Maďarů spočívala hlavně v plnění strážních povinností, mimo to mohl člověk spát – „pokud to dokázal kvůli vším“. Němci se co chvíli zkoušeli z vesnice dostat partyzánům na kobylku: „Vždycky vyrazili a postrašili nás, ale bojovat s nimi jsme ani nechtěli. Šlo o to tam nějak přežít a počkat na frontu.“ Služba byla zdlouhavá: „Ono čtyřiadvacet hodin někde ležet zamaskovaný za křovím…“

S československou armádou do Prahy a do civilu

Následoval další přechod Nízkých Tater. V Popradu byl Alexander Gajdoš odeslán do poddůstojnické školy a po měsíci či šesti týdnech byl nasazen u Trenčína (1. května 1945). „Do žádné přestřelky jsem se ale nedostal a postupovali jsme směrem ke Praze. Před náma už byli jenom Rumuni a rozmlácený, rozsekaný Němci.“

Alexander Gajdoš ukončil válku jako svobodník, účastnil se přehlídky v Praze a do června ještě zůstal v armádě. „Někdy koncem června nás demobilizovali do civilu. V roce 1946 na jaře jsem se přesunul do Varů.“ Předtím žil krátce s otcem, který se jediný vrátil z koncentračního tábora, v Žilině. V listopadu však opět narukoval na základní vojenskou službu a až po roce a půl „nastal běžný život“. Pan Alexander Gajdoš zemřel v roce 2008.