Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Sláva Gajdošíková (* 1923  †︎ 2020)

• narozena 10. února 1923 v Holovni České

• dětství v SSSR

• strýce za kolektivizace odvezli do gulagu

• od roku 1945 do konce války v nuceném nasazení v obci Eistrup v Německu

• v Eistrupu zažila v srpnu 1942 bombardování

• ve sběrném táboře v Osnabrücku se v roce 1945 provdala za Jaroslava Gajdošíka

• v roce 2016 žila v obci Kokory

• zemřela 14. srpna 2020

Sláva Gajdošíková, rodným příjmením Novotná, prožila své dětství ve východní části Volyně spadající pod Sovětský svaz. Její rodina tak na vlastní kůži poznala „výhody“ beztřídní společnosti. Dva strýce, Václava a Alexandra Novotné, kvůli majetku zatkli a odvezli do gulagu, kde Václav zemřel a Alexandra propustili až za třiadvacet let, po smrti J. V. Stalina. Otec musel ukončit svou živnost a nastoupit do kolchozu, kde ho místo platu čekaly jen naturální dávky. Těžká práce mu podlomila zdraví a v roce 1937 zemřel. V roce 1941 zase na Volyň vpadla německá vojska a rok poté musela pamětnice na nucené nasazení do Německa. Zažila tam těžké bombardování, při němž nejen že shořelo hospodářství, ve kterém pracovala, ale také zahynul její dobrý kamarád.

Na hranicích Sovětského svazu

Sláva Gajdošíková se narodila 10. února 1923 v Holovni České dva roky po ukončení polsko-sovětské války. Po tomto konfliktu západní část Volyně připadla Polsku, zatímco ta východní se stala součástí Sovětského svazu. V druhé polovině 19. století na Volyň, tehdy náležející pod carské Rusko, přišly stovky českých rodin a vznikly tam desítky českých obcí. Předci pamětnice patřili mezi ně a jejich původní domov se nacházel někde na Hané. Nově vzniklé hranice tak od sebe odřízly mnohé české rodiny. Postihlo to i rodinu pamětnice, přestože Šircovi, příbuzní z matčiny strany, žili jen v několik kilometrů vzdálené Moštěnicích. Obě obce totiž stály jen kousek od hranic znepřátelených států. Zpočátku prý ale hranice nebyly zcela uzavřené a příbuzní z obou stran se ve vymezených úsecích mohli scházet.

Když byly pamětnici dva roky, zemřela jí na poporodní horečky maminka Anna. „Nebožtíci byli tehdy doma a babička mi vyprávěla, že jsem se ztratila a našli mě v rakvi na maminčině břichu, jak volám, že chci jíst,“ vypráví Sláva Gajdošíková. Otce Evžena Novotného tehdy tchyně z Mirohošti požádala, aby jim přes hranice předal tehdy dvouletou Slávu a její starší sestru Marii. Otec z obavy, že nezvládne uživit a vychovat své dcery, souhlasil. „Jenže tehdy zrovna uzavřeli hranice a už se tam nesměli scházet. Později, jak byl otec těžce nemocný, tak mně vždycky říkal, že ani nevím, jak je rád, že mu to tehdy vojáci zarazili, že co by si beze mě počal.“

O několik měsíců později se otec znovu oženil, s Žofií Chalupníkovou z vedlejší Dědovy Hory, s níž pak měl dcery Olgu a Naděždu. V Sovětském svazu neměli lehký život. I v Holovni České, kde žilo necelých dvě stě českých obyvatel, se začala tvrdě prosazovat sovětská správa. Během nového celostátního plánu o kolektivizaci zemědělství v roce 1930 v Holovni České založili kolchoz. Součástí plánu byla ale také likvidace „bohatých“ sedláků. Dvě nejzámožnější rodiny, Bečanovy a Sahulkovy, vystěhovali do tři tisíce kilometrů vzdáleného Murmansku a další rodiny mimo okres nebo alespoň z jejich domu. Jiné rodiny přišly o své muže, které poslali na nucené práce do gulagu. Celkem tyto represe postihly až třetinu rodin v obci. Do gulagu putovali také strýcové pamětnice Václav a Alexandr Novotní. Václav v gulagu zemřel a Alexandra propustili až po třiadvaceti letech, po smrti J. V. Stalina. „Měl dceru a manželku, které v sedmačtyřicátým spolu s dalšími Volyňáky reemigrovaly do Československa, a Véna tam za nimi pak ze Sibiře přijel. Umřel v Žatci,“ dodává pamětnice.

Otec zase musel ukončit svou ševcovskou živnost a nastoupit ke kravám do kolchozu, kde zaměstnali také jeho druhou ženu. Sláva Gajdošíková vzpomíná, že tehdy se jim žilo velmi těžce. Rodiče nedostávali žádný plat, jen naturální dávky. Před hladem je proto zachránil hlavně záhumenek a jejich kravka. V Holovni České na tom obyvatelstvo ale bylo pořád lépe než v jiných ukrajinských obcích, kde vypukl hladomor. Slávka Gajdošíková vzpomíná, že je neustále navštěvovali lidé žebrající o trochu jídla. Těžkou práci v kolchoze otcovo tělo nakonec nevydrželo a v roce 1937 po dlouhé nemoci zemřel. Pamětnice tehdy právě dokončila sedmiletku (do čtvrté třídy chodila do české školy a pak do ukrajinské) a chtěla se stát učitelkou. Finanční situace rodiny jí to ale neumožnila, a tak šla krmit telata do kolchozu, než ji nadřízení poslali na zemědělskou školu do Teofipolu.

Málem ji odvezli jako Židovku do ghetta

Do zemědělské školy ale chodila jen dva roky, protože 22. června 1941 vpadla do Sovětského svazu německá armáda a do konce měsíce ovládla celou Volyň. Školu následně uzavřeli a pamětnice se vrátila domů. Němci se stejně jako v jiných okupovaných zemích ihned pustili do likvidace židovského obyvatelstva. V blízkém městě Slavuta žilo před válkou asi 1800 Židů a tvořili třetinu místní populace. Němci je nejprve zbavili všech práv a již v srpnu 1941 jich 1500 za městem zastřelili. Sláva Gajdošíková město často navštěvovala a do konce života nezapomene, jak se stala svědkem zastřelení jedné místní Židovky. „Se sestrou jsme šly parkem a šly tam Židovky a proti nim Němci. Začali na ně řvát a jeden z nich chytil jednu Židovku za vlasy, střelil ji do čela a pak šli dál. Se sestrou jsme rychle utíkaly a utíkaly, aby nás neviděli.“

Přeživší Židy z města i okolí v březnu 1942 nahnali do nově vzniklého ghetta. V Holovni České také žila židovská rodina Huzových. „Měli jen jednoho syna, který byl pilotem v sovětské armádě,“ dodává pamětnice. I pro ně si Němci přijeli a naložili je do vozu. „Pan Huz upadl a Němec ho tak kopl vojenskou botou, že mu z hlavy crčela krev,“ vzpomíná Sláva Gajdošíková, která spolu s ostatními obyvateli obce zatýkání přihlížela. Měla tehdy černé kadeřavé vlasy a německý voják k ní z ničeho nic přistoupil a chtěl ji jako Židovku také naložit do vozu. „Maminka mě chytila a s paní Havlíčkovou táhla na jednu stranu a Němci na druhou. Všichni řvali, že jsem Češka, a ne Židovka. Potom mně maminka dala na hlavu šátek a musela jsem ho všude nosit.“

Huzovy následně odvezli do přeplněného ghetta ve Slavutě, kde Židé trpěli nemocemi a hladem. „Ukrajinci jim tam nosili pytle s krmnou řepou, mrkve a sypali jim to přes plot. Byli lidé citliví, kteří si říkali, že alespoň trochu pomůžou.“ V červnu 1942 pak většinu Židů z ghetta poblíž vodárenské věže ve Slavutě zastřelilo německé komando.

Tři roky v nuceném nasazení v Německu

Ten samý rok musela pamětnice s dalšími mladými dívkami a chlapci z okolí nastoupit do transportu. Po čtyřiceti je naložili do dobytčích vagonů, aby je o několik dní později vyložili v Německu, kde je čekalo nucené nasazení. Nejprve je všechny dali do sběrného tábora v Osnabrücku v severozápadním Německu. Jeden z dozorců byl sudetský Němec a ten si všiml, že pamětnice ovládá češtinu, polštinu, ruštinu i ukrajinštinu, a tak si ji bral s sebou jako tlumočnici.

V Osnabrücku se Sláva Gajdošíková ocitla také se svými přáteli Čechy Nandou Šatalovou z Holovně České, Alešem Kolářem z Moščánovky a Ukrajincem Michailem Leonovem také z Moščánovky. I díky dozorci, jemuž pamětnice tlumočila, je pak všechny zařadili na zemědělské práce, kde měli mnohem více jídla než v továrnách.

Pamětnici přidělili na hospodářství Gustava Berssmana, starosty obce Eistrup, a Michaila Leonova na sousední statek. Z Aleše Koláře a Nandy Šatalové se ale stal pár, a tak je společně poslali na hospodářství v blízké obci. „Když jeli po třech letech domů, tak si vezli dvě dcery,“ dodává pamětnice.

Na hospodářství pamětnice spala v jedné místnosti s Polkou Helenou Sárskou. Na Berssmanovy nevzpomíná špatně. Chovali se k nim slušně, ale jejich syn Alfréd vždy jednou za tři týdny na několik dní odjel a nikdy si s sebou nezapomněl vzít odznak s hákovým křížem. Kam přesně jezdil, ale pamětnice netuší. O deset let starší Alfréd Berssman dokonce později pamětnici požádal o ruku, ta však odmítla.

Už asi tři měsíce po příjezdu do Německa, 10. srpna 1942, podnikla 366. peruť RAF nálet na továrny v Osnabrücku. Mnoho bomb však dopadlo také na blízkou obec Eistrup. Sláva Gajdošíková prožila bombardování v úkrytu ve sklepě hospodářství, které také zasáhla jedna z bomb. Dům sice shořel, ale jeho obyvatelé stačili včas utéct. „Krávy jsme vypustili z chléva. Hořela na nich sláma. Měli jsme krávu a ta měla hřbet celý popálený, ale pořád žila. Hřbet měla jen holou kůži, ale pořád dojila.“

Ve vedlejším domě však takové štěstí neměli. Michail Leonov s kamarádem, nuceně nasazeným Polákem Henrichem, se nestačili včas ukrýt. „Seděli v pokoji, a zrovna když se zvedali, že půjdou do krytu, tak dům zasáhla bomba. Mišku to doslova roztrhalo. Pohřbívali jsme jenom hlavu, krk, jednu ruku a kůži z prsou a zad. Henrichovi to utrhlo obě nohy po kolena, tak ho odvezli do nemocnice a pak ho poslali domů.“

Vykradli kurník a uspořádali svatbu

Zemědělské práce ale musely pokračovat, a tak z nedalekého Lüstringenu přijeli nuceně nasazení Češi a poblíž zničených hospodářství velmi rychle postavili montované domy. Sláva Gajdošíková nakonec u Berssmanových zůstala až do konce války. Následně všechny nuceně nasazené muže a ženy z okolí shromáždili ve sběrném táboře v Osnabrücku. Pamětnice se tam seznámila s Jaroslavem Gajdošíkem, kterého si ještě v táboře vzala. „To byla svatba. Kluci vykradli kurník a nakopali brambory, které jsme uvařili.“

Až v září 1945 manžele Gajdošíkovy z tábora odvezli. Nastěhovali se pak do rodiště manžela, obce Kokory ležící nedaleko Přerova. Ani jeden z nich neměl žádný majetek, a tak museli začínat od nuly. V roce 1947 z Volyně reemigrovala nevlastní matka a sestry pamětnice, které se usadily na Domažlicku. Na Volyni zůstala sestra Marie, které za války padl manžel Stanislav Šuvarský, a jako bezdětná pak také musela narukovat do Rudé armády. Válku přežila, ale o jejím dalším osudu Slávka Gajdošíková nic neví.

V Kokorách pamětnice nejprve několik let pracovala jako školnice, pak ve vojenské autoopravně v Olomouci, následně jako svářečka v přerovských strojírnách a nakonec až do penze v JZD Rozkvět Kokory.

V roce 2016 stále žila v domě v Kokorách, který s manželem vlastníma rukama postavili. „Dnes se tady máme dobře. Tak jak se dnes lidi mají, tak se nikdy neměli,“ dodává na základě svých životních zkušeností Sláva Gajdošíková.